Beskydy

Moravskoslezská část

24.–28. 9. 2009

Sotva jsme stačili trochu utěšit zahradu, která se letos cítila hodně opuštěná, kráčet ve stopách jihlavské historie, v rychlosti prolítnout domácnost s čisticími prostředky a vybalit špinavé prádlo (to všechno za čtyři dny), už jsme zase čistá trička a jiný druh obuvi nedočkavě balili do jiných zavazadel… No, nabídce strávit pět krásných dní ve svatováclavských časech na horách ve společnosti přátel, té se nechce odolávat.

Jarka a Standa Balíkovi z KČT Tesla Jihlava připravili program, jehož pouhé čtení vyvolávalo libé pocity. Ve čtvrtek 24. září jsme dopoledne přijeli do Kopřivnice a je celkem jasné, že jsme šli do muzea Tatry. Tam jsou ovšem expozice dvě, pro mě ta důležitější byla o zdejším rodáku Emilu Zátopkovi a jeho ženě Daně. Tento naprosto výjimečný olympijský pár se narodil stejný den, stejného měsíce roku 1922 a světovou slávu získal (po předchozích významných sportovních úspěších) stejného dne v roce 1952 v Helsinkách na olympiádě vytvořením rekordu každý ve své disciplíně – on v běhu, ona v hodu oštěpem. Emil tam tehdy vyhrál běh na 5 km, 10 km i maratón, který běžel poprvé v životě. Dosud nikdo nepřekonal jeho tehdejší výkon. To, o čem píšu, vidíte ve výstavní síni na obrazovkách, poháry a vyznamenání se ve světlech lesknou, pocit je to povznášející. Nejlepšího atleta 20. století bohužel už od roku 2000 spatříme jen na filmových záběrech.

Druhá, rozsáhlejší část expozice, je věnovaná výrobě aut a je udělaná tak, že se návštěvníci (pokud mají zájem) dozvědí poměrně přesně, jak celý vývoj probíhal. O legendárním automobilu Präsident, poprvé v roce 1897 v Rakousku-Uhersku vyrobeném zde v Kopřivnici, v dílně Ignáce Šustaly, netřeba psát, všichni o tom něco víme. My se vrátíme do roku 1850, kdy řemeslně a obchodně zdatný pan Schustala (1822–1891) založil dílnu na výrobu kočárů a bryček, což byl základ pozdější Tatrovky. Událo se to ve fojtství, kde je nyní muzeum.

počátek Tatry Kopřivnice je v tomto domě

Dřevěná budova z roku 1576 byla v roce 1789 přestavěna na zděnou, ale věhlas získala až poté, co z dílny ve dvoře začaly vyjíždět luxusní kočáry.

luxusní kočáry značky Schustala

v této dílně se vyráběly bryčky a kočáry

Do té doby to bylo obyčejné fojtství, kde se pod památeční lípou, teď 22 metrů vysokou a čtyři metry v pase širokou, konaly obecní porady, a prý i trestali provinilci.

památná lípa, v pozadí Bílá hora

Po modré TZ, která je součástí Lašské naučné stezky, jsme stoupali na svahy Bílé hory a sledovali měnící se panorama pod námi, z kopřivnické části NS jsme mířili na štramberskou část.

z Kopřivnice do Stramberka

Je jasné, kde vzala Bílá hora název, před námi se tyčil Váňův kámen, který je z vápence jurského, prý to býval korálový útes v mělkém moři a pro svoji výlučnost se stal místem srocení nevolníků v roce 1695 (to jsme si přečetli na pamětní ceduličce).

Váňův kámen

Protestovali tu proti robotním povinnostem a dokonce prý měli částečný úspěch ve vyjednávání. Po vrstevnici jsme obešli kopec a uviděli známý obrázek čtyřicet metrů vysoké Trúby:

Stramberská trúba

Stramberk

V rychlosti jsme koupili ve stánku „štramberské uši“ a pádili k Trúbě podívat se na pohledné městečko shůry. Je malebně sevřeno třemi vrchy – Bílou horou, Kotoučem a Červeným kamenem.

Nevěřím, že by někdo nevěděl, jak vzniklo slavné cukroví, ale letopočet 1241, což je nájezd Tatarů do této oblasti, myslím není na škodu. Toho roku před nimi utekli vyděšení lidé na kopec Kotouč, nebe stálo při nich, seslalo obrovskou bouři a myšlenku prokopat hráze rybníka – tak se podařilo hordy tatarské přimět k útěku. Po opadnutí vody našli místní zachránění pytle s uřezanýma a nasolenýma křesťanskýma ušima, což měla být zásilka tatarskému chánovi. Nemusím asi zdůrazňovat, že jsem se kvůli mé bohaté fantazii slaďoučkých medových oušek ani nedotkla…

Stramberk z Trúby 1

Stramberk z Trúby 2

Pohled to byl bohulibý a vděčíme za něj místním turistům – na začátku 20. století jejich předseda MUDr. Adolf Hrstka (1864–1931) věnoval mnoho sil zvelebení města a okolí, zařídil u architekta Kamila Hilberta opravy pobořeného hradu a nechal vystavět útulnu pod Trúbou. Za to všechno mu dali pamětní desku na zámecký vrch.

Nezajít na protější kopec k jeskyni Šipka by byl hřích. Sešli jsme na náměstí a vydali se po červené TZ na vápencový vrch Kotouč.

náměstí ve Stramberku

dřevěnice ve Stramberku

Na stezku vedoucí ke slavné jeskyni se dostaneme, vstoupíme-li do Národního sadu, což je od roku 1960 Národní přírodní památka o rozloze téměř 25 ha.

pohled na Stramberk ze svahu Kotouče

V roce 1880 zde našel moravský archeolog profesor Karel Maška spodní čelist dítěte asi desetiletého, druhu neandertálského. Bádal zde několik let, našel pozůstatky 130 druhů živočichů a zjistil, že ve zdejších krápníkových jeskyních, vytvořených pravděpodobně působením vody, žili lidé již před více než třiceti tisíci lety. Za to všechno má taky u jeskyně desku. V této souvislosti nelze nepřipomenout kopřivnického rodáka Zdeňka Buriana (1905–1981), jehož ilustrace pravěku jsou pro naši představivost v tomto směru určující. Návštěvu jeho muzea ve Štramberku jsme z časových důvodů nemohli bohužel zvládnout.

jeskyně Sipka

Vrch Kotouč byl přitažlivý v každé době, nejen v pravěku, stávaly prý zde kostely a mystická zákoutí jsou k vidění doposud – o sochy, kříže či zprávy o táborech lidu tu není nouze.

Autobus nás k večeru zavezl do Ostravice, konkrétně do chaty Teplárna, kde jsme spali, jedli, pili, zdrávi byli…

Trasa v pátek 25. září 2009: Malenovice – Ivančena – Malchor – Lysá hora – Zimný – Huserka – Vyšní Mohelnice – Těšiňoky – Šance = 22 km.

trasa z Malenovic přes Lysou horu na přehradu Sance

Standa Balík pro nás připravil trasy

Dnešní „túra za Ondrášem, pánem Lysé hory“ proběhla bez účasti slezských zbojníků, nebyli jsme oloupeni ani o svačinu, protože dva nejpovedenější z nich už to mají od začátku 18. století za sebou… Ondřej Fuciman (1680–1715), někdy uváděný též příjmením Šebesta, známý jako zbojník Ondráš, byl synem janovického fojta, vzdělaný na latinských školách a pověstmi o svých činech opředený už za života. Smrt si pro něj přišla skrze kolegu zbojníka Jiřího Juráška, zvaného Juráš, ve sviadnovské krčmě u Frýdku, prý kvůli kariéře a financím… Juráš bacil Ondráše obuškem, inkasoval odměnu, zaujal velitelské místo, byl chycen a za dva roky v Těšíně ve vězení zemřel. Tehdy to bylo se zbojníky a „šibaly“ asi jednodušší..

Na Ivančeně jsme ale zavzpomínali na mnohem mladší a krutější příběh. Na beskydském hřebeni ve výšce 925 metrů n.m. se za války scházeli skauti ze skupiny Odboj slezských junáků, na konci války však byli vyzrazeni, padesát lidí bylo zatčeno, z toho osmnáct na začátku května 1945 popraveno… Od roku 1946 sem skauti, turisti a trampové nosí na památku zavražděných kameny a vrší mohylu; jsou zde kamínky i pamětní desky z celého světa – jeden dokonce i z Měsíce – ten poslal v roce 1970 Neil Armstrong (i on býval skaut).

mohyla na Ivančeně

Mohyla pod vrcholem Lysé hory má výšku čtyři metry, dlouhá je dvanáct metrů a široká pět a půl, dokonce musela být v devadesátých letech srovnána a zpevněna, po naší návštěvě je zase o pár centimetrů větší.

Ivančena

Každoročně na konci dubna tu bývají vzpomínková setkání.

památník na Ivančeně

Na rozcestí Malchor jsme se rozhodli vystoupit na vrchol Lysé hory po sjezdovce, což je asi jeden kilometr.

pohled z Lysé hory na sever

na vrcholku Lysé hory

Na téhle netradiční fotce meteorologické stanice z roku 1954 je možná vidět, že dneska bylo 12°C, slunečno, dobrá viditelnost. Vzhledem k tomu, že zde bývá 273 dní v roce mlha, průměrná roční teplota je 2,9°C a dvoumetrová sněhová pokrývka tu leží průměrně 108 dní v roce, jsme měli úžasnou kliku! Ačkoliv je Lysá hora jedno z nejdeštivějších míst u nás, netrefili jsme se ani do jedné hodinky ze 224 srážkových dní. A tahle statistika je solidní, protože se tu měří už od roku 1897…

Bohatý vrcholový doušek je tedy namístě.

slavnostní přípitek

Vyhlídka na okolní hory byla odměnová, zavzpomínali jsme na Bezručovy „výplazy“ na Lysou horu a postupně se vystřídali u kamenného jehlanu, abychom pohladili bod ve výšce 1324 metrů a něco si přáli.

hladicí rituál na Lysé hoře

Z bohaté nabídky na rozcestníku jsme si vybrali směr Zimný po červené TZ.

rozcestník na vrcholu Lysé hory

jdeme na Zimný, Lysou horu necháme za zády

Kdo se aspoň jednou prošel po beskydských hřebenech, ví, že ty lesnaté kopce mají zvláštní tesknou a tajemnou atmosféru, i když jsou ozářené radostným slunkem, lehko je odlišíte od jiných, vyvolávají představu skřítků a divoženek.

vyhlídka na hřebeny Beskyd

Dříve tu bývaly hojně jedle, jejich dřevo se dobře štípalo, proto se používaly na výrobu šindelů, dnes je více smrčin, přesto jsme ale potkali krasavici ztepilou, bělokorou, 37 metrů vysokou, 200 let starou, s obvodem 360 cm:

jedle v Řečici

Do Masarykova údolí k vodní nádrži Šance jsme přišli od Těšiňoků.

přehrada Sance, Masarykovo údolí

Hráz na řece Ostravici je 342 metrů dlouhá, 65 metrů vysoká a v patě 215 metrů široká. Nádrž byla vybudována v roce 1969 kvůli pitné vodě.

hráz na Sancích

pohled z hráze do údolí

Ačkoliv Mirek dělá pěkné fotky, letecký pohled je mu (zatím) nedostupný.

obrázek nádrze Sance (z informačního panelu)

V sobotu 26. září byl v plánu přechod horského masivu Ondřejník.

Trasa: Metylovice – chata pod Ondřejníkem – Skalka – Kunčice = 15 km

trasa z Metylovic přes Ondřejník a Skalku do Kunčic

Metylovice jsou známé jako „koňské nebe“, v obci bývala výrobna bičů, na které se používala koňská kůže. A protože byl export velký, i spotřeba kůže byla velká, koně se stříleli přímo v obci…

Po žluté TZ jsme došli přes Kubalanky na chatu Ondřejník, postavenou
KČT ve výšce 889 metrů n.m. v roce 1907, rozšířenou do dnešní podoby v roce 1930.

chata Ondřejník

Celý hřeben Ondřejníku nepřehlédnutelně vyčnívá z okolní krajiny a na nejvyšší vrcholek Skalku (964 m) se turista dostane po modré TZ jedlobučinovým porostem, místy téměř pralesního charakteru; přeloženo do turistické řeči – je tu fakt krásně a lidé všeho věku sem hodně chodí.

na Skalce

Navíc jsou zde kolem cest aleje obrovských mravenišť a to prý je nadzemní část mnohem menší než část podzemní! Podle informačních cedulí jsou v každé kolonii milióny mravenců a v Beskydech se jim daří… Nám taky.

lesní cesty jsou lemovány mravenisti

Sestup ze Skalky do Kunčic je místy krkolomný, ale stojí za to cestu projít už kvůli výhledům ze svahu na protější stranu údolí.

pohled ze svahu Ondřejníku

Letos je velmi sucho, studánka v prudkém svahu Na Kršlách přesto vodu nabízí.

studánka Na Krslách nad Kunčicemi

A takhle krásně vypadá vrch Skalka z Kunčic:

vrch Skalka nad Kunčicemi pod Ondřejníkem

Mají tu ještě jeden turistický tahák – dřevěný kostelík patronů horníků sv.Prokopa a sv.Barbory.

dřevěný kostelík v Kunčicích

Pozoruhodný je tím, že v 17. století byl postaven na Podkarpatské Rusi jako pravoslavný, v roce 1928 byl zdejším mecenášem zakoupen, rozebrán, vlakem převezen a v roce 1931 instalován v Kunčicích. Že se o něj dobře starají, je vidět na obrázku.

Večer jsme dostali od organizátorů bonbónek – v Ostravici ve srubu Petra Bezruče jsme zažili literární dýchánek. Básník, vlastním jménem Vladimír Vašek (1868–1958), měl zde pod Ostrou horou letní byt.

srub Petra Bezruče v Ostravici

Průvodce byl pamětník a vzpomínal, že se Bezruč večer chodíval koupat do blízké Ostravice a že byl někdy štětinatého chování k lidem. Byl ale velký milovník přírody, podnikal túry, kterým říkal „výplazy“. Dozvěděli jsme se mnoho podrobností z básníkova života, vyslechli jsme rozhlasové interwiev z roku 1954, prohlídli jsme si zařízení domu, které sám navrhoval, pobyli jsme v kuchyni, ve které přebíral titul národního umělce poté, co odmítl jet si pro něj do Prahy. Taky jsme si osvěžili pozapomenuté školní znalosti o původu jeho pseudonymu – Petr bylo příjmení přítele, který zemřel (šuškalo se, že on byl skutečným autorem Slezských písní, vydaných v roce 1909) a podle své lásky Dody Bezručové zvolil básník druhou část jména. Přestože vydal jen jedinou sbírku, byl velmi slavný u nás i jinde, např. v roce 1916 vyšly Slezské písně německy v Lipsku a předmluvu k nim napsal Franz Werfel (!).

Na neděli 27. září byla určena slavnostní trasa: Ráztoka – Pustevny – Radhošť – Pustevny – Tanečnice – Kněhyně – Malá Stolová – Horní Čeladná = 18 km

Radhost, Pustevny, Kněhyně, Čeladná

Když neděle, tak lanovkou z Ráztoky a šup na slunečné Pustevny (1010 metrů n.m.), což je sedlo mezi Radhoštěm a Tanečnicí, zastavěné barevně a ozdobně architektem Dušanem Jurkovičem ve stylu lidové secese.

pohled z Pusteven

Stavby, které na této části hlavního hřebene Moravskoslezských Beskyd uvidíme, vyrostly převážně z iniciativy Pohorské jednoty Radhošť, založené v roce 1884, tedy čtyři roky před založením KČT, hlavně proto, aby byl v této oblasti omezen německý vliv. Dá se říci, že území, které patřilo olomouckému biskupství, bylo převážně české, od Lysé hory k Jablunkovu bylo osídlení německé.

Rozhledna Cyrilka svým jménem jasně podporuje myšlenku slovanskou.

Cyrilka na Pustevnách

Hřeben Radhoště byl v době kolonizace odlesněný kvůli pastvě ovcí a koz, jim vlastně vděčíme za ty úžasné rozhledy. Tím také vznikl snazší přístup na svahy a byly objeveny jeskyně, většinou nedlouhé, jen Cyrilka má 370 metrů. Z místa, které se jmenuje Záryje, pochází jeden z osmnácti základních kamenů na stavbu Národního divadla, označený v roce 1868 číslem 1. To jsme se dozvěděli z panelů na NS, a také to, že neobvyklá jména zdejších vrchů mají na svědomí přistěhovalci z Haliče a Uher.

Na Radhošti jsme byli naposledy v roce 2007, na vrcholek jsme přišli z opačné strany po modré TZ. Tehdy jsem nepsala o frenštátském Albínu Poláškovi (1879–1965), významném sochaři působícím v Americe (má muzeum na Floridě), jenž je autorem proslulých radhošťských soch Radegasta a věrozvěstů. Vytvořil je v Americe a na vlastní náklady nechal poslat domů. Socha Radegasta měří 320 cm, její originál je teď ve frenštátské radnici, toto je žulová kopie.

Radegast

Po všechny časy prý zde lidé uctívali pohanské bohy, naši slovanští věrozvěstové a dobrodinci Cyril a Metoděj sem přišli, modly svrhli a na vrcholu hory (1129 m n.m.) postavili kříž. V roce 1898 byla tato událost oslavena postavením jim zasvěcené kaple v byzantském stylu, otevření se zúčastnilo třicet tisíc lidí. Poláškovi hlasatelé víry z roku 1931 podtrhují historickou orientaci k východním národům.

věrozvěstové na Radhosti

No, oslava „slovanství“ je v dnešní době asi trochu pasé, ale kostelík je čerstvě opravený a výhledy jsou krásné pro všechny rasy, kmeny, věkové a váhové kategorie .

kostel na Radhosti

zadní část kostela sv. Cyrila a Metoděje výhled z Radhostě

chata na Radhosti

Samozřejmě, že jsme zase ochutnali frgále a po červené TZ jsme se vydali po hlavním hřebeni přes Tanečnici (1081 m), kde mezi kamennými mohylkami za noci dovádějí divoženky a dotknou-li se vámi přineseného kamínku, štěstí vás nemine,

kamínky pro stěstí na vrcholu Tanečnice

a po úbočí Kněhyně, jejíž vrchol je kvůli ochraně přírody nepřístupný, do Horní Čeladné k autobusu. Po příjezdu do Ostravice byla prémie – prohlídka nedalekých peřejí na řece Ostravici.

peřeje na Ostravici

Všichni víme, že letošní léto bylo na vodu chudé a ani pod Beskydy to nemůže vypadat jinak, přesto i kamenné koryto řeky s velmi nízkým stavem vody nám poskytlo příležitost ke krásné večerní procházce.

na Ostravici je velmi nízký stav vody

Tak to vypadá, že ty z 22 vrcholů beskydských, vyšších než tisíc metrů, na které jsme dosud nevystoupili, už v pondělí 29. září zůstanou mimo náš dosah. Na dnešní trase neležel ani jeden z nich, ačkoliv členitost terénu byla náramná a převýšení velké.

Trasa: Pindula – Malý Javorník – Velký Javorník – Padolí – Pod Kamenárkou – Kamenárka – Dolní Paseky – Rožnov = 20 km

trasa z Pinduly přes Velký Javorník do Roznova

Na túru se nás vydalo jen dvanáct, ostatní odjeli autobusem do Rožnova s úmyslem strávit ve skanzenu celý den. My jsme vystoupili na silnici v sedle Pindula a vydali se po modré TZ na Velký Javorník (918 m n.m.). Je to stejná trasa, po které dojdete na Radhošť, vydáte-li se na opačnou stranu (což jsme udělali v roce 2007). Chata na Javorníku ve výšce 905 metrů je také v majetku Pohorské jednoty, byla postavena v roce 1935 a výhledy odsud na Lysou horu, Radošť a Ondřejník jsou nezapomenutelné.

chata Velký Javorník

Směřují sem značené cesty všech barev a člověk by se nejraději rozběhl po každé z nich, protože nabídka je přebohatá, nádherné javory-kleny daly jméno několika kopcům. Standa i Jarka Balíkovi měli všechno řádně promyšlené, proto nás směrovali tak, abychom si užili, ale stihli v 16 hodin odjezd autobusu v Rožnově. Podíváte-li se na mapu, uvidíte, že jsem nepřeháněla co se týče převýšení – ty souřadnice jsou místy proklatě blízko sebe…

Standa následován Jarkou a ostatními

Autobus jsme stihli, ještě zbyla v Rožnově chvilka času na kvasnicové pivko (hlt slivovice míváme při sobě) a pak už byl jen návrat domů. Na závěr obrázek pro štěstí, třeba najdete čtyřlístek:

věčně zivá příroda

tak zase někdy někde...

6 odpovědí na “Beskydy”

  1. Tak tolik jsme toho zase až tak neušli, i když věkový průměr byl vlastně střední. Ale po rozboru : 7 + 9 + 37 + 45 + 66 + 96 je nasnadě, že těch opravdu výkoných chodců mezi námo mnoho nebylo. Ale i tak to stálo za to.

    1. Zdravím, dnes jsme se vrátili domů a vidím, že jste cestovali, až zvládnu popříjezdové práce, projedu všechnu poštu a komentáře. Zajímá mě, kde jste byli. A co se týče délky ušlapané trasy – nezáleží na počtu kilometrů, ale na prožitku! A zážitky jste jistě měli – to je vidět už i z nádherného věkového složení :-)).
      Těším se na Tvoje články z Beskyd.

      1. Mirko díky za zprávu, ale zatím jsem stihla pouze 1. příspěvek ze Štramberské Trúby. Ve středu si nejmladší vnuk amputoval prostředníček na pravé ruce mezi pantama branky, tak mám teď bohužel jiné starosti. Takže fotky musí počkat. Zdravím Eli.

  2. Míšo, dík , že jsem si aspoň mohla prostřednictvím Tvého vyprávění prožít nádherné dny v Beskydech. Je škoda, že mi vždy do nějaké akce něco vleze. Moc ráda bych na tento zájezd jela. Snad příště.Jarka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*