Cesta pohádkovým lesem

Čtvrtek 31. května 2012

Nejsem hravý typ. Když porovnávám s ostatními lidmi svoji schopnost zaujmout malé děti pro nějakou činnost, cítím, že značně pokulhávám. Uvede mě však v nadšení každé dítě, z jehož projevů čiší zvídavost a čilost – s těmi komunikuji ráda, „bábovky“ mě nechávají v klidu.
Při jedné z akcí OKČT Čeřínek jsem si ale vyzkoušela, že těch dětí, se kterými si nemám co říct, je minimum. Poprvé jsme se totiž jako pořadatelé zúčastnili Cesty pohádkovým lesem, kterou letos už po 27. pořádal náš odbor, a byli jsme hlavní organizátorkou Maruškou Tvrzovou přiděleni do lanového centra. Mirek měl za úkol společně s dalšími třemi turisty jednak v parku Heulos mezi stromy připevnit dvě napnutá lana nad sebou, a pak dávat lezoucím dětem záchranu.

Já jsem dostala na obdarování dětí sladkosti a drobnosti od sponzorů a měla jsem těm, které absolvovaly přechod po laně od jednoho stromu ke druhému, potvrdit jejich hrdinství razítkem do pohádkového průkazu vedle dalších obrázků, které dostaly na jiných stanovištích za splněné úkoly.

Nikdy jsem se podobné akce nezúčastnila (a ani ji nevyhledávala), ale ráda říkám, že jsem si ty tři odpolední hodiny (od dvou do pěti) užila jaksepatří. Neměla jsem ani představu, ani plán, co kromě buchnutí razítka na papír dělat. První čiperný klučina mi ale svým chováním dal návod: přišel a řekl mi, že je Honzík a že přelezl lano sám a vůbec se nebál, ačkoliv jsou mu čtyři roky – brilantní sdělení!! Holčičky, která stála za ním, jsem se zeptala na jméno, na věk, na pocity při lezení a ona ochotně povídala a její babička se pyšnila, jak to Kačence pěkně jde…

Těch dětí přišlo 380 a když už jsem byla umluvená a nezeptala se bohatýra-absolventa, který oslnil svět svým přechodem nad zemí od stromu A ke stromu B, sám spustil, takže jsem pochopila, že si o svém vítězství nad strachem chtějí povídat…
A já jsem si opravdu užila výjimečné a poučné odpoledne – věřím, že poutníci po Cestě pohádkovým lesem taktéž.

Až se zavřela brána za posledním pohádkovým účastníkem, zkusili si někteří všeteční pořadatelé, zda by i oni na laně uspěli. No, šlo to, ale… přesto inkasovali malou odměnu 🙂

Začala jsem od konce, tak teď musím dodat, že pohádkových stanovišť bylo na Heulose u Hrádečku asi deset (nevím to přesně, protože jsem stabilně úřadovala v lanovém centru 🙂 ), děti přišly v doprovodu rodičů či prarodičů (nebo obojích), takže v parku se to odpoledne procházelo asi 900 lidí.

My jsme tam přijeli už v 9 hodin ráno, muži stavěli chaloupku, jejíž střechu jsme ozdobili perníčky (a děti je mohly loupat),

další chaloupku pro Karkulčinu babičku (i spící vlk v ní byl) jsme ozdobili záclonkami.

Děti mohly lovit ryby,

jezdit na koloběžkách, poznávat rostliny, důmyslně prolézat vtipné objekty a zkrátka se zúčastnit všeho, co se nabízelo. Po splnění všech úkolů si rády zazvonily na zvonec s jasným hlasem.

Tak vysoká účast svědčí o tom, že úsilí, které akci věnují turisté z Čeřínku, není plané a následující reklamní tvrzení je pravdivé.

Po skončení bylo třeba všechno rozebrat, poklidit a uložit do příštího roku.
Jak řekli, tak udělali.
Zazvonil zvonec a…

(Polovinu, těch hezčích fotek :-), pro nás udělala kvůli Mirkově angažovanosti při výuce extrémních sportů Míla Bradová.)