Skotsko 27. 6. – 13. 7. 2008

Z Vysočiny českomoravské jsme zamířili na Vysočinu skotskou

Napsat něco nového o Skotsku je vyloučené, vše už tu bylo – mnohé velmi výstižné – a já nejsem schopna překvapit originálním zpracováním. Jsem jen pošetilá turistka, ve které cesta do Skotska zanechala obrovský dojem a která se bojí, že jí po čase zbudou jen pocity a fakta že padnou do zapomnění. Zároveň potměšile doufám, že i někteří účastníci zájezdu budou na tom stejně a třeba si po čase rádi připomenou, jak to tehdy vlastně bylo. Ostatní případné čtenáře prosím, aby zvážili, zda mají dost času, trpělivosti a shovívavosti jít do toho…

Účast na zájezdu nám nabídli naši přátelé z Mladé Vožice a Tábora a my jsme neváhali ani minutu! Věděli jsme, že tato akce má 100% záruku úspěšnosti. Nebáli jsme se pomlouvaného skotského počasí ani muchniček. Špatné počasí totiž neexistuje, je jen špatné a nevhodné oblečení, a na muchničky jsme byli vybaveni moskytiérami (ukázalo se, že nejsou k zahození, ale komáři nás samozřejmě přeprali!)

V pátek 27. 6. jsme tedy při odjezdu z Tábora s radostí uviděli většinou tváře známé z minulých zájezdů. Než jsme si stačili všimnout, bylo 28. 6. ráno a my jsme byli v Holandsku v přímořských lázních Scheveningen a vrhli jsme se na kolonádu proti studenému vichru. Holandsko je naše láska, o tom už jsme psali, a tak jsme si bez ohledu na počasí užívali. O holandském Purmerendu jsou články zde a zde.

Protože jsme klikaři, počasí se výrazně zlepšilo (což se stalo v příštích dnech několikrát) a my jsme došli pěšky do blízkého Haagu, obdivovali úpravu ulic, domů a parků

a postavili jsme se s důvěrou před Mezinárodní soud.

Další zastávka byla v Madurodamu (tam mě víc než slavné zmenšeniny upoutal ochočený kapr v jezírku – loudil pochoutky a chtěl hladit) a pak už vstříc větrným mlýnům v Kinderdijk! Na to jsem se opravdu těšila a nebyla jsem zklamaná. 19 zdejších mlýnů postavených v polovině 18. století chrání UNESCO. Mlýny sloužily k přečerpávání vody a tím k vysoušení polderů.

Večer jsme z největšího přístavu světa, z Rotterdamu, vyplouvali na trajektu Pride of Rotterdam (délka 215 m, šířka 32 m, 1 360 pasažérů) vstříc očekávaným radostem a v 8 hodin ráno 29. 6. jsme byli v anglickém přístavu Hull (délka plavby 378 km). Naším dnešním programem byla procházka po pobřežních útesech v Robin Hoods Bay. Dobře jsme si pamatovali podobný zážitek z jižní Anglie v roce 2005 a byli jsme lační opakování, což se bohatě povedlo. Stezka začíná v této lokalitě

a pokračuje asi 11 km po útesech až do městečka Whitby, kde jsou zbytky opatství a kde bylo opravdu krásně jako v romantickém filmu. Na útesech nad Whitby má sochu James Cook, rodák z nedalekého Martonu (1728–1779), kterého si tu moc považují. Nabízím sadu obrázků a přeji vám vidět vše na vlastní oči.

Noc jsme strávili v kempu blízko vesnice Hawsker, přijali jsme pozvání na barbecue, které podle očekávání nezarmoutilo, ale ani zvlášť nepotěšilo.

V pondělí 30. 6. nás přivítal na symbolické skotské hranici dudák a krásné počasí:

Pak jsme zastavili až v Dryburghu, kde jsme navštívili slavné opatství (malebné trosky). V klášterní zahradě byly živé pomníky věků – obrovské nádherné stromy, cedry i jiné exotické, o obrázky se s vámi musím podělit:

Nevím, čím jsme si zasloužili, že máme takové štěstí a můžeme vidět tak krásné a důležité věci.

A zde je podle svého přání pochován Walter Scott (1771–1832) i někteří jeho příbuzní.

 Pěšky jsme asi po 7 km došli do městečka Melrose, ale z časových důvodů jsme si už tamější klášter prohlédli jen zvenku.

Ujížděli jsme směrem k Edinburku, kde jsme na předměstí Musselburgh ve 20 minutách postavili v kempu svoje stany a hurá na večerní prohlídku hlavního města. Protože byl krásný večer a my jsme věděli, že nás Edinburgh čeká ještě zítra, nezabývali jsme se historickými věcmi, jen jsme tak chodili, koukali a kochali se, někdo šel na pivo, my jsme si jen prohlídli jednu ze slavných hospod zvenku a nafotili jsme skandální příběh místního občana, který se stal R. L. Stevensonovi předobrazem románového Dr. Jekylla a Mr. Hyda. Tak teď tedy bulvár:

V prostoru mezi hospodou a blízkou katedrálou St. Giles byl ten výtečník, který vedl ve dne bohabojný život váženého měšťana a v noci se měnil na zhýralce a lupiče, v roce 1788 popraven.

V úterý 1. 7. jsme se na Edingurgh podívali z jiné stránky, opěvovat jeho krásu si netroufám, udělali to líp mnozí jiní, nezbývá než konstatovat, že Skotové mají být nač hrdí. Jejich slavný literát Walter Scott má pomník na hlavní třídě na nejčestnějším místě.

Je třeba říct, že Skotové na pomnících nešetří, v hlavním městě jsme viděli celou řadu nám z historie známých postav (i událostí), holt kámen má paměť! Samozřejmě jsme zamířili na hrad – jeho obrázky nebudu ukazovat, jsou všeobecně známé, nabídnu vám fotky krojovaných Skotů, kteří se chystali ke slavnostní stafáži při příležitosti královnina pobytu v paláci Holyrood. Královna Alžběta prý obšťastní svou přítomností skotské poddané až do 6. 7.

Od hradu se táhne ulice zvaná Královská míle až ke královnině sídlu, paláci Holyrood, kde přebývala i Marie Stuartovna.

S naším průvodcem Neilem, jedním ze dvou hlavních vedoucích zájezdu, kteří věnovali značnou část svého času a práce přípravě celé akce, jsme turistickým krokem prošli vše, o čem jsme si mysleli, že musíme vidět a můžeme v daném čase stihnout.

Shlédli jsme na město i shůry od Nelsonova památníku a byl to věru hezký pohled:

Další zážitky nám slibovalo jedno z nejdůležitějších skotských měst St. Andrews. Leží na východě Skotska u Severního moře. Už v 9. století zde bylo biskupství, ve 12. století katedrála, jejíž fotogenické zbytky předkládám.

A teď z jiného soudku: jen o něco mladší je golf, první písemná zmínka o něm je z roku 1552 (chtěli ho zakázat), ale prý se zde hraje už 600 let. Naprosto jisté je, že zde byl v roce 1754 založen první golfový klub a hřišti na obrázku se říká „kolébka golfu“.

Město dostalo název po patronu Skotska svatém Ondřejovi, který byl jako mučedník ukřižován na kříži ve tvaru písmene X a svatoondřejský kříž je i na skotské vlajce. V St. Andrews vznikla počátkem 15. století první skotská univerzita, dodnes je prestižní, studují zde i královští potomci.

A teď byla na řadě turistika – vydali jsme se pobřežní stezkou do Boarhills, na těch sedmi kilometrech jsme si užili nádherných výhledů, vzpomínala jsem na Bretaň ve slunci.

Už z programu každého dne je vidět, s jakou péčí byl připraven – střídají se zážitky všeho druhu a my jsme vděční, nadšení a disciplinovaní. Máme slíbenou i prohlídku palírny whisky, dnes jsme ovšem dostali jen přičichnout zdálky, stavili jsme se u distillery v Dalwhinnie a fakt to vonělo i zvenku… Dokonce se necháme rozmazlovat tím, že kemp Boat of Garten blízko městečka Aviemore bude naším útočištěm dvě noci.

Ve středu 2. 7. už nám začal život vysokohorských turistů, dnešní den jsme se chystali strávit túrou v pohoří Cairngorms (převýšení 900 m, délka 7 hodin). Skotská příroda se rozhodla vyzkoušet naše odhodlání. Za docela pěkného, ale dost větrného počasí jsme se vydali vzhůru k hoře Cairn Gorm (1245 m n. m.). S přibývajícími výškovými metry se z větru stávala vichřice, přidal se déšť, mlha a všichni čerti. Krátce řečeno, z vrcholu jsme neviděli nic, ale statečně jsme pokračovali ke druhé nejvyšší hoře Velké Británie, k Ben Macdhui (1309 m n. m.). Takhle to vypadalo nahoře:

Pak jsme inkasovali odměnu za to, že jsme nepodlehli skepsi – prudký obrat a bylo hezky a užívali jsme si. Sice už bylo odpoledne, ale všechno jsme ještě stihli obhlídnout.

Myslím, že je vidět, jak jsme byli šťastní.

A navíc jsme se (ještě celí mokří) na zpáteční cestě do kempu stavili v Tescu, doplnili základní zásoby a jako odměnu jsme si koupili ledový salát, který oba milujeme. Prostě úspěšný den!

Sedmý den našeho putování na sever Skotska, ve čtvrtek 3. 7., jsme jeli přes Inverness, podél jezera Loch Ness (je neuvěřitelně dlouhé) a Lída, hlavní organizátorka, přesně našla podle instrukcí z internetu výchozí místo na vyhlídkovou horu Meallfuarvonnie (699 m n.m.). Převýšení bylo 450 m, takže za málo námahy jsme měli bohatou odměnu.

Z vrcholu byla krásná viditelnost do všech stran, je to prý jedno z míst s nejhezčím kruhovým výhledem. Do nedohledna hory, jezera, zelené kopce, meandrující potoky, výhled na Great Glen. Vkládám slovníček skotských (vlastně asi gaelských) pojmů: glen=údolí, loch=jezero, ben=hora.

Po desetikilometrové túře jsme úlevně pozorovali krásy přírody z autobusu, stavili jsme se u malebné zříceniny hradu Urquhart na břehu Loch Ness, jen jsme se pokochali kalendářovými výjevy a mířili jsme na severozápad do Glenelgu. Cestou se střídalo, jak už to je ve Skotsku zvykem, slunko s deštěm.

Večer jsme přijeli do malého kempíku, kteří znají téměř všichni turisté, kteří putují naším stylem, do Moyle Park Campsite Glenelg. Je zde vyhrazený trávník pro stany, štěrkový oddíl pro obytné přívěsy, pitná voda. Koupelna a záchod v okolní přírodě, příležitostí je dost. Každý se zde zdrží většinou jen jednu noc a pospíchá dál. Že nevíte proč? Ano, kvůli midges, to bylo naše první setkání s nimi a hned naostro! V okamžení chodili po kempu černí zakuklenci, ale ty potvory muchničky se dostaly opravdu všude a vyhrávaly boj na celé čáře. Kdo to nezažil, neuvěří. Už chápu, že naši předchůdci čekali na déšť nebo vítr (to midges trochu rozčiluje, takže polevují v útocích).

To ale nebylo všechno, s čím jsme se museli dnešního večera vyrovnat. Ještě jsem nenapsala, že naši dva řidiči, Jirka a Petr, jsou opravdu skvělí. Nejen, že dokonale ovládají umění řidičské (často jsme je odměňovali potleskem, když projeli uzounké strmé silnice), jsou i velice vstřícní k turistům. Ale znáte to, i mistr tesař… V těchto místech prý silně pršelo několik hodin, všechny terény jsou kvůli rašelině močálovité a náš autobus zajel v kempu na trávník místo na štěrkový povrch… No, do půlky kol byl zapadnutý v minutě a bylo jisté, že vlastními silami se z toho nedostaneme. Majitel kempu, který má farmu poblíž, vzal souseda, obhlídli situaci a přijeli s bagrem. Spustil se déšť, muchničky ale neodradil, naštěstí ani hrdinné Skoty. Po hodině byl autobus vyproštěn a ke slovu přišla slivovice… Vše se v dobré obrátilo, jen ten krásný trávník to těžce odnesl, spíš to vypadalo, že tu jsou vykopané základy pro stavbu…

Není divu, že kvůli komárům dostala hygiena na frak. Pro ranní liják byl odjezd odložen na devátou hodinu. Pátek 4. 7. nesliboval bůhvíco. Za deště jsme vyjeli z kempu v „komářím údolí“, které z dálky, výšky a z autobusu vypadalo velmi mírumilovně.

Lída nám slíbila za přestálé útrapy bonbónek – návštěvu historické kamenné obytné a obranné stavby kuželovitého tvaru, zvané broch. Jeden dobře zachovalý je poblíž Glenelgu, jmenuje se Dun Telve. Brochs pocházejí už z doby železné, později byly obývány Pikty, bojovným keltským národem žijícím ve středním a severním Skotsku až do 10 století. Jméno dostali Piktové od Římanů, znamená „pomalovaní“. Bez problémů jsme lokalitu našli, vystoupili užasle z autobusu a déšť také (asi ze shovívavosti) ustával. Přála bych vám pocítit tu atmosféru místa, představovali jsme si děje minulé každý podle své fantazie.

Do současnosti jsme se vrátili v zálivu, kde jsme pozorovali úchvatné představení skotačících delfínů, jsme opravdu Pánaboha milý děti… Nedaleko už bylo městečko Dornie, v jehož okolí na nás čekají další radovánky, především hrad Eilean Donan. Ten nemůžete nefotit.

Původně byl plánován výstup na Five Sisters of Kintail, ale kvůli počasí se mělo na něj zapomenout. Ukázalo se slunce a ačkoliv je výlet plánován na 8–10 hodin (převýšení 1500 m) a je po poledni, šlo 10 odvážných do toho! Naše B skupina zvolila variantu mírnější s převýšením 820 m, 15 km okruh Eas Ban Waterfall, start i cíl byl u hradu. A teď mi opravdu chybějí slova k vyjádření toho, co jsme viděli. Všichni, kdo říkají, že skotské hory jsou nádherné a že déšť, vítr a komáři nejsou překážkou putování, vědí dobře co mluví – souhlasím s nimi naprosto. Přála bych si, aby naše fotky byly alespoň odleskem skutečnosti.

Po několika hodinách přicházíme zpět a vidíme hrad z jiné strany.

Ještě ohlédnutí zpět.

Je večer, přecházíme kamenný most a užíváme si chvíli odpočinku na historickém nádvoří hradu, jsem vděčná a pokorná, všechno se v tomto okamžiku zdá snadné a dobré…

Odjíždíme do Shiel Bridge pro 10 dobrodruhů, kteří zdolali 5 sester poměrně dobře, jsou dost unavení, ale nadšení. Spěcháme vstříc midges, tady je Five Sisters aspoň z autobusu:

Dneska bylo potřeba vyhovět hygienickým návykům, a tak jsme se u čarokrásné lesní tůně odvážně vysvlékli – a už nás mučitelé našli a žrali a žrali. Odváděli jsme povinnou daň skotské přírodě…

V sobotu 5. 7. jedeme přes most z Kyle of Lochalsh na ostrov Skye, mýto asi bylo zrušeno (prý občané Skye protestovali). V průvodci je psáno, že název znamená gaelsky „zamračený ostrov“, nás ale vítají kopce zalité sluncem. Dále píšou, že když je krásně, je tu MOC krásně, ale že to často nebývá – uvidíme, co nás v příštích dnech čeká.

Každý, kdo sem přijede, zamíří do „hlavního města“ Portree (jen jsme vyhlídkově projeli) a pak do pohoří The Storr. Měli jsme naplánovanou asi 4 hodinovou túru s převýšením 550 m a scenérie, které jsme před sebou viděli, v nás vzbuzovaly nadšení. Posuďte sami – tato skála, které se říká Old Man of Storr, si svůj název zaslouží – prý je ten „děda“ starý asi 60 miliónů let:

Túra byla okružní, skály ve slunci připomínaly Dolomity, výhledy na moře a pohoří na ostrově jsou nepopsatelné, tráva zuřivě zelená, každou minutu při výstupu se nabízí jiná varianta téhož…

Suťovým žlabem jsme vystoupili na jakousi horu, které pro její tvar říkám Stolová, a užili jsme si při svačině dobrou půlhodinku výhledů.

Pobřežní silnicí pak jedeme k severu k proslulé skále Kilt Rock (podobá prý se skládané skotské sukni kiltu). Na obrázku je vidět útesy a mohutný vodopád. Vody je zde dost a dost, při túrách je třeba překračovat bystřiny s kamenným dnem, vodopády tu nejsou žádnou vzácností.

Myslím, že teď je čas oprášit školní výuku – trocha historie nikoho nezabije.

Jakobité byli přívrženci sesazeného anglického a skotského krále Jakuba II. Stuarta, kteří pro jeho potomky nárokovali britský trůn. Jakobitská povstání byla tři, nás se teď týká to poslední z roku 1745. Vnuk sesazeného krále Karel Eduard, zvaný Bonnie Prince Charlie, sjednotil klany z Highlands a pronikl s povstalci až do Anglie. Angličané se rozhodli, že už těch skotských povstání bylo dost, vzpouru potlačili, zlikvidovali klanový systém a od té doby jsou Skotové „pod vlivem“. Samožřejmě, že Angličané chtěli dostat vůdce povstání, ale ten prchnul až na ostrov Skye, pak odplul do Francie a asi za 40 let poté zemřel v Římě. Tolik suchá historická fakta.

My jsme se však dostali do míst proslavených, totiž do Flodigarry na severu ostrova, kde skotská dívka Flora MacDonald 5 měsíců v rodném domě schovávala Bonnie Prince Charlieho před Angličany, čímž si zajistila věčnou slávu a stala se skotskou národní hrdinkou. To je ono pro Skoty posvátné místo:

V této oblasti je pohoří Trotterish a jedna z variant byl jeho přechod až na západní pobřeží severního výběžku do městečka Uig. Šestihodinovou túru absolvovalo pro nedostatek času (vycházeli v 5 hodin odpoledne) pár nadšenců, kteří do kempu došli dost unavení, ale za světla, protože noci jsou tu krátké. My ostatní jsme využili možnosti zvané Flodigarry Fossils Walk a šli jsme bez valné naděje na pobřeží, kde turistický průvodce sliboval nález zkamenělin.

Ale když se daří, tak se daří! Mirek našel cosi, čemu nerozumíme, ale tušíme, že nás tím příroda vyznamenala… Snad se někdy dozvíme, z jaké hloubky věků k nám poselství přichází.

Ochudili jsme Spojené království o část jeho přírodního bohatství (úplně jsme zapomněli, že bychom mohli mít potíže) a doufáme, že my i Británie se s tím nějak vyrovnáme.

Pak jsme přejeli do kempu v Uig a z autobusu, který jel po neuvěřitelně úzkých silničkách jsme si užívali výhledů z pobřeží na moře i do krajiny – ta je kopcovitá a pustá, porost je jakási tuhá tráva, ovcí tu bylo minimum. Ačkoliv to vypadalo romanticky, život nastálo zde asi není téměř možný. Přívětivě začalo být až kolem Uig, a to ne proto, že tam byl přístav, hospoda, kemp s teplou sprchou, ale že tam NEBYLI avízovaní midges.

V neděli 6. 7. jsme vyjížděli až v 10 hodin, abychom poznali další členité pobřeží severních výběžků ostrova. Z autobusu jsme vystoupili blízko vesnice Dunvegan a šli jsme k zálivu, který jsem nazvala „mušličkový“. Myslím, že nebyl nikdo, kdo by se neohnul a nesbíral úlomky korálů, mušličky a lastury a vůbec všechno, co zde bylo nadosah. Vítr byl obrovský, zima úměrná místu, to ale není na fotce vidět, ta působí skoro jako pozvánka ke koupání:

Po dvou hodinách jsme se celí nadšení vrátili a před námi byla slíbená návštěva „tuleního zálivu“. Krajina je tu všude taková základní, pustá, jen kopce – vlastně stolové hory a moře, téměř žádní lidé ani dobytek, stavení žádná, zelené ostrůvky s bujnou vegetací vyčnívají z vod zálivu. A ti tuleni tam byli!! Hráli si ve vodě, na břehu jsme viděli jen matku s mládětem. Vím, že fotka není nic moc, ale bylo to daleko a při troše dobré vůle tam JSOU:

Ještě obrázky popisované krajiny:

A protože byla neděle, dostali jsme od vedoucích prémii – pěší cestu na ostrov Oronsay. Byl totiž odliv a my jsme si mohli dovolit zajít na tak atraktivní místo. Ctirad zjistil od svých přátel, že bude odliv právě v době naší přítomnosti (odliv je nepravidelný a je předpovídán podobně jako počasí)

Na úzkém pruhu, který se při odlivu obnaží, jsme si užili pohledu na živočichy mořského dna, opravdu to zde hýřilo barvami.

Kameny jsou obaleny pevně přichycenými korály, či-co-to-vlastně-je.

Vyšplhat se na útesy ostrova stálo za to.

Při návratu zpět jsme procházeli kolem farmy a poprvé jsme viděli skotský náhorní skot:

Přesunuli jsme se do kempu ve Sligachanu, což je základna všech turistů, kteří si chtějí užívat hodně romantiky, trochu dobrodružství a nehledí na převýšení a nějaký ten délkový kilometr.

V pondělí 7. 7. se začalo doposud krásné počasí kazit, a tak se Bad Step, který byl na dnešní trase, v našich představách stával ještě horším, než jsme se dozvěděli na netu od těch, kteří už to zrádné místo překonali. Já osobně jsem se bála, ale přitom jsem tam chtěla… Pršelo dosti hustě, vítr taky nezahálel, ale my jsme doufali, že… Přijeli jsme do výchozího místa, do Elgolu, po velmi úzké silničce strmě spadající k mořskému zálivu (úlevně jsme řidiči zatleskali po zdařeném manévru), ignorovali jsme počasí, vyšplhali se na pěšinu na útesech a vyrazili.

Asi po 7 km cesty, kdy jsme byli obdarováváni vším, čím zde příroda disponuje (výhledy na moře i hory, velmi studený vítr i déšť), jsme se museli rozhodnout pro jednu ze dvou pěších variant návratu do Sligachanu – buď delší, obtížnější, ale krásnější cestu přes Bad Step nebo tu druhou. Už z mé formulace je jistě jasné, kudy jsme se vydali. Začalo to přechodem dost široké řeky, která sice nebyla hluboká, ale velmi prudká a kameny byly nejen kluzké, ale pro mne i daleko od sebe. No, s mírnými obtížemi (díky za vynález turistické hole) jsem byla na druhé straně, koneckonců je jedno, jestli je bota mokrá od deště či… Vystoupali jsme na útesy vysoko nad hladinu zálivu, přecházeli jsme po obrovských kamenech a radovali jsme se, že chvílemi přestávalo pršet. Dokonce jsme z výšky uviděli tuleně, kteří si hráli ve vodě – no uznejte, že to není tuctový pohled. Na následujícím obrázku je vidět, že slunce má snahu, i když…

Ochránce turistů sv. Kryštof (k vodě má zásadní vztah) jistě dosáhl svou přímluvou toho, že krátce před příchodem k obávané skále, která se nedá obejít a je třeba ji překonat, přestalo pršet.

Skála je dost vysoko nad hladinou (v tomto případě na nějakém metru nezáleží), je v ní jen malá přírodní rýha pro nohy, úchyty pro ruce se také najdou, ale celkově pro svoji hladkost a nezajištěnost vzbuzuje tenhle asi 20ti metrový úsek obavy.

Za svůj život vděčím přátelům turistům, kteří mi podanou rukou a vhodně voleným slovem pomohli překonat exponované místo. Nevím o nikom, kdo by se uprostřed zastavil a začal fotit, tak vám nabízím pouze pohled z druhé strany (na tom člunu prý vyhlížejí, zda někdo konečně spadne…)

Nemusím asi zdůrazňovat, že se nám všem ulevilo. Lída, která miluje koupání, neodolala ani tady a oslavila ve vodě to, že nejsou ztráty na životech…

Poslední pohled na Bad Step, vidím tě naposledy!

V průvodci slibovali, že jezero Coruisk, ke kterému směřujeme, je ze všech nejhezčí. Těžko to posoudíme, skoro jsme ho neviděli pro déšť, který se zase vydatně spustil.

Šplhali jsme v hustém dešti vzhůru do sedla protějšího skalního masivu, abychom přešli do sligachanského údolí. Výhledy byly i v takovém počasí úžasné, snad výraz „majestátní“ by seděl… Nahoře v sedle najednou přestalo pršet a zbytek dne bylo krásně (10–12°). Vstoupili jsme do údolí, dosti širokého a asi 17 km dlouhého, a tím jsme se vydali na zpáteční cestu.

V duchu jsem děkovala, že mi je dopřáno tu krásu vidět, moc si toho považuju, vím, že se to každému nepodaří. A což teprve Lída, ta jen zářila, že všechno tak dobře vychází.

Kolem osmé večer jsme se přiblížili k našemu dočasnému domovu, přešli jsme starý most

a když jsme se ohlédli, viděli jsme nejvyšší pohoří na ostrově Skye Cuillin Hills a doufali jsme, že zítra se nám podaří vystoupit nahoru.

Nádherný celodenní zážitek jsme večer korunovali zkonzumováním půlkilové konzervy kosteleckých párků a kusu výborného skotského zrníčkového chleba, vše bohatě zalito whiskou (z ČR). V takové chvíli opravdu člověku nechybí nic, ani midges nepokazí tu pohodu…

A bylo úterní ráno 8. 7. a my jsme se vydali z kempu k horám. Směr jsme měli dobrý – stále nahoru.

Vzdálenosti tady klamou, trvalo dosti dlouho, než jsme došli přes pláně ke skalnatým svahům.

Roste tu obrovské množství vstavačů, kolem se pasou nevšímavě ovce, kniha ohrožených druhů rostlin jim nic neříká.

Zdejší krajina je drsná, ale přitom je tu cítit klid a pohoda – i z těch ovcí. Výstup do sedla nebyl nijak zvlášť náročný, i když převýšení bylo přes 1000 m.

Pohledy shora byly dechberoucí, těžko můžeme uvidět něco nádhernějšího.

Nemohli jsme vynechat vedlejší vrchol, i kdž na můj vkus byla místy pěšina dosti úzká, ale ten výhled…

Pozvánce na třetí z vrcholů jsem odolala, Mirek tam ovšem nemohl chybět.

Sestup suťoviskem na opačnou stranu skal byl dosti dlouhý a náročný, opět jsem vděčila odpružené holi za záchranu kolen.

Kamenné plotny v nižších partiích by mohly sloužit za učebnici geologie, znalec by se pokochal vrstvením barevných žil jednotlivých nerostů, my jsme na to jen okouzleně čučeli. Cesta dolů mohla mít několik variant, neexistují tu totiž turistické značky, jaké známe u nás. Jen ve východišti na trasu je někde směrovka s názvem cíle. Jinak si turisto poraď sám. Přechodem přes hřebínek, který vidíte na obrázku, jsme vstoupili do údolí a nabrali jsme směr kemp.

Teď je prostor postěžovat si na moji levou pohorku – protože je už stařenka letitá (pravá je samozřejmě stejného stáří), má svoje vrtochy, stručně řečeno je „sací“ – když ucítí vodu, hned aktivně saje. Výraz „savá bota“ se nehodí, je příliš pasivní – ta moje dychtivě vodu vyhledává, což ve Skotsku nebyl problém – když nepršelo, chodili jsme savou rašelinou. Přestože jinak spolu vycházíme velmi dobře, na příští velký výšlap ji asi sebou nevezmu, protože jsem zjistila, že po mé i její týdenní aktivitě už smrdí. Jemnější výraz není bohužel možný.

Před sedmou večer jsme se zase těšili na zaslouženou ňamku. Večeřeli jsme (už přezutí) u našeho „restauračního“ stanu a takový jsme měli výhled, když jsme zvedli oči od misky s rýží:

Ve středu 9. 7. jsme po třetí noci strávené v kempu ve Sligachanu odjížděli z ostrova Skye. Dnes byl v plánu přesunový, tedy odpočinkový den, který jsme všichni po minulých pěších orgiích přivítali. Před devátou ráno jsme už byli v Armadale.

Cesta trajektem na pevninu do Mallaig trvala jen asi půlhodinku.

Jeli jsme směrem k Fort William obdivuhodnou krajinou, za krásného počasí, ale bohužel nás únava občas přemohla a ke své škodě jsme pospávali. Zastávka byla u pomátníku Glenfinnan, který na břehu Loch Shiel připomíná slavnou skotskou minulost, konkrétně jakobitské povstání za již zmíněného Bonnie Prince Charlieho.

Ve vesnici Roy Bridge jsme měli v kempu Bunroy Park zamluvené dvě noci. Autobus nemohl do kempu zajet, na asi půlkilometrové cestě k němu jsme ocenili naši cestovní tašku s kolečky. Midges nás nemohli naštvat (na žádném místě jich ale nebylo tolik co v Glenelgu), protože jsme stany jen postavili a hned jsme pokračovali autobusem do palírny v Obanu.

Tam se nám věnovali s velkou péčí, vysvětlili nám výrobu whisky, omámili nás vdechnutím výparů z kvasícího ječmene, dali nám 2x loknout a závěrem nám tu použitou skleničku na památku věnovali.

Co jsem si zapamatovala:

whisky označená „single malt“ je z jediného druhu ječmene a je dražší, „blended“, tzn. míchaná whisky je vícedruhová, tedy nejen z ječmene, ale např.i z kukuřice – ta je levnější. Whisky musí zrát nejméně 3 roky, 10–12 let je však ideální doba. Čerstvá whisky je bílá, čím starší, tím je tmavší. Chuť, barvu a vůni dává nápoji dým z použitého druhu rašeliny, zrání v dubových sudech a podnebí. Až jedna třetina obsahu sudů prý se vypaří – to je daň andělům, kteří přebývají nad palírnou… Jen doufám, že můj strážníček tam nemá stanoviště, těch sudů bylo obrovské množství…

V Obanu jsme si po prohlídce palírny dali fish and chips, po whisky nám čerstvé nezdravé jídlo náramně chutnalo.

Ve čtvrtek 10. 7. začalo pršet už v pět hodin ráno, midges byli hodně čilí, ale na Ben Nevis nás nedoprovázeli. Ben Nevis (1343 m n. m.) je nejvyšší hora Velké Británie, leží v blízkosti městečka Fort William a je proslulá špatným počasím ve vrcholových partiích i když její výška není závratná. Při začátku výstupu pršelo, byl silný vítr a zima. Převýšení je prý přes 1400 m, ale výstup není těžký, dá se říct, že jsme tři a půl hodiny šli po vysokých kamenných schodech vzhůru. Dokonce jsme si chvílemi (asi do 2/3 výšky) užívali hezkých rozhledů.

Pak se vše změnilo a my jsme opravdu byli vystaveni zkoušce vytrvalosti. Ale silný vítr, déšť se sněhem ani teplota 0° C, mlha a viditelnost na pár metrů nám na náladě neubrala a my jsme kolem poledne byli nahoře.

Dali jsme si svačinku a kafíčko z termosky, výstup na nejvyšší horu Spojeného království jsme oslavili panáčkem ginu (whisky došla), možnost bivakovat na vrcholu jsme nevyužili, ačkoliv objekt vypadal jak vystřižený z románu Waltera Scotta.

Při sestupu už zase bylo dobře.

Nedá se říci, že bychom potkávali zástupy turistů (asi kvůli počasí), ale sami jsme na cestě rozhodně nebyli. Zdálo se nám, že potkáváme dost Čechů, pak nás jeden z nich i přes naši zakuklenost poznal. Vlastík Škvára z Hradce Králové tu byl s cestovkou a dneska měli stejný program jako my. Setkání s ním nás hodně potěšilo, to on nám v dubnu v Heřmanově Městci úředně potvrdil, že jsme schopni výkonu značkařského.

Dál to šlo s námi z kopce až na parkoviště k autobusu. Tam začal ten pravý adrenalin – za pár minutek, které potřeboval autobus k dojetí do Fort William, jsme se museli polidštit, protože jsme chtěli vidět Highlands Games, které se tam právě konají. Autobus jede hned dál do kempu s těmi, kteří nejsou hraví. Rychle se zbavit pohorek (levá měla zase dneska velmi úspěšný sací den), převléci se do suchého oblečení a hurá na prohlídku města. Za dvě hodinky jsme stihli uvidět to nejpodstatnější a před šestou jsme na hřišti očekávali první borce.

Výsledky klání v discipínách, které byly na programu, mě popravdě řečeno nezajímají, pro mne bylo zajímavé dění kolem. Skotské hry se podle legendy pořádají od roku 1058, dnes se házelo různými těžkými kovovými předměty před sebe, za sebe, nad sebe, chlapi se naparovali, nebylo si kam sednout a byla hrozná zima. Zatímco siláci rozkmitávali své kilty (nebyli naostro) při sportovních výkonech, hrála jim k tomu přes hory a doly slyšitelná dudácká kapela.

Všimněte si, že z pěti dudáků jsou tři ženy a že jejich kroj je naprosto stejný jako mužský, jen nemají na pravém lýtku za podkolenkou zastrčenou dýku. Taky je vidět, že do skotských dud se narozdíl od chodských fouká. Náš dudák mačká v podpaží měchy, potřebuje mít ústa volná, protože prý „chodský dudák bez písničky a piva byl by chudák“.

Folklorní tance jsou vždycky ozdobou jakékoli akce, na obrázku vidíte hopsavý holčičí tanec mezi meči, ale bohužel neslyšíte jak jim k tomu dudák mečí.

Vrcholem večera na hřišti byl hod kládou – to už se zcela vymyká mé představě o lidských možnostech – a přesto jsme viděli jeden úspěšný vrh. Potomek všech bojovných předků se rozběhl, obrovskou kládu v dlaních nastojato, v této pozici kromě síly vyvinul i rychlost, kládu vymrštil před sebe a ona poslušně udělala salto vpřed. Čímž jsem pochopila záměr Římanů postavit zeď v provincii Britannica a snažit se nebojovat s kmeny sídlícími na sever od ní…

V pátek 11. 7. už musíme pomýšlet na návrat domů. Celý den jedeme na jih, projíždíme Vysočinou, Mirek fotí z autobusu.

Kolem poledne dostáváme od našich neúnavných vedoucích dárek – na vlastní oči uvidíme The Falkirk Wheel. Pro bližší upřesnění uvádím, že zdymadlo je asi na poloviční cestě mezi Edinburkem a Glasgow (40 km do obou měst).

Nejsem schopna srozumitelně popsat jak to zařízení funguje, ale většina z vás to jistě ví. Je to jedno ze soustavy zdymadel, která jsou potřeba k překonání výškového rozdílu hladin, zde konkrétně je to 35 m. Měli jsme štěstí, že při našem příchodu bylo zrovna monstrum v akci,

tak jsem viděla, že loď najede svrchu či zespoda do vany upevněné na držácích a pomocí ozubených kol se zvedák během chviličky přetočí podle potřeby nahoru či dolů. A každý je, kde chtěl být…

Skotsko chceme stylově opustit u Hadriánovy zdi, Lidušce a řidičům se bez problémů podařilo zavézt nás na to pravé místo poblíž Carlisle, kde je prý val zachován v dobrém stavu. Neubráním se, abych neuvedla historické údaje, tedy:

Asi kolem roku 55 př.n.l. se římské legie pod vedením Julia Caesara vylodily v Británii, aby šířily „kulturu“. Postupně se zjistilo, že na severu ostrova jsou značné zásoby nerostných surovin, ale že bojovní Piktové, pak i keltští Skotové, mají na kulturu i těžbu jiný názor, který prosazují ostře mečem a že vlastně není rentabilní se do té hornaté pustiny přes jejich tvrdohlavé protesty cpát. Dokonce bylo nutné postavit val na obranu proti lítým kmenům Kaledonců. Ve 2. století n. l. rozhodl císař Hadrián o stavbě zdi proti barbarům a během 8 let bylo dílo v nejužším místě Británie (120 km) dokončeno, dnes tu jsou města Carlisle na straně jedné a Newcastle na straně druhé. Zeď byla 4,5 m vysoká, 2,5–3,5 m široká, každou jednu míli byly postaveny strážní pevnosti a ve službě tu bylo asi 10 000 římských vojáků, což dokazuje, že tlak severních válečníků byl mocný. Římané dlouho odolávali, ale na počátku 5. století britské ostrovy definitivně opustili.

Nás čekala asi pětikilometrová procházka v hustém dešti, který jsem já pro naprosté vytržení vůbec nevnímala.

Cesta vedla horem dolem k vojenské základně na kopci, odkud byl přehled do širého kraje. Na informačních cedulích byl výklad a popisky, takhle prý vypadala pevnost v dobách slávy:

11. 7. 2008 jsou její zbytky v takovém stavu, že dosud vzbuzují úžas:

Byl zde dům velitele, ubytovny posádky, konírny, sýpky, nemocnice, veškeré pomocné provozy, hygienická zařízení. Ve škole jsme se učili, že měli Římané parní lázně, ústřední topení i splachovací záchody. Viděli jsme, že všechny vymoženosti fungovaly i v provinciích, splachovací záchody byly i dnes průběžně splachovány deštěm:

Vedle na panelu je ukázka, jak to fungovalo ve skutečnosti, nemůžu vás o to připravit.

Všechny cesty prý vedou do Říma, ta naše nás dovedla k Hadrian´s Wall, který nás i po téměř dvou tisících letech okouzlil.

Zatímco se naše mysl ubírala po cestách antických, v Anglii pršelo tak silně, že naše osvícené vedení operativně rozhodlo nejezdit do kempu a strávit noc v autobuse cestou do Londýna, což bude mít i tu výhodu, že na jeho prohlídku budeme mít více času. V červenci 2005 nám špacírování po Londýně překazili šílení atentátníci svými výbuchy v metru.

V sobotu 12. 7. jsme byli už před šestou ráno připraveni na turistickou okružní cestu Londýnem. Bylo krásně a doufali jsme, že žádný radikál se nedostane k výbušninám. Za šest hodin chůze jsme obešli vše, co jsme chtěli a mohli, prostě klasická trasa.
Fotky z Londýna jsou všeobecně známé, zařadím jen pár méně obvyklých.

Všiměte si, že na předchozím obrázku je vzadu vlevo Big Ben a vpravo věž katedrály sv. Pavla. Jediné, co se mi nelíbilo, bylo střídání stráží u Buckinghamského paláce – mnoho povyku pro nic. Nám, kteří jsme sešli ze skotských hor, neměla ta paráda co říct.

Budova Shakespearova divadla Globe mě oslovila mocně.

Obrázek „londýnského oka“ mi přišel vtipný.

Už se blížil odjezd z Londýna, byli jsme docela unavení a chtěli jsme se odměnit, proto jsme zašli do historické hospody The Anchor (založena roku 1615) a dali jsme si fish and chips. Jídlo bylo výborné a my jsme si při něm povídali, jestli nám osud ještě někdy dopřeje tak intenzivní cestovatelské zážitky, neradi bychom už „hodili kotvu“.

Za minutu po dosednutí na sedadlo v autobuse jsem spala, ale za půl hodiny jsem ráda vyskočila – dostali jsme bonus, tentokráte od řidičů – zavezli nás ke Královské greenwichské observatoři. Těšili jsme se na proslulý poledník. Prošli jsme udržovaným parkem až k budově hvězdárny založené v roce 1675, ale na nádvoří před nultým poledníkem byla fronta, protože všichni chtěli stát zároveň na dvou zemských polokoulích a ještě být při tom zvěčnění na fotce či filmu. Vmáčknout se do chviličky při výměně Asiatů před objektivy nebylo snadné, a tak Mirek zůstal oběma nohama na západní polokouli.

Rozlučkový pohled z terasy na Londýn je krásný a symbolický.

Cesta Eurotunelem netrvala víc jak půl hodiny, ve Francii jsme přešli na náš čas, bylo tedy 20.30 hodin, noc byla milosrdná a najednou bylo nedělní poledne a my jsme se v Táboře loučili.

Během tohoto pobytu na britských ostrovech jsem mimo jiné pochopila, že neustálý hovor zdejších lidí o počasí je vlastně dokonalé téma – špatné počasí jim nevadí a hezké je potěší, takže řeč má vždycky pozitivní tón.