Pochod ke Dni Země: ze Štoků do Větrného Jeníkova

20 000 yardů jarní přírodou s Příznivci přiměřeného pohybu
19. dubna 2014

Neoslyšeli jsme výhodnou nabídku k výletu do blízké části Vysočiny, kam je pěšky daleko a dopravní spojení potřebám turistů právě nefandí, a v sobotu 19. dubna společně s téměř třiceti jihlavskými turisty nasedli na okraji města před Motorpalem do autobusu zajištěného pořadateli. Jeli jsme do Větrného Jeníkova, kde k nám přistoupil přibližně stejný počet jeníkovských Příznivců přiměřeného pohybu a společně se dopravili do Štoků, kde začal pochod ke Dni Země.

V záhlaví nápaditých propozic akce bylo nepřehlédnutelné heslo, které nás latinsky nabádalo, abychom využili času, neb se nikdy nevrací (Utere non reditura) – s tím jsme byli dokonale srozuměni… 🙂

Do parku v centru Štoků přibylo k nám, shromážděným pěšákům, ještě deset cyklistů a poté, co vedoucí vycházky pan Jiří Palán přítomné přivítal a popsal trasu, vydali jsme se na cestu dlouhou 20 000 yardů, což je v přepočtu asi 18, 5 kilometru (1 yard = 0,9144 m). Ocenili jsme jeho invenci – loňský pochod čítal 120 honů, tedy dvě české míle 🙂 – je hezké, že se turisté mohou inspirovat k přepočítávání svých přesunových tras i do jiných délkových měr…

Prošli jsme Štoky, zastavili se jen u zdi bývalého hostince „Na Radnici“ a pozdravili tržního Rolanda, který se na nové fasádě budovy pěkně vyjímá.

Barvitou historii sochy ze 16. století si můžete přečíst ve článku M+M Svatošovi – Šejdorfský mlýn v Okrouhličce a bližší informace o městysi Štoky naleznete v příspěvku Zimní krajinou z Jihlavy do Štoků.

Smírčí kámen ve vsi prý pochází z roku 1580 – příběh, který se k němu váže, neznám.

Cesta vedla kolem hřbitova, a tak jsme zaběhli pro obrázek sousoší, upomínajícího na dávné tragické úmrtí sourozenců – kamenné barokní tvary ozdobené plastovými květinami působily neotřele až výstředně:

Trasa výletu: Štoky – Studénky – Račí rybník – Kochánov – Úhořilka – Chyška – Maliní – Kosovy – přechod dálnice D1 – Černý rybník – Větrný Jeníkov.

Opakovala bych se při tvrzení, že jarní Vysočina je nádherná a štědře odměňuje své obdivovatele, tak jen pár náladových obrázků:

Pravidelní čtenáři našeho blogu si možná vzpomenou, že už podobné „zastavení“ viděli – u silnice mezi Šimanovem a Větrným Jeníkovem – jsem přesvědčená, že autorem je stejný řezbář – přeje pocestnému Jdi v míru (Vade in pace).
(Viz M+M Svatošovi – Teslácký šotek 2011)

Procházeli jsme kolem několika rybníčků, poslední z nich (prý je jich tu asi deset), Račí, je největší a rybáři si u něj postavili chatu.

Obce v této části Vysočiny jsou tichounké, skromné a úpravné – radost jimi procházet:

V poslední třetině cesty nadešel slíbený čas „klobásový“ –  pan Palán měl domluveno, že v osadě Maliní (místně prý Malení) si můžeme na louce u rybníčka rozdělat oheň a potěšit i zbývající smysly – hmátnout po proutku, na jehož konci je nakrájený buřtík a po chvilce voňavého těšení si na něm pochutnat.

Následující část cesty až k dálničnímu přechodu jsme museli ťapat po silničce, dokud jsme nemohli pokračovat lesní cestou k Černému rybníku.

Nedlouho před příchodem k rybníku s hladinou většinou opravdu od okolních hustých a vzrostlých lesů černou (jen když se v ní modré nebe shlídne, rozjasní se vstřícně), nám vedoucí vycházky ukázal velkou raritu – hraniční kámen z roku 1555, kterým označovali majitelé panství Trčkové z Lípy svůj katastr.

Při obdivném obcházení té kamenné vzácnosti ptali jsme se po osudu smírčího kamene, který se zjevil v plné kráse poté, co byl před několika lety kvůli čistění vypuštěn Černý rybník – byl totiž zasazen do dna.
(Viz M+M Svatošovi – Zahájení cykloturistické sezony 2009)
Odpovědí nám byl šibalský úsměv, který jsme pochopili při vstupu do kostela ve Větrném Jeníkově –

kámen z Černého rybníka byl úhledně zasazen do zdi … nalezen na prahu kostela, musel mu býti poskytnut útulek před nejistotou a neklidem světa…

Ani se nám nechtělo věřit, že chudák za pár let nepřízní počasí i lidskou tak sešel – porovnejte jeho stav – na den přesně před pěti lety vyfotil Mirek kámen na obnaženém dně Černého rybníka:

Nabídku pana Palána vystoupat na věž a rozhlédnout se jsme s radostí přijali a vděčně vyslechli spoustu zajímavostí,

třeba o zvonech a o tom, jak stoupá na věž, aby je rozezněl,

či udržel v dobré kondici hodinový stroj

nebo přidal do neoficiálního věžního muzea nějaký exponát, který zasluhuje úchovu…

Obdivuhodné…

Opustili jsme chrámové prostory

a soustředili zájem na sochu svatého Jana Nepomuckého z roku 1721,

lépe řečeno na její podstavec, kde se náš průvodce usadil a vyprávěl historii rodu Minetti, jehož člen, rytíř Jan, zakoupil v roce 1719 jeníkovské panství.

Sochu světce nechal italský šlechtic umístit do středu obce a podstavec ozdobit erbem svého rodu. Po deseti letech éry rytíře z Minetti stál v Jeníkově místo staleté tvrze barokní zámek, který později za dalších majitelů byl znovu stavebně upravován.

Nakonec jsme se dozvěděli něco mimořádně historicky cenného – v dostupných zdrojích se uvádí, že první písemná zmínka o existenci Jeníkova („Větrný“ je až od roku 1572) je z roku 1226 – ale… Vyslechli jsme příběh, který dějiny věrohodně posunuje do roku 1149!
To bylo tak:
Roku 1139 byl benediktiny založen klášter Želiv, po deseti letech však museli mniši tohoto řádu klášter opustit, protože bylo rozhodnuto umístit tam premonstráty.
(O Želivu více v odkazech a článku Krajem Šimona kouzelníka)
Premonstráti vedení opatem Gotschalkem přišli uprostřed zimy do kláštera a nalezli ho prázdný – nejen zařízení, ale i zásoby jídla si jejich předchůdci odnesli do nového působiště. V nouzi se tedy mniši obrátili na olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka, který trávil vánoce 1149 na opevněné tvrzi Jeníkov, postěžovali si mu a prosili o pomoc. Biskup dal všem najíst a poslal mnoho zásob do Želiva – zápis o této akci je tedy skutečně první písemnou zprávou o Jeníkovu!

Biskup Zdík (1083–1150) se cítil spoluodpovědný, protože podnět ke změně řádu vyšel od něho – jeho postavení mu dávalo velkou moc. Uvádí se, že pravděpodobně byl synem kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy; byl velice vzdělaný a současně s biskupským úřadem působil jako diplomat knížete Soběslava I.
(O vraždě Soběslava I. v roce 1140 Na Hradcích poblíž Holic viz M+M Svatošovi – Horní Jelení).

Dnes už nemám důležitějšího sdělení.

Jen malou poznámku – k 20 000 jeníkovských yardů jsme přidali po vystoupení z autobusu, který nás způsobně navrátil na jihlavskou předměstskou zastávku, dalších 6 000, což činí celkem 24 denních kilometrů – a to je myslím přiměřené. 🙂

Průběh loňské vycházky s Příznivci přiměřeného pohybu naleznete ve článku M+M Svatošovi – Věž – Úsobí – Větrný Jeníkov.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*