PostHeaderIcon Praha slavila 125 let Klubu českých turistů

Od pátku 30. srpna do neděle 1. září 2013

Nevím jak začít – fakt, že v červnu uplynulo už 125 let od doby, kdy byl založen Klub českých turistů, je dostatečně významný a historie turistické organizace natolik obsáhlá, že by zabrala mnohé stránky – já bych však chtěla především popsat, jaký program připravili naši pražští kolegové-turisté pro tři dny, ve kterých měli účastníci podle motta: pěšky, na kole, na vodě zažít netradiční turistické akce a vystřídat různé formy turistiky v prostředí, které nám, mimopražským, nebylo všední.
Záměr zcela vyšel.

Za velmi časné ranní vstávání v pátek 30. srpna 2013 nás Praha odměnila krásným počasím, stabilním. Je třeba zmínit se o tom, že oslavy, které se původně měly konat v červnu, stejně jako probíhaly ty v roce 2008 při 120. výročí založení KČT (M+M Svatošovi – Praha – matka měst), musely být kvůli povodním přeloženy, což organizátorům jistě přineslo mnohé horké chvilky.
Ale kdo umí, umí.

Pořadatelský štáb sídlil v prostorách Národního zemědělského muzea na Letné

a prezence účastníků i agenda, obvyklá při těchto příležitostech (prodej turistických známek, odznaků, map, sportovní výstroje apod.) byla tamtéž.

Zaregistrovali jsme se, dostali stravenky (gymnázium Nad Štolou), textové materiály potřebné pro absolvování připraveného programu, dozvěděli se, kde budeme ubytovaní (v kolejích na Strahově), a mezitím Míla Bradová, vedoucí a zároveň obětavá průvodkyně naší expedice, poskytla rozhovor reportérce, kterou zajímalo, odkud a proč turisté do Prahy přijeli.

Zázemí neměli turisté v budově zemědělského muzea náhodou – v prvním poschodí je instalovaná velmi zajímavá a propracovaná výstava Turistické trasy třemi stoletími.

Chceme-li mluvit o značení tras a jejich zákresech v mapách, musíme se zmínit o vzniku Klubu českých turistů – psali jsme o tom mnohokrát (M+M Svatošovi – KČT Vysočina), bádání o samých počátcích klubu však v poslední době přineslo určitá zpřesnění, která byla publikována i na výstavě. Tradovalo se, že Klub založil Vojta Náprstek – skutečnost byla taková: Dr. František Čížek, velká osobnost sokolského hnutí a Dr. Vilém Kurz, poslanec, spisovatel a též Sokol, si uvědomovali, že je třeba založit český turistický klub, který by byl inspirací pro obdobnou činnost na celém území. Požádali o spolupráci Vojtu Náprstka, chtěli, aby svým jménem známého vlastence a obroditele české společnosti zaštítil vznik Klubu českých turistů a jeho úspěšný rozvoj v začátcích. Všichni pánové se několikrát sešli v pivovaru U Halánků na Betlémském náměstí v Praze, který patřil rodině Náprstkových,  připravili návrh stanov, a ty byly schváleny 11. června 1888 na ustavující schůzi KČT v sále Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici. Předsedou byl zvolen Vojta Náprstek (1826–1894), místopředsedou Dr. Čížek; ve výboru byli vedle dalších i Dr. Kurz (redigoval Časopis turistů) a architekt Vratislav Pasovský. Ten byl po dvou letech existence KČT zvolen předsedou a vykonával tuto funkci úspěšně 25 dalších let. Program, který byl v počátcích činnosti KČT zformulován, je v plném rozsahu platný dodnes: podporovat cestování a vzdělávat se jím, usnadnit přístup k místům turisticky atraktivním a zvelebovat je.

A tím přecházíme k tématu značení turistických cest – rok po založení Klubu vznikla první značená trasa (v okolí Svatojanských proudů) – k 31. 12. 2012 činila délka pěších značených tras na území ČR 41 496 km, lyžařských tras je vyznačeno 611 km, cykloturistických tras 3 398 km – to všechno je práce 1 461 českých značkařů. Návštěvníci se z textu na panelech dozvědí, že je vyznačeno i 374 873 km cyklotras, o něž se stará 435 školených značkařů.

Na výstavě jsme se také dočetli (a plně s tím souhlasíme), že značkaři nepracují kvůli zisku, ale proto, že je ta práce baví a chtějí „ostatním lidem poskytnout unikátní způsob, jak objevovat přírodní, architektonické, historické a další krásy České republiky“ – tak stojí psáno na informačním panelu. Nikdy jsem si ale neuvědomila, že značené trasy přinášejí nemalé příjmy státu a podnikatelům – v tomto ohledu byla pro mě výstava osvětovou záležitostí – jsou zde vypsány souvislosti a propojení mezi finančním přínosem od turistů (od oblečení po stravování a ubytování) chodících po značených trasách – nejen naši, ale i cizinci, kteří zvláště oceňují pohodu chodit cestami bez starosti, se vším orientačním zajištěním.
O zdravotním významu chůze pro lidi netřeba psát.
Jen pro zajímavost – roční náklady na značení a obnovu turistických tras činí 14,5 milionu Kč.

Návštěva turistické výstavy rozhodně nebyla ztraceným časem, krátce jsme se rozhlídli i po zemědělských exponátech,

ale ty nás neodlákaly z naplánovaných obchůzek, cíl byl jinde – nejkratší cestou do centra Prahy.

Stejně jako teď byly Hradčany po celé tři dny ústředním bodem obzírání, ta dominanta Prahy je symbolem celé škály jasných i skrytých významů – pro každého z nás má jiné poselství.

Využili jsme možnosti navštívit výstavu plakátů malíře Alfonse Muchy (1860–1939) – kolekci z díla slavného secesního malíře nashromáždil během třiceti let neméně slavný tenista Ivan Lendl; od dubna jsou vystaveny v Obecním domě. Dostatečně známá je historka o náhodě, díky níž hvězda Muchova vyletěla vzhůru – herečka Sarah Bernhardtová si u něj objednala plakát – ten způsobil svým provedením závratný úspěch a hlad po podobných dílech, malíř pak vytvářel velmi charakteristické plakáty, kalendáře, ilustrace a různé reklamy.  
Ve dvou velkých sálech Obecního domu je k vidění 116 Muchových děl (téměř všechna, která v tomto oboru vytvořil!) a lidé se jen hrnou – výstava byla pro velký úspěch prodloužena; během pěti měsíců trvání ji navštívilo 185 tisíc diváků.
Plakáty prý zdobí Lendlovo americké sídlo – ani se nedivím, že je poslal na výlet do světa – mít tolik lepých a vlnících se slovanských děv  kolem sebe, musí být náročné (a fádní).

Obecní dům, secesní stavba ze začátku 20. století, na jejímž vzniku se podíleli nejvýznačnější umělci té doby, byl tím správným místem pro výjimečnou výstavu – v polovině 15. století, v době, kdy nebylo možné pro špatný stav budov bydlet na Hradčanech, stával tu Králův dvůr, v němž po 17 let žil Jiří z Poděbrad a vládnul odtud zemi.

I my jsme se vydali po Královské cestě,

ale z Karlova mostu jsme sešli na Kampu, předtím jsme se zastavili u sochy Bruncvíka.

Bruncvík byl bájný kníže, který se měl podle legendy zasloužit o získání lva do českého erbu (lvovi pomohl v boji s drakem a ten ho pak věrně provázel po zbytek života). Původní rytířova socha, zhotovená prý Matějem Rejskem, stávala u pilíře Karlova mostu už kolem roku 1500, ale Švédové ji ve válečném roce 1648 sestřelili. Podle fragmentů originálu zhotovil v roce 1886 Ludvík Šimek sochu podobnou – rytíř se opírá o erb Starého Města – tím dává najevo, že ochraňuje práva občanů. Jeho ztracený meč máme v záloze jako naději – až bude české zemi nejhůře, objeví se a ve spolupráci s Blanickými rytíři vše zdárně vyřeší!
Bruncvíkova socha je někdy chápána jako Rolandův sloup, což je symbol městských práv – každopádně je to jedna z nejtajemnějších pověstí ze staré Prahy.

Na Kampě jsme hledali odpočinek – usadili jsme se na malém náměstíčku před budovou Červené sedmy.

Právě zde, ve středověkém domě s bohatou historií (v roce 1812 tu bydlel J. E. Purkyně), založil v roce 1909 Jiří Červený úspěšný kabaret, ve kterém účinkovali všichni slavní herci, zpěváci a populární osobnosti té doby. Kabaret vystřídal různá působiště, v roce 1922 zanikl. JUDr. Červený (1887–1962), otec pěvkyně Soni Červené, dům na Kampě v roce 1950 koupil.

Je jasné, že další kroky vedly k Werichově vile,

jíž se také říká Dobrovského domek – obě slavné osobnosti v ní bydlely, ale historie budovy začala už dlouho předtím – na začátku 16. století byla postavena jako koželužna, pak patřila Nosticům, a když Josef Dobrovský, vychovatel čtyř hraběcích synů, onemocněl, dostal domek darem, aby tu v klidu mohl pobývat (což se mu povedlo a zůstavil nám několik spisů důležitých pro vývoj českého jazyka :-)).
Od roku 1945 žil ve vile, barokně přestavěné, Jan Werich s rodinou; v části bydlel i básník Vladimír Holan. Od roku 2008 se o správu vily zajímá Nadace Jana a Medy Mládkových – smlouva s nadací není kvůli nejrůznějším (mocenským a uchvatitelským tlakům) do dnešních dnů podepsána, proto rekonstrukce interiéru po povodních z roku 2002 ještě nezačala. Architektonický návrh na finální podobu ceněné stavby zpracoval architekt David Vávra.
Zmínkou o Medě Mládkové se dostáváme k Sovovým mlýnům – tato mecenáška českého umění se nedala odradit nepředstavitelnými potížemi a podařilo se jí v budově založit Muzeum Kampa – její zásluhou povstaly Sovovy mlýny z popela.

Kampa se stala oázou moderního umění, to je vidět, i když nezajdeme do muzea,

připomeňme jen lezoucí Batolata Davida Černého nebo sochu Harmonie.

Tahle zvláštní socha stojí na říčním břehu od roku 2009, zobrazuje Šrí Činmoje, indického filosofa (1931–2007) a – stejně jako její předobraz – prošla před dosažením harmonického postoje k životu zatěžkávacími zkouškami.
Na dalším obrázku je vidět, kam dosahovala hladina Vltavy letos v červnu – Harmonie vydržela :-).

Procházku po Kampě jsme zakončili letmým pozdravením krásné budovy Sokola (neb ušlechtilé myšlenky sokolské daly vzniknouti hnutí turistskému :-))

a závdavkem pro příští den – jen juknutím k Valdštejnskému paláci a nádherné zahradě,

protože čas přestal být naším spojencem – cestu na Letnou jsme si zkrátili tramvají a rychle se usadili na terase před zemědělským muzeem, kde právě začínaly slavnostní zahajovací projevy činovníků.

Všimněte si, jak sugestivní heslo pánové z Prahy vymysleli: Člověče, pohni se, než bude pozdě!
Proslovy narozdíl od těch, které slyšíváme od některých politiků, měly myšlenku i obsah, a proto jsme jim věnovali plnou pozornost. Tu jsme však nebyli schopni udržet také později při poslechu džezového kvarteta, ačkoliv by si to pro svůj dobrý hudební výkon zasloužilo – přece jen bohatý den zanechal stopy únavy a vidina odpočinku se rýsovala až kdesi na Strahově…
Kolem deváté jsme museli odejít – v nastalé tmě jsme procházeli kolem velkého komplexu budov ministerstva vnitra, neblaze proslulé „kachlíkárny“, která ve světle lamp snadno evokovala léta padesátá – toho pocitu se člověk nezbaví asi nikdy…

Sobota 31. srpna 2013 byla zátěžovým dnem – zvláště velké nároky byly kladeny na naši psychiku, a příčinou toho byli pořadatelé – přichystali totiž 20 atraktivních míst, která jsme mohli (kromě procházek nebo cyklovyjížděk Prahou) navštívit buďto zdarma či se slevou – no uznejte, že takové možnosti turistu z venkova naprosto vykolejí – kam honem dřív?!
Navíc ti, kteří holdují sbírání razítek z navštívených míst, měli možnost všude otisk obdržet, dokonce jsme dostali zvláštní list, na kterém byla razítka všem účastníkům oslav v cíli spočítána – plný počet mohl pilnému turistovi vynést za sobotu a neděli třicet kousků. 🙂
Podle sdělení pořadatelů  výsledný součet 2243 razítek z jedné akce byl důvodem zapsání rekordu do databáze pelhřimovské agentury Dobrý den. 🙂

Určili jsme si tedy priority a po snídani v jídelně gymnázia Nad Štolou jsme zamířili do Letenských sadů, samozřejmě jsme nevynechali vyhlídku na Prahu od 25 metrů vysokého Metronomu, který v roce 1991 nahradil „frontu na maso“, jak se říkalo největšímu skupinovému sousoší v Evropě, Stalinovu pomníku, odhalenému nad Prahou 1955 a už v roce 1962 odstraněnému.

Radostná zastávka byla u Hanavského pavilonu, stavby z litiny, betonu a skla, darované knížetem Vilémem Hanavským městu Praze po skončení Jubilejní zemské výstavy (1891).

Kníže byl majitelem železáren v Komárově, největších v Čechách, a pro pražskou výstavu nechal tehdy nejnovějšími technologiemi zhotovit pavilon v novobarokním slohu. Po skončení výstavy byla stavba přemístěna na Letnou. Moc mě potěšila záchrana objektu – před mnoha lety jsme při procházce se Zdeňkem Brichem, velkým znalcem staré Prahy, viděli ruinu a přestávali doufat…

V Chotkových sadech jsme se pokochali romantickým okolím pomníku Julia Zeyera (1841–1901) – zde je určující složkou zeleň, voda a kámen – ze skalnaté jeskyně na nás shlížejí postavy z básníkových děl.

Kolem Letohrádku královny Anny jsme, bohužel nikoliv Královskou zahradou, která byla ještě zavřená, mířili do areálu Pražského hradu. (M+M Svatošovi – Praha – arcibiskupský palác a Letohrádek).

Fotky z Pražského hradu jsou všeobecně známé, já ale pro vzpomínku zařadím ty, které nám připomenou naši procházku.

Historie vzniku druhé nejstarší církevní stavby na Hradě, baziliky sv. Jiří, začíná v roce 920 (kostel Panny Marie je z konce 9. století), roku 973 tu byl postaven také klášter. Většina maleb pochází ze 12. století, kdy byla po požáru nutná přestavba kláštera i kostela – dvě bílé věže z opuky jsou viditelné z celé Prahy. V trojlodní románské bazilice jsou náhrobky členů knížecího rodu Přemyslovců, náhrobek sv. Ludmily je ze 14. století, barokní průčelí vzniklo na konci 17. století.

Na východním konci Pražského hradu, u Černé věže nebo chcete-li u Starých zámeckých schodů, je vyhlídka na město

a vchod do zahrady Na Valech, kde jsme ještě nikdy nebyli. Snad proto jsme si odtud odnesli souhrou příznivých okolností jeden z největších zážitků tří pražských dní.

Zahrada Na Valech patří do komplexu Jižních zahrad Pražského hradu – přiléhá k frontě hradních budov – z hlavní cesty, lemované květinami, sochami, plastikami a drobnými stavbami jsou dechberoucí vyhlídky na Město a do Valdštejnských zahrad.

První písemná zpráva je z roku 1550, kdy Ferdinand Tyrolský dal zřídit zahradu v zasypaném hradním příkopu. Dnešní tvář zahrady je převážně dílem Josipa Plečnika (1872–1957), slovinského architekta, který ve 20. a 30. letech 20. století pracoval pro prezidentskou kancelář a spolu s T.G. Masarykem vtiskl tehdy zanedbanému Hradu noblesní a důstojnou podobu.

Právě zde, v zahradě Na Valech, je možné spatřit díla podle Plečnikova návrhu, nepřehlédnutelný je altán Bellevue (Krásná vyhlídka),

který si svůj název plně zaslouží.

Podle Plečnikova projektu byl vybudován vstup do zahrady ze III. nádvoří Pražského hradu (teď je kvůli opravám nepřístupný),

poblíž vyhlídky s architektovým jménem je Pyramida, která prý koresponduje s věžemi baziliky sv. Jiří.

Nelze opominout, že starší památník defenestrace zviditelnil hradní architekt leštěným žulovým zábradlím

a tím se návštěvníkova pozornost obrací k Ludvíkovu křídlu Starého královského paláce, z jehož oken byli v roce 1618 při druhé pražské defenestraci vyhozeni místodržící Bořita z Martinic a Slavata z Chlumu – ti, dopadnuvše na hromady odpadků, se štěstím přežili.

Jen pomalu jsme postupovali k Rajské zahradě, která plynule navazuje na zahradu Na Valech, každý krok přináší něco zajímavého.

Centrálním bodem Rajské zahrady, kam je možné vstoupit také z Hradčanského náměstí, je staletý tis a monolitická žulová mísa, která se jakoby vznáší nad trávníkem.

Josip Plečnik původně navrhl mísu a u ní kontrastní štíhlý a vysoký sloup (ženský a mužský princip v Rajské zahradě), pro které měl být materiál vylomen v mrákotínském lomu na Vysočině. Při přepravě se ale obelisk přerazil, žulový kvádr o velikosti 4,3 x 4,3 x 1,8 metru a váze 70 tun však doputoval do Prahy neporušen a v roce 1925 byl instalován v Rajské zahradě tak dovedně, že působí lehce – žula, z níž je mísa, je prý ještě kvalitnější než ta na obelisku.

Nový, na finanční náklady prezidenta Masaryka vylomený monolit z kvalitní mrákotínské žuly, byl nižší než původně zamýšlený sloup, a proto vzhledem k parametrům (výška „jen“ 15,5 metru) nebyl usazen v zahradě, ale v roce 1928 umístěn před Starým proboštstvím na Třetím nádvoří Pražského hradu jako památník padlým v první světové válce. O znění textu oslavujícího válečné hrdiny vznikaly velké třenice, a tak byl sloup instalován bez něho a dokonce i bez vrchního ukončení o něž byly také vedeny spory – to bylo doplněno až v roce 1996 na návrh Václava Havla.

Přechod do jiné lokality a doby nám umožnily Staré zámecké schody, nejkratší spojnice Pražského hradu se stanicí metra Malostranská. Od roku 2009 je v horní části schodů socha Karla Hašlera (1879–1941) – jeho slavná písnička je příčinou, proč právě tady.

Plni očekávání vstoupili jsme do Valdštejnské zahrady, která je součástí areálu plynule navazujícího na zástavbu a zahrady pod jižním svahem hradu, areálu, v němž má sídlo Senát ČR.

Palácový komplex, který měl konkurovat Pražskému hradu, vystavěl na začátku 17. století Albrecht z Valdštejna

a k jeho výzdobě pozval nejskvělejší umělce své doby.

Nechybí ani voliéra, jezírko s barevnými rybami a umělá krápníková jeskyně, v té době velmi oblíbené doplňky palácových zahrad.

Procházka zahradami a sledování skvělých detailů je nezapomenutelný zážitek,

což teprve, když se otevře možnost vstoupit do sídla Senátu.

Hlavní sál prostupující obě patra paláce byl při svém vzniku v 17. století druhým největším sálem v Praze (po Španělském sále na Hradě), i ostatní místnosti mají svá „nej“.

Rytířské síni dominuje obrovské plátno s vévodou frýdlantským na koni.

Strop chodby, z níž je vchod do bývalé konírny, je vyzdoben malbami na motivy Ovidiových Proměn.

Impozantní sala terenna má na návštěvníka působit nejen svou architekturou, ale oslňovat i postavami antických bohů a hrdinů, kteří shlížejí z vysokého stropu vzdušné stavby.

Také sochy, jejichž zhotovením pověřil generalissimus císařského sochaře Adriana de Vries, vznikly na náměty z řecké mytologie.

Věrné kopie původních soch, které si prohlížíme, sem byly instalovány na začátku 20. století – originály jsou ve Švédsku, kam je vojáci odvezli v roce 1648 jako válečnou kořist.

Ráda umísťuji na blog mapky se zákresem tras – v případě „uličnické“ vycházky po Praze bych měla problém se správností a přesností – ti, kdo Prahu znají, si lehce z článku odvodí směr našeho postupu, ostatní ji asi nebudou postrádat. 🙂

Je jasné, že po opuštění Valdštejnského areálu jsme byli na Malé Straně, odtud jen obrázek, který mi mile připomněl nedávno navštívený Český Krumlov (M+M Svatošovi – Krajem pětilisté růže – Český Krumlov II.)

a obrázek z Tomášské ulice –

dům U Zlatého jelena barokně přestavěl v první čtvrtině 18. století K. I. Dientzenhofer a plastika na průčelí z téže doby je připisována Ferdinandu Maxmiliánu Brokofovi.

Teď byl na řadě první z výstupů na pražské věže – procházeli jsme kouzelnými místy

na cestě ke Svatomikulášské městské zvonici z roku 1755, která, ač leží vedle kostela sv. Mikuláše, nebyla nikdy majetkem církevním, nýbrž obecním a navrhl ji před chvílí zmíněný slavný architekt Kilián Ignác Dientzenhofer.

Výhledy z ochozu ve výšce 65 metrů, na který jsme vystoupali po 215 schodech, jsou zkrátka skvostné.

Na předchozím obrázku je dobře vidět Vrtbovskou zahradu na svahu Petřína – i tu jsme kdysi navštívili, ještě velmi poničenou, s panem Brichem – po rekonstrukci byla otevřená v roce 1998, a tak se těšíme, až někdy na vlastní oči uvidíme Braunovy sochy a malby V.V. Reinera. (M+M Svatošovi – Pochod Giacoma Casanovy – Krušné hory a Duchcov). Nad zahradou je známá vila amerického velvyslanectví, nahoře zcela vpravo zdobí výhled Petřínská rozhledna.

Zahradu Na Valech, dokonce i Krásnou vyhlídku, vidíme u jižního křídla hradních budov, nad nimiž vynikají věže baziliky sv. Jiří a na východě objektu střecha Černé věže.

Z ochozu je možné po asi dvaceti schodech vystoupit do lampy věže a prohlédnout si místnost, v níž měla od padesátých let zřízenou pozorovatelnu STB – příslušníci sledovali pohyb na západních ambasádách, ale nejen tam.

Dalším cílem byla návštěva chrámu Panny Marie Vítězné na Malé Straně – nemohli jsme minout Pražské Jezulátko.

Sošku 47 centimetrů vysokou, která byla asi v polovině 16. století vyrobena ve Španělsku, věnovala církvi Polyxena z Lobkovic, která ji dostala od své matky, španělské šlechtičny. Věřila, že modlitby k Jezulátku dopomohly k tomu, že se jí ve 43 letech narodil jediný potomek, což byl v 17. století zázrak, a chtěla, aby si i ostatní ženy mohly u Jezulátka vyprosit dítě – záhy byla sošce přisuzována zázračná moc.

Připomeňme jen, že v Lobkovickém paláci, který je nedaleko místa defenestrace, hledali útočiště nešťastníci vyhození do hradního příkopu, a právě výše zmíněná paní Polyxena je schovala a nevydala rozzuřenému davu – dle pověsti jednoho z nich dokonce ukryla pod své široké, podle poslední módy šité sukně. 🙂

Rychle jsme se kolem Muzea hudby zaběhli podívat na průčelí budovy Sokola a Tyršova domu, z nichž jsme si včera užili jen zadní trakt

a spěchali ke kostelu Panny Marie pod řetězem, mně obzvláště milému.

Kostel, který patří Řádu maltézských rytířů, začali johanité budovat v polovině 12. století u Juditina mostu a různými přestavbami, požáry a válkami je výsledkem nakonec tajemně působící objekt, do jehož nádvoří, kde asi stával původní románský kostel, vejdeme branou mezi věžemi a uvidíme před sebou vchod do barokního kostela s oltářním obrazem od Karla Škréty.

Cesta nás dál vedla Lázeňskou ulicí kolem domu U Zlatého jednorožce, kde ve zdejším hostinci bydlel v únoru 1796 skladatel Ludvík van Beethoven, jak je psáno na pamětní desce vytvořené Otakarem Španielem a odhalené v roce 1927 při příležitosti stého výročí narození skladatelova.

Na staroměstské straně Karlova mostu byla naším cílem Mostecká věž.

Karlův most, dlouhý 515 metrů, široký 9,5 metru, se šestnácti oblouky, se začal stavět v roce 1357, protože Juditin kamenný most byl v roce 1342 stržen jarní vodou. Na konci 17. století došlo k postupné výzdobě sochami a sousošími, jichž je tu, třináct metrů nad hladinou Vltavy, třicet.
Říkalo se mu Kamenný most, ale od konce 19. století se vžil podle návrhu K. H. Borovského název Karlův most. Má se za to, že stavitelem je Petr Parléř, ale v poslední době se objevily zprávy, že prý most stavěl pražský občan zvaný Otlin… Kdo ví…
Z věže je vidět mírné trojité zalomení Karlova mostu.

Staroměstská mostecká věž, prý nejkrásnější gotická stavba Evropy, se stavěla společně s mostem a procházeli tudy jako triumfálním obloukem čeští králové na své korunovační cestě městem do chrámu sv. Víta. Je pískovcová, 47 metrů vysoká, se 138 schody. Obdivovali jsme překrásný výhled vlevo na kostel sv. Františka z Assisi, který patřil společně s klášterem, vybudovaným hned u vyústění Juditina mostu, řádu křižovníků s červenou hvězdou založenému v roce 1233 Anežkou Přemyslovnou, a přímo proti nám kostel Nejsvětějšího Salvátora.

Po sestupu z věže jsme zašli do kostela sv. Salvátora, postaveného jako součást jezuitského areálu Klementina na konci 16. století. Správcem zdejší farnosti je Tomáš Halík. V kostele jsou pohřbeni vzdělaný vlastenec a obhájce českého jazyka Bohuslav Balbín (1621–1688) a kazatel Antonín Koniáš (1691–1760).

Nemohli jsme vynechat pro turisty veledůležitý dům U Halánků na Betlémském náměstí, kde už roku 1862 zřídil Vojta Náprstek kulturní a vzdělávací centrum a v osmdesátých letech devatenáctého století tu byla do praxe uvedena myšlenka na založení Klubu českých turistů; dnes je tu Náprstkovo muzeum. 

Pár slov o Betlémské kapli:

Byla postavená v roce 1391 pro kázání v českém jazyce, nikoliv pro bohoslužby. V letech 1402 – 1413 tu kázal Jan Hus, byl velmi populární. Jak to s ním dopadlo, víme všichni. Kaple chátrala, až byla 1786 zbořena. Na začátku padesátých let byla na autentických základech znovu vybudována jako památník husitského hnutí, v roce 1992 po rekonstrukci otevřena pro veřejnost, využívá se také ke slavnostnímu jmenování profesorů, konají se v ní promoce.

Jistě souhlasíte, že jsme si zasloužili posezení a kafíčko 🙂

a pak se nám, rozmarně odpočinutým, obzvláště zamlouval Viselec nad Husovou ulicí. 🙂

Že bude viset vysoko nad hlavami chodců za jednu ruku, s druhou v kapse, mu určil sochař David Černý v roce 1997 – měla by to být postava Sigmunda Freuda, pozorujícího chaos dnešní doby. 🙂
Viselec si udělal výlet do Švédska a Ameriky – všude slavil úspěch.

V Bartolomějské ulici jsme zjistili, že tu opravdu má sídlo množství policejních úřadů, ulice byla v podvečer téměř opuštěná a smutná, prošli jsme kolem zadního traktu kostela sv. Bartoloměje, který má podobu ze začátku 18. století, již mu vtiskl architekt K. I. Dientzenhofer a malíř V. V. Reiner – stavbu založil jako Jeruzalémský dům ve 14. století kazatel, který se svými názory postaral o to, aby o něm tehdejší Evropa slyšela – Jan Milíč z Kroměříže – a pomáhal zde padlým dívkám přijít na cestu pravou; osudy objektu byly během staletí velmi pestré, dnes patří kongregaci Šedých sester.

Procházka kolem divadla a po Národní třídě byl jakýsi vstup do současnosti, spojnice mezi staletími.

Při příchodu na Jungmannovo náměstí jsme se znovu ponořili do slavného období našich dějin – do doby Karla IV. – jeden den po své korunovaci založil kostel, který měl být největší v Praze a sloužit i pro příští korunovace. Kostel Panny Marie Sněžné se pyšní nejvyšší klenbou v Praze (34 m), na 29 metrů vysoký oltář s obrazem Zvěstování Panny Marie od V.V. Reinera pohlíží každý, nejen věřící, s úctou a obdivem.
Z původního plánu zůstalo torzo – dokončen byl jen presbytář. Kázal tu Jan Želivský, původem z Vysočiny. 🙂

Mozaika na průčelí chrámu je dílem Viktora Foerstera (1867–1915), malíře a mozaikáře vyučeného v Itálii (bratr hudebního skladatele J. B. Foerstera); také mozaika na sv. Hostýně je jeho práce. (M+M Svatošovi – Za posledním puchýřem do Vizovic).

Jen kousíček odtud, před gotickou zadní bránou františkánského areálu (z roku 1347), zdobí půvabný kout Jungmannova náměstí kubistická lampa podle návrhu architekta Emila Králíčka (1877–1930), původem z Německého Brodu. Je to dílo natolik ceněné, že v devadesátých letech byl originál z roku 1912 nahrazen replikou.

Blízké Václavské náměstí nám nabídlo pohled na stovky sportovců, účastníků populárního Běhu Prahou.

Naše úmysly byly zcela jiné, i když jsme s přibývajícím časem také zrychlili a prodloužili krok – jen krátce jsme pobyli v zajímavé hale novorenesanční budovy hlavní pošty v Jindřišské ulici, v místě s bohatou historií.

Nejdříve tu býval dům a bylinkářská zahrada dvorního lékárníka císaře Karla IV., Anděla z Florencie, pak na tomto místě vystavěl architekt Dientzenhofer klášter s kaplí, ale krátce po dokončení byly církevní stavby zrušeny a vznikla z nich tabáková továrna. Později byl špatný stav neudržovaných budov vyřešen jejich zbouráním a v letech 1871–74 bylo rozhodnuto vystavět v proluce ústřední poštu. Výzdoba prosklené haly je dílem malíře Karla Vítězslava Maška – původně zde býval dvůr, kam zajížděly poštovní vozy.
Jindřišskou věž jsme jen okoukli

a zastavili se u barevně výrazné Jeruzalémské synagogy, největší a nejmladší synagogy v Praze, postavené v roce 1906 v maurském secesním slohu náhradou za synagogy zbořené při asanaci židovského ghetta.

Věřili jsme, že ještě před zavírací dobou stihneme vystoupat 186 schodů na ochoz 65 metrů vysoké Prašné brány na začátku Celetné ulice, kam vedla kdysi silnice z Kutné Hory, po níž zásobovali královskou pokladnu stříbrem, a kde začínala Královská cesta – a podařilo se!
Kdy jindy má obyčejný člověk možnost podívat se „svrchu“ na Českou národní banku?

Prašná brána se začala stavět v roce 1475, ale osud jí nepřál, proto kvůli různým komplikacím ji dokončil až architekt Josef Mocker v osmdesátých letech 19. století. Jeden čas sloužila také jako skladiště střelného prachu, proto se jí začalo říkat Prašná.

Dům U Hybernů máme z ochozu jako na dlani – když do kláštera založeného Karlem IV. přišli na začátku 17. století irští (Irsko = lat. Hybernia) františkáni, postavili si kostel, který byl ovšem za josefínských reforem zrušen.

Nechali jsme se unést krásou střech Obecního domu

a přemýšleli jsme, ve kterém místě pod nimi je Smetanova síň pro 1500 posluchačů.

Nabitý program připravený pořadateli určoval, že už už začíná společenský večer v Národním technickém muzeu na Letné nazvaný Kantoři pod letadly, proto jsme jako přesunový prostředek z centra zvolili tramvaj.

Nová budova pro technické sbírky muzea, které vzniklo v roce 1908, byla vystavěna spolu se sousedním Národním zemědělským muzeem na konci třicátých let minulého století podle projektu architekta Milana Babušky. Je jasné, že obě budovy byly krátce po dokončení zabrány Němci, v Národním technickém muzeu byl obnoven provoz v roce 1951, ale sbírky zemědělského muzea, jejichž základem byly předměty z Jubilejní výstavy 1891 a Národopisné výstavy z roku 1895, byly uloženy na různých místech, protože budova na Letné sloužila až do roku 1994 jiným účelům.

Společenský večer splnil svoje poslání – sešli jsme se s přáteli a v nezvyklém prostředí dopravní haly si při prohlídkách exponátů popovídali a po očku sledovali i na velkou obrazovku promítané akce pražských turistických odborů za posledních pět let.

Skupina Kantoři měla začít svoje vystoupení po deváté večer – vezmeme-li v úvahu, že kromě 539 schodů vystoupaných dnes na pražské věže a minimálně 25 kilometrů pěší chůze ulicemi (nehledě na nápor dojmů), a nepodceníme zároveň skutečnost, že na nedalekém stadionu probíhalo utkání Baník – Sparta a po jeho skončení mohlo být v ulicích „rušno“, jistě neudiví naše rozhodnutí vzdát se po půl desáté skvělé sešlosti na Letné a odjet „bydlet“ na Strahov.

Na odpočinek nám nezbývalo mnoho času, protože nedělní (1. září 2013) ranní výstup na Petřínskou rozhlednu byl plánován tak, abychom z ní v 6:17 při východu slunce mohli popatřiti na Prahu a symbolicky vkročit do další etapy činnosti Klubu českých turistů, jehož 125. výročí trvání bylo příčinou třídenních oslav.

První organizovanou akcí klubu, vzniklého v roce 1888, byl slavný výlet skupiny 363 turistů na světovou výstavu do Paříže v roce 1889, kde nalezli v Eiffelovce inspiraci pro postavení rozhledny na Petříně – konali neodkladně a s tvůrčím nadšením, proto už v roce 1891 při Jubilejní zemské výstavě stál pavilon, který je teď na Petříně zařízen jako Bludiště, ale hlavně – byla otevřena Petřínská rozhledna, k níž mohli návštěvníci jezdit lanovou dráhou.

63,5 metrů vysoká ocelová konstrukce je ozdobou kopce nad Prahou, na horní vyhlídkovou plošinu ve výšce 55 metrů jsme vystoupali po 299 schodech, které se vinou okolo osmibokého tubusu, druhé schodiště je určené pro sestup z věže.

Vytěžili jsme z výhledu, co šlo – dokonce v romantickém mlžném oparu, vzniklém po vydatném nočním dešti, který ustal v prvních minutách naší cesty petřínskými sady, jsme za podpory vycházejícího slunce vytušili na vzdáleném obzoru Milešovku a Bezdězy,

ale naše dočasné bydlo, strahovské koleje, z nichž jsme se sbalenými zavazadly upalovali po návratu z rozhledny k tramvaji směr Letná, jsme měli pod sebou pěkně přehledně vyrovnané.

Při kratičké procházce liduprázdnými sady, kterými tak časně prošlo 27 účastníků výstupu na Petřínskou rozhlednu, jsme si stačili uvědomit, že kostel sv. Vavřince, o němž nejstarší zpráva pochází z roku 1135, je skutečně kultivovanou ozdobou těchto míst – přesně tak byla zamýšlena barokní přestavba architekta Dientzenhofera. Dnes patří objekt Starokatolické církvi.

Abychom se mohli pohodlně zúčastnit hvězdicového pochodu s cílem v Botanické zahradě v Troji, kde bylo zakončení oslav, odložili jsme v hale Národního zemědělského muzea zavazadla, která nám organizátoři převezli.

Ze sedmi nabízených jsme si vybrali trasu Letenskou, se startem od Zemědělského muzea, přes Výstaviště a Císařský ostrov do Troje.

Cestou k Výstavišti, které vzniklo na části parku Stromovka při příležitosti Jubilejní výstavy, jsme si mimo okázalejší stavby prohlédli hezkou stavbu sokolovny na Praze 7

a centru Výstaviště, Průmyslovému paláci, jehož pravé křídlo vyhořelo v roce 2008, jsme věnovali zvědavou pozornost.

Po ničivé povodni 2002 bylo Marodovo panorama bitvy u Lipan znovu otevřeno pro veřejnost v roce 2004; v 10:00 jsme vstoupili do speciálního kruhového pavilonu vzniknuvšího kvůli obrazu a nechali se jako pozorovatelé vtáhnout do poslední fáze bitvy u Lipan (30. 5. 1434), ve které proti sobě stála husitská vojska vedená Prokopem Holým a vojska vítězné Panské jednoty.

Luděk Marold (1865–1898) vymaloval se spolupracovníky 11 metrů vysoký a 95 metrů široký panoramatický obraz s modelem popředí krajiny se skutečnými předměty, kusy zbraní, výstroje, terénními nerovnostmi a husitskými vozy velmi sugestivně.

Brzy po dokončení obrazu, ještě velmi mladý, zemřel, ale díky tomuto dílu je jeho jméno všeobecně známé. Díla obdobného typu byla tehdy velmi oblíbená – připomeňme rozměrný obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou v turnovském muzeu, který namaloval v roce 1895 na objednávku KČT Mikoláš Aleš. (M+M Svatošovi – Český ráj 2009)

Královská obora nám kromě svěží přírody a slavnostní nálady ovlivněné vědomím dějinných událostí, které procházely těmito místy, nabídla milosrdný iluzivní pohled na původní průčelí Šlechtovy restaurace na panelu, zakrývajícím velmi neutěšený současný stav barokního letohrádku z konce 17. století, což by pro optimisty mohl být náznak budoucích oprav a navrácení života tomuto objektu.

Před „trojskou částí“ procházky zařadím už jen obrázek renesančního Místodržitelského letohrádku, ve kterém nyní sídlí archiv a studovna Národního muzea, ale vystavěn byl jako letní sídlo purkrabího na tomto velmi příhodném místě ve Stromovce, kde původně už na konci 15. století vznikl kvůli královské honitbě v oboře lovecký hrádek.

Než se dostaneme do Troje, chtěla bych se zmínit o možnostech, které účastníci oslav využili pro dostavení se do cíle v Botanické zahradě. Pořadatelé nabídli nejen pěší trasy (zúčastnilo se jich 516 turistů), ale i cyklovyjížďky (12 osob), dokonce i možnost běžet tam 10 kilometrů od Náprstkova muzea (5 turistů), ale i splutí Vltavy z Braníka na Štvanici (66 vodáků).
Od třebíčského předsedy KČT Ládi Tomáše máme obrázky vodácké:

Osada ve čtvrti Troja se kdysi nazývala Zadní Ovenec nebo Zadní Bubeneč, bývaly tu ruiny starého mlýna a zámečku, zničených za třicetileté války – lidem to připadalo jako rozvaliny starověké Tróje – v 17. století bylo všeobecné zaujetí antikou a starořeckými legendami. I hrabě Šternberk obdivoval antiku, proto na dvojramenném schodišti hlavního průčelí Trojského zámku jsou sochy znázorňující vítězství olympských bohů nad Giganty.

Trojský zámek je nádherná ukázka barokní architektury v Čechách – hrabě Václav Vojtěch Šternberk vlastně v roce l678 zakládal po návratu z cest po Evropě předměstskou luxusní vilu, jaké ho okouzlily v Římě. Na vyvýšené terase bylo do nejmenších detailů promyšleně vystavěno líbezné odpočinkové sídlo s galerií, obklopené vinicemi a řekou, dokonale zakomponované do barokní zahrady. Ambicí hraběte ze Šternberka bylo přivítat ve své vile s výhledem na Pražský hrad císaře Leopolda I., ale vila byla dokončena až v roce 1695, takže sem přijel až císařův syn Josef I.

Neodolali jsme prohlídce, zámek prošel na konci 20. století kompletní rekonstrukcí a jeho návštěva je opravdu lahůdkou – v dokonale vyvážených prostorách dnes vystavuje Galerie hlavního města Prahy, je tu k vidění například originál barokní sošky Černé Matky Boží,

která byla jako domovní znamení zakomponována do fasády slavného kubistického domu vystavěného architektem Gočárem v roce 1912 v Celetné ulici; od roku 2000 je na domě kopie.

Středobodem zámku je mimořádně nádherný Habsburský sál, který měl oslnit císaře.

Na závěr zařadím obrázek z infotabule, ze kterého je patrné, s jakou invencí byl celý areál vybudován.

Než jsme přišli do cíle a oddali se radostem piknikovým, mohli jsme ještě podle programu zavítat do skleníku Fata Morgana, otevřeného v roce 2004 na prosluněné trojské stráni.

Po vstupu do objektu jsme zjistili, že na rozloze 1750 m2 jsou tři samostatné části s rozdílnou teplotou a vlhkostí vzduchu, a že důkladná prohlídka je bohužel nad naše časové možnosti – nevěnovali jsme přírodním skvostům zdaleka takovou pozornost, jakou by si pro svou výjimečnost zasloužily.

Když jsme vstoupili do venkovního areálu botanické zahrady, dovedlo nás nadšení dosud přetrvávající po prohlídce Trojského zámku do vinice – odtud z výšky je nejkrásnější pohled.

V cíli spočítali organizátoři získaná razítka, pro vzpomínku nás podarovali Účastnickými listy

a už jsme se mohli usadit na trávníku a odpočívat při sledování kulturního programu, kterému opravdu slušelo přídavné jméno „bohatý“.

Za všech 36 pořadatelů se s účastníky rozloučil Ing. Ivan Press, předseda KČT Praha.

Slovo závěrem je myslím zbytečné.

Ti čtenáři, kteří mají opravdu velkou výdrž, mohou si o Troji přečíst ve článku Praha méně známá, taky o výletu v Ruzyni, Divoké Šárce a na Bílé hoře a sérii zakončit článkem M+M Svatošovi – Románskou Prahou I.   

6 komentářů - “Praha slavila 125 let Klubu českých turistů”

  • zuzi says:

    Mišo, ahoj. Já to věděla; jak sem „vlezu“, jen tak se neodtrhnu a zase budu tiše závidět, co všechno stačíte nejen projít, ale hlavně vnímat. A pak ještě zdokumentovat. Kam se na vás hrabu :). Budiž mi vaše píle, tvořivost a zájem o okolní svět, příkladem. Přijdu si najednou velmi těžkopádně, jojo :).

    • Zuzi, je moc hezké, že jsi zavítala. Vystihla jsi svým komentářem přesně ten pocit, který mívám já, když čtu cizí povedené texty – pocit vlastní nedostatečnosti a nedokonalého vyjadřování. Jsem vděčná všem, kteří nakouknou na náš blog, protože přes snahu má spoustu neošetřených zákoutí – všude kolem je tolik krásy a já často marně hledám slova 🙂
      Měj se hezky, potěšila jsi mě návštěvou 🙂

  • Míla Bradová says:

    Míšo a Mirku, děkuji za nádherný článek a skvělé fotky z našeho společného putování letní Prahou. Těší mne, že si, díky vašemu vynikajícímu blogu, nemusím skoro nic pamatovat, protože tady najdu všechno, co mě zajímá a vždy si i rychle vybavím, kde všude už jsem s vámi byla. Díky za vaši užitečnou osvětovou práci nejen pro turistiku. mb

    • Děkujeme :-), je to jen malá (zábavná) služba turistice, která významně ovlivňuje životy mnoha našich přátel. Je hezké, když mají možnost společně s námi zavzpomínat nad komentovanými obrázky 🙂 Jejich zájem je pro nás voda živá…

  • Jarda Vála says:

    V Praze je pořád co objevovat a obdivovat. A když to ještě někdo umí nafotit a popsat, jeden by až litoval, že u toho nebyl. Ale ono fakt nejde být na více místech současně…

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist