PostHeaderIcon Bieszczady – lesní dráha, ale hlavně poloniny a výstup na karpatský hřeben, též prohlídka Medzilaborců

Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
Čtvrtá část: čtvrtek 19. 7. a pátek 20. 7. 2018

Během deštivého čtvrtka jsme odpočívali při výletě a prohlídce Medzilaborců, v pátek nás Bieszczady přivítaly blátivými chodníky, ale túra Wołosate – Widełki nám dopřála představu o odlehlosti a divokosti polské části karpatského pohoří.

Pršelo celou noc a pršelo i ráno – vedoucí výpravy Milan Marko za těchto okolností rozhodl, že se na karpatský hřeben necháme vyvézt Bieszczadskou lesní železnicí, nejvýše položenou nízkorozchodnou dráhou v Polsku.

Z Medzilaborců je na polské hranice asi 9 km, Majdan, odkud vláček jezdí, není daleko. V dřevěném vagóně, kterým profukovalo a ani o občasné dešťové spršky nebyla nouze, jsme odjížděli v 10:00, cesta z Majdanu do stanice Balnica trvala 45 minut, po půlhodině strávené na smutném, deštivém nádraží nás vezli zpět. Nejsem z podobných výletů nadšená, ale uznávám, že čtvrteční dopoledne posloužilo jako vhodný odpočinkový program.

bývalý internát v Medzilaborcích, kde jsme byli ubytovaní; www.svatosi.cz

polská stanice Majdan, odkud vyjížděl historický vláček

úzkorozchodná mašinka vyvezla pasažéry během 45 minut na karpatský hřeben do stanice Balnica

deštivé počasí trvající v této oblasti už týden zvedlo hladiny všech vodních toků

konečnou měl vláček ve stanici Balnica blízko slovenských hranic, po půlhodině odjížděl zpět do Majdanu

Při návratu na Slovensko jsme se zastavili v polském Novém Lupkově, který v poslední třetině 19. století sehrál jako hraniční železniční stanice významnou roli při nově zřízené trati Lvov – Budapešť, a nedaleký železniční tunel umožnil přes Lupkovský průsmyk spojit Halič se severní částí Rakousko – Uherska (dnešní Slovensko).

Nowy Łupków na hranicích byl založen v roce 1872 jako železniční osada při nově zřízené trati Lvov – Budapešť

,5 km západně od vesnice je železniční tunel (416 metrů dlouhý), který v roce 1894 umožnil Lupkovským průsmykem spojit Halič se severní částí Rakousko – Uherska

Lupkovský tunel byl během obou válek několikrát vyhozen do povětří, po válce ho přebudovali pro potřeby zásobování, od roku 1999 zase začal sloužit k přepravě cestujících, ale na podzim 2011 byla doprava opět zastavena. Opuštěný Nowy Łupków chátrá.

Při další deštivé zastávce jsme krátce pobyli v Laboreckém průsmyku v severním hřebeni Laborecké vrchoviny, kudy probíhají slovensko-polské hranice, a zašli k mohyle upomínající na zdejší boje během 1. světové války – jistě hrálo svoji roli i nevlídné počasí, ale z tohoto opuštěného místa na mně padal smutek a beznaděj, raději rychle k živým…

Laborecký průsmyk (684 m n. m.) na slovensko – polských hranicích

památník na slovensko-polské hranici je vzpomínka na 1. světovou válku – horský terén a drsné počasí měly na obě strany, které zde budovaly opevnění, tragické následky: tisíce vojáků ruské i rakousko-uherské armády zahynuly při pokusech prolomit frontu

Celé odpoledne jsme měli na prohlídku Medzilaborců a je jasné, že místní Muzeum moderního umění Andyho Warhola bylo tím místem, kde jsme zůstali až do zavírací hodiny v 17:00. Naše očekávání bylo daleko překonáno – silný, mimořádný zážitek! Co tam bylo k vidění, uvedu v samostatném článku.

Medzilaborce leží v severovýchodní části východního Slovenska, na soutoku Laborce a Vydraňky. Město s necelými 7 tisíci obyvateli se nachází v centru Laborecké vrchoviny, v Prešovském kraji, v regionu Zemplín. Dříve tu žili hlavně Rusíni a Židé, dnes město obývají Slováci, Rusíni, Ukrajinci, Romové, také Češi. Kraj býval jeden z nejchudších, pracovních příležitostí bylo velmi málo, obyvatelstvo bylo odkázáno téměř výlučně na zemědělství. V roce 1870 byly Medzilaborce napojené na železniční dopravu, která je konečně přiblížila hospodářským a kulturním centrům Uherska, od kterých byly do té doby téměř úplně odřezány.
Během první světové války, ve které sehrály podstatnou úlohu karpatské průsmyky, místní lidé velice trpěli. Ve 20. a 30. letech nastala vlna vystěhovalectví a Medzilaborce a okolní dědiny opustilo přes 1500 obyvatel, kteří odešli za prací do celé Evropy a Ameriky.

V dnešním okresním městě jednoznačně hraje prim rozlehlá barevně vyvedená budova muzea Andyho Warhola a několik výstavných chrámů – vše ostatní se mi jevilo jako spotřební a nezáživné, kousek od centra jsme spatřili i budovy zle poničené nepřizpůsobivými občany.

centrum Medzilaborců s budovou městského úřadu a památníkem ozdobeným rudou hvězdou

důstojné místo u vchodu do budovy městského a okresního úřadu ovšem zaujímají i dávní věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj

socha svatých Cyrila a Metoděje byla odhalena v roce 2013

řeckokatolický kostel sv. Vasila Velikého z 18. století – když jsme vstoupili, právě probíhala mše – zpěv, zlato, ikony – bylo tam jak v ráji

pravoslavný chrám Svatého Ducha byl vystavěn v roce 1949 ve staroruském renesančním slohu

turisticky nejpřitažlivější budovou v Medzilaborcích je Muzeum moderního umění Andyho Warhola, jehož rodiče odešli na začátku 20. let 20. století z nedaleké vesnice Miková do Ameriky

vedle atypické budovy muzea umístili sochu Andyho Warhola, zakladatele pop artu

na infotabuli jsem objevila obrázek centra Medzilaborců – uprostřed, vedle hlavní silnice, je členitá budova Muzea moderního umění Andyho Warhola, nad ní na vyvýšenině stojí pravoslavný kostel Svatého Ducha

Pršelo celou noc na pátek 20. července 2018, při snídani jsme dostali zprávu o povodni v Tatrách, cestou do Bieszczad ještě mžilo, ale podle předpovědi byla naděje. Poslední vesnicí před hranicemi je Palota, na polské straně Radoszyce, minuli jsme Nowy Łupków, přes Cisnu a Wetlinu dojeli do obce Ustrzyki Górne, odkud vedlejší silnice končila v dolině pod karpatskými hřebeny, v maličké (bývalé) vsi Wołosate, z níž lze (za dobrého počasí) vidět nejvyšší horu Bieszczad Tarnicu (1346 m n. m.) Teď ve Wołosate snad nějaký dům někde je, ale nás zajímal hlavně stánek, kde vybírají poplatek za vstup na Bieszczady, a následně směrovníky se značenými cestami na hřeben – až do cíle jsme se řídili modrou značkou.

Bieszczady se táhnou asi v délce 70 km od Lupkovského průsmyku na západě po Užocký průsmyk na východě, na jihu sousedí se slovenskými Bukovskými vrchy. Velká část Bieszczad byla prohlášena Národním parkem.

Podívejme se na oblast, kde část Bieszczad, kterou jsme navštívili, leží:

v nejvzdálenějším cípu se Slovensko stýká s Polskem a Ukrajinou – tudy prochází karpatský hřeben

Skupina „A“ obešla Bieszczadský NP po červeně značené cestě a setkala se s námi pomalejšími pod Krzemieněm, odkud jsme všichni pokračovali přes Bukowe Berdo do cíle na Widełki.

z Wołosate až na Widełki jsme se drželi modré značky

Během prvních partií cesty přestalo pršet, ale byla mlha jako mléko, postupně se však okolí projasňovalo a z trasy po hřebeni nám osud dopřál výhledy, ale i prudký déšť a následně sluníčko. Jednotícím prvkem dnešního přechodu Bieszczad bylo bláto – po několikadenních úporných deštích bylo všude – i na kamenitých hřebenech, neřku-li na travnatých horských svazích a poloninách. 🙂 Ale povědomost o vzhledu, chuti a vůni pohoří, kam jsme toužili zavítat, nám byla dopřána – a za to jsme vděční!

vstup do Bieszczad se platí, ale turistické cesty v Polsku jsou upravené, takže se návštěvníci nezdráhají přispět

hřbitov v bývalé obci Wołosate – dříve tu žili převážně Rusíni, kteří byli po válce nuceně přestěhovaní do SSSR, proto mnoho podobných vesnic zůstalo opuštěných, vzniklo tu i vojenské pásmo

mělká studna pro napájení dobytka, vzadu, na obzoru, by byla za jasného počasí vidět Tarnica, nejvyšší hora Bieszczad

při výstupu na hřeben sice jen drobně pršelo, ale minulé deště vytvořily na cestách bahnité klouzačky

jindy vzorně upravená cesta byla kvůli blátu obtížně schůdná v obou směrech

tajemné bukové lesy v Karpatech

sedlo pod Tarnicou – vůkol bílá mlha, ale už neprší, modrá značka nás povede na Bukowe Berdo

z tabule na sedle ofotil Mirek průběh modré trasy z Wołosate na Widełki

blízko odpočívadla pod Krzemieněm (1335 m) je studánka – nedaleko se setkává modrá značka s červenou, která obcházela hřeben přes Rozsypaniec (1280 m), Halicz (1333 m) a Kupu Bukowskou (1320 m)

Odpočívadla v Bieszczadech jsou upravená a všechna ve stejném stylu.

tento krasavec se nedal přehlédnout

mlha se zvedá – hřeben, na který vystupujeme, se nechal vidět

nedozírné hřebeny a travnaté poloniny – to je drsná krása odlehlých hor

jeden z mála úseků, kde jsme se netopili v blátě

čeká nás dlouhý sestup, při němž klesneme o 800 výškových metrů

na hřebeni Bieszczad

zažili jsme prudkou dešťovou přeháňku, ale po ní byly dopřány výhledy

sestup travnatými svahy v nižších polohách nepřinesl zlepšení

Sestup byl dosti dlouhý, v dolině jsme jako bonbónek závěrem museli překonat rozvodněný potok – přechod nám trval téměř 9 hodin, ušli jsme 21 km. Je ale samozřejmé, že mnozí naši spolu-turisté byli daleko rychlejší – všichni se však shodovali, že stávající terén byl mimořádně náročný. Za odměnu jsem se vyfotila se skupinou, která absolvovala shora uvedenou delší trasu a došla do cíle ve stejném čase jako jsme my dva, M+M, zdolali trasu kratší. 🙂

Mirek mě vyfotil se skupinou „A“ 🙂

Milan Marko naplánoval trasy pro Potulky III v méně známých místech Slovenska (a okolí 🙂 ) a musel se vypořádat s nepřízní počasí – na internetu zjišťoval informace, díky nimž jsme se vždycky pohybovali v nejméně deštivých místech

Po příjezdu domů jsme však neměli volno – bylo nutné zprovoznit zablácené boty a odstranit vrstvy zaschlého bláta na nohavicích – zítra má být hezky a nastane korunní túra – výstup na Vihorlat! 🙂

Souhrn:
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018 – Cerová vrchovina a hřebenovka Volovských vrchů,
Druhá část: úterý 17. 7. 2018 – Plešivecká planina – Štítnik,
Třetí část: středa 18. 7. 2018 – Zámek Betliar, Národní park Aggtelek, Košice.

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist