PostHeaderIcon Praha 28. října 2013

Oslavy 95. výročí vzniku samostatného československého státu

Rozhodli jsme se, že poprvé v životě se společně s našimi přáteli pojedeme podívat na oslavy vzniku republiky do Prahy. Míla Bradová už je v hlavním městě zažila mnohokrát a tak věděla kam a kdy máme zajít, abychom stihli to pravé. Autobusem jsme ráno přijeli na Florenc a pěšky šli na Vítkov, kde na Čestném dvoře Národního památníku začínal v 10:00 pietní akt za účasti prezidenta.

Bičováni studeným větrem stoupali jsme na vrch opředený historií středověkou i nedávnou, výhledy na Prahu nebyly nejhorší.

Ačkoliv ještě do začátku slavnosti zbývalo něco času, rozhodně jsme se nenudili – pozorovali jsme přijíždějící a defilující vojáky, televizní štáby a setkávali se se známými.

Trocha historie: Symbolický výkop ke stavbě Národního památníku na Vítkově zřizovaného pro uctění památky československých legionářů za 1. světové války provedl v roce 1928 prezident T. G. Masaryk, funkcionalistická stavba z domácí žuly a mramoru podle návrhu architekta Jana Zázvorky byla dokončena v roce 1933; v padesátých letech v ní bylo mauzoleum Klementa Gottwalda, který tu nabalzamovaný tlel až do roku 1962, dnes zde jsou uloženy ostatky neznámého vojína z bitvy u Zborova a od Dukly.

Bronzová jezdecká socha Jana Žižky byla odhalena 14. 7. 1950 ve výroční den bitvy na Vítkově – v roce 1420 husité vedení Žižkou porazili zde, na kopci s vinicí patřící Vítkovi z Hory, křižácká vojska. Několik desetiletí usilovala česká veřejnost o tuto sochu, až byl v roce 1931 přijat návrh Bohumila Kafky – byl však realizován až po válce. Socha Jana Žižky patří k největším jezdeckým sochám na světě – je vysoká 9 metrů, dlouhá 9,6 a široká 5 metrů, váží 16,5 tuny.

Po celkové, finančně nákladné rekonstrukci byl památník, včetně stálé výstavy o československé státnosti, zpřístupněn před několika lety; opravou prošla i jezdecká socha.

Až byli všichni na místech, přivezli i prezidenta – za celou dobu pak promluvil dvakrát, řekl: „Proveďte!“

Pietní akt proběhl obvyklým způsobem, vojáci přehlídkově pochodovali, hudba hrála, věnce byly kladeny. Pak, po odchodu vysokých činitelů a vojáků jsme si užili opravdovou slavnost při pohledu na srocení Sokolů u hrobu neznámého vojína, dokonce začalo vykukovat slunce a silný studený vítr ustával.

Než jsme odešli, vyfotili jsme se na památku:

My jsme pak odešli na prohlídku reprezentačních místností Obecního domu (M+M Svatošovi – Praha – Obecní dům) a Míla a Pavel Bradovi se jako pozvaní hosté zúčastnili slavnostního shromáždění u příležitosti 95. výročí vzniku samostatného československého státu, které začínalo ve 12:00 ve velké síni  Národního památníku.

Po komentované prohlídce jsme šli z Obecního domu po Příkopech až na vltavské nábřeží – ve 14:00 začínal na náměstí Pod Emauzy akt uctění památky padlých legionářů – měli jsme čas právě na to, abychom tam pohodlně došli a cestou se kochali zajímavými stavbami na nábřeží.

Nejdříve jsme míjeli secesní dům postavený pro kterousi banku v roce 1905, se sochařskou výzdobou Ladislava Šalouna – dnes tu sídlí Goethe institut.

Stačilo pootočit hlavu

a kousek poodejít:

V tichém obdivu jsme stáli před zrekonstruovanou budovou Hlaholu, přízvisko „klenot pražské secese“ naprosto sedí. Pro známý Zpěvácký spolek ji na začátku 20. století postavil architekt Josef Fanta.

Ve slunci se nad klidnou vltavskou hladinou vznášela budova Mánesa, vystavěná pro výtvarný spolek Mánes na konci dvacátých let 20. století na místě bývalého mlýna, zmiňovaného už ve 12. století. U funkcionalistického komplexu se podařilo zachovat 47 metrů vysokou vodárenskou věž, prý mírně vychýlenou od osy (42 cm!)

V nejvyšším, osmém, patře Šítkovské věže bývala svého času (1977–1990!) pozorovatelna StB zřízená kvůli sledování nedalekého domu Václava Havla na Rašínově nábřeží.

Není možné přehlédnout sousední Tančící dům,

postavený v roce 1996 podle návrhu architekta Vlado Miluniće, s interiéry podle námětů Evy Jiřičné.

To už jsme skoro na Palackého náměstí a než vstoupíme do přilehlých Zítkových sadů, ještě věnujeme při pohledu na petřínské stavby vzpomínku zakladatelům Klubu českých turistů.

Dominantou náměstí Pod Emauzy je šestnáct metrů vysoký obelisk z mrákotínské žuly – právě ten, který se při převozu na Hrad rozlomil – prezident Masaryk věnoval nepoužitelnou část na vybudování legionářského pomníku Praha svým vítězným synům. Pomník z roku 1931 podle návrhu Josefa Mařatky byl zničen nacisty, 28. 10. 1998 při příležitosti oslav 80. výročí založení ČSR byl odhalen památník nový, který podle původní dokumentace vytvořila sochařka Kateřina Amortová.

U paty sloupu je sedm postav legionářů, jež s lipovou ratolestí vítá žena symbolizující Prahu, nápisy tvoří známé verše Viktora Dyka a jména bojišť 1. světové války.

Organizátorem aktu u Emauz byla Československá obec legionářská a průběh se zcela lišil od shromáždění na Vítkově – zde bylo vše komornější a řekla bych více prožité, ne pouze s důrazem na vnější efekt – i když i zde byly „jen“ pokládány věnce.

Obdivuji Mílu a Pavla, kteří už řadu let každý rok jedou z Jihlavy do metropole oslavit vznik republiky, prapor jihlavských Sokolů župy plukovníka Švece se pravidelně objevuje na místech, která mají pro Čechy podstatný význam…

Je možné, že magický prostor u bran kláštera založeného Karlem IV. pro benediktiny má jako místo posvěcené modlitbami vliv na zjitřené vnímání; bez patosu chci říct, že vzpomínka na dávné padlé vojáky není nepotřebná ani v dnešní době, která odsouvá rituály tohoto typu stranou s poukazem na zaneprázdnění starostmi o živobytí.

Trocha historie: Původně se klášter jmenoval Na Slovanech kvůli slovanským řeholníkům, kteří zde působili; název Emauzy se ujal podle části evangelia, které se předčítalo při vysvěcení kostela – o zjevení Ježíše Krista učedníkům při cestě do Emauz.
Za spojeneckého náletu v únoru 1945 byl poničen kostel i klenby kláštera; v padesátých letech byly podle návrhu architekta Františka Marii Černého nahrazeny pobořené věže betonovými skořepinovými křídly s pozlacenými hroty.

Přejeli jsme k Písecké bráně na Praze 6 a měli jsme čas prohlídnout si výstavu nazvanou Osobnosti Prahy 6 v éře první republiky. Pořadatelé výstavy vybrali třicet osobností, které si v letech 1918–1938, kdy tato část Prahy prodělávala bouřlivý rozvoj, zvolily tuto lokalitu za své bydliště. Jistě svou roli hrála i blízkost Pražského hradu; výrazné osobnosti měly vliv nejen na podobu této městské části, ale ani meziválečné Československo by bez nich nebylo tím státem, který známe z učebnic dějepisu.
Na infotabulích s bohatou fotodokumentací jsme si přečetli nejen jména a osudy státníků (Masaryk, Beneš, Hácha), politiků, vysokých vojenských hodnostářů (Eliáš), průmyslníků a bankéřů, ale i sochařů (Kafka, Bílek, Sucharda), malířů (Zrzavý, Mucha, Bouda, Blažíček), architektů (Janák), vědců (Hrozný), literátů (Machar, Kopta) a herců (Burian, Baarová).

Čas se nachýlil, v 16:00 začínala na Hradčanském náměstí pocta zakladateli státu, prvnímu prezidentu Tomáši Garrique Masarykovi. A tak štandopede ke hradu, na zcela zaplněné náměstí před Matyášovou bránou.

Obrovskému, zcela ztišenému množství lidí zazpívaly skvělé pěvecké sbory hymnu, čekalo se na prezidenta Miloše Zemana, že se přijde poklonit člověku, jemuž vděčíme za vznik našeho státu. Nepřišel, poslal svého úředníka…

Tři metry vysokou bronzovou sochu TGM vytvořenou podle původního návrhu Otakara Španiela odhalil na Hradčanském náměstí  7. 3. 2000 při příležitosti 150. výročí narození prvního prezidenta samostatné ČSR Václav Havel za přítomnosti světových osobností.

Cizinci obdivovali sokolské kroje a prapory, živě se zajímali o historii, např. tento mladý Ital se synkem nedal jinak nežli mít památku na uniformované džentlmeny před Pražským hradem.

My jsme ale chtěli stihnout alespoň část slavnosti u Písecké brány a to znamenalo pro lepší průchodnost mezi stovkami lidí rozebrat žerď

a rychle Královskou zahradou kolem letohrádku královny Anny k bývalému baroknímu opevnění Prahy.

Písecká brána byla postavena  roku 1721 podle návrhu architekta Alliprandiho jako součást Mariánských hradeb. Ty byly, včetně bran, postupně odstraněny, když začaly bránit rozvoji Prahy, do dnešních dnů zbyla pouze torza – Písecká brána je jedna ze čtyř dochovaných hradebních bran, prošla před pár lety rekonstrukcí a funguje jako společenské centrum Prahy 6, je zde i galerie. Pojmenování Písecká dostala podle dnes už neexistujícího předměstí, někdy se užívá názvu Bruská brána kvůli nedalekému potoku Bruska.

Toto tiché a noblesní shromáždění mělo zase úplně jinou atmosféru; po skončení, před odjezdem domů, jsme s povděkem přijali pozvání na malé občerstvení a pozorovali lidské hemžení.

Zažili jsme tu ještě další dotek Vysočiny – příjemné setkání se starostkou Kamenice u Jihlavy paní Jelenovou a její rodinou – i oni pojali dnešní den svátečně.

28. října 2013 jsme si také při oslavách vzniku republiky připomněli, že právě dnes uplynulo 95 let od doby pohřbu plukovníka Josefa Jiřího Švece, legionáře na ruské frontě. V roce 2008 byla ve Třebíči při oslavách 90. výročí založení ČSR odhalena jeho socha: M+M Svatošovi – Socha plukovníka Švece.

Myslím, že není třeba žádného zvláštního konstatování závěrem, kdo je naladěn na stejnou vlnu, porozuměl.

Možná, že by někdo měl čas a chuť na článek o nedávném pobytu v Praze: M+M Svatošovi – Praha slavila 125 let KČT.

2 komentáře - “Praha 28. října 2013”

  • Anonym says:

    Míšo a Mirku!

    Hezký článek mi připomněl sváteční den společně prožitý v Praze. Z textu jsem se dozvěděla opět mnoho zajímavých věcí, za což upřímně děkuji. Obdivuji cílevědomost a nadšení s jakým se věnujete práci blogařské. Děkuji a přeji hodně elánu do dalších let. mb

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist