Značení pěší trasy z Humpolce k hydroelektrárně u Želivky

1. část Humpolec – U Čapka (5 km), pátek 23. května 2014
2. část U Čapka – U hydroelektrárny (4,5 km), neděle 1. června 2014

Obnovu zeleně značené pěší trasy, kterou nám přidělil vedoucí Značkařského obvodu Jihlava Standa Balík, jsme začínali v centru Humpolce. Protože v posledních letech probíhá rozsáhlá rekonstrukce vnitřního města a navíc právě teď byl v úpravách parčík, jímž turistická trasa prochází, zabralo nám dost času malování nových značek, které vzaly zasvé během stavebních změn.

Když jsme se „proznačili“ kolem autobusového a vlakového nádraží, dostali jsme se na silničku k Hněvkovicím a tam se to stalo: projíždějící auto zastavilo, řidič se vyklonil, zavolal Mirka a řekl mu, že nedávno v televizi slyšel o značení cest a těší ho, že poprvé vidí značkaře při práci, proto nám dá dobrou svačinu – a podal Mirkovi dvě neuvěřitelně voňavé a velké klobásky. 🙂
Než jsme se vzpamatovali, byl pryč… Klobásy v tom vedru v ruksáčku na zádech pronikavě voněly a před domky, kolem nichž jsme se svým značkařským náčiním táhli, burcovaly z dřímoty psy – ti nás u každé obnovované značky hlasitě a neúnavně přesvědčovali o své pravdě… 🙂

Po pár hodinách jsme došli ke směrovníku U Čapka, kde dnešní zadání končilo.

Vraceli jsme se do Humpolce, dělali oprávky a měli radost z výsledku – vtom se „klobásový dobrodinec“ vracel zpět – uviděl nás při práci a zřejmě ho dojalo naše úsilí – výsledkem bylo darování ještě třech dokonale urostlých vonných kousků :-). Při řeči jsme se dozvěděli, že je cykloturista, jeho syn se věnuje orientačnímu běhu, že život je hezkej a že značení v Česku je nejlepší na celým světě…
Hádejte, co jsme měli po příjezdu domů k večeři?

Na mapce je zachycena pětikilometrová trasa z Humpolce na rozcestí nazvané U Čapka, které je však na Mapy.cz označeno U Čápa nebo U Koutáků:

Příští dny byly nabité turistikou a kulturou: hned v sobotu 24. května byl Teslácký šotek, následovala nedělní dámská jízda do Nových Hradů, pondělní oslava 50. výročí založení ZŠ Kollárova v Jihlavě, ve středu 28. 5. jsme s gustem cestovali „čeřínkovským“ Pohádkovým lesem a večer strávili na koncertě Campanuly v kostele sv. Jakuba, v pátek 30. května odpoledne uspořádali Pietní shromáždění ke 140. výročí narození Mg.Ph. Františka Srdínka, zakladatele KČT Čeřínek, a večer pobývali ve vzácné společnosti básníka Jiřího Kuběny, který recitoval ze své sbírky Ráno na Olympu

Když jsme v neděli 1. června přijeli na rozcestí nazývané turisty U Čapka, abychom pokračovali v obnově trasy k hydroelektrárně, potkali jsme se s pánem, který tu bydlí na samotě odedávna zvané U Koutáků – ten nás upozornil, že název TIMu není asi správný, protože památník hajného Čapka je dobré tři kilometry odtud – nad Kletečnou směrem k Sedlici. To sdělení byla pro nás úplná novinka…

Byl krásný den, v lese, kterým vedla skoro celá cesta, bylo snově

– uvědomila jsem si, jaké množství lidí už tudy během věků prošlo, kolik různých osudů – pochopila jsem a cítila, že i tohle, nejen příroda, nás turisty sem táhne – chodíme tam, kam chodili naši předkové, rozhlížíme se a říkáme si: tady jsme doma, sem patříme – a to nás uklidňuje a posiluje… Možná to vnímáte podobně…

V údolí, kterým vede cesta pro lidi, se najde i místo pro potoky tekoucí z okolních kopců – všechny směřují k Želivce odevzdat jí své vody, aby byly lidem k užitku. Rokosův mlýn je jen kousek od koryta řeky, která pramení na jih od Pelhřimova jako Hejlovka a od soutoku s Jankovským potokem je už od 16. století označována, stejně jako klášter v Želivě, tímto pozoruhodným názvem (podle rybníka Siloe, o němž hovoří Janovo evangelium) – po pár kilometrech od Sedlické přehrady dokončené pod soutokem obou potoků v roce 1927, doplněna Trnavou přinášející vody ze západní části oblasti stará se Želivka o zásobování (nejen) Pražanů kvalitní pitnou vodou a ještě posiluje tok Sázavy, do které se vlévá u Soutic.

Směrovník na Valše čeká na technickou četu značkařů – je ve velké výšce a my jsme ho nemohli očistit:

V těchto místech stávala od roku 1851 u Želivky cechovní valcha a prádelna, nazvaná podle svého provozovatele Šamanova valcha. Zanikla po polovině 20. století s ukončením soukenické činnosti – zrušení souviselo i s nedostatkem vody po výstavbě vodní nádrže Želivka-Švihov (dokončena 1975).

Teď tu je rekreační oblast a lidé vytvořili v místech, která mají rádi, přívětivou krajinu, kterou procházet je potěšení.

Značkař má dostatek času rozhlédnout se po okolí a vytvořit si vztah k místům, která pomohl zpřístupnit, a třeba i zkrásnit.

Na svém nedlouhém toku nabídne Želivka lidem několik krajinných modelů – po lidmi až do detailů příjemně zkulturněných místech dojdeme k divokým skalnatým břehům, kde zbývá jen krkolomná stezička k postupu vpřed; těžce přístupné břehy vzápětí vystřídá rajské údolíčko

a pak se řeka líně rozleje nivou, nechá se prohřát sluncem a potěší ptactvo i různou vodní havěť a žoužel:

Na těch několika kilometrech si užijeme všeho – i pilných a ostražitých mravenců, kteří si pod stromem na kraji vysokého lesa, kde je značka-volavka, navádějící turisty přes loučku, postavili mohutné mraveniště a moje setrvání u jejich obydlí pociťovali nelibě – svůj odpor dávali najevo nelítostně a já jsem dokončovala dílo křepčíc zběsile…

Když byla hydroelektrárna na dohled, zbývalo už jen pár značek a padla!

Nakoukli jsme na elektrárenský dvůr – vše bylo bohudík při starém – Voltík, chundelatý pes elektrárenský, lítal semtam jako střídavý proud a společně s matkou přátelsky štěkali na pozdrav… 🙂

Zde je mapka trasy:

Protože byla neděle a krásné počasí, sešlo se po dobře značených přístupových cestách ke zdejšímu restauračnímu a rekreačnímu zařízení poměrně dost lidí – jeden sympatický pár jevil čilý zájem o značení – potěšilo nás, že kladli dobré otázky a v průběhu řeči vyšlo najevo, že jejich blízká příbuzná je zaměstnankyně ústředí KČT. Co si tak povídáme, najednou velký křik – jedna z jejich dcerek, které skákaly spolu s dalšími dětmi na trampolíně před restaurací, se srazila s jinou skokankou a teď jí z roztrženého obočí hrnula krev. Nastal zmatek – bylo třeba základního ošetření. Vytáhli jsme z batůžku značkařskou lékárničku a poskytli děvčátku první pomoc. Přihlížející ocenili naši připravenost a prestiž českých značkařů značně stoupla! 🙂 Když rodiče odváželi holčičku na chirurgickou ambulanci, dokonce se na nás usmívala…

Celé čtyři a půl kilometru zpět ke směrovníku U Čapka, kde jsme měli auto, nám vydržely endorfiny vyplavené u Želivky. 🙂

Zbylo nám trochu času, abychom se podívali k památníku, o kterém jsme se dozvěděli ráno. Jeli jsme směrem k Sedlici, nechali Kletečnou na levé straně pod kopcem a v první zatáčce, ze které vpravo odbočovala cesta, jsme uviděli kamenný památník.

Na pamětní desce je napsáno, že hajný Antonín Čapek a jeho syn Jaroslav byli dne 13. května 1945 zastřeleni Němci – nelítostný osud je dostihl i po skončení války… Dočetla jsem se, že pochovaní jsou na želivském hřbitově.
Na přiložené mapce jsem zakreslila polohu památníku:

Jestli jste dočetli až sem, dáte mi jistě za pravdu, že značení není suchopárná činnost – pořád se něco děje (jak pravil klasik :-)).

Na našem blogu se dozvíte více o Humpolecku i přehradách na Želivce:
M+M Svatošovi – Přehrady na Želivce,
M+M Svatošovi – Seminář KČT pořádaný v Humpolci,
M+M Svatošovi – Cestami Oktaviána Strádala 2011,
M+M Svatošovi – Cestami Oktaviána Strádala 2012,
M+M Svatošovi – Krajem Šimona kouzelníka,
M+M Svatošovi – Za posledním puchýřem do Humpolce.

Můžete si také kliknout na článek o prvním letošním značení z Čeřínku do Dolní Cerekve.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*