PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Bučovic

46. ročník tradičního celostátního ukončení turistické sezony
16. – 19. listopadu 2017
Akce je zařazena do seriálu pochodů 100 let republiky, 130 let v pohybu

Příjezdový den do místa konání Posledního puchýře jsme jako vždycky věnovali poznávací turistice – na první zastávce (jeli jsme pežotkem) ve čtvrtek 16. listopadu jsme si prohlédli zajímavou historickou stavbu ve Stránecké Zhoři (při staré silnici mezi Měřínem a Velkým Meziříčím) – renesanční zámek typu italského kastelu vznikl v roce 1562 přestavbou tvrze, od začátku 18. století byl však využíván pro účely hospodářské, po válce zabralo objekt JZD – co následovalo, je jasné. V roce 1999 koupil budovu Řád rytířů Kristových a zahájil rekonstrukci.

zámek ve Stránecké Zhoři patří od roku 1999 Řádu rytířů Kristových; foto Míla Bradová

Informace a fotografie ze Stránecké Zhoře jsou ve článku Vlastivědný výlet na Velkomeziříčsko. Obcházeli jsme budovu zvenčí a sdělovali přátelům, co se od poslední návštěvy změnilo, když k naší zvídavé skupince přistoupil správce a vyslovil milé pozvání na prohlídku. Nebyl skoupý na slovo a fundovaně odpovídal na technické dotazy, kterými ho pánové zahrnuli. Rychle nalezli společnou řeč, a tak jsme si prohlídli nejen nádvoří, právě dokončovanou kapli i kapitulní síň a kryptu, ale i sklepy, hospodářské zázemí a zrekonstruovanou původní kuchyni, nakonec i refektář.

kuchyně byla zrekonstruovaná do původní podoby; foto M. Bradová

Přestože zámek při zběžném pohledu nevypadá zářivě, to podstatné už bylo uděláno – několik let vyklízeli odpadky, provedli náročné statické zajištění budovy, odvodnění a kanalizaci.
Odjížděli jsme s dobrým pocitem.

Podstatnou část dnešního dne jsme chtěli využít prohlídkou pamětihodností města Rosic, abychom zaplnili mezery ve vědomostech, lépe řečeno, abychom se vůbec něco dozvěděli. 🙂  Tvrdohlavě jsme postupovali podle sestaveného itineráře a město k nám obrátilo vlídnou tvář – při odchodu bylo zřejmé, že s Rosicemi jsme navázali přátelský vztah… 🙂

radnice v Rosicích – štika je znakem města

V městečku, jehož dominantou je renesanční zámek na kopci nad soutokem řeky Bobravy s Říčanským potokem, žije asi 6 000 lidí. Nejstarší částí Rosic je předměstí Pendrov, spojené s centrem pověstnými Rosickými schody – na návrší jižně pod zámkem bylo v roce 1880 vybudováno 105 kamenných schodů, na samém začátku 20. století byly upraveny a opatřeny zábradlím, v roce 1954 přibylo dalších 55 betonových schodů – tudy jsme sestoupili pohodlně do části města pod zámeckým kopcem – bonusem byl skvělý výhled na okolí Rosic…

Rosické schody spojují nejstarší část města, Pendrov, s náměstím F. Palackého

Ve vrchní části schodů je od roku 1959 umístěn pranýř, sloup hanby, který dříve stával před starou radnicí. Pranýř sloužil hrdelnímu právu od 15. do 18. století – před popravou byl k němu postaven odsouzenec a uvázán k železným kruhům.

vedle schodů je umístěn pranýř hanby – hrdelní právo bylo v Rosicích vykonáváno od 15. do 18. století

Na infotabuli jsme se dočetli, že rosickému hrdelnímu právu podléhalo 48 obcí, zdejší hrdelní soud byl zrušen roku 1752.
Nejstarší stavitelskou památkou v Rosicích je kostel sv. Martina – pochází ze 12. století, ve věži vysoké 34 metrů se dochovala románská okna.

kostel sv. Martina je nejstarší stavitelská památka v Rosicích – pochází ze 12. století

pohled na kostel sv. Martina z kamenných schodů

kostel stojí ve svahu jižně od zámku v Rosicích

Prohlédli jsme si městečko a přesně podle návrhu programu se vydali chráněnou lipovou alejí na protilehlý kopec zvaný Trojice. Na začátku 18. století tu vznikla křížová cesta, která vede ke kapli Nejsvětější Trojice, zdaleka viditelné dominantě jižního okraje Rosic.

křížová cesta vede památnou lipovou alejí na vrch Trojice nad Rosicemi

Ve čtyřicátých letech minulého století byl na vrchu zřízen třešňový sad – stromy v květu jsou jistě každoročně předmětem obdivu.

vrch byl osázen ve čtyřicátých letech minulého století třešňovými stromy

Poutní kapli Nejsvětější Trojice nechal na konci 17. století postavit majitel rosického panství Jiří Rupert Hausperský z Fanalu.

kaple Nejsvětější Trojice je dominantou okolí Rosic; foto M. Bradová

K trojúhelníkovému půdorysu kaple přiléhá šest apsid, v interiéru jsou tři oltáře.

poutní kaple na vrchu Trojice byla vystavěna na konci 17. století – po obvodu je šest apsid

Barokní kamenný most nad říčkou Bobravou nás trochu potrápil, nežli jsme na něj mohli popatřiti – a to jsme ještě měli štěstí, že listoví všech možných druhů keřů nebránilo ve výhledu. 🙂

barokní most nad říčkou Bobravou je stavebně-technickou památkou

Bobrava tu vytváří kaňon se skalnatými břehy – most je 10 metrů vysoký, 14 metrů dlouhý a 3 metry široký, jediný oblouk má rozpětí 8 metrů. Unikátní je zakřivený půdorys a mostovka stoupající ke středu města.

kamenný most má oblouk o rozpětí 8 m, je dlouhý 14 m, šířka 3 m – mostovka stoupá ke středu města; foto z infotabule

vedle skalnatého kaňonu vznikl na začátku 16. století pivovar, přes most vedl také vodovod pro město

Řeka Bobrava pramení nedaleko Domašova, protéká Rosicemi a u Popovic (severně od Rajhradu) se po 35 kilometrech toku vlévá do Svratky. Kromě rosického jsme romantickou říčku kdysi o velikonocích přešli po starobylém mostě u Spáleného mlýna nedaleko Střelic v přírodním parku Bobrava.

Návštěvu v Rosicích ukončím sdělením, že zdejšími rodáky byli Jindřiška Smetanová (1923–2012) a Antonín Zhoř (1896–1965), oblíbení spisovatelé mého mládí, životní pouť zde zakončil salesián P. Oldřich Med (1914–1991), rodák z Jihlavy (sepsal kroniku jihlavské Svatojakubské farnosti).

Cestou do Rajhradu jsme si krátce odpočinuli, abychom mohli v klášterním komplexu navštívit kostel sv. Petra a Pavla – zdejší Památník písemnictví na Moravě jsme měli naplánovaný na neděli při zpáteční cestě.

vchod do komplexu benediktinského kláštera v Rajhradě

Benediktinský klášter, centrum kultury a vzdělanosti ve zdejším kraji, založil podle pověsti český kníže Břetislav I. v roce 1045 na starém slovanském hradišti.
Stavbu kostela sv. Petra a Pavla zahájil Jan Blažej Santini v roce 1722 – ve zdejším bažinatém terénu využil zkušeností z kláštera v Plasech a stavěl na 430 zapuštěných dubových pilotech; kostel byl vysvěcen v roce 1739.

vedle kostela sv. Petra a Pavla je fara se sídlem řádu

průčelí kostela sv. Petra a Pavla v Rajhradě – stavbu zahájil Jan Blažej Santini v roce 1722 – ve štítě mezi věžemi je mozaikový obraz Neposkvrněného početí Panny Marie

Délka lodi je bez několika centimetrů 80 metrů, výška kopulí přes 30 metrů.
Vstoupili jsme do potemnělého chrámu, naše sedmičlenná skupinka byla samotná v tom obrovském prostoru, posvěceném modlitbami tisíců lidí – každý z nás prožíval ten okamžik po svém…

kněžiště s hlavním oltářem v rajhradském klášterním kostele

autorem většiny sochařské výzdoby je Ignác Lengelacher

V chrámové lodi je osm bočních oltářů – u všech byly k dispozici podrobné informativní popisy, které umožnily vyzískat z návštěvy co nejvíc a především pochopit záměr zadavatele i stavitele, a také úlohu umělců, kteří vyzdobili interiér – věřte, že hodinka zde strávená byla hodně prospěšná…

oltář sv. Benedikta

oltář sv. Scholastiky (sestra-dvojče sv. Benedikta)

většina soch na bočních oltářích je od brněnského řezbáře Ondřeje Schweigla; předčítali jsme si životopisy svatých, což byly lekce z historie, ale i lidskosti

Setmělo se, nastal čas vydat se do Bučovic – těšili jsme se do kraje s charakteristickou přírodou Ždánického lesa, těšili jsme se na přátele turisty, těšili jsme se na neznámé cesty…
Veškeré potřebné informace jsme dostali předem od pořadatelů, takže nebyl problém dojet na parkoviště ve středu města a zajít do budovy Gymnázia a Obchodní akademie, v níž sídlil pořadatelský štáb.

prezence pochodu je v přízemí budovy Gymnázia a Obchodní akademie v Bučovicích

Je třeba hned úvodem sdělit, že vše, co jsme objednali, a pořadatelé přislíbili, bylo dodrženo! Organizace naprosto dokonalá! Dostali jsme mapy a veškeré potřebné informace tak, abychom si užili následující tři dny. Byla už tma, když nás jeden z pořadatelů dovedl do internátu, kde naše, celkově třináctičlenná, jihlavská výprava měla zajištěné ubytování. Byli jsme nadšení, a tak jsme se šli sdělovat s ostatními účastníky Posledního puchýře do restaurace U Žáby – strávili jsme hezký, pospolitý večer.

centrum Bučovic – vedle radnice je jídelna školy, kde jsme se stravovali, vzadu je část budovy, kde sídlil pořadatelský štáb

budova gymnázia na Součkově ulici – v pozadí internát, kde jsme bydleli

v internátě vedle budovy gymnázia v Bučovicích jsme ve zcela komfortním prostředí bydleli

pátek 17. listopadu 2017 vypravili pořadatelé v rámci akce Za posledním puchýřem šest zájezdů do okolí Bučovic – my jsme si vybrali ten s názvem Slavkovské bojiště.

ráno před odjezdem na zájezd; foto M. Bradová

vydáme se na zájezd nazvaný Slavkovské bojiště; foto M. Bradová

Autobus odjížděl v 7:45, zastavil ve Slavkově, aby přibral turisty, kteří tu byli ubytovaní, a společně jsme dojeli do Křenovic, ležících odtud asi 3 km na jihozápad. V příjemné a úpravné moravské vesnici s kostelem na vyvýšeném místě poblíž středu obce na nás čekal průvodce Oldřich Bartošek, umělecký kovář a odborník na středověké hrdelní právo, autor naučné stezky Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích.
Naučná stezka vede z centra obce do lokality zvané Na Spravedlnosti. Unikátní zábradlí, kterému jsme se užasle obdivovali, zůstalo nadlouho jedinou potěšující věcí – neuvědomili jsme si, že výklad o výkonu hrdelního práva bude tak drsný!

zajímavé zábradlí v obci Křenovice u Slavkova

Křenovicemi protéká potok Rakovec, podél něj vede část naučné stezky

Stezka byla otevřena v létě 2016 a při té příležitosti vydala obec Křenovice brožuru, v níž autor Oldřich Bartošek zaznamenal nejen vznik stezky, ale i historická fakta o dění na šibeničním vrchu v katastru obce. Tuto brožuru jsme dostali, text v ní je rozdělen na okruhy, stejně jako na pěti doprovodných infotabulích: Hrdelní soudnictví na Moravě, Použití práva útrpného při výsleších, Činnost kata a jeho pacholků, Osudy odsouzených při cestě na popravčí vrch, Popis výkonů trestu smrti na samotném popravišti.

Pan Bartošek sice velmi střízlivě líčil středověké praktiky v tomto oboru, přesto většině z nás naskakovala husí kůže, i když jsme zcela umlčeli představivost…
Objasnil nám, jak se k tomuto truchlivému studiu dostal – jako umělecký kovář byl historiky z expozice na hradě Špilberku požádán o výrobu replik mučících nástrojů, proto se začal zajímat o tematiku hrdelního práva a mohl po důkladném studiu sestavit texty v brožuře a na cedulích u stezky.

Obec Křenovice vlastní hrdelní právo nikdy neměla, spadala pod vrchnost ve Slavkově, kde hrdelní právo bylo – pro popravy odsouzených osob byl vybrán vrch u Křenovic, zdaleka viditelný a dostupný lidem ze širokého okolí.

zastavení u panelu naučné stezky Šibeniční a popravčí vrch v Křenovicích

kobka odsouzence

Dozvěděli jsme se, že středověké právo neznalo trest dlouholetého věznění, odsouzený byl zadržen jen do doby vynesení rozsudku – už kvůli výdajům za jídlo a topení…

cestou na popravčí vrch „Na Spravedlnosti“ – z městečka to jsou asi 2 kilometry

Od pana Bartoška jsme se dozvěděli, že na podzim roku 2015 proběhl nezávisle na projektu naučné stezky výzkum profesora Josefa Ungera a jeho spolupracovníků z antropologického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity – nalezli kamenné základy, na nichž dřevěná šibenice skutečně stála. Objevili také větší množství lidských kosterních pozůstatků, včetně devíti dobře dochovaných lebek – pozůstatky popravených se ukládaly do blízkosti šibenice, vlastně se jednalo o hromadný hrob, neboť se zde popravovalo několik století až do roku 1789. Jistě mezi nimi bylo mnoho nevinně popravených, protože pod tlakem krutého mučení se přiznali i k věcem, které nikdy nespáchali. Už pro vzpomínku na ně je dobře, že toto místo je označeno…

na tomto návrší zdaleka viditelném stávala do roku 1789 šibenice

Oldřich Bartošek, náš průvodce a autor naučné stezky

poblíž základů šibenice je vztyčena replika popravčího kola

Rádi jsme opouštěli toto skličující místo, tíha v hrdle se rozplynula až na křenovické návsi, kde jsme se překvapeně dívali do tváře vrchního velitele spojeneckých rusko-rakouských vojsk, generála Michaila Illarionoviče Kutuzova. Slavný vojevůdce se ubytoval v Křenovicích (č. 65), v předvečer bitvy u Slavkova se tu konala válečná porada.

socha maršála Kutuzova v Křenovicích – jejím autorem je umělecký kovář a restaurátor Oldřich Bartošek

v tomto domě bydlel před bitvou u Slavkova vrchní velitel rusko-rakouských vojsk maršál Kutuzov se svým štábem

Bronzová socha maršála Kutuzova byla v Křenovicích odhalena 2. 12. 2005 při příležitosti 200. výročí Bitvy tří císařů (2. 12. 1805).
Městečko, kde žije necelých 2 000 obyvatel, vykazuje několik náročných počinů na vysoké úrovni – to vůbec není běžné!

Předmluvu k událostem na Slavkovském bojišti roku 1805 jsme měli za sebou, autobus nás dovezl na parkoviště u Mohyly míru na Prateckém návrší, kde se nás ujali profesionálové, kterým také záleželo na tom, abychom si zapamatovali nejdůležitější fakta o legendární bitvě. 🙂

příchod na Pratecké návrší s Mohylou Míru

Návrší nad obcí Prace bylo nejvyšším bodem bojiště, tehdy nezalesněné, proto s dokonalým výhledem. Své velitelské staveniště tu měl vrchní velitel spojeneckých vojsk Kutuzov. V roce 1912 tu byla k uctění památky 60 000 padlých postavena podle návrhu architekta Josefa Fanty secesní Mohyla míru. Jehlan je vysoký 26 metrů, zakončený desetimetrovým křížem spočívajícím na zeměkouli. Čtyři štítonoši v rozích stavby symbolizují Francii, Rakousko, Rusko a Moravu, kde se bitva odehrála.

v roce 1912 byla podle návrhu architekta Josefa Fanty postavena Mohyla, později vzniklo i muzeum

Uvnitř Mohyly je kaple s mramorovým oltářem, pod podlahu uložili ostatky nalezené v prostoru bojiště. Nevím, koho by návštěva tohoto místa emočně nezasáhla.
Průvodkyně nás upozornila na zajímavý akustický jev – šepot v protilehlém rohu kaple je slyšet ve stejné hlasitosti – vyzkoušeli jsme, funguje to 🙂

umělecko-řemeslné prvky realizoval Franta Anýž, sochařskou výzdobu provedl Čeněk Vosmík

Po skončení výkladu v Mohyle nám bohužel nezbylo dost času k návštěvě stálé multimediální expozice, protože vedoucí zájezdu stanovil odjezd do další zóny Slavkovského bojiště, na Žuráň, už ve 13:30. 🙁  Stihli jsme pouze zajít k památníku pluků hrdinně bránících Prateckou výšinu pod vedením rakouského generála Jirčíka, který tu položil život.

památník pluků bránících Pratecké návrší pod vedením rakouského generála Jirčíka

Vrch Žuráň je jedním z klíčových míst bojiště – Napoleon odtud řídil 2. 12. 1805 vítěznou bitvu. (Více ve článku FATF ve Zlíně 2014)

návrší Žuráň – zde bylo velitelské stanoviště francouzské armády, odtud řídil 2. 12. 1805 Napoleon vítěznou bitvu

kamenný památník s plastickou mapou znázorňující postavení jednotlivých armád před rozhodujícím střetem byl odhalen roku 1930, v pozadí v mlze návrší Santon

Při putování po Slavkovském bojišti nelze vynechat vrch Santon – tak pojmenovali francouzští dělostřelci strategické návrší Padělek, když se na něm v prosinci 1805 blízko obce Tvarožná opevnili.

kaple Panny Marie Sněžné na návrší Santon, kde v bitvě svádělo francouzské dělostřelectvo těžké boje

Z tohoto kopce, dnes kvůli výskytu teplomilné stepní květeny zařazeného na seznam chráněných přírodních památek, měli francouzští generálové jako na dlani Žuráň, Pratecké návrší, Ždánický les i část Brna. Každý rok při výročí bitvy se pod Santonem pořádá její rekonstrukce – akce je velmi oblíbená a navštěvovaná.

Posledním bodem programu byla návštěva zámku ve Slavkově, v jehož komnatách nocovali před bitvou rakouský císař František I. a ruský car Alexandr I., a kde 6. prosince 1805 podepsal Napoleon příměří s rakouským císařem.

zámek ve Slavkově-Austerlitz je znám jako panské sídlo rodu Kouniců

Vznik tohoto významného moravského sídla je kladen do 13. století, kdy na tomto místě postavili členové řádu Německých rytířů tvrz. V roce 1506 získali slavkovské panství Kounicové a tvrz přestavěli na dvoukřídlý renesanční zámek, k němuž patří rozsáhlý park s několika bazény a cennou sochařskou výzdobou.

pohled na slavkovský zámek ze zahrady

Absolvovali jsme prohlídku zámku, obdivovali překrásnou štukovou výzdobu, bohatou galerii, pozoruhodný Sál předků, ale nejpřitažlivějším byl historický Oválný sál, kde bylo podepsáno příměří.

Oválný historický sál, kde bylo po bitvě u Slavkova podepsáno příměří mezi Francií a Rakouskem

Zvláštností sálu je akustika navržená tak, že během politických jednání nelze zaslechnout, o čem se v blízkosti hovoří.
Prošmejdili jsme i přístupné podzemí zámku – sklepy, historická schodiště, hospodářské zázemí i původní kuchyni, zaujal nás i farní kostel Vzkříšení Páně, postavený na konci 18. století, dnes chráněný jako kulturní památka.

farní kostel Vzkříšení Páně nechal ve Slavkově na konci 18. století postavit kníže Václav Antonín z Kounic

kostel Vzkříšení Páně je chráněn jako kulturní památka

Výlet jsme zakončili krátkou „tiskovku“ v příjemné slavkovské hospůdce U černého lva 🙂

Večerní program v bučovickém kině Brigáda byl přesně podle našeho gusta: dvouhodinová cestovatelská přednáška Jany Seitlové, chytré a příjemné dámy, přiblížila účastníkům exotický Jemen a sousední, pro nás zcela neznámý ostrov Sokotra. Poté pořadatelé nabídli promítání více než dvouhodinového snímku Expedice Morava 2016, což byl akční, zábavný a poučný cestopis o putování čtyř cykloturistů kolem řeky Moravy – jedním z nich byl hlavní pořadatel letošního Posledního puchýře Ing. Roman Volek, který akci natočil a doprovodil komentářem. Během 10 dnů ujeli od pramene až po soutok s Dunajem (a zpět do Bučovic) 950 km.

Počasí hlavního puchýřovského dne, soboty 18. listopadu 2017, nechtělo zpočátku podpořit všeobecně vstřícnou atmosféru – mlha, která se ukázala ráno, odmítala udělat místo slunci a rozhodně se nevzdávala bez boje.

před odchodem na trasy „puchýřovského“ pochodu

krátce před devátou hodinou v Bučovicích

Ze sedmi nabídek připravených tras jsme si vybrali červeně značenou cestu (21 km) Ždánickým lesem, který byl dnes naším hlavním zájmem.
Bučovice, městečko s 6,5 tisíci obyvateli, leží na severním okraji přírodního parku Ždánický les, který se rozkládá na 68 km2 od Bošovic na západě ke Koryčanům na východě a k Bukovanům na jihu. Charakteristickým znakem jsou hluboké listnaté lesy a v místech, kudy jsme procházeli, bohatá ložiska ropy a zemního plynu uložená v hloubkách 800–1000 metrů pod povrchem, jejichž těžbou se zabývají Moravské naftové doly.

po desáté hodině začalo počasí ukazovat přívětivou tvář

Průchozí body na trase: Bučovice ČTZ – Kloboučky – cyklotrasa 5097 U Kříže – Červený kříž ČTZ – Kloboučky – Bučovice = 21 km

z Bučovic přes Kloboučky, kolem chatového tábora Jitřenka ke Kříži, U Slepice, Červený kříž a návrat do Bučovic

Pořadatelé připravili na trasách různé druhy občerstvení, takže jsme se zastavovali, mlsali a dobrou vůli spolu měli.

zastavení „se svařákem“

občerstvovna U Kříže

neodolali jsme nabídce špekáčků od místního výrobce a opekli si tu vonící ňamku 🙂

Cesta byla pohodlná, ne příliš členitá, i kulturně poznávací činnost se občas dostala ke slovu:

hraniční kámen pochází ze začátku 18. století, kdy byl majitelem bučovického panství kníže Jan Adam I. z Lichtenštejna (1622–1712)

Během cesty jsme na cedulích četli zajímavosti o místě, pověsti a výňatky ze starých zápisů o jednotlivých lokalitách. Pouze podle směrovníku s názvem U Slepice jsme zjistili, že právě stojíme na nejvyšším vrcholu Ždánického lesa (437 m n.m.) – jak pojmenování vzniklo, krátce zmíním.

U Slepice – nejvyšší vrchol Ždánického lesa (437 m)

V polovině 18. století našel místní revírník v dutém stromě tetřeví slepici, která vyseděla kuřátka. Nedaleko vystavěl hájovnu a nazval U Slepice – po bitvě u Slavkova ji zničilo ruské vojsko, za pár let byla tehdy obnovena, ale do dnešní doby zůstal jen název.

v oblasti Ždánického lesa se těží ropa a zemní plyn, nejvíce ropných nalezišť je kolem nejvyššího vrchu U Slepice

rozcestí Červený kříž – do Bučovic zbývá 7,5 km

na rozcestí Červený kříž

Nedaleko čtvrti Kloboučky vznikla stanová vesnička zimních táborníků – zašli jsme je při návratu do Bučovic pozdravit a získat příležitostné razítko. A byli jsme rádi, že bydlíme v internátě… 🙂

návštěva u přátel ve stanové vesničce zimních táborníků

V Bučovicích zbývala necelá hodinka času do zavření zámku, tak jsme jí využili a prohlídli si nádherné arkádové nádvoří s 96 sloupy zdobenými 540 reliéfy a s obdivem a uznáním hleděli na před pár lety zrekonstruovanou Bakchovu fontánu z roku 1635. Zdejší zámek bývá označován jako renesanční perla jižní Moravy – ke konci 16. století ho nechal podle plánů Jacopa Strady, všestranně vzdělaného architekta, postavit Jan Šembera Černohorský z Boskovic, ve své době jeden z nejbohatších moravských šlechticů.

nádvoří zámku Bučovice

Večer jsme strávili s kamarády u vína, puchýřovská zábava v Nesovicích nás nezlákala (ale byla prý velmi pěkná).

V neděli ráno 19. listopadu pršelo. Hodně. Přesto jsme se vypravili na komentovanou vycházku, která začínala v 9 hodin.

čekáme na začátek komentované prohlídky Bučovic – prší a nepřestává

Průvodkyně se hodně snažila, ale lilo, byla zima a vítr… Tak jen pár obrázků nejvýznamnějších památek:

kostel Nanebevzetí Panny Marie z roku 1641 je dominantou bučovického náměstí

kaple rodu Žarošských na návrší nad kostelem vznikla v roce 1693, později byla přestavěna

v interiéru kaple Žarošských jsou uloženy vzácné náhrobky z 15. – 17. století a křtitelnice z původního bučovického farního kostela

výhled na věže zámku v Bučovicích

židovský hřbitov v Bučovicích byl založen na začátku 17. století, je tu asi 400 náhrobních kamenů

Zkřehlí jsme se uchýlili do štábu a zároveň si obstarali všechna potřebná turistická razítka, včetně těch nutných do 2. dílu sběratelské brožury 100 let republiky, 130 let v pohybu.

Ing. Roman Volek vyřizuje agendu ohledně turistických záznamníků a odznaků

přírůstek do našeho turistického archivu

absolventská vizitka z akce Za posledním puchýřem 2017 v Bučovicích

pro připomínku, že Bučovicemi prochází 17. poledník

Těšili jsme se na prohlídku zámku – měl to být zlatý hřeb programu, v pokladně nám však sdělili, že zámecké interiéry už nejsou přístupné, ale upozornili na výstavu Moravský aristokrat v labyrintu světa. Moderní expozice věnovaná životnímu stylu moravské renesanční šlechty nás zcela pohltila – dozvěděli jsme se o cestách za vzděláním, o zálibách a bydlení, viděli desítky vzácných předmětů – byla bych potřebovala mnohem víc času (jako vždycky 🙂 )

zámek v Bučovicích

oproti strohé venkovní fasádě hýří vnitřní dvůr nádherou

Obě dcery stavitele zámku, Jana Šembery, se provdaly za Lichtenštejny a od té doby jsou osudy Bučovic spojené s tímto rodem.

model bučovického zámku

současná podoba zámeckého parku je výsledkem rekonstrukce v 60. letech minulého století

Nemohli jsme se nezúčastnit výstavy vzniklé při příležitosti pořádání Posledního puchýře v Bučovicích – autoři ji nazvali Tři století turistiky v českých zemích  – a bylo věru nač se dívat!

výstava Tři století turistiky v českých zemích se konala v prostorách zámku Bučovice

na výstavě jsou doklady o činnosti několika generací členů Klubu českých turistů

ve vitrínách lze spatřit stuhy upomínající na jednotlivé ročníky akce Za posledním puchýřem

pořadatelé posledního puchýře v Bučovicích 2017

(Zájemci si mohou ve článku Za posledním puchýřem do Humpolce 2013 připomenout tamní turistickou výstavu)

děkujeme pořadatelům! nashledanou v Bučovicích!

Odjížděli jsme za hezkého počasí a mířili do Rajhradu, do Památníku písemnictví na Moravě (vznikl v roce 2005). Proč já musím stále žehrat na nedostatek času? V téhle ctihodné instituci bylo totiž tolik nádherných věcí, že bych se tam nejraději na několik dní odstěhovala…
Zvolili jsme hodinovou komentovanou prohlídku, jejímž hlavním tahákem byl proslulý historický sál klášterní knihovny s nástropními freskami, bohatou štukovou a zlacenou výzdobou, postavený na samém začátku 19. století a nedávno rekonstruovaný. V dubových regálech je uloženo 7 500 svazků – vzácné prvotisky, cenné rukopisy na pergamenu (z 9. – 15. století) – nejstarší z nich byl sepsaný ve Francii na konci 9. století! Rukopisy obsahují překrásnou iluminovanou výzdobu – na Žaltář královny Elišky Rejčky a další poklady jsem zírala bez dechu…
Dochovalo se tu 16 rukopisů, které byly v klášteře už před rokem 1300 – knihovna se samozřejmě začala budovat se založením kláštera v polovině 11. století – celkem je ve fondu uloženo 60 000 svazků. S úctou a respektem jsme se dívali na knihy z doby panování císaře Karla IV. a moravských markrabat Jana Jindřicha a Jošta i na knihy vytištěné krátce po vynálezu knihtisku.
Výjimečnou atmosféru rajhradské knihovny umocňuje i tajné točité schodiště ukryté ve stěně, které vede na dřevěný ochoz v prvním patře sálu.

Jen hodina nám do zavírací doby zbyla na rozsáhlý areál Památníku napěchovaný skvělými expozicemi – bohužel jsme do některých sálů ani nestačili nakouknout, takže víme, kam (a proč) se určitě vrátíme… 🙂

P.S. – Za posledním puchýřem do Bučovic přijelo podle oficiálního sdělení pořadatelů 1 487 turistů!

2 komentáře - “Za posledním puchýřem do Bučovic”

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist