Vernisáž výstavy fotografií MUDr. Františka Kubici

Dům Gustava Mahlera Jihlava
11. července 2017

Svá studentská léta jsem neprožila v Jihlavě, ale vzpomínám si, že když jsem v roce 1964 dostala do Jihlavy „umístěnku“, nezůstalo mi jméno MUDr. Kubici neznámé – občas se v regionálním tisku a časopisech objevila fotografie, pod níž byl podepsán, a také v souvislosti s tehdy módním esperantem jsem jméno Dr. Kubici zaznamenala – zdravotní sestra Boženka Chalupová, nadšená propagátorka esperanta, vedla zájmový kroužek a získala pro výuku několik nás mladých děvčat.
Bohužel jsem neměla to štěstí, abych se blíže seznámila s fotografiemi nebo literární činností MUDr. Františka Kubici, stejně jako jsem se až díky letošní výstavě dozvěděla o jeho nelehkém životě.

Narodil se roku 1909 a téměř celý život strávil na různých místech Českomoravské vrchoviny. Fotit začal už jako student medicíny a postupně se mu tato záliba stala vášní – pořizoval snímky z lékařského prostředí i reportážní, ale největší láskou mu byly toulky s fotoaparátem krajinou milované Vysočiny a po horách u nás i v cizině.
Za války se zapojil do odbojové činnosti, pak v „osvobozeném“ státě byl v prosinci 1948 Státní tajnou bezpečností zatčen a odsouzen na dva roky těžkého žaláře. Od roku 1951 žil v Jihlavě, kde se v 60. letech při uvolnění poměrů ve státě i společnosti zapojil jako vlastenec do „obrodného procesu“, za což posléze nesl následky, také pokus o rehabilitaci na konci 60. let skončil neúspěšně.

Když nám přišla pozvánka na vernisáž, konanou v Domě Gustava Mahlera, bylo jasné, že půjdeme. Na úvodní stranu pozvánky nazvané Návrat oslavovatele krásy zařadili tvůrci výstavy fotografii MUDr. Kubici z roku 1960 nazvanou Herold spartakiády.

vernisáž 11.7.2017

Jihlavský archivář Mgr. Petr Dvořák napsal v úvodu pozvánky:
Výstavou v Domě Gustava Mahlera v Jihlavě chtějí pořadatelé, Moravský zemský archiv v Brně – Státní okresní archiv Jihlava a Statutární město Jihlava, prolomit téměř padesát let trvající mlčení o výrazné osobnosti jihlavského kulturního života konce 50. a 60. let 20. století, lékaři MUDr. Františku Kubicovi (6. 3. 1909 Nové Město na Moravě – 28. 2. 1973 Hartvíkovice), editorovi krásných knih, autorovi poetických textů a především vynikajícímu fotografovi.

František Kubica při fotografování v Tatrách 11. 8. 1960

Výstava mohla vzniknout díky dceři Dr. Kubici, která věnovala otcovu písemnou a fotografickou pozůstalost jihlavskému archivu a jeho pracovníci vybrali z několika set autorských zvětšenin asi padesát k vystavení pro veřejnost.

Borovice na cestě od Lyžaře směrem ke Smrčné

Fotografie byla zařazena v knize Rodné zemi zpívám – dvě děvčátka na snímku jsou dcery Dr. Kubici – větší z nich se stala dárkyní pozůstalosti.

Vysočina – uvedeno v publikaci Rodné zemi zpívám
Paříž – Alexandrův most 1947
Noční operace postřelené – Třebíč 26. 6. 1938
Filmový festival pracujících – Jihlava 1962

Zahajovacího slova vernisáže se ujal doc. RNDr. Zdeněk Laštovička, CSc. – jeho vzpomínky na přátelství a spolupráci s MUDr. Kubicou zaujaly všechny návštěvníky vernisáže – dá se říci, že ozdobily slavnostní letní podvečer a souzněly s vystavenými díly, na něž jsme se díky některým sdělením dívali zasvěcenějšíma očima.Poprosila jsem Zdeňka Laštovičku, přítele našeho i všech jihlavských turistů, o možnost zveřejnění jeho projevu, k čemuž laskavě svolil – jsem přesvědčena, že naši čtenáři ocení nejen uvedené vzpomínky na jeho blízkého přítele, ale i autentické svědectví o tehdejší době.
Zdeněk Laštovička řekl:
Dámy a pánové!
Hlavními iniciátory této výstavy, pracovníky Okresního archivu v Jihlavě, jsem byl požádán o osobní vzpomínku na Dr. Františka Kubicu. Byl jsem tím velmi potěšen a považuji za čest, že mohu tuto mimořádnou osobnost našeho kraje také něčím připomenout.
Naše první seznámení, prostřednictvím Bedřicha Slavíka – zoologa, ornitologa a Lesníka Vysočiny (lesníka s velkým „L“) se uskutečnilo v jihlavském muzeu, kam jsem nastoupil jako mineralog a geolog v roce 1966. Doktor Kubica, který byl na přírodovědeckém oddělení velmi častým hostem, (možná by bylo vhodnější říci, že byl mezi námi jako doma), mne od prvních okamžiků zaujal tvrzením, že celou naši Vysočinu naprosto detailně zná! Později tuto svoji jedinečnost vyjádřil i písemně – a to dvěma krátkými větami… (cituji)

„Není cesty v mém kraji, kde bych snad někdy neprošel. Není místa, jemuž by se vyhnuly mé kroky nebo mé oči…“
Je jasné, že toto bylo zidealizované vyznání básníka. Osobně jsem byl přesvědčen, že prakticky celou Vysočinu v té době jsem znal především já!? Ale brzy se ukázalo, že naše poznávání tohoto krásného koutu světa bylo poněkud rozdílné. Já jsem ho poznával plně a bez omezení v rámci pracovní náplně mých zaměstnání, kdežto doktor Kubica se vypravoval do přírody této oblasti soukromě, a to až po skončení pracovní doby své náročné lékařské služby, nebo ve volných dnech, svátcích či dovolené. Toto mělo dopad i na další naši společnou životní zálibu a vášeň – fotografování. Já jsem fotografoval hlavně pracovně, s cílem dokumentovat studovaný či zájmový objekt pro muzejní účely, kdežto dr. Kubica vnášel do fotografií velmi citlivý osobní dojem, kterým na něho přírodní, historické či lidské prostředí Vysočiny působilo. Jednoznačně šlo o kvalitní uměleckou fotografii. Opět se nabízí citace jedné jeho úvahy na toto téma… (cituji)

„Tak jako tužka či pero je prostředkem k vyjádření písemnému, štětec k zrození obrazu, jako housle či harfa jsou nástrojem, v němž ruka lidská rozeznívá tón k tónu, v akord a hudbu – tak také fotografický přístroj je pouhým nástrojem ke tvorbě špatné, průměrné nebo dobré…“

No, přiznejme si, že to je neobyčejně přímé až razantní vyjádření, které vede k hlubokému soukromému zamyšlení – „Pane Bože, tak jaké ty moje fotografie vlastně jsou? Špatné, průměrné nebo dobré?“ V té době jsem však ani neměl nějaký čas na osobní hodnocení, protože náročný vedoucí přírodovědného oddělení Bedřich Slavík požádal svého přítele Dr. Kubicu, aby se mne ujal jako učitel a zasvětil do tajů dobrého fotografování.  Bedřich totiž nefotografoval a na společných přírodovědných výzkumech Vysočiny vítal i požadoval moji pomoc – tedy fotodokumentaci v zoologii a především v ornitologii.

Dámy a pánové, vážení přítomní – při této vernisáži mám k dispozici jen krátký čas na vzpomínání co se dělo v té naší muzejní partě před těmi padesáti roky. Dlouhé debaty s „učitelem Kubicou“ nad fotografiemi, vysvětlování nejrůznějších technik záběru fotografovaného předmětu či krajiny, problémy s osvitem objektu, cit pro detail a atmosféru, ukázka jak vzorově uchovávat a popisovat negativy – zkrátka nezapomenutelné chvíle pro toho, kdo se mohl učit a zdokonalovat od Mistra a umělce oboru. Všechno to ale pro nás mělo jeden jediný cíl – připomenout a doložit tehdejší generaci i generacím dalším naši společnou lásku – tu kouzelnou Českomoravskou vysočinu, největší geografický celek v naší republice, který rád prezentuji v tomto vymezení: „… je to oblast od Boskovické brázdy po Blanickou brázdu a od severních svahů Žďárských vrchů po rakouské hranice.“  

Ještě si dovolím připomenout, že doktor Kubica byl také vlastenec, což dokázal i za 2. světové války účastí v protifašistickém odboji. To byl další důvod pro můj silný osobní vztah k jeho osobnosti, protože v tomto období jsem tragicky přišel o mého otce, který byl věkově s Dr. Kubicou téměř vrstevníkem. Protože moje matka zůstala až do konce života sama, chyběl v mém poválečném životě, v naší rodině, mužský fenomén a tak jsem i nevědomky vyhledával kontakty s muži, kteří otce připomínali.

Nyní bych chtěl ještě připomenout to, co bylo vrcholem i závěrem životní publikační a editorské činnosti Dr. Františka Kubici. Tento případ mne tak zasáhl, že vzpomínky na den, kdy jsem se dozvěděl neuvěřitelnou informaci, že 5000 exemplářů Kubicovy publikace Rodné zemi zpívám bylo zničeno, mně stále způsobují tlak na srdci a zvýšenou nervozitu. Kniha vydaná v roce 1970 Domem kultury a vzdělávání v Jihlavě (cituji), u příležitosti 25. výročí osvobození naší vlasti z nacistické poroby Sovětskou armádou, byla na pokyn do městských a okresních politických pozic se navracejících komunistických funkcionářů skartována – tedy zničena zešrotováním. Šlo o část promyšleného aktu pomsty vůči Dr. Kubicovi za jeho aktivní účast na obrodném procesu na konci 60. let. Tuto dobu a dění v Jihlavě si často připomínám a protože mne v té době postihla podobná diskriminace, nejednou jsme to vzájemně s Dr. Kubicou probírali a hodnotili. Tehdy jsme však netušili, kdo patřil mezi přední iniciátory těchto likvidačních akcí mezi kulturními zaměstnanci a umělci v Jihlavě. Když jsem se to jméno náhodou dozvěděl z jednoho spisu v pražském archivu (až v roce 1990), doktor Kubica už, bohužel, řadu let nebyl mezi námi. Domnívám se, že dotyčný funkcionář měl na svědomí postihy nejen mne a mojí rodiny, ale že oblast jihlavské kultury a umění byla v tomto směru jeho tehdejší doména. Vzhledem k jedinečnosti mimořádné osobnosti doktora Františka Kubici i k jeho tragickému závěru života, bude v dnešní době asi vhodné zaměřit pozornost na nyní už dostupné archivní materiály z oněch kritických let a pokusit se vysvětlit události, které jsou dodnes veřejnosti neznámé. Bude to vhodné i proto, že ještě žijí pamětníci, kteří mohou mnohé případy doložit svými vzpomínkami a svědectvím.

Na úplný závěr se ještě jednou vracím k zmíněné poslední Kubicově publikaci Rodné zemi zpívám. Několik výtisků bylo statečností některých lidí zachráněno před tiskařskou stoupou. Jeden z nich držím v ruce a jsem hrdý nejen na soubor Kubicových fotografií, ale i prezentaci obrazů, kreseb, básní a úvah našich tehdejších malířů, básníků či spisovatelů, které jsem většinou osobně dobře znal. Nejvíce si ale cením tohoto zápisu a podpisu:

RODNÉ ZEMI ZPÍVÁM
a nade vše budiž jméno Vysočiny ve všech dobách pochváleno. Dr. František Kubica

V horním rohu památeční publikace jsou podpisy přátel Dr. Kubici a Zdeňka Laštovičky, též obdivovatelů krás Vysočiny, Josefa Kose a Jaroslava Fencla.

Vranov 1964
Zpívající stopařky. La Florida. 1964
Bítov 1953 (Želetavka s Dyjí)

Text pozvánky, jejímž autorem je Petr Dvořák, končí větami:
Mezi dalšími vystavenými publikacemi, na kterých se Dr. Kubica autorsky a editorsky podílel, nechybí dva nejvýznamnější tituly – A v tento kraj chodívám za krásou a Rodné zemi zpívám. Především druhý z nich se vedle aktivní účasti na obrodném procesu 60. let stal záminkou k perzekuci, jejímž konečným důsledkem byla předčasná smrt Františka Kubici, zapříčiněná několika prodělanými infarkty. Zemřel na své oblíbené Wilsonově skále v údolí řeky Jihlavy, kam odjel fotografovat.

MUDr. František Kubica byl rehabilitován v roce 1991.

Závěrem připojuji předmluvu Dr. Františka Kubici, kterou v roce 1970 vyprovodil publikaci Rodné zemi zpívám na cestu, která se vlastně nekonala … tehdejší mocní nepotřebovali, aby lidé četli o naději pro budoucnost…

2 odpovědi na “Vernisáž výstavy fotografií MUDr. Františka Kubici”

  1. Míšo, měla jsi pravdu – je to skvostný proslov, jako je ostatně Zdeňkovým „dobrým zvykem“ (vždy je jeho řeč O NĚČEM). Až z toho mrazí. Jaká to byla strašná doba (doby)! A to si někteří naši vrstevníci stěžují… Vždyť nemáme na co, jedině na svoji lhostejnost, pohodlnost, malost…
    Nejpodstatnější se mi z celého jeví ta poslední věta Dr. Kubici v RETROSPEKTIVĚ NADČASOVÉ:
    „A je na člověku, aby pro osudy lidstva nepřipravil zítřek horší dneška, nebo snad včerejška, na nějž se nesmí a ani nelze zapomínat.“.
    Zapomínat opravdu nesmíme!!!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*