Borová Lada

Šumavské cyklovýlety 14.–21. července 2012

Termín cyklodovolené na Šumavě připadl na dobu krátce po turistickém srazu pod Králickým Sněžníkem, kde jsme se dosytosti vyřádili na pěších trasách, kola ovšem slibovala odpočinek pro znavené nohy i možnost prohlédnout si podstatně více šumavských cest a cestiček nežli při pěší turistice. Kromě toho – nevyužít možnosti konzumovat výborná jídla paní Jirkové z penzionu Kavalier v Borových Ladech, bylo by nemoudré. 🙂
Počet pobytů a týdenních cykloputování, připravovaných po léta členy KČT Tesla Jihlava, se u některých účastníků pohybuje v číslech mezi desítkou a dvacítkou… I já potvrzuji, že pobývání v šumavské přírodě (ve všech ročních dobách) je silně návykové.

Ano, na našich stránkách najdete už hezkou řádku článků o Šumavě, ale nezoufejte – tentokrát mám v úmyslu předložit ke čtení obrázky, pokusím se jen o stručné komentáře.
Tedy: cestou do „ráje šumavského“ jsme se stavili v Bechyni a pobyli v „ráji turisticko-historickém“. Borová Lada nás pak odpoledne přivinula do své zelené náruče a začala nás hýčkat a konejšit.

Nedělní ráno 15. července bylo zachmuřené a nenaladěné, přesto jsme se sveřepě vydali známou silničkou osm kilometrů na Kvildu, zastavili u pomníčku převaděčů a pokochali se pohledem na skálu zvanou Pivní hrnec. Podrobnosti o tomto i některých dalších místech najdete spolu s obrázky ve článku z minulého léta.

V Kvildě bylo všechno tam, kde má být, Mirek se zaměřil na obrázky umrlčích prken, s jejichž existencí jsme se seznámili při květnovém pobytu v Železné Rudě.

Po krátkém, ale silném dešti jsme pokračovali dál na Modravu a kopec nad Kvildou poskytl dost příležitostí kochat se nezaměnitelnou krajinou.

Zamračená obloha pomáhala vytvářet tajemnou krásu v okolí Roklanského potoka, kam jsme se z Modravy vydali, hnáni touhou uvidět jednu z nejkrásnějších šumavských partií.

K Tříjezerní slati jsme se dostali z Javoří Pily krásnou, i když na můj vkus zpočátku trochu strmější silničkou, ale místa, kde je (zatím) v dokonalé souhře vše, co příroda nadělila, jsme prohlíželi už se zklidněným dechem a zalíbením.

Není nic snadnějšího, a přímo se to každému cyklistovi nabízí, nežli se vrátit Pod Oblík a sjet z kopce ke kanálu (Vchynicko-Tetovskému), což jsme i my udělali.

Neodpustila bych si nezařadit obrázek Antýglu z místa, kde vždycky vydechneme úžasem.

Okolí kanálu je harmonické a ani místo, kde obdivuhodné dílo inženýra Rosenauera přebralo od dravé řeky Vydry pravomoci k dalšímu chování části jejího toku, nevytrhne turistu z libých myšlenek a okouzlení.

Nás, ukolébané šumavskou zelení a tichounkým šuměním vody, vytrhla z mírné letargie vydatná přeháňka. Donutila nás zamyslet se nad dalším pokračováním trasy, ale když skončila, rozhodli jsme se neměnit původní plán. I vydali jsme se k mostu v Antýglu, abychom podél Hamerského potoka dojeli na Horskou Kvildu a pak domů.

Zpětně to cítím tak, že jsme nedbali upozornění v podobě snesitelného deště a nezměnili své hloupé lidské plány – od této chvíle jsme překročili bludný kořen a všechno bylo špatně: v silném lijáku a kroupách (stále jsme byli ve výškách kolem tisíce metrů) jsme neodbočili na modře značenou cestu, ale pádili po červené značce. Vidím, jak se usmíváte – každý přece ví, že vede k Turnerově chatě… My jsme přes pláštěnky a zmrzlé ruce (měli jsme cyklorukavice) zjistili ten podraz, který na nás škodolibí lesní skřítkové připravili, až u žluté odbočky na bývalou Hálkovu chatu. Nezbývalo než se několik kilometrů vrátit k mostu a pokorně se vydat tou správnou cestou… Stalo se.
Ale běsík, který nás posedl, se nehodlal vzdát a konal: v pominutí smyslů jsme usoudili, že jít do Horské Kvildy, když po cestách tečou proudy ledové vody, není dobré, že se z Pechleru raději vydáme žlutě značenou cestou do Filipovy Huti. Tak jsme si vypili pohár hořkosti až do dna. Čtyři kilometry jsem smýkala  kolo do kopce kamenitou a rozbahněnou cestou pro pěší a poníženě odprošovala celý svět za svou pitomost.
S příjezdem do Filipovy Huti nám příroda odpustila a ukázala svoji přívětivou tvář, během cesty na Borová Lada jsme trochu rozmrzli a doufali, že všechnu smůlu už jsme si vybrali.

Trasa: Borová Lada – Kvilda – Modrava – Rybárna – Roklanský potok – Javoří pila – Pod Oblíkem – Tříjezerní slať – Pod Oblíkem MTZ – Hakešická cesta – Vchynicko-Tetovský kanál – Antýgl – most – ČTZ – Hálkova chata – most – Pechler ŽTZ – Filipova Huť – Kvilda – Borová Lada = 56 km

Není divu, že jsme v pondělí 16. července, kdy od rána hustě pršelo, nevystrčili ven ani nos :-). Jak se však odpoledne ukázalo sluníčko, zpěnila se nám krev a hurá na procházku po březích Teplé Vltavy, která protéká Borovými Lady.

Skončili jsme v Íčku na Svinných Ladech a filmy, promítané tam o Borovoladsku, nás nadchly. Podvečer se vyloupl nádherně a tak bylo jasné, že Chalupská slať se stane třešinkou na dortu lenošivého dne.

Vedoucí zájezdu Miluška Bradová předpokládala, že ani v úterý 17. července nebudou podmínky pro rozjásaný cyklovýlet, při němž nám Šumava plnými hrstmi bude házet před kola hromady svých potěšení, a tak zajistila průvodce z Národního parku, aby nás upozornil na jemnosti a delikátnosti okolní přírody a zavedl nás do míst, jejichž krásu ocení opravdoví ctitelé tohoto kraje.
Sešli jsme se s panem Veverkou a on postupně naplňoval naše očekávání – fundovaně mluvil o současnosti a minulosti kraje a vysvětlil nám své postoje k některým aktuálním problémům ohledně budoucnosti celého regionu. Během zastávek na cestě z Borových Lad na Knížecí Pláně, kdy nás průvodce vedl neznačenými pěšinami, jsme se dozvěděli mnohé zajímavosti a viděli vzrušující věci, takže ani drobný déšť a zima neodváděly naši pozornost.

Žili zde převážně Němci, a tak dostala obec, kterou založil kníže Schwarzenberk, název Fürstenhut (Knížecí Klobouk), neboť neustálý vítr, který se po této náhorní planině prohání, odnesl prý knížeti, když přijel na zahajovací slavnost, klobouk. 🙂 Starý český název býval Krásná Rovina.

Obec byla založena jako dřevorubecká, což dokládá i jediná památka, která v celistvosti přežila v šedesátých letech konečné vyhlazení vsi po odsunutých původních obyvatelích – kamenný sloupek vztyčený v roce 1913 při slavnosti. Obelisk, na němž je smrk, sekera a dřevorubecký nástroj na loupání kůry, byl nalezen v křoví a kopřivách.

Další věc, která byla na začátku devadesátých let nalezena v troskách, je kovový malovaný alianční erb zakladatelů obce Josefa ze Schwarzenberku a Idy z Lichtenštejna. Erb visel nad vchodem do kostela, nyní byl po opravě instalován ke schodům, které ke kostelu vedly.

V Knížecích Pláních bývaly za dobrých časů čtyři hostince, dnes je tu pouze restaurace postavená podle původní hájenky.

Mysleli jsme si, že pěší šestnáctikilometrová vycházka smíří vládce Šumavy a nám bude umožněno šlápnout zítra do pedálů, ale ráno ve středu 18. července jako by ani nebylo léto…
Vydrželi jsme čekat do půl jedenácté, ale pak jsme vyrazili – a vyplatilo se! V poledne se „tam nahoře“ rozhodli, že nás za věrnost a tvrdohlavost odmění, vylouplo se počasí ideální pro cykloputování.

Naše trasa: Borová Lada – Svinná Lada – Nové Hutě – Pláně – Churáňov – Pláně – V sedle Přilby – Jezerní slať – Horská Kvilda – Rankl – Hamerský potok – Antýgl – Rokyta – rechle – Modrava – Na Ztraceném – Ptačí nádrž ČTZ – Černá hora – prameny Vltavy MTZ – Kvilda – Borová Lada = 57 km

Brouzdala jsem na netu a zjistila, že 213 centimetrů vysoký Josef Klostermann se narodil v Ranklově, dnes zaniklé, vysoko položené osadě poblíž Horské Kvildy. Dožil se 69 let, zemřel v lednu 1888 a jeho tělo prý bylo podle zvyklostí uloženo na umrlčí prkno a ve sněhu za domem čekalo na pohřbení do jarní rozmrzlé země. Pochován byl ve Stachách, dodnes je tam pomníček, jeho žena zemřela za 40 let po něm (byla asi o 20 let mladší – viz historka uvedená ve článku z roku 2010).

Dnešní cesta kolem Hamerského potoka byla satisfakcí za nepovedený výběr nedělní trasy v dešti. Hned za Horskou Kvildou u bývalé osady Hamerské Domky jsme pocítili výjimečnost území – těžilo se tu kdysi zlato a stále jsou tu patrné pozůstatky, které po těch letech činí krajinu velmi romantickou. Vyskytují se tu tzv. pinky, což jsou propadlé štoly, a také haldy hlušiny, protože zlato se tu těžilo jednak rýžováním, ale také klasickým dolováním.

Zážitkovou cestu z Modravy přes úsek zvaný Na Ztraceném a Ptačí nádrž na Černou horu jsme si nenechali ujít a po namáhavém výstupu jsme konečně v hřejivých paprscích odpoledního vlídného sluníčka vyhlíželi do dálek z kóty 1315 metrů.

Sjezd dolů k pramenům Vltavy, nám důvěrně známý při běžkování, byl otázkou pár minutek, po nichž nás mezi stromy zničenými kůrovcem vítala křehká víla Vltavěnka.

Ani čtvrteční ráno 19. července nebylo rozhodnuté, co v příštích hodinách udělá, ale my jsme nezahořkli, znovu to prubli – a večer toho dne nás dokonce provázela bělostná a šlehačkově nadýchaná barokní oblaka.

Denní trasa: Borová Lada – Knížecí Pláně – Bučina – hraniční přechod – Kvilda – Modrava ČTZ – Roklanský potok – Javoří Pila – Temný potok ČTZ – Poledník – Javoří Pila – Rybárna – Modrava – Filipova Huť – Kvilda – Borová Lada = 64 km

Chce-li se někdo rozhlédnout z Bučiny, musí z Knížecích Plání vyšlapat ten zatracený dlouhý a příkrý kopec. Rozptýlením je během té (pro mne) strastiplné cesty jen prohlídka kamenných snosů, které malebně doplňují okolní svahy. Vyorané kameny skládali místní lidé do valů po obvodech políček a pastvin a takto vytvořené zídky zabraňovaly při prudkých deštích odnášení orné půdy, navíc se v dutinách mezi kameny snadno zachycovaly semenáčky keřů a stromů, jejichž dřevo sloužilo jako palivové. Dodnes jsou snosy příbytkem celé řady živočichů a rostlin.
Konečně byl před námi vytoužený rozcestník na vrcholu Bučiny,

netrvalo dlouho a ocitli jsme se na druhé straně hranice.

Právě odjížděl autobus na plyn, který sem jezdí z Německa – turisté pak pěšky překročí hranice a mohou na českém území znovu nastoupit do autobusu či pokračovat po svých. Na zastávku, kde má český autobus točnu, jsme se zajeli také podívat – a ejhle, spatřili jsme ceduli tohoto znění:

Slovo „obratiště“ bylo pro mne úplné novum, údiv nad ním mi překryl na čas ostatní vjemy. Leda že by s penězi dodali bavorští sousedé z pilnosti i tuto ceduličku – je totiž jasné, že zájem podívat se do staré vlasti je z jejich strany mnohem větší než naopak. Mnohé odsunuté rodiny se usadily za hranicí na dohled od svých rodných chalup a lidé teď vítají každou příležitost projít se krajinou dětství…

Dříve než se člověk může potěšit vyhlídkou na Alpy od nového hotelu na Bučině, musí projít kolem muzea Železné opony – a ta připomínka minulosti není vůbec na škodu.

Sjezd do Kvildy jsme zakončili povidloňovými orgiemi v cukrárně, z Modravy jeli kolem dneska zase úplně jinak sličného Roklanského potoka horskými huňatými loukami k Javoří Pile

a pak vzhůru na Poledník červeně značenou cestou, teprve před pár dny ochranáři (do 30. září) otevřenou. Trasa je to zážitková, ale tomu asi uvěří jen ten, kdo si výstup k rozhledně zkusil
Nahoře byl nepředstavitelný vítr, naštěstí ne ledový.

Jinou cestou jsme sjeli dolů a uvědomovali si, jak roční období změní tvářnost krajiny. Nahlédněte, jak jsme viděli letos v lednu Poledník a okolí Roklanského potoka.
O tom, že nám cestu domů zkrášlovala modrá obloha se sněhobílými peřinami, jsem se už zmínila.

Pátek 20. července byl posledním dnem pro objevitelské toulky Šumavou, a tak jsme neváhali a okamžitě po snídani vyfuněli na Knížecí Pláně a odtud zamířili na Žďárecké jezírko vybrat si odměnu za všechna stoupání.

Pokračovali jsme údolím říčky Časté, která se klikatí loukami tak malebně, že byla oblast prohlášena 1. zónou NP. Před Strážným nás zastavily informační panely a z nich jsme zjistili, že tato, pro nás druhá návštěva v poslední době, by rozhodně neměla být poslední.

Dočetli jsme se, že po obou stranách říčky Časté, vytékající ze Žďárecké slati, jsou stezky s kulturními pozůstatky keltského i předkeltského, pravděpodobně až neolitického osídlení! Na dvou stezkách (celkem 21 km) nalezne turista kultovní místa vytvořená člověkem i přírodní skalní útvary využité k sakrálním potřebám – objekty jsou zajímavé svým vzhledem a sálá prý z nich tajemná síla.
Dříve bývala ta místa dobře známá, ale s odsunem původních obyvatel ztratila svůj význam a působnost v krajině, a teprve nyní jsou znovu objevována.

České Žleby (949 m) jsou nejvýše položenou obcí jižní částí Šumavy, tak si dovedete snadno představit, že jsem kus cesty šla pěšky a kolo mi bylo spíše příteží :-). Zato však jsem si všímala tabulí, které každou chvíli upozorňovaly, že tady a támhle, i zde, bývaly obce. Vedla tudy totiž Zlatá stezka z Pasova, historicky doložená od počátku 11. století, ale trasa se prý zřejmě používala už v pravěku.
Název obce České Žleby (i německé ekvivalenty z různých dob) naznačuje, že místo sloužilo k napájení dobytka a odpočinku soumarů při vožení soli. A že tu bývalo rušno! Za Rožmberků (v 16. stol.) putovalo po Zlaté stezce až 1200 plně naložených soumarských koní týdně! Nosili sůl, látky, koření vína i další artikly do českých zemí a zpět do Pasova vozili obilí, slad, chmel a pálenku. Města na trase bohatla, ale v 17. století, v době třicetileté války, se trasy obchodních cest proměnily na vojenské komunikace, sůl se začala vozit jinými cestami a Zlatá stezka postupně zanikla.

V minulém století potkal České Žleby smutný osud vysídlené obce – většina domů byla demolována, kapličky, kostely, osady – vše rozhrnuto buldozery. Dnes se ves zvedá z popela.

Je třeba, abych se zmínila o tom, že všechny značené stezky na Šumavě jsou doplněné informacemi odbornými i všeobecnými – sice čtení těch tabulí trochu zdržuje, ale vnímavý člověk využije ty poznatky hned na místě ve svůj prospěch. Třeba u tohoto pařezu jsme se dozvěděli, jak se dopočítat toho, že strom byl v době pokácení 188 let starý.

Letokruhy mají dvě části – světlejší jarní dřevo a tmavší letní – pravidelné střídání odstínů umožňuje spočítání let. V polohách nad 800 metrů se u smrků, zhruba devadesátiletých, začne tvořit rezonanční dřevo vhodné pro výrobu houslí – je třeba, aby nemělo suky, ale pravidelné uzoučké letokruhy do šířky 2 mm. Nejlepší ozvučné dřevo je z porostů starých 200–250 let z oblasti Boubína.

Přitahovala nás mocně nedaleká Stožecká kaple a skála, kde jsme byli naposledy před více jak 20 lety.
Zařazuji mapku jižní části naší trasy:

Ke kapli Panny Marie s léčivým pramenem, která je poutním místem od konce 18. století, jsme museli bez kol – kopec je dosti strmý. V dobách Zlaté stezky prý zde stával strážní hrad, kolem skály je dosud původní, tzv. hercynský les, což byla klenová jedlobučina. Kvůli nesnadné dostupnosti unikl les vykácení pro potřeby sklářských hutí – v jiných místech, kde se před dvěma sty lety vysazovaly nově smrky, podléhají stromy kůrovci a vichřicím.

Přesnou kopii kaple si postavili odsunutí obyvatelé v bavorském Phillipsreutu a ta pak posloužila jako vzor pro znovuvybudování Stožecké kaple, v padesátých letech srovnané se zemí.

Téměř pralesním porostem jsme vystoupali na Stožeckou skálu a kochali se.

Dál jsme pokračovali tak, jak je vidět na mapce, nejniternější zážitky jsou nesdělitelné.
Na této mapce je severní část cesty:

Průběh dnešní trasy: Borová Lada – Knížecí Pláně MTZ, ZTZ – Žďárecké jezírko – Strážný – Hliniště – České Žleby – Stožecká skála – Vltavský luh – Dobrá – Lenora – Zátoň – Horní Vltavice – Račí dvůr – u Polky – Borová Lada = 60 km + 2 km pěší

Na příští cykloprojížďky po Šumavě si budeme muset počkat, dá-li Bůh, do příštího roku. Letos jsme kvůli nepřejícímu počasí ujeli jen 237 km a ušli 23 km pěšky, ale vděčně děkujeme šumavské přírodě, že nás zklidnila, provětrala hlavy, nepřetížila vetché klouby a umožnila nám pobýt ve společnosti milých přátel.

Jen tak odjet domů a nechat bez povšimnutí místa hodná pozoru, to nedokážeme. Památník Adalberta Stiftera v Horní Plané byl v sobotu 21. července naší první zastávkou.

Expozice je rozsáhlá a zajímavá, pozorně jsme četli a prohlíželi – tady je výsledek:
Adalbert Stifter (1805–1868) byl ve dvanácti letech poslán do klášterní školy v Horních Rakousích, kde záhy vynikal. Ve Vídni studoval literaturu, práva, přírodní vědy a výtvarné umění, stal se profesorem, školním radou a zemským inspektorem, postupně velmi váženou osobností – v polovině 19. století sbíral významná ocenění za práce literární i vědecké, dostal titul dvorní rada. V šedesáti odešel do penze a věnoval se literatuře. V roce 1868 se při holení řízl do krku a dva dny nato zemřel, pochován je v Linci.

Další kratičkou zastávkou byl Římov – jen jako ochutnávka turistických potěšení příštích…

Uctivě jsme pozdravili památnou, asi 680 let starou lípu, zasazenou v době návratu Karla IV. z Francie, tu lípu, která prý byla přítomna zjevení v roce 1626, po němž byla postavena loretánská kaple a kostel sv. Ducha. Obě stavby byly situovány tak, aby v té době už starou lípu nepoškodily…

Už teď se těším na římovskou pašijovou cestu s pětadvaceti zastaveními…
Protože čtu vývěsky, dozvěděla jsem se v Římově, že v květnu letošního roku složilo ve Vatikánu přísahu 26 nových švýcarských gardistů, mezi nimiž je i syn českých exulantů Martin Holeček. Narodil se v Luzernu a má tedy švýcarské občanství, což je jedna z podmínek vstupu do gardy, ale po revoluci získal i české. Tolik ověřená a potěšitelná zpráva.
Na ceduli je ale pokračování – Martin Holeček má prý skrze nějakého předka kořeny v Římově a z otcovy strany pochází ze slavného kmene Drslavců – jeden jeho prapředek, Přibík z Kočova, vystřelil roku 1421 při obraně hradu Rábí kuší Žižkovi oko!! Tak.

Z procházky po Třeboni zařazuji jen fotky, protože jsem slibovala stručné komentáře, ale vidím, že se nepodařilo… Přesto nám prosím zachovejte přízeň 🙂

 

5 odpovědí na “Borová Lada”

  1. Dobrý den, děkuji za možnost číst vaše nádherné stránky. Kdysi jsem je objevila při hledání informaci o údolí Doubravky a od té doby je čtu pravidelně. Obdivuju, kolik času věnujete psaní příspěvků a vkládání fotek. Tento příspěvek z Borové Lady mě moc potěšil, do penzionu Kavalier jsme jezdívali před 12-15 lety a většinu míst zmíněných v článku jsme taky navšívili. Tak ještě jednou díky za možnost vzpomínat a těším se na další příspěvky. Mnoho krásných putování vám přeje Gabriela Jindrová

    1. Dobrý den, opravdu jste mi udělala radost. Přesně pro ty lidi, kteří mají osobní zkušenost s danou lokalitou, to píšeme. Oblast, projítá vlastníma nohama zanechá navždycky stopy, stačí je trochu oprášit a vzpomínky se hrnou – to je fajn! Díky za přání, zdravíme Vás, M+M

  2. Zaslala jsem to již, ale hlásí to chybu. Snad to nyní odejde v pořádku. Škoda, že tam nebude můj původní komentář. J.

  3. Míšo, vaše schránky jsou nádhera. Já jsem si zopakovala naše putování téměř stejnými místy tento rok v lednu. Mirka chválím, že má tak nádherné fotografie. Snad je musí upravovat, jinak není možné, aby všechny byly tak nádherné. Moc děkuji za hezký zářitek a rychle letím na autobus, neboť jedu do mého rodiště Červené Řečice. Dík. J.

    1. Tvůj komentář zůstal zachován (naštěstí) – ohledně fotek Ti sděluji: Mirek jich nafotí tolik, že z nich vybírám ty, které jsou hezké a hodí se k tomu, o čem chci psát. Upravím je jen minimálně – třeba oříznu či narovnám šikmé, jinak si myslím, že by měly dokumentovat a být přirozené, těch dokonalých vidíme kolem sebe dost a dost. Jsme rádi, že se Ti stránky líbí a že jsi na nich prošla svoje dřívější cesty – kvůli tomu je děláme. Je jasné, že víc potěší ty, kteří oblast znají a mají k ní vztah.
      Děkujeme za přízeň, zdravíme 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*