5. října 2013
Okolnosti se seběhly tak příznivě, že jsme letos prošli žlutě značenou turistickou cestu mezi výše uvedenými městy dvakrát – na jaře jsme vycházeli ze Světlé, teď na podzim z Golčova Jeníkova – a mělo to svůj půvab, poté, co člověk projde vlastníma nohama konkrétní úsek, je mu krajina blízká, ale zdaleka ještě ne známá… Podstatnou roli hraje i roční období, velmi rozdílný pohled je na březnovou březovou Kysibelskou alej a na tytéž stromy začátkem října…
Dnes tedy nezařadím mapku a taky informace a fotografie z Jeníkova budou navazovat na minulý článek M+M Svatošovi – Vycházka ze Světlé do Golčova Jeníkova.
Vycházku připravili pro odbor KČT Čeřínek Jitka a Jan Korbelovi a sešlo se 15 jihlavských turistů, kteří ocenili, že jim vedoucí poskytli potřebné informace o navštívených místech i dopravě.
Sotva jsme vstoupili do centra dvoutisícového městečka, měli jsme štěstí – před kostelem sv. Františka Serafínského uklízela paní, která nás ochotně pustila dovnitř a podala nám podrobný, kultivovaný výklad, takže jsme získali ucelenou představu o historii městečka, v němž je několik významných stavebních památek. Skoro všechny jsou spjaty se jménem generála Martina Maxmiliána Goltze, jemuž císař za věrné služby daroval v roce 1636 jeníkovské panství, které kromě městečka čítalo ještě 15 okolních vesnic. Tento statečný a odvážný šlechtic, původem z Polska, spolu s manželkou, vestfálskou šlechtičnou Marií Magdalenou Julianou z Opsinnigu, příbuznou krále, se staral o hospodářský, stavební a kulturní rozvoj Jeníkova tak dobře, že se jeho jméno dostalo do názvu.
Možná bude něco pravdy na tom, že tato generálova horlivost má trochu temnější pozadí – svého času se prý Goltz po pitce zúčastnil souboje, v němž zabil člověka. Souboje byly zakázané a císař, vědom si generálova lvího podílu na osvobození Prahy od Švédů a věrné službě „koruně“, upustil od hrdelního trestu a nařídil mu celoživotní pokání: konat dobré skutky – budovat církevní a lidu prospěšné stavby. Kdo ví?!
Manželé Goltzovi byli horliví katolíci a své působení v Jeníkově začali koupí zvonu a opravou poškozeného kostela sv. Kříže, který stával na místě, kde je dnes kostel sv. Františka, už v době bitvy na Moravském poli (26. 8. 1278) – existuje písemná zpráva o vypálení kostela vojskem Rudolfa Habsburského táhnoucího po zabití Přemysla Otakara II. na Prahu.
Později Goltzovi vystavěli loretánskou kapli, přiléhající ke kostelu, který po několika požárech a plenění byl na začátku 19. století zcela přestavěn a zasvěcen sv. Františku Serafínskému; z něj byl zřízen vchod do kaple, kde jsou manželé Goltzovi pohřbeni – generál zemřel v roce 1653 v 60 letech, jeho žena o čtyři roky později.
Stojíme v kostele, kde si mimo jiné prohlížíme varhany postavené místním rodákem
a každou chvíli slyšíme jméno generála Goltze – otočíme-li se ke vchodu, uvidíme kosterní pozůstatky velryby grónské – přivezl je jako válečnou kořist z přístavu Stralsund v Severním moři; velryba prý měla odhadem 50 tun, dnes je tento druh téměř vyhuben.
Jsme si vědomi velmi špatné kvality fotek, proto přikládám sken obrázku, který nám laskavá paní kostelnice dala, snad si lépe prohlídnete po staletí uchovávanou raritu.
Soustřeďujeme pozornost na unikátní loretánskou kapli, kde pod mramorovým náhrobkem odpočívají manželé Goltzovi.
Jako v každé svaté chýši, je i zde za stříbrnou rosetovou mříží výklenek se sochou Panny Marie. Rosety byly původně zdobené pravými kameny, dnes jsou zasazeny pouze napodobeniny.
Další nevšední památkou v kapli je dělová koule, která v jedné z bitev třicetileté války málem zabila generála Goltze, dopadla jen kousek od něj – s díky za ochranu ji pak věnoval nově zbudované Loretě.
Kulturnímu rozvoji městečka velice napomohlo, když tu na žádost generála Goltze začali působit jezuité. Z jejich řad byli zajištěni pro nově zřízenou školu výborní profesoři a nastal rozvoj umění i vědy – zde usazené vynikající osobnosti pozvedly prestiž jeníkovského panství.
Obohaceni informacemi a pobytem v místě počátků novějších dějin Golčova Jeníkova, prošli jsme kolem děkanství, které začal Goltz stavět jako hospitál, ale v průběhu stavby bylo zadání změněno na jezuitskou rezidenci.
Za touto budovou je na obrázku vidět věž se zvonicí (zvon prý byl ulit roku 1482), která nějak nelogicky stojí bokem církevních staveb – dědic bezdětných manželů Goltzových, jejich synovec, prohrál spor o nakládání s dědictvím, a umístěním vynucené stavby dal najevo svůj nesouhlas se soudním verdiktem.
Asi nejvýraznější světskou stavbou v Jeníkově je Goltzova tvrz, kterou si majitel panství v polovině 17. století vybudoval k bydlení, dnes je tam galerie. Povšimněte si, že vedlejší malý domek už opravili, na fotce z března je ještě v žalostném stavu.
V centru městečka nemůžeme přehlédnout radnici – současná podoba je z konce 19. století, ale kamenná předchůdkyně vznikla za generála Goltze.
Jeníkovské panství mělo štěstí na držitele – v roce 1766 je koupil hrabě Filip z Kolovrat, vybudoval továrnu na tabák, jeho syn Leopold zřídil v roce 1773 ve městě továrnu na jehly, první svého druhu v Evropě. Staral se dobře i o vzdělávání místního obyvatelstva, také tu zavedl pěstování brambor, které se později staly důležitou částí stravy.
Domu na předchozím obrázku se říká Viktorin, protože podle pověstí patřil prý Viktorinovi (1443–1500), synu krále Jiřího z Poděbrad.
Po smrti hraběte Leopolda z Kolovrat vypukly spory o dědictví – zanikla jehlárna, která dávala práci mnoha obyvatelům, tabáková továrna se přestěhovala do Sedlce u Kutné Hory a na začátku 19. století byla tovární budova přestavěna na zámek.
Významnou část jeníkovského obyvatelstva tvořili Židé, kteří sem přišli už na přelomu 13. a 14. století a usadili se ve čtvrti, která byla začleněna do města bez výrazných oddělení jaká zpravidla platila jinde. Postupně zde vybudovali kromě synagogy i školu, dokonce také vysokou školu talmudu, rovněž útulek pro staré souvěrce.
Po skončení vycházky Jeníkovem jsme ve volné krajině měli kromě výhledů dost námětů k hovoru i k přemýšlení.
Trasa: Golčův Jeníkov – Vohančice – rozcestí Fabiánka – Kysibelská alej – Lubno – Bačkov – Zboží – Josefodol – Světlá nad Sázavou = 23 km
Těšila jsem se na Kysibelskou alej, na ševelení březových lístků, které jsem si představovala v březnu, když stromy stály holé, a příroda mi vyhověla stonásobně – vítr se volnou krajinou proháněl nevázaně a břízy svědomitě konaly, co asi bylo kromě zkrášlení prostředí jejich původním určením – statečně brzdily jeho nápory a připomínaly mu, že jsou tu kvůli lidem, co hledají ochranu před nelítostnými živly.
Cesta ubíhala v poklidu, co jsme od ní očekávali, to nám poskytla.
Ať nám to šlape!