Cyklojízda z Moravských Budějovic k Raabs an der Thaya

Závěrečný úsek cyklostezky č. 26 (Jihlava-Třebíč-Raabs)
Pátek 4. července 2014

Nesčetněkrát jsme projeli nádhernou cyklostezku z Jihlavy do Luk, mnohokrát úsek od nás do Třebíče a zpět, několik jízd jsme protáhli až do Moravských Budějovic a vrátili se vlakem, ale dosud jsme nepoznali poslední část cyklostezky s cílem v rakouském městečku Raabs. O průběhu závěrečné etapy a tamních turistických lákadlech jsme věděli jen o málo víc než nic – celý dnešní den jsme tedy věnovali poznávání, po kterém jsme už od otevření trasy bažili. A že slovo „bažili“ je namístě, dokazuje naše přítomnost ve vlaku s odjezdem z Jihlavy v 5:30 hodin! Přestoupili jsme v Okříškách (taktak že přípoj neodjel) a kolem sedmé už jsme byli v Moravských Budějovicích, zalitých ostrým ranním slunkem.

Nasedli jsme chutě na kola, našli cyklostezku č. 26 a odstartovali – ranní vstávací a cestovní stres zmizel, během chviličky jsme byli za kruháčem, na němž však někdo odcizil směrové cykloznačení. My si ale věděli rady, protože jednak jsme měli mapu a druhak tudy před časem vedla naše trasa k pramenům Jevišovky, a tak jsme správně odbočili na vedlejší klidnou silničku.
Zakrátko jsme byli opravdu v přírodě a barvy a vůně nás objaly…

Dva letní duby na křižovatce polních cest jsou chráněné, na tabulce jsme se dočetli, že obvod každého je asi 350 centimetrů.

Další trasa vedla lesem, cyklostezka to byla zatím věru jen symbolická – věřím, že časem zbudou peníze i na tenhle úsek k rybníku Hrachovci a dál k Budkovu…

Snaživě jsme kodrcali po lesních cestách až jsme přijeli k údolní nivě Jevišovky, která nedaleko odtud pramení (což jste se dočetli v předchozím odkazu :-)), a popatřili na úplně novou retenční nádrž Na Špitálce, u níž Lesy ČR vybudovaly elegantní kruhový dřevěný přístřešek (Mirek ho ale zapomněl vyfotit! :-)).

Nádrže jsou vlastně dvě, horní a dolní, a slouží k zachycení srážkových vod a splavenin, na zadržení vody v krajině a jako ochrana území proti povodňovým vlnám. Kromě uvedených bezpečnostních opatření přispěje dílo k rozvoji mokřadních společenstev, protože poblíž bylo vybudováno několik vodních tůní.
Co jsme viděli, nás potěšilo.

Pořád ne příliš dobrou lesní cestou (tak pro MTB) až do Budkova – tam jsme zašli jen nakouknout k zámku, ke kostelu a na náves, kde je nezvykle nízká kaplička. (Obrázky a informace jsou také ve článku o putování k prameni Jevišovky.)

Další kilometry lesem už začaly být nezáživné, ale vtom jsme vyjeli na silnici Jemnice-Želetava a na návrší před námi se objevila impozantní stavba – mauzoleum italské šlechtické rodiny Pallavicini.

Hrobka byla postavena na samém začátku 20. století pro poslední majitele jemnického panství (vlastnili ho od poloviny 19. století do roku 1945), kteří byli dobře zapsáni v tehdejších vládnoucích kruzích, proto se na stavbě i výzdobě interiéru podíleli nejvýznačnější umělci té doby. (Návrh oltáře prý pochází od samotného Josipa Plečnika).

Stavitelé vybrali pro novoklasicistní hrobku návrší asi 2 kilometry od Jemnice, kam je prý ze zámku vidět. Bohužel stavba je ve velmi špatném stavu (a navíc byla na začátku devadesátých let vyrabována zloději), potomci rodu o ni nemají zájem, kupec se nenašel. V současnosti patří městu a to nemá na opravy peníze…

Ze silnice odbočí cyklotrasa na nově vybudovaný úsek a natošup jste pod kopcem, na jehož návrší leží historická část Jemnice. Uposlechli jsme vábení směrovky „Centrum, informační centrum“ a sunuli se po hrbolaté cestě do krátkého, ale dost prudkého svahu. Přišli jsme na starobylé, světlé a čisťounké náměstí – bohužel bez viditelných značek, takže to zatracené íčko bylo k nenalezení! Zatím jsme se zájmem obhlíželi okolí: nepřehlédnutelný je kostel s věží 54 metrů vysokou,

v němž je mimo jiné vzácnosti i plastika Krista na kříži od místního rodáka, sochaře Jaroslava Šlezingera, který se stal v padesátých letech obětí komunistické zvůle. O jeho osudu jsem psala ve článcích Socha T. G. Masaryka a Socha plukovníka Švece.

Růžový dům, ze kterého do dálky voněla cukrárna, je ozdoben pamětní deskou s informací, že právě tady bydlel v letech 1916–1919 spisovatel a básník Jan Vrba (1889–1961).

Tento rodák z Klenčí strávil dva roky jako žák na zdejší lesnické škole a pak se na ni po dokončení vídeňských studií na Vysoké škole zemědělské vrátil jako učitel. V Jemnici se oženil a zakrátko odešel zpátky do rodného kraje pod Čerchovem. Věnoval se literatuře a historii Chodska, byl redaktorem několika časopisů. Největších úspěchů dosáhl při psaní o přírodě – říkalo se mu Básník lesa, stromů a zvěře.

Co jsme tak okukovali náměstí a našli jen cykloznačku směřující do Vratěnína (trasa 5220), oslovila jsem několik lidí a prosila o informace ohledně pokračování stezky do Raabs a sídlu íčka – většinou se omluvili, že nejsou místní, a místní zase neměli potuchy o existenci obého… Až jeden dobrodinec nás nasměroval… MIC (městské informační centrum) je hned vedle zámku.

Slečna MICka nám na náš dotaz, jak se dostaneme na cyklostezku č. 26 podala stejnou mapu, podle jaké jsme jeli. Zkrátím to – jasnou informaci jsme z ní nevyrazili, rozmáchle ukazovala oknem a prstíčkem šmejdila po mapě… Nakonec jsme se kolem židovského hřbitova dostali na „naši“ stezku. Vězte, že vy, kteří podlehnete představě, že směrovka, která vás zavede do centra Jemnice, vás jím i provede a vyvede, budete zklamáni. Nejmoudřejší je vrátit se z kopce zpět tam, kde jste padli do léčky. 🙂 Celá trasa je poměrně dobře značená, ale tohle odskočení do Jemnice je na hranici srozumitelnosti…

Na infocedulce jsme se dočetli, že jemnický hřbitov se čtyřmi sty náhrobky se považuje za nejstarší souvisle využívané židovské pohřebiště na Moravě, prý byl založen už ve 14. století. Za války utrpěl velké škody, jeho obnova proběhla na začátku devadesátých let minulého století.

Vysvobozeni z tenat neinformovanosti vesele jsme šlapali silničkou k Radoticím, projeli úpravné Bačkovice a potěšili se pohledem na opravenou kapli na návsi.

Na vývěsce jsme zjistili, že vesnice je jedna z nejstarších v kraji, že od 14. století ve zdejší tvrzi sídlil šlechtický rod s přídomkem „z Bačkovic“ a na začátku 17. století získalo osadu polické panství. (M+M Svatošovi – Police a Uherčice).
Přes Dančovice jsme přijeli do Dešné.

I tato obec, stejně jako většina v této oblasti, klade svůj vznik do 13. století. Je hezké vidět, jak se obce probouzejí ke kráse, odhazují popelavé slupky a starají se o památky, za minulého režimu zhusta opomíjené.

Vedlejší vesnice, Rancířov, má velmi podobně znějící název jako Rančířov u Jihlavy – zjistila jsem, že původ je odvozen od vlastního jména Ranožir – tento člověk prý měl statky poblíž Jihlavy a Jemnice…
Rancířovský kostel Nanebevzetí Panny Marie byl původně vystavěn jako gotický opevněný, úžasné jsou vápencové sochy u vstupního schodiště.

Jistě rozeznáte na koních sv. Martina a sv. Jiřího, v popředí jsou sv. Anna s malou Marií a sv. Jáchym, rodiče Matky Boží.

Blížíme se k hranicím, zastavujeme u neudržovaného řopíku

a u opravené kapličky:

Poslední vesnice, z níž jsou necelé dva kilometry k hranicím, je Hluboká (50 obyvatel) – a skutečně musíme vystoupat táhlým kopcem k vrcholovému plató, kde značně unavená cedule oznamuje Rakušanům, že právě vstupují do České republiky.

Na tachometru byla číslice 48 a my jsme během konzumace skromného oběda u prostého dřevěného stolu 🙂 realisticky nahlídli, že se nám vůbec nechce dalších pět kilometrů do Raabs, kde už jsme při jiných příležitostech několikrát byli a že si raději uděláme pohodu na zpáteční cestě.
Stačilo.

Vlak odjížděl z Moravských Budějovic v 19:41, měli jsme dost času, abychom se při zpáteční cestě zastavovali na místech, která nás prve zaujala. A zaujaly nás zralé třešně u silnice, maliny v lese, hrášek na poli…
Hodně silný protivítr jsme se snažili ignorovat. 🙂

Je čas zopakovat trasu: Moravské Budějovice – Budkov – Jemnice – Radotice – Dančovice – Dešná – Rancířov – Hluboká – hranice = 48 km

Řekla bych, že úsek, který jsme dneska projeli, není tak atraktivní jako z Jihlavy do Moravských Budějovic – ale je docela možné, že po několikáté cestě změním názor…
Zatím se ale na opakování nechystáme, není to zas takový máček – domů jsme se dostali o půl desáté večer, celkem jsme poměrně členitou krajinou a po cyklostezce, která má k dokonalosti hodně daleko, ujeli 98 km.

Není myslím na škodu pro úplnost zařadit i průběh cyklotrasy z Třebíče do Moravských Budějovic:

Z Třebíče jezdíme do Slavic, pak do Mikulovic a Kojetic (Mastník vynecháváme dokud tam nebude přes Pekelný vrch nová cesta ke slibované rozhledně), následují Horní Újezd, Šebkovice, Lesůňky, Jaroměřice nad Rokytnou, Blatnice, Lažínky, Moravské Budějovice.

Související články o cyklostezce Jihlava – Raabs (138 km), včetně mapek:
Zahájení stavby cyklostezky Jihlava – Raabs 2009,
Otevření cyklostezky Jihlava – Raabs 2010,
Zahájení cykloturistické sezony na Jihlavsku 2011,
Zahájení cykloturistické sezony na Jihlavsku 2012,
Zahájení cykloturistické sezony na Jihlavsku 2013.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*