PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Plzně

15. – 18. listopadu 2012, tentokrát v Plzni a okolí

Na „posledním puchýři“ oceňuji především to, že účastníci mají možnost důkladněji poznat kraj, ze kterého mu pořadatelé akce vyberou a naplánují podstatné trasy a cíle, a navíc vytvoří podmínky k tomu, aby zájemce absolvoval doplňkový program podle vlastního přání. Že se setkávají dlouholetí přátelé (s některými se vidíme opravdu jen jednou za rok) a při chůzi si popovídají, to je bonus, který přijímáme s vděčností.

Míla Bradová a Láďa Tomáš z oblasti KČT Vysočina pořádají už léta zájezdy Za posledním puchýřem – člověk si musí v nich hlídat místo – vždycky je plně obsazeno, což svědčí o kvalitě. Stačí se podívat do loňského článku, kdy jsme byli v Kopřivnici – z toho, co jsme viděli, by většina cestovek vytěžila několik tematických zájezdů. Protože jsme i letos měli program nabitý, zkusím zde připomenout účastníkům, případným čtenářům i sobě, co jsme poznali na místech, z nichž mnohá byla pro nás premiérová.
Fotky, které uvidíte, dělal nejen Mirek, ale i Láďa Tomáš, František Janeček a jednu také Jarda Vála – samí osvědčení fotografové, kteří však byli limitováni listopadovým počasím, co dokázalo nadchnout jen romantiky a milovníky tajemné krásy, nikoliv lovce kalendářových obrázků.

První zastávka ve čtvrtek 15. listopadu 2012 byla v Milevsku, které se pyšní nejstarším klášterem na jihu Čech – byl založen pro premonstráty bohatým a vlivným Jiřím z Milevska v roce 1187 na křižovatce obchodních cest.

Měli jsme domluvenou prohlídku a dozvěděli se při ní, že první opat Jarloch je autorem kroniky, která se stala pramenem nejdůležitějších zpráv o českých dějinách do konce 12. století. (Dokonce jsme kroniku viděli.)

Kromě městečka, jež vzniklo u kláštera, patřilo k církevnímu majetku dalších padesát osad, takže oblast se rozvíjela hospodářsky i kulturně.

Navštívili jsme i nedaleký bývalý farní kostel městečka Milevska, kostel sv. Jiljí (Egidius), stejně jako klášterní bazilika románský z konce 12. století, poté zčásti přestavený, a obdivovali gotickou síťovanou klenbu s renesančními nápisy a původní trámy z poloviny 15. století.

Jak už to bývalo, v roce 1420 podlehl celý areál zkáze skrze husitské „boží“ bojovníky a potýkal se drahnou dobu s bytím a nebytím, až po Bílé hoře získali premonstráti část majetku zpět. 19. a 20. století nechalo areál chátrat, teprve v posledním současném desetiletí se začal opravovat a jeho budoucnost se jeví nadějně.
Ke klášteru patřila bažantnice, kde je nyní městský park, opravdový tahák pro turisty.

Přejdeme-li lávku přes Milevský potok, dostaneme se do míst krásných i v listopadovém počasí

a spatříme kamenné objekty vzniklé při tzv. Žulových symposiích pořádaných v Milevsku, umístěné sem v devadesátých letech minulého století.

Další zastávka na cestě k Plzni byl Orlík, krásně současným majitelem opravený a přímo vyzývající ke skupinovému fotu účastníků. 🙂

Hrad založený v polovině 13. století stával vysoko na skále nad Vltavou, nyní je jen o pár metrů výše než hladina vodní nádrže Orlík, vybudovaná na řece v roce 1961

a celý se dá obejít po romantické stezce nad vodou.

Na počátku 19. století si zámek Orlík zvolil za své sídlo Karel Schwarzenberg, jehož potomku, nynějšímu ministru zahraničí stejného jména (a bohužel neúspěšnému prezidentskému kandidátovi) byl v restitucích vrácen společně se zámečkem v Čimelicích, kde nyní bydlí.

Z hlubin důstojné minulosti jsme v nedalekých Letech u Písku vkročili na území neslavně proslulé cikánským táborem zřízeným zde Němci, kterým prošlo od srpna 1942 do května 1943 1 300 lidí, z nichž čtvrtina podlehla krutým životním podmínkám.

V roce 1995 byl Českou republikou zřízen památník v místech, kde za války vznikl poblíž dřevěných ubikací vězeňský hřbitov.

V koncentračním táboře Lety byly soustředěny rodiny českých Romů, moravští byli internovaní v Hodoníně u Kunštátu.

V táboře se rozšířila infekce a smrt kosila Romy po desítkách, místní vězeňský hřbitov nestačil, proto jsou někteří pochovaní v nedalekých Mirovicích, přeživší byli odvezeni do Osvětimi a Březinky.

Musím říct, že areál je působivý a důstojný, kdo je vnímavý, cítí to jasně.

Ještě dodám, že vepřín, o kterém slýcháváme, že znesvěcuje pietní prostředí a má být proto zbourán, je dobrý kilometr za lesem a terénní vlnou, v žádném případě na něj není vidět z pohřebiště.

Ve výběru dalšího místa návštěvy můžeme ocenit výbornou dramaturgickou sestavu programu – romantický příběh arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského, syna císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské, českého místodržícího, a krásné, laskavé, vzdělané a bohaté, leč rodem nerovné Filipíny Welserové, dceři z bohatého rodu bankéřů, který začal na půvabném renesančním zámku v Březnici, osloví každého.

Na zámku postaveném už na začátku 13. století rodem Buziců odvozujících svůj původ od bájného Bivoje, ve zmíněné době ve vlastnictví Kateřiny z Lokšan, se zamilovaní v roce 1557 tajně vzali, Filipína (*1527) se nemohla nikdy a nikde objevit po Ferdinandově boku, jejich děti musely být podle tehdejšího zvyku položeny na práh, aby se jich mohla Filipína ujmout jako nalezenců (vyloučených z nástupnictví). Ferdinand odolal prosbám i hrozbám a nevzdal se jí, v roce 1576, tedy po dvaceti letech spolužití, konečně uznal jejich manželství papež. Filipína však po čtyřech letech zemřela.

V 19. století držel Březnici v majetku Hanuš Krakovský z Kolovrat a stal se jedním z aktérů v příběhu, později literárně zpracovaném Boženou Němcovou v povídce Dráteník. V zimě našel Hanuš na svém panství polozmrzlého dráteníka, poskytl mu veškerou péči, avšak život mu nezachránil (narozdíl od šťastného konce povídky).
Z procházky parkem a městečkem zařadím jen fotečku zídky. 🙂

Poslední zastavení v krásném a harmonickém prvním dni naplánovala Miluška Bradová v Rožmitále pod Třemšínem. Autobus nás dovezl do obce Voltuše, kde jsme se žlutě značenou cestou vydali vzhůru po svahu kopce Štěrbina k mohyle Jakuba Jana Ryby (1765–1815), ve své době silně nedoceněné, dnes osobnosti obdivované pro kvality morální a přínos kulturní přesahující do současnosti, vpravdě autoru části hudebního rodinného stříbra.

Podrobnější povídání o J. J. Rybovi najdete ve článcích Brdy a Svatojakubská cesta, dnes zařadím jen informace, které jsou příchozím k dispozici u mohyly.

Možná mám bohatou fantazii, ale pobyt v tomto lese byl tísnivý a pocit zmaru, kterému podlehl uštvaný člověk, se mě bytostně dotýkal. Na zaplašení chmur jsme měli asi čtyřkilometrovou cestu do Starého Rožmitálu, jíž chodíval jistě i místní kantor Ryba.

Z úbočí kopce nad Voltuší je za jasných dní krásný pohled na brdské vrchy, dnes pro připomenutí jen mapka oblasti.

Nejkrásnější partie, kterou jsme do města přicházeli, je bezesporu alej Johanky z Rožmitálu s věkovitou lípou na rozcestí.

Lípa i alej byly nazvané po druhé manželce Jiříka z Poděbrad, moudré a vzdělané Johance, která byla velkou oporou českého krále.

Alej vede kolem Podzámeckého rybníka a spojuje Rožmitál se Starým Rožmitálem, jemuž vévodí kostel Povýšení sv. Kříže, neodmyslitelně spjatý s Českou mší vánoční, která na zdejších varhanách z roku 1750 zazněla poprvé v podání regenschoriho Ryby na vánoce 1796.

Jako zajímavost připomenu, že v tomto kostele působil asi dvě stě let před Rybou kněz Václav Hájek z Libočan (1524–7) a dvě stě roků po něm Miloslav Vlk (1972–8).
Zašli jsme na hřbitov ke hrobu nejslavnější rožmitálské osobnosti

i jeho potomků.

Kousek od kostela stojí nově opravený domek, na jehož stěně zve k návštěvě cedule Cvokařské muzeum;  oficiálně bylo otevřeno v létě 2011 a dozvíme se v něm historii řemesla, na Rožmitálsku rozšířeného od 18. století.

V místním „veřtatu“, zachovaném v podobě z přelomu 19. a 20. století, se vyráběly cvočky pro celou rakouskou armádu, v botách zdejším materiálem okovaných, bojovali vojáci v první světové válce.

V muzeu jsme viděli několik ukázek obchodní korespondence, z rozvernosti uvádím jeden případ.

Středobodem „nového“ Rožmitálu je rovněž kostel, původně barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, na počátku 20. století přestavěná architektem Josefem Fantou.

Při procházce historickou částí, líbeznými „Benátkami“, jsme nevynechali příležitost zastavit se před domem, kde bývala škola, v níž učil Jakub Jan Ryba,

ale největší zájem jsme měli o to, jestli rožmitálský zámek už se dočkal oprav. Nedočkal a prý v dohledné době nedočká.
Město i hrad založil ve 13. století Oldřich z Březnice, od 16. století zde sídlil rod Lvů z Rožmitálu, z něhož pocházela i královna Johanka, v 21. století budeme možná svědky toho, že kvůli nezodpovědnému vlastníkovi nenapravitelně zchátrá stavba nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

V 16:45 jsme nasedli do autobusu a jeli přímo do místa turistického srazu v  domě Vodáren na Malostranské ulici v Plzni, kde bylo vše připraveno pro přijetí účastníků „Posledního puchýře“.

Role pořadatelů se ujali členové oblasti KČT Plzeňského kraje, odboru KČT Bolevec Plzeň a Prvního plzeňského KČT, a stejně perfektně, jako to klapalo při vybavení příchozích na start, vycházelo vše po celou dobu akce.

Než jsem si dokázala na internátě, kde jsme byli ubytovaní, utřídit v mysli přebohaté dnešní zážitky, usnula jsem a probudila se do dne, který dostal později název „den objevů“.

Pátek 16. listopadu 2012 rozhodně nepřál fotografům, ale ti, kteří si stejně jako já plnili dávná přání, byli navýsost spokojeni. Na programu bylo nejen proslulé baroko severního Plzeňska, ale i oblé kamenné útvary vytvořené přírodou a to zdaleka nebylo vše…
Krátkou prohlídku Manětína,

který je unisono nazýván barokní perlou západních Čech, jsme brali jen jako ochutnávku před opulentní hostinou při důkladné prohlídce někdy v budoucnosti. Člověka ohromí už první pohled na všudypřítomné barokní sochy

a oněmí v úžasu při spatření průčelí zámku.

A což teprve nádhera barokní zahrady a pohled na jižní stranu zámeckých budov!

Ranní vycházka v dokonale vyladěném prostředí nás připravila na další lekce estetiky, které pokračovaly zanedlouho na zámku v Chyších.

Do toužené návštěvy jsem měla zámek v Chyších spojený pouze s osobou milovaného Karla Čapka, nyní patří můj obdiv i manželům Lažanským, současným majitelům, kteří v roce 1996 koupili na deset milionů ruinu zámku a pustili se (s finančním přispěním státních institucí) do velkorysé rekonstrukce objektu. Jejich předkové Lažanští z Bukové, vlastníci Manětína a Rabštejna, koupili chyšské panství v polovině 18. století v dražbě a během let přestavěli zámek ve stylu tudorovské novogotiky.

Karek Čapek zde působil v roce 1917 jako vychovatel třináctiletého Prokopa Lažanského. Pět měsíců, které v „panské“ službě strávil, nebylo pro citlivého muže z nejšťastnějších, ale i z tohoto prostředí vytěžil při své vnímavosti a výborném pozorovacím talentu inspiraci pro svá literární díla. (Hraběnka, která prý v časech rozkvětu alchymie požívala ve zdejší věži zázračné lektvary pro zachování věčného mládí, byla předobrazem staleté ženy z Věci Makropulos a také téma pro román Krakatit uzrálo během krátkého pobytu v Chyších, nemluvě o povídkách Modrá chryzantéma a Na zámku.)

Otec Prokopův, JUDr. Vladimír Lažanský, byl starý člověk, vdovec, a bylo pro něj těžké vychovávat syna, jehož hlavním zájmem nebylo učení – nejvíc ho fascinovala letadla. Po smrti otcově opustil Prokop vysokoškolská studia, oženil se s instruktorkou létání a věnoval se správě panství. Když přišel Hitler, nutili hraběte Lažanského, jehož manželka byla Němka, aby změnil národnost na německou, což udělal.
Nic nepomohlo, že nespolupracoval s Němci, že mu několik Čechů vděčilo za záchranu života, majetek mu byl jako vlastizrádci vyvlastněn a on s manželkou a dvěma malými dcerami odešel v červnu 1946 do exilu, žili pak v Německu a Rhodésii. Mechtilda a Angelika (o tu se ucházel princ Charles, ze sňatku však sešlo, vzal si pak Dianu Spencerovou) své rodiště navštívily a jsou šťastné, že panství povstalo z popela.
Uprostřed na následující fotografii z roku 2011 je Angelika Lažanská, která žije v severním Skotsku na hradě Cawdor, s manželi Lažanskými z české větve rodu.

Zámkem nás provázel Ing. Vladimír Lažanský a je to zážitek nezapomenutelný! Ocenila jsem, že při výkladu propojil historii svého rodu s poměry v českých zemích i v Evropě, popsal postup prací při obnově zdevastovaného objektu a svoji snahu zrekonstruovat ho podle historických zápisů. Oprávněně se pochlubil záchranou nástěnného obrazu Petra Brandla z roku 1699.

Fascinovala mě podoba Vladimíra Lažanského s knížecím předkem na obrazu, pod nímž při výkladu stál – jediný rozdíl byla paruka – chvíli jsem se nemohla soustředit na nic jiného!
Prohlídka dospěla k pokoji, kde bydlel Karel Čapek:

Prý ten studený pokoj příliš nemiloval, přesto jsem na zařízení, prý autentické, nábožně koukala. Už v roce 1999 otevřeli Lažanští stálou expozici o Karlu Čapkovi – přála bych si mít na ni více času – zařadím obrázek, na kterém jsou při návštěvě v Chyších s Olgou Scheinpflugovou, manželkou Karla Čapka, mladý Tomáš Halík s otcem Miroslavem, znalcem Čapkova díla.

Jen nerada jsem odtud odcházela posedět do pivnice

a na plánovanou prohlídku pivovaru, jehož provoz Lažanští také obnovili. Po ochutnávce piva Prokop se za nás všechny rozloučila se zámeckým pánem Miluška Bradová:

V nedalekém Rabštejně jsem se nechala bez jakýchkoliv historických údajů okouzlit krásou místa, nad kterým ležela těžká šedivá obloha a staré zdivo na skále se tvářilo netečně a nevšímavě.

Městečko Rabštejn nad Střelou je nejmenší u nás, žije zde 23 stálých obyvatel.

V údolí jsme přejeli po mostě na protější břeh řeky Střely a pěšky se vydali na asi čtyřkilometrovou vycházku Rabštejnskou pahorkatinou k Žihli, abychom se v přírodním parku potěšili pohledem na kamenné výtvory přírody vzniklé zvětráváním.

Asi kilometr od skalního městečka leží monolitní balvan viklanovitého typu, 6 metrů vysoký a asi 12 metrů široký, nazvaný Bába

a kousek od ní je Dědek:

Procházka nám prospěla, měli jsme zamluvenou ještě jednu prohlídku významného barokního objektu, Mariánskou Týnici u Kralovic.

Zásluhou vstřícné průvodkyně byla i tato návštěva skvělým kulturním zážitkem – prohlédli jsme si stálé expozice, výborně sestavené a dokonale vypovídající o regionu severní Plzeňsko v průběhu času (zase povzdech a přání, aby den měl dvakrát víc hodin 🙂 ) a pak jsme stanuli v kostele Zvěstování Panny Marie pod kopulí, jejíž lampa je ve výšce 45 metrů!
Kostel přestavěl Santini, jsou v něm tři obrazy Petra Brandla a celý velkolepý prostor prochází v současnosti rekonstrukcí, obnovena je už oltářní freska a dvě velké fresky se starozákonními náměty.

Toto jedinečné prostředí unese emocionální náboj vzniklý umístěním sádrového modelu sousoší Lidické děti vytvořeného rodačkou z blízkých Kralovic, sochařkou Marií Uchytilovou (1924–1989).
Na konci šedesátých let začala pracovat na pomníku lidických dětí a postupně vymodelovala se svým manželem Jiřím Hamplem během dvaceti let symbolickou sochu každého z 82 dětí zabitých v likvidačním táboře v Chelmnu. Neudělala věrné podoby, aby šetřila city přeživších matek, ale každé z dětí má svůj charakteristický znak, podle kterého lze určit jeho totožnost. Nejmenšímu dítěti byl rok, nejstarší dívce 16 let.

Sochařka  usilovala o to, aby sousoší odlité do bronzu stálo v Lidicích, ale nedočkala se podpory od státu, takže až jedenáct let po její náhlé smrti dokončil manžel Jiří Hampl v roce 2000 instalaci všech soch v Lidicích (dostal finanční dar od dánského města) a sádrový model věnoval muzeu severního Plzeňska.

Pohled na děti ztracené v tom obrovském prostoru mě hluboce zasáhl a v nezmenšené míře se drásavý pocit opakuje, kdykoliv si situaci připomenu…
Všemi jazyky světa mlčí mé sochy, které dělám pro Vaše děti, napsala Marie Uchytilová.
(Byla též autorkou podoby jednokorunové mince – žena sázející lípu zdobila platidlo od roku 1956 skoro třicet let.)

Třetí den pobytu na Plzeňsku byl ten pravý „puchýřový“, v sobotu 17. listopadu 2012 nám pořadatelé nabídli čtyři trasy různých délek, všechny však procházely dvěma ústředními body – Hůrkou s přemyslovským hradištěm a Radyní s lucemburským hradem. Vybrali jsme si trasu dlouhou 22 kilometrů se startem u nádraží ve Starém Plzenci, kam jsme se dostali busem. Atrakce číslo jedna byla rotunda sv. Petra a Pavla z konce 10. století na kopci Hůrka.

Na plochém vrcholu kopce bývalo přemyslovské hradiště, o němž je nejstarší zmínka v roce 976, bylo to druhé největší centrum Čech po Praze, v okolí se připomíná osm kostelů, což je výjimečné. Historici a archeologové hovoří o analogii pražského a plzeňského hradiště – stará královská Plzeň ale přestala vyhovovat potřebám vrcholného středověku, zatímco Praha se v té době začala rozvíjet v evropské velkoměsto. Král Václav II. přenesl roku 1295 město vzniklé v kotlině řeky Úslavy pod hradištěm na nedaleký soutok řek Mže a Radbuzy, na důležitou obchodní křižovatku, a nazval je Nová Plzeň.
Definitivně byla stará Plzeň odsunuta na vedlejší kolej, když Karel IV. založil na protějším vrchu nad Starým Plzencem hrad Karlskrone, který však postupem doby přejal název 567 metrů vysokého kopce Radyně.

Rotunda byla součástí hradiště, kousek výš stával od 11. století kostel sv. Vavřince a vedle něj zvonice, jejíž zvon se podle pověsti sám rozezněl v případě nebezpečí. Na předhradí vznikl ve 12. století větší, farní kostel sv. Kříže. Základy obou staveb jsou dosud patrné, označené infotabulemi.
Rotunda sv. Petra a Pavla je nejstarší a nejzachovalejší památka tohoto typu na českém území, její průměr je 6,5 metru a ještě v polovině 19. století sloužila jako skladiště střelného prachu.
Pro dnešní den zajistili organizátoři akce vhodně oděného průvodce, od kterého jsme se dozvěděli základní fakta.

Naší pozornosti neušly dlaždice na podlaze, udělané přesně podle nálezů ze zdejší lokality.

Na dlaždicích je vyobrazen Nero jako antikrist, a šelma, symbolizující pohanská božstva – po nich měli křesťané šlapat.

Je odtud vidět na Radyni, ale dnes byla známá silueta hradu rozostřena mlhou.

Pro názornost zařazuji mapku dnešní trasy:

V Sedlci, kde byla kontrola a možnost občerstvení, jsme potkali brodské značkaře.

Po NS jsme pokračovali přes rozcestí Pod Výrovnou a poeticky znějící název křižovatky Březová mýť na Radyni.

Hrad založil na buližníkovém vrchu v roce 1361 Karel IV. Architektem byl pravděpodobně někdo z rodiny Parléřů, dochovalo se i jméno stavitele – Vít Hedvábný.

Rozměry stavby ve stylu lucemburské gotiky jsou úctyhodné, hlavní palác je obdélníkový, 26,5 metru dlouhý, 11,5 metru široký, po obou stranách byly věže. Architektura je čistá, nenarušená pozdějšími úpravami, protože už v polovině 16. století byla Radyně pustá.

Na plácku pod hradem nám dali kontrolní razítka do listiny s popisem tras a poprvé byl k dispozici záznamník nazvaný Vystup na svůj vrchol. Na letošním Posledním puchýři začíná tříletý cyklus akcí, při nichž je možné přispět na stavbu Bezručovy turistické chaty na Lysé hoře čáskou 10 Kč. Většina turistů se zde zastavila, a tak se s radostí potkávali přátelé.

Prošli a užili jsme si krásnou trasu z Radyně přes Losinou, Štěnovice do Černic, kde byla poslední razítková kontrola v hostinci U Matasů. I zde, a potom v cíli, jsme rozdali i přijali množství srdečných pozdravení a rukoupodání.
Podle sdělení pořadatelů nás bylo dnes na trasách 1450.

Dnešní turistické skotačení bylo u konce, čekalo nás veselí taneční.

 

Capali jsme se dva kilometry najíst a polidštit na internát, pak pěšky asi tři kilometry do sálu hotelu Alfa, kde se puchýřovský bál konal.

Po vystoupení všech pozvaných hostů došlo na vrchol večera – předání insignií příštímu pořadateli, což je KČT TOM Šlápoty Hněvkovice u Humpolce. Zlatou puchýřovou korunu tedy přebírala předsedkyně naší oblasti KČT Vysočina Marie Vincencová.

Hudba hrála vražedně hlasitě, tak jsme se po jedenácté rozhodli, že bude lépe procházet se noční Plzní. Jak řekli, tak udělali – nelitovali.

Neděle 18. listopadu 2012 byla dnem „plzeňským“. Pořadatelé totiž navrhli tzv. městskou trasu, která zpočátku vypadala hrozivě, i když jsme dostali plánek se zákresem.

Vydali jsme se na cestu,

nejdříve kolem řeky Radbuzy, pak jsme přešli Doudleveckou a Papírenskou lávku, dostali se do města a zjistili, že značení je výborné a spolehlivě nás vede jedenáctikilometrovou trasou vnitřní Plzní. První zastávka byla před kasárnami, kde sloužil Mirek, když ho vzali za vojáka.

Protože bylo v naší skupince pět mužů a každý z nich měl samozřejmě k tomu tématu co říct, poslouchali jsme veselé historky z vojny.

Pokusila jsem se zakreslit trasu Plzní:

V popisu od pořadatelů jsme měli informace, kolem kterých významných objektů procházíme, ze všech bych vybrala památník Díky, Ameriko! instalovaný na Americké třídě poblíž křižovatky s Klatovskou v roce 1995 na památku osvobození Plzně americkou armádou 6. května 1945.

Něco z historie Plzně jsme se už dozvěděli ve Starém Plzenci, tady jen připomenu, že město leží na soutoku Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, jejichž vody odesílá dále do české kotliny pod názvem Berounka. Dnes rušné město se 170 tisíci obyvateli bylo založeno na konci 13. století zároveň s katedrálou sv. Bartoloměje, jejíž 102 metrů vysoká věž nemá v českých zemích konkurenci.

Nedělní náměstí Republiky, jímž se proháněl ledový vichr, nebylo skoro vůbec zalidněné, jen přespolní turisté zde nadšeně pobíhali a fotili.

V roce 1681 postavili měšťané v rohu náměstí poblíž katedrály sv. Bartoloměje mariánský sloup jako poděkování za skončení moru. Na vrcholku sloupu je Madona plzeňská, na podstavci sochy sv. Václava, Bartoloměje, Rocha, Floriána a Rosálie, později byly přidány sochy dalších světců.

O Plzeňácích se říkávalo, že jsou „Žumberovou vodou křtění“ – na Císařském domě je socha rytíře Žumbery, která prý od 17. století stávala na městské kašně, odkud všichni brali vodu.

Ušlechtilý rytíř Žumbera je jedním ze symbolů Plzně, vládne prý podzemním vodám. Dalšími symboly ve znaku města jsou Velbloud a Chrtice, štítonošem znaku je Anděl s mírně rozepjatými křídly. Píšu to proto, že tyto názvy dostaly kašny instalované do tří rohů na náměstí Republiky v červenci 2010. Vzhled kašen vzbudil velké emoce, a tak jsem je toužila vidět na vlastní oči. Kvůli roční době chrliče nechrlily, a kašny, na které prý se spotřebovalo 720 gramů plátkového zlata, tajemně mlčely a vysílaly pozitivní energii.

Autorem kašen je Ondřej Císler.

Nevím, proč tolik nesouhlasu – kašny, i když nejsou zdobené protékající vodou, jsou krásné objekty, podívejte, jak zlatý Anděl podtrhuje urozenost katedrály.

Při zpáteční cestě jsme jen letmo prohlídli bránu slavného pivovaru a mazali do cíle. Také dnes jsme obdrželi pamětní list.

A tím skončilo putování Za posledním puchýřem 2012.
Odjížděli jsme v jednu hodinu po poledni, ale nebyla by to Míla, kdyby nám ještě cestou nedala příležitost k duchovnímu rozvoji – kostel sv. Jakuba v Kasejovicích byl však stejně jako při předchozích dvou návštěvách zahalen v mlhavém plášti,

zato zámek Blatná byl k nám vstřícný – letmá prohlídka nádherného areálu podpořila pádnými argumenty důvod k další návštěvě, podívejte se:

Nakonec sumář – na trasách jsme ušlapali 54 kilometrů, Miluščin výběr navštívených míst byl úžasný, Láďova organizace zájezdu bez vady.
Pochvala oběma!!

4 komentáře - “Za posledním puchýřem do Plzně”

  • Ať se daří. Zdeněk.

  • Moc se mi tahle Vaše práce líbí. Také organizátoři zaslouží chválu. Většinu míst jsem v minulosti navštívil, ale dalo by se tam jet znovu. Ale vždy to nejde a všude být nemohu. Pokouším se však o to. Jako správný důchodce a dědeček mnoho věcí nestíhám a netroufal jsem si vést takové web stránky. Přeji hodně zdraví a úspěchů ve Vaší činnosti.
    Zdraví Třinecký Hanák z Ostravy-Poruby, Zdeněk Rédr.

    • Moc potěší, když se člověk setká se spřízněnou duší! Děkuji Vám, že jste naším čtenářem a že jste napsal tak hezký komentář. Doufám, že Vás nezklameme a že pro Vás bude zábavné prostřednictvím našich stránek zavzpomínat na místa dříve navštívená. Články píšeme pro radost a jsme rádi, když nám někdo sdělí, že mu přišly vhod.
      Přejeme hodně hezkých cest v roce 2015 🙂

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist