Brádlerovy boudy – Krkonoše

Krkonoše 10.-13. března 2011

Když nám naši přátelé nabídli pobýt s nimi pár dní na Brádlerových boudách, okamžitě jsme přikývli. Ve čtvrtek o půl osmé ráno přijel autobus s turisty z Třebíče, k nim přistoupilo asi čtrnáct nás jihlavských. První březnový týden přinesl nádherné mrazivé počasí, v televizi se povídalo o tom, že dohlednost na horách je až 75 kilometrů… Všechno trvá, až se ztrhá. Poprchávalo, byla mlha, spolucestující v jihlavské MHD se zlomyslně ušklíbali, když nás při své cestě do práce viděli s lyžemi… Brádlerovy boudy, jedna ze čtyř chat (další jsou Výrovka, Vosecká a Pod Studničnou), které v Krkonoších vlastní Klub českých turistů, ovšem zaručují na svých webových stránkách sníh až do jarních měsíců, takže jsme byli v klidu.

Před polednem jsme dojeli do Medvědího kolena, což je strategické místo kousek na sever od Špindlerova Mlýna, v ostré zatáčce silnice na Špindlerovku, poblíž ústí Medvědího potoka do Labe, nedaleko soutoku Labe s Bílým Labem – tak na toto místo, kde je vybudované parkoviště pro návštěvníky vysoko položených chat, pro naše zavazadla a lyže přijela rolba z Brádlerových bud. Oddechli jsme si, protože nám byla známa informace o výškovém rozdílu a vzdálenosti těchto dvou míst: Medvědí koleno má kótu 925 metrů, Brádlerovy boudy leží ve výšce 1156 metrů, a vydali jsme se chutě místy hustší, místy řidší mlhou na více jak tříkilometrovou cestu do kopce. Z následujícího směrovníku vyčtete všechno:

směrovník na Medvědím koleně

První zmínka o Brádlerových boudách je z roku 1637, patří tedy k nejstarším krkonošským boudám, které vznikaly během třicetileté války, když obyvatelé z podhůří hledali v méně přístupných vyšších polohách bezpečí pro sebe i svůj dobytek. Původní stavení zde vybudoval Franz Bradler, na zdejších pastvinách choval krávy a jejich mlékem a sýrem zásoboval lidi v údolích, boudě se říkávalo „Mléčná“ – z té už prý jsou někde u lesa jen základy. V roce 1890 zde byl zřízen hostinec a od té doby stále chata slouží návštěvníkům. Současná bouda se nám ukázala v tomto mlžném světle,

Brádlerovy boudy při našem příchodu

ale pozítří už byla takhle jásavá:

Brádlerovy boudy ve slunci

V chatě bylo příjemně, personál velmi vstřícný, ovšem odpoledne jsme si chtěli užít venku na lyžích, i vydali jsme se k Martinovce a pak dál. Martinova bouda leží jeden kilometr na severozápad od Brádlerových bud, pod hraničním hřebenem ve výšce 1288 metrů a patří tedy spolu s Labskou boudou a Petrovkou k nejvýše položeným krkonošským chatám. Vydrápali jsme se k ní vzhůru, rozhledy žádné, přesto jsme na lyžích pokračovali po úbočí hřbetu, kudy vede i ZTZ směrem na Labskou boudu.

Jistě to při absenci výhledů bylo pro mladé, čiperné a trénované kolegy aspoň potěšeníčko z pohybu, ale já jsem žádnou velkou radost nepociťovala, jen dřinu bez odměny, a tak jsem uvítala rozhodnutí přátel z naší skupinky o manévru „čelem vzad“ a posezení na Martinovce. A tam bylo móóc dobře. Podívejte se na Martinovu boudu, když je hezký den:

Martinovka

Taky popatřete na mapku naší pěší a lyžařské dřiny:

pěší a lyžařská trasa 10.3.2011

Na Brádlerových boudách nás večer i následující ráno nakrmili přenáramně vybraně a tento dobrý způsob si zachovali po celou dobu našeho pobytu.

V pátek 11. března jsme se zase sveřepě vydali na běžkách směrem k Martinovce, ale s každým nastoupaným metrem se ukazovalo, že na hřebenech není situace o nic lepší než včera – mlha, vítr, deprese. Přesto jsme se probojovali až k lávce přes mladičké Labe u Labské boudy (1284 m) – v mlze jsme se domlouvali kudy jet, proto naše přítomnost v těchto končinách byla sice neviditelná, ale slyšitelná – a už jsme byli pod obrovskou betonovou stěnou boudy. Najednou ve výšce nad námi prořízla mlhu věta vyhozená z některého okna: „Jděte všichno do pr*ele!“ A pro jistotu vzápětí sdělení i pro cizince: „Fuck you!“ Koukali jsme na sebe nevěřícně a pokračovali ke vchodu do chaty. Myslela jsem si, že některý z hostů přebral, přátelé mínili, že to bylo směrování pro nás – a ukázalo se, že měli bohužel pravdu. Po jedenácté hodině otevřel nějaký hodně nepříjemný pán dveře a další jeho chování naznačovalo, že je zhnusen naší přítomností, i vydali jsme se raději do… () mlhy

nic než mlha a mrazivý vítr

Na Pančavské louce nás ale přešel humor a rozhodli jsme se vrátit, Labskou boudu jsme objeli obloukem a s každým metrem sestupným se počasí vylepšovalo, až jsme dokonce uviděli v hloubce pod námi Martinovku.

mlha mizí při sestupu na Martinovku

A od této chvíle všechno vzalo obrat k dobrému, počasí vynahrazovalo lidskou neomalenost, pohraniční hřeben se nám odkrýval.

nad Martinovkou se ukazuje hraniční hřeben - Mužské kameny

Zašli jsme na Martinovku a rozhodli jsme se zbytek dnešního dne prolenošit v teple na jižním svahu Vysokého kola, kde prý rané dětství strávila Martina Navrátilová; dokonce se dočteme, že inspirací pro její křestní jméno byl název této chaty. Toho by se jistě Martin Erlebach, který obnovil v roce 1795 chatu vzniklou za třicetileté války nenadál, jak slavné bude jednou toto jméno po celém světě…

Jestli si myslíte, že se nedá zažít žádné vzrúšo, sedíte-li v příjemné horské restauraci s příjemnou obsluhou, tak to se mýlíte. Vstoupila paní z našeho zájezdu, a že se vrací pěšky z Labské boudy s tímto zážitkem: Vešla do skoro prázdné restaurace, kde seděli a povídali si tři Němci, jinak žádní hosté. Přistoupila ke stolu, vzala do ruky  jídelní lístek a kousek od ní se ozvalo: „Ta stará čarodějnice si snad ani nesedne.“ I otočila se k odchodu. U dveří se k ní přidružil domácí pán, který „vlídně“ prohodil: „Ty stará krávo, couráš sem jako do chlíva!“

Nechám bez komentáře, vyrovnejte se s tím, jak umíte. Den před tím i den poté potvrzovali návštěvníci z naší skupiny sice velmi chladné, ale nikoliv urážlivé přijetí na Labské boudě. Hrabě Jan Harrach by asi rázně zasáhl, přál si, aby chata, přestavěná v roce 1879 z původní jednoduché, kde se od roku 1830 prodávalo mléko a kořalka, poskytovala služby na úrovni. Místo je ale asi v moci pekelné – v roce 1965 chata vyhořela a za deset let poté bylo otevřeno nynější betonové monstrum, od roku 1996 spravované soukromým majitelem…

Rekapitulace páteční trasy:

lyžařská trasa na Labskou boudu a zpět 11.3.2011

Vraceli jsme se po 14 běžkařských kilometrech na Brádlerovy boudy a poprvé jsme si užili toho nádherného výhledu, za kterým se sem jezdí.

Brádlerovy boudy ve směru od Martinovky, nad nimi Ptačí kámen

Večer na naší chatě byl radostný v očekávání zítřejšího slunečného dne –

večerní posezení v chatě

a co jsme si přáli, splnilo se, nastávala zážitkůplná sobota 12. března, do níž jsme vykročili jako prostí pěšáci, protože velmi členitý běžkařský terén už byl nad moje síly (zase další zklamání pro pana hraběte Harracha, který byl přesvědčen, že ve zdejším terénu „jest lépe člověku pohybovati se na lyžích“, a proto jimi vybavil po roce 1892 svůj lesní personál). Zdaleka jsem ale nebyla sama, kdo změnil druh přesunového prostředku…

Zářivého rána se dočkali i naši přátelé z oblasti Hradec Králové, kteří sem přijeli (jak prý činí už řádku let) na zimní táboření.

zimní táboření na Brádlerových boudách

Vydali jsme se po MTZ ve svahu hraničního hřebene a po vystoupání sta výškových metrů jsme se z vyhlídky Ptačí kámen (1258 m) potěšili pohledem na Brádlerovy boudy pod námi.

Brádlerovy boudy z Ptačího kamene

Otevřelo se nám nádherné panorama Krkonoš – Český hřeben, tj. Medvědín a Zlaté návrší oddělené Labským dolem od hřebene Sedmidomí, kde jsou Brádlerovy boudy

Medvědín a Zlaté návrší, v popředí Brádlerovy boudy

a Hraniční hřeben s Vysokým kolem a známými skalkami.

Hraniční hřeben z vyhlídky Ptačí kámen

Bylo jasné, že dnešního dne je třeba dokonale využít, domluvili jsme se rychle, že půjdeme po červené značce, na kterou jsme se napojili na Petrově boudě, co nejdále to půjde.

tudy to bude nejlepší

Petrova bouda (1288 m), chlouba krkonošská, je v žalostném stavu, opuštěná, vítr cloumá otevřenými dveřmi, srdce nad tím zmarem usedá. Zde je prý kolébka českého lyžování, už v roce 1885 se proháněli po zdejších svazích bratři Adolfové, tehdejší vlastníci Petrovy boudy…

Petrova bouda

ubohá Petrova bouda

Výhled na dramatický důl Bílého Labe, Kozí hřbety nad ním a svahy Malého Šišáku se Špindlerovkou zůstal ale zachován, tak jsme se snažili vrýt si ten božský obrázek do očí pro potřeby budoucí.

Malý Šišák, pod ním Špindlerova bouda

Netrvalo dlouho a dívali jsme se směrem opačným – ze svahu Malého Šišáku směrem k Petrovce, která je z dálky pořád úžasná, pod námi je Špindlerovka.

na svahu Malého Šišáku, pod námi Špindlerovka, v dálce vpravo Petrovka

Nic není zadarmo, a tak jsme museli vyfunět do sedla a teprve pak jsme se vydali zimní cestou na Čertovo návrší, užívali si rozhledů vpravo do Čech a vlevo do Polska a pokračovali proti silnému větru až na Stříbrné návrší, odkud se nám otevřel pohled, pro který jsme si sem přišli – Sněžka a Luční bouda.

se Sněžkou na Stříbrném návrší

Sněžka a Luční bouda ze Stříbrného návrší

Z toho předchozího obrázku asi nelze vyčíst ten půvab bílé pustiny bičované větrem, se záchytným bodem lidského obydlí v dálce…

Byl čas návratu, báli jsme se, že kilometr zbývající k Luční boudě by byl nad limit, a proto jsme se vydali stejnou cestou zpátky a šlapali a koukali až jsme před večerem přišli na blahoslavené Brádlerovy boudy.

návrat na Brádlerovy boudy

Mapka sobotního, asi dvacetikilometrového putování:

pěší trasa z Brádlerových bud přes Petrovku a Špindlerovku na Stříbrné návrší 12.3.2011

Možná je teď vhodné zmínit se o našich společnících – celý zájezd připravil třebíčský Láďa Tomáš, skromný dříč na turistické líše, jehož činnost je rozsáhlá až k neuvěření a jenž je kolegy vřele oceňován; do stejného odboru patří i Jarda Šlechta, místopředseda pražského turistického ústředí, do jehož kompetence patří i starost o chaty, které vlastní KČT – ten se přes den věnoval aktivní turistice a večer pěstoval „stolovou“, když s vedoucím Brádlerových bud panem Bártou domlouval rekonstrukci zdejší chaty.

Tady je máte všechny tři hezky pohromadě:

Ing. Šlechta s vedoucím chaty probírají pracovní záležitosti, vedle je Láďa Tomáš, vedoucí zájezdu

Nadešel den poslední, neděle 13. března, pro odjezd autobusu z Medvědího kolena stanovena patnáctá hodina, sbalená zavazadla a lyže nám rolbou dopraví na místo pracovníci Brádlerových bud – my se můžeme věnovat jen turistice, což je naším jediným úmyslem.

Chceme si projít Hraniční hřeben v této oblasti, proto se vydáváme po MTZ k Martinovce a odtud vzhůru do sedla, kde jsou rozhledy k nezaplacení, nálada jásavá.

v sedle nad Martinovkou

radostná neděle

Směřujeme k Mužským kamenům (1416 m), obdivujeme mohutný útvar Vysokého kola (1509 m) a tajemné Sněžné jámy,

Vysoké kolo a Sněžné jámy

i na dálku respekt budící Labský důl

Vysoké kolo a Labský důl

a zanedlouho jsme u velmi členitých Dívčích kamenů, v jejichž tvarech poznává každý podle své fantazie něco jiného.

Dívčí kameny

Vrcholové skalky hýří půvabem,

dokonalost tvarů

výhled na centrální část Krkonoš nemá chybu – od Malého Šišáku a Stříbrného návrší přes Kozí hřbety, Medvědín a Zlaté návrší ukončené vrcholovou loukou nad Labským dolem s temenem Vysokého kola – to je zlatý hřeb celého zájezdu, kvůli kterému se vyplatí trochu se zapotit a zadýchat…

sestup k Petrově boudě

Od Petrovy boudy se vydáváme po žlutě značené trase směrem na Moravskou boudu (1225 m).

Moravská bouda

Všude panuje spanilá neděle, jdeme svahem dolů, pozorujeme sjíždějící lyžaře a rozjásané sáňkaře všech věkových kategorií, míjíme stavení v Sedmidolí,

Sedmidolí

pohledem se loučíme s charakteristickými tvary našeho nejvyššího pohoří,

Kozí hřbety nad dolem Bílého Labe

na Davidových boudách, novotou po opravách ještě vonících, přecházíme na modrou značku, abychom se dostali na Medvědí boudu. Potřebujeme přejít z jednoho svahu, pod kterým teče Medvědí potok, na protilehlý,

údolí Medvědího potoka

a během cesty se nám zdáli naskytne dosud neviděný obrázek Brádlerových bud.

Brádlerovy boudy - rozlúčkový pohled z dálky

Denní trasa (celkem 13 km) se chýlí ke konci, podívejme se na souhrnnou mapku:

pěší túra přes Martinovku a hřeben na Petrovku a Moravskou boudu; z Medvědí boudy na Medvědí koleno 13.3.2011

U Medvědí boudy ve výšce 1050 metrů

Medvědí bouda

Medvědí bouda ve směru od Brádlerových bud

se zastavujeme na občerstvení a zdravíme se s postupně přicházejícími našimi turisty z kilometr vzdálených Brádlerových bud; všichni máme jeden cíl – dostavit se na Medvědí koleno, což je odtud dva a půl kilometru…

parkoviště na Medvědím koleně

Někteří turisté využili servisní nabídky „naší“ chaty a sjeli dolů na sáňkách – na obrázku vidíte pana vedoucího Bártu, který se přijel rozloučit a odveze si přibližovadla zpět.

Starali se o nás na chatě pečlivě, kromě sáněk a sněžnic půjčovali i skialpinistické lyže, což mnozí využili, asi jste si také všimli lezecké ledové stěny, ale co vím, na tu si nikdo z našich netroufl.

Já jsem dokonale využila při tomto pobytu přízně svých přátel – přesto, že jsem je potrápila běžkařským neuměním, strávila jsem díky Mílině, Ivině a Mirkově laskavosti turisticky plnohodnotně všechny čtyři dni!!

O Krkonoších se můžete dočíst i v předchozích článcích z roku 2008 a 2010.

2 odpovědi na “Brádlerovy boudy – Krkonoše”

  1. Pozdrav a poděkováníSe zájmem jsem si přečetla zážitky a dojmy z "druhé strany" – ze strany spokojených hostů. Jsem ráda, že jste si pobyt spojený s náročnými turistickými výkony užili všichni v plné míře. Děkujeme za vaši návštěvu u nás na Brádlerkách a kdykoli příště jste u nás vítání – přijďte pobejt! 🙂
    Za kolektiv personálu BB Věra Mužíková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*