Holandsko očima cykloturistů 12.–19. září 2009
Už několikrát jsem se zmínila, že Holandsko je naše láska, že tam moc rádi jezdíme a producírujeme se na kole. Už vás slyším, jak se divíte, zatímco si představujete holandské nedohledné roviny, které splývají na obzoru s nebem – nebo je to voda?! Někdy je těžké to rozeznat, protože obloha je nízká a kloní se ke své všudypřítomné sestřičce vodě, jejich barvy jsou většinou tlumené, někdy však dovedou být i jásavě modré. A to je jeden z důvodů, proč stále a znova si chceme užít toho zvláštního světla, které zde opravdu je takové, jako na obrazech starých holandských mistrů, kteří se vystižením té atmosféry proslavili. A představte si v kouzelném šerosvitu hýřící barvy květin – nejen tulipánů, kterých jsou skutečně lány, ale i kytek v miniaturních přepečlivě upravených zahrádkách před okny bez záclon. Každá hospodyňka vystaví do okna to, co považuje za krásné a očekává, že kolemjdoucí její poklady ocení a vůbec nikdo se zde nepohoršuje, když přitom oknem nahlédnete i do jejich obýváčku, který většinou zabírá celé přízemí domku, a váš pohled prolétne protějším oknem až do zadního traktu. Domácí paní vám zamává a krásně se usměje, je pyšná, že obdivujete její dílo. Při této exkurzi jedete na kole po dokonalé cyklostezce, auta vám dávají přednost, na semaforech je kromě panáčka i bicykl…
Nevím, zdali jsem pár větami vystihla, proč obdivujeme tuto zemi větru, vody, hrází, tulipánů, ovcí a sýrů. Z našeho následujícího povídání se možná dozvíte víc nebo si aspoň „přečtete“ fotky…, také se můžete mrknout na příspěvek Zeeland z roku 2007, kdy jsme byli v Nizozemí naposledy.
Už to vypadalo, že letos budeme na naši zemi zaslíbenou jenom vzpomínat, ale pak se shodou šťastných náhod podařilo dojednat pobyt v Jihlavském domě v družebním městě Purmerendu a dát dohromady osmičlennou partu naladěnou na stejnou vlnu. Aby všechno nebylo podezřele ideální, přiznám, že i mezi turisty se vyskytnou ti, kteří nepodporují naši přátelskou misi do země větrných mlýnů a nastolují situace, po nichž by se nenašel nikdo, kdo by od nás „kurku“ vzal…
Ale jsme Pána Boha milý děti, a tak jsme se v sobotu 12. září o půl šesté ráno vydali třemi auty na cestu přes tisíc kilometrů dlouhou. Zvolili jsme „severní variantu“ přes Drážďany, Lipsko, Magdeburk, Hannover a Amsterdam, v cílovém Purmerendu jsme byli v sedm večer po bezproblémové jízdě. Často jsme zastavovali a na odpočívadlech jsme spolu s Miladou a Luďkem, kteří jsou stejně jako my dlouholetí milovníci Holandska, povídali o tom, nač se mají čtyři nováčci těšit. A naše sliby byly hned na úvod daleko překonány – po příjezdu jsme zjistili, že na náměstí, u kterého stojí Jihlavský dům, probíhá mažoretčí a hudební festival – nejen že se nám předváděly ze všech stran mažoretky každého věku a váhové kategorie, totéž činila přítomná hudební tělesa – muzikanti při hraní na nástroje pochodovali, poskakovali, přeskakovali, prohýbali se a proplétali navzájem – výsledkem byla směsice hýřících barev a vířící hudby dlouho do noci.
Stručně o Purmerendu: má necelých osmdesát tisíc obyvatel, ti jezdí většinou za prací do nedalekého Amsterdamu. Ačkoliv je to město velmi moderní, jeho historie sahá do 14. století – tehdy bývalo obklopené jezery a močály, jejichž vodu přičinliví Holanďané odvedli, dno vysušili a tím vznikly poldery Purmer, Beemster a Wormer, rozvoji oblasti už nic nestálo v cestě.
Neděle 13. září byla šerosvitná a hlavní bod našeho denního programu byl Amsterdam.
Byli jsme připravení na to, že v září bude zima, větrno a deštivo (v minulosti jsme jezdili během prázdnin), ale ukázalo se, že nejzlobivější počasí bylo právě v neděli, asi pětkrát začalo pršet, ale během pár minutek bylo krásně. Naši přátelé byli zvědaví na větrné mlýny, ten první byl po pár kilometrech cesty.
Další atrakcí byl převoz trajektem přes řeku Amstel k nádherné budově hlavního nádraží a prohlídka okolí. Každého nadchne pohled na nevídané množství kol
a muže navíc nadchne toto úlevné diskriminační zařízení, které jsem jim zvláště já upřímně záviděla.
Popisovat Amsterdam si netroufám, údaje o něm lehce získáte z netu, já jen zmíním, že má asi 90 ostrovů, 160 kanálů, kterým říkají grachty a při vyslovení toho slova roztomile chrochtají, počet mostů se v různých pramenech rozchází, jisté je, že je jich daleko víc než tisíc (a všechny půvabné) a že je to město vpravdě světové, i když má necelé třičtvrti miliónu obyvatel. Bylo založené jako přístav na řece Amstel v bažinaté oblasti už ve 12. století, pak byly vystavěny hráze (damy), jejichž nepropustnost se stala nejdůležitějším předpokladem přežití obyvatel. Nyní je tato základní záležitost zvládnutá a město se šlechtí a zdobí květinami a diamanty a opájí se veselými cigaretkami.
Využili jsme příležitosti, podnikli exkurzi do brusírny a žasli nejen nad krásou, ale i cenou blyštivých kamínků zasazených v drahých kovech.
Je jasné, že jsme prošli i uličkami lásky, nenápadně, ale bedlivě sledováni ostřížím zrakem většinou exoticky vyhlížejících mládenců, ale jako protiváhu jsme si nezapomněli prohlédnout ani tzv. Dvůr bekyní, což byl ženský klášter, vlastně útulek. Do dvora se dostanete nenápadnými dvířky z ulice a oceníte, jak jsou v celistvosti zachovány středověké domy a půdorys. Ženy, které zde bydlely, sloužily Bohu, ale neodloučily se od světa – byla to vlastně mírnější forma klášterního řádu. Společenství vzniklo na konci 12. století po křížových výpravách, kdy bylo mnoho vdov a neprovdaných žen – muži se vzájemně vyvraždili v bitvách o Spasitelův hrob, ženských pocitů a potřeb nedbajíce…
Na kole se dá jezdit po hlavním městě Nizozemí v pohodě, výborné značení a ohleduplnost místních řidičů – to všechno je sen českých cyklistů a místní rovinky jsou navíc rájem pro „vrchaře“ z Vysočiny!
Možná by vás zajímal dům, ve kterém téměř dvacet let bydlel Rembrandt (1606–1669) se svými osudovými ženami – se Saskií a s Hendrickje a kde vynalezl techniku malby šerosvitu.
Ještě jednoho, ne tak slavného, přesto Holanďany velmi ctěného muže, chci připomenout:
Na podstavci sochy je napsáno Multatuli, což je domorodé jméno koloniálního úředníka jménem Eduard Douwes Dekker (1820–1887), který je zakladatelem nizozemské moderní prózy. Nejznámějším jeho románem je Max Havelaar, v němž kritizuje politiku v nizozemské kolonii ve východní Indii – asi tušíte, že to bylo od vysokého koloniálního úředníka čiré bláznovství, proto zažil dosti dramatický život.
Teď už dost výuky, prohlédněte si pár fotek, které pro nás udělal nejen Mirek, ale i Pavel.
Při pohledu na mapku zjistíte, že vyznačená trasa k Purmerendu vede skrze modrou síť – to je bažinaté území mezi oběma městy v délce asi deseti kilometrů – slovo „purmer“ (vyslovují jako „pyrmer“) znamená bažina, močál, Purmerend je volně přeloženo „konec močálu“. Všude jsou perfektní cyklostezky a nekonečné kilometry vodních kanálů…
Za dnešní den jsme ujeli jen 50 kilometrů, protože většinu času jsme věnovali prohlídce Amsterdamu.
V pondělí 14. září jsme zajeli k „sladkému moři“ IJsselmeer a cestou k němu jsme navštívili slavná městečka Edam, Volendam, Monnickendam a ostrov Marken, což činilo 65 km.
Sladkovodní jezero vzniklo vybudováním ochranné hráze na severu z Den Oever do Leeuwarden, tím bylo odděleno Severní moře, jež je neustále ředěno výkonnými pumpami přísunem sladké vody, která ohrožuje pevninu zatopením. Navíc prý je Amsterdam o sedm metrů níž než hladina Severního moře! To mi hlava nebere, ale Holanďani to mají pořešený.
Hodně foukalo, ale slunce se předvádělo v celé kráse, přístavy hýřily barvami a voněly svobodou. Jen pár kilometrů je to z Purmerendu do Edamu, města známého a oblíbeného sýra, kterému u nás říkáme z nepochopitelných důvodů eidam. Název města znamená hráz (dam) na řece E. Býval tu velký přístav, ale byl ve 14. století uzavřen (je tu jen jachetní), pozornost si město vynucuje sýrovou produkcí a trhy – ty ale končí na začátku září – tedy jsme měli smůlu, resp. naši přátelé, protože my jsme je navštívili už několokrát, od nepaměti bývají ve středu a je to náramná podívaná, kde se dá potkat mnoho VIP.
Nedaleko je městečko Volendam, jehož přístav jsme si oblíbili nejvíc, kdybychom tam nezajeli, jako bychom v Holandsku nebyli! Vznik se datuje do doby po uzavření edamského přístavu a výjimečné bylo, že zde žili katolíci v jinak silně protestantském prostředí, což je příčina určité odlišnosti, která je zřejmá.
Chcete-li se dostat z edamského přístavu na cyklostezku po hrázi k Volendamu, je nutné se pár kilometrů vrátit na most, či dobrodružně přejít i s bicyklem po úzké lávce zdymadla.
To se ovšem vyplatí, protože budete na místě dřív a už můžete konzumovat čerstvě smaženého kibbelinga, což je pochoutka nepopsatelná, a taky se můžete kochat ve stáncích,
ale nejlepší je posadit se a pozorovat okolí.
Možná si vzpomenete, že 1. 1. 2001 začala ve Volendamu hořet budova, kde byla diskotéka, pět mladých lidí zemřelo na místě, dalších 130 bylo vážně zraněno a mnozí z nich zemřeli později. Na přístavní zdi je památník, kde každá kachle je vzpomínkou na jednoho z nich.
Po hrázi jsme pokračovali na další štaci.
A pak jsme krásnou cyklostezkou u moderní silnice na hrázi lemované větrníky, za burácení vln z obou stran dojeli s větrem v zádech na ostrov Marken, kde se zastavil čas.
S večerem jsme se vraceli domů do Purmerendu, vybrali jsme zase jinou z té bohaté nabídky cyklostezek.
V úterý 15. září jsme se z naší vilky vydali na opačnou světovou stranu, do vesnice Zaanse Schans, kde už se od roku 1945 soustřeďují historické stavby ze 17. a 18. století – jak typické zelenobílé obytné domy, tak i obchůdky, dílna na výrobu dřeváků a také mléčná farma a sýrárna, ale hlavně asi deset větrných mlýnů. Než jsme do skanzenu na řece Zaan přijeli, tajil se nám dech nad kýčovitými obrázky z vesnic Neck, Jisp i Wormer, které po třech letech od naší poslední návštěvy snad zase zkrásněly.
Šťavnaté zelené louky, kanály, ve kterých se zrcadlí obloha, bezpočet mostů a můstků, úhledné domky, kytky, aleje vzrostlých stromů defilovaly kolem cyklostezky a pak jsme přijeli do míst, jejichž obrázky jsou v téměř každém turistickém průvodci po Holandsku.
Na následujícím obrázku uvidíte jeden z velkých mostů na řece Zaan, právě zvednutý, aby mohla projet loď. Je to dost velký fofr – drandíte přes most, najednou zazní výstražný signál, rozsvítí se červená světla a během pár vteřin jde most nahoru, loď projede a kolos se vzápětí usadí na své místo – signál, zelená a frčíme dál!
V Zaanse Schans jsme si užili ochutnávky sýrů, koukli jsme se na výrobu dřeváků, tělo jsme nijak neunavili padesáti kilometry za den.
Ve středu 16. září jsme zlenivělým končetinám poskytli příležitost rozhýbat se na delší trase. Bylo 16°C, slunce svítilo a prvních dvacet kilometrů do přístavu Hoorn foukal pořádný protivítr.
Přístav Hoorn není ledajaký, z něj vyplouvaly lodě do celého světa, místní lidé se prosazovali jako objevitelé, měšťané hoornští financovali průzkumné výpravy. Při jedné z nich se na cestu vydaly pod velením rodáka kapitána Schoutena dvě lodi, jedna z nich jménem Hoorn ztroskotala v Patagonii, avšak druhá, Eendracht, objevila v roce 1616 v Jižní Americe u Ohňové země mys, nazvaný na počest vysílajícího města Kaap Hoorn, později se mu začalo říkat Hornův mys, což svádí k domněnce, že jakýsi kapitán Horn… Ne, tento nizozemský přístav dal jméno bouřlivému a nebezpečnému mysu.
Význam přístavu se vytratil s postavením hráze u Severního moře, o níž už byla řeč. Na kamenné zdi je pamětní deska „pánům moří“ a nad ní sedí děti, které nepřetržitě vyhlížejí loď na obzoru…
Vůně dálek je tu pořád zachována – mísí se s vůní smažených ryb, jimž nikdy při naší návštěvě neodoláme.
To byl historický přístav, ale i na ulicích města je vidět, že domy pamatují dávné námořníky a slávu Východoindické společnosti.
Ve vzdálenosti málo přes dvacet kilometrů je další přístav, jehož sláva se v 17. století hvězd dotýkala – Enkhuizen. Jeli jsme k němu vnitrozemím v náramné pohodě, i přišel okamžik, že vosa letící v protisměru narazila do překážky, což bylo mé čelo, to ji rozčílilo a tak mě po právu bodla. Já jsem se na ranku vybodnout nemohla, protože jsem cítila, jak mi na okraji helmy začíná rašit růžek. Co dělat? Vzpomněli jsme si, že prý banánová slupka… Eva snědla banán, já jsem si vnitřní stranou slupky popatlala čelo, které ztmavlo, že jsem vypadala jako Marfuša, ale otok zmizel a můj život byl zachráněn…
Všimněte si silnice na předchozím obrázku – chodníky, pak červené cyklostezky a pouze střed vozovky patří autům, do cyklosektoru mohou zajet jen tehdy, není-li zde právě cyklista – a oni to dodržují.
Mám pocit, že město Enkhuizen i jeho přístav jsou útočištěm pro neklidné duše, mír přichází z květinových polderů i ze „sladkého“ zdejšího moře, pohoda objímá příchozí a je doma u místních…
Musím říct, že s každou další návštěvou objevujeme nová zákoutí a odnášíme si hlubší prožitky.
Nechtělo se nám odtud, možná už sem nikdy nepřijedeme… Byli jsme ale v polovině naší dnešní cesty, a tak už byl nejvyšší čas. Hnáni větrem svištěli jsme po pobřeží vnitřního jezera k Hoornu a z něj jinou cestou do Purmerendu, kam jsme dorazili za tmy o půl deváté večer, na tachometru číslice 96, v očích radost, v duši klid…
Ve čtvrtek 17. září jsme jeli na západ objevovat pobřeží Severního moře, což je opravdové slané moře.
Přes polder Beemster jsme dojeli k půvabnému městečku De Rijp.
Je čas dozrávajících tykví, všude je vidíme v nejrůznějších barvách i tvarech, fantazii nelze ubrzdit.
V této oblasti je asi desítka větrných mlýnů, což nás ponoukalo ke zběsilému focení.
Město sýrů Alkmaar není neznámé, trhy tu bývají v sezóně vždycky v pátek a velké žluté a červené bochníky sýra se tak krásně vyjímají na vozících… Už okolí města je velmi atraktivní a cyklista si může hlavu ukroutit, aby co nejvíce postřehl a uložil do paměti (či foťáku).
V současnosti opuštěné náměstí je v sezóně zcela zaplněné lidmi, sýry a směsicí zvuků. Dneska mělo město svoje tiché kouzlo a to jsme si vychutnali při okružní prohlídce.
Teď myslím přišel čas zmínit se o holandském cykloznačení – podle nás je bezkonkurenční, výborně udržované, neexistuje, aby některá směrovka chyběla. Toto je příklad rozcestníku, podle něhož nemůžete zabloudit:
V některých provinciích jsou i mapy, podle nichž si sami naplánujete, kterou z možných cest se chcete dostat k vytčenému cíli – vyhledáte čísla tras, zapíšete si je např. na okraj své mapy či si celou mapu ofotíte a pak při jízdě sledujete „svoje“ číslo.
Názorný příklad:
Fuguje to perfektně a jezdit po Holandsku je radost!
Z Alkmaaru jsme se konečně vydali přes Bergen na slibované západní pobřeží, projížděli jsme oblastí dun, až jsme se dostali na pláž Bergen aan Zee, nyní téměř liduprázdnou.
Před pár lety jsme tu zažili hlavu na hlavě, dnes se zrnka písku hnaná větrem neměla oč zachytit… Na denní mapce vidíte u pobřeží bílá místa – to právě je dunová oblast, jež nám poskytla nesdělitelné zážitky – je třeba být u toho – fascinující svět. Další velmi romantické místo je městečko Egmond, má několik částí, dost vzdálených od sebe, jedna z nich je Egmond aan Zee, tedy u moře.
Abychom okusili všeho, blízko města Heiloo jsme přijali výhodnou nabídku převozníka.
Ještě obrázek větrného mlýna v podvečerním světle
a pak jsme po dvaceti kilometrech byli v našem kratochvilném domečku, kde jsme složili znavené údy po poctivě ušlapaných dnešních 92 kilometrech (v Holandsku se z žádného kopečka nesvezete!), relaxovali při portském a připravovali se na zítřejší, bohužel závěrečnou, etapu.
Pátek 18. září byl přímo ukázkový den (to abychom více litovali, že odjíždíme) a v našem programu byl obrovský přístav IJmuiden.
Hned zrána jsme se naskytli k nevšední podívané – z kanálu vytahovali traktorem krávu, která tam pravděpodobně spadla při pití, když se s ní utrhl podmáčený břeh.
Měli jsme radost z vodního příběhu se šťastným koncem a po pár kilometrech jsme neohroženě nastoupili na trajekt směřující do přístavu IJmuiden.
Přístav se podstatně liší od dosud navštívených, jsou tu překladiště, mrazírny, opravny a k vidění jsou obrovské lodi ze všech koutů světa, hluk a shon náramný, prostě překotný puls života…
Měli jsme oči navrch hlavy a po chvíli jsme zatoužili po cyklostezkách mezi tichými pastvinami, po nadýchaných ovečkách jako z pohádky, po klidně a rozvážně přežvykujících kravkách, po kanálech, u nichž nehnutě číhají na svoji kořist šedavé volavky, po větru, který chladí čelo… a šlápli jsme do pedálů a splnili jsme si přání. Jeli jsme k městu Zaanstad a vítala nás vůně kakaa, které se tu zpracovává. Poslední den jsme projížděli dokonalé cyklostezky, na něž tu nelitují peněz, např. tenhle můstek je postavený jen kvůli cyklistům v oblasti, kam se turisté nehrnou, pěšáci tu téměř neexistují.
Zaanstad je velmi rušný, ale ani tady není pro cyklisty problém, průjezd velkými městy je bezpečný a dobře značený. Holanďané všeho věku jezdí na svých vysokých kolech bravurně rychle, často při jízdě telefonují či jedou ve dvojici a drží se za ruce, povídají si, jedí, pijí, převážejí děti, psy, nákupy, tahají přívěsné vozíky, mají před bicyklem přepravní bedny – případně všechno zmíněné najednou a chovají se velmi bezprostředně – při tom všem ale dodržují dopravní předpisy a nikdy jsme neviděli žádnou kolizi.
Dneska máme v nohách 85 kilometrů, v duši smutek, ale zároveň naději, že ještě není všem dnům konec, snad zase za rok…
Dodatek:Nyní, v roce 2010, oslavují v Nizozemí 190. výročí narození Multatuliho (je na obrázku z Amsterodamu)a při té příležitosti se o něm hodně mluví; dozvěděla jsem se, co jeho jméno v domorodé řeči znamenalo – multa tuli prý je v překladu: mnoho jsem trpěl. Takže jméno souzní s jeho dílem…
Znovu jsem byla na výletě / s vámi/škoda jenom, že to projíždím pouze sama, a ještě s prstem po mapě ( nebo spíš očima po PC). Ještě tak mít takovou skvělou partu jako jste si utvořili vy!!!
Přátelé,všichni tři jste mě opravdu moc potěšili a věřte, že teď mi bylo vlídného slova potřeba. Jsem šťastná, že jsem vyseděla (tehdy na kole a teď na židli) cosi k Vaší radosti.
Děkuji všem a Tobě, Elizo, přeji, aby Ti už při první návštěvě Holandsko padlo do srdce stejně jako moje povídání do oka. Užívejte barevného podzimu a zachovejte nám přízeň
Přišlo mi to jak nejhezčí turistický průvodcejaký jsem kdy četla. Holandsko je moje nevyslovené přání, a teď ještě více urgentní. Díky moc za skvělou reportáž, hned si to i bez dovolení ( prosím) kopíruji, abych to měla při ruce.
Přímo jásámPřed 8 roky jsem měl kus trasy společné s vámi /já kombinace bus a pešo. Hned první den jsem rozbil foťák a tak moc vítám vaše obrázky. Hele, dnes jsem vynechal všechny večerní programy, jak zamilovaná puberťačka sedím a koukám a toulám se ve vzpomínkách. Ještě se vrátím dnes už je skoro půlnoc. Díky a hezký víkend
S Tvým článkemjsem se na chvíli vrátil do některých míst, která jsem před časem navštívil. Díky za jejich připomenutí.