ale nejdříve o Poutním domě na Hoře Matky Boží u Králík
Putování po Slezsku se Spolkem přátel hor České Budějovice 25. – 30. 10. 2016
Středa 26. října 2016
Podzimního zájezdu v termínu, který nebývá veřejností obvykle považován za ten nejvhodnější, se zúčastnili téměř všichni, kteří s autorem programu a zároveň organizátorem Milanem Markem putovali Slezskem loni – vůbec nepochybovali o úspěchu akce, i kdyby se počasí snad otočilo zády. Dokonce i my, Jihlaváci, kteří jsme před měsícem některé z nyní plánovaných lokalit navštívili s Ivou Svobodovou z KČT Tesla Jihlava, jsme byli přesvědčeni, že plynule navážeme a pokud možno rozvineme… 🙂
Už to, že jsme byli ubytovaní v Poutním domě na Hoře Matky Boží u Králík, bylo atraktivní – navíc jsme se dozvěděli, že jsme poslední skupina, která zde před ukončením provozu bude: až v neděli ráno 30. října 2016 odjedeme, zavřou ubytovnu i restauraci (snad ne na věky). Zajímavé je, že i loni jsme „doprovázeli na poslední cestě“ hotel Javor v Řece u Třince, kde jsme se Spolkem přátel hor na konci října bydleli… 🙂
Krátce po 21. hodině v úterý 25. října začal autobus z Králík šplhat mlhou po serpentinách silničky do Horní Hedeče, na jejímž katastru Poutní dům leží. Nejeli jsme do neznáma a byli jsme personálem rodinné firmy Kubišových, která Poutní dům od roku 2006 provozuje, očekáváni.
Budova i hospodářství, které k ní patřilo, vznikly v roce 1850, po smrti majitelů koupili objekt roku 1902 redemptoristé ze zdejšího Kláštera a po opravách jej pronajímali. Poutníků sem proudilo velké množství – když byl dům plný, bývalo tu hodně přes čtyři stovky nocležníků. Příběhy, které se k místu a zdejším lidem vážou, jsou pestré, my zde jen zmíníme, že v roce 1938 tu bydleli v souvislosti se stavbou pohraničních pevností a hlídkami na hranicích čeští vojáci.
V roce 1950 byl klášter na Hoře Matky Boží i Poutní dům zabrán státem a obě budovy se staly sběrným zařízením a vězením kněží a řeholníků. Po roce 1965, kdy nejtužší léta řádění režimu pominula, používal místní Státní statek Poutní dům jako ubytovnu pro své zaměstnance a také k ustájení dobytka, takže v listopadu 1989 byla redemptoristům vrácena ruina, kterou začali okamžitě rekonstruovat – Poutní dům byl znovu vysvěcen roku 1994 a sloužil návštěvníkům – posledních deset let jej měla v nájmu rodina, která ukončí zdejší působení dnem našeho odjezdu…
Ve středu ráno jsme z Králík vyjeli v podstatě stále na sever – Kłodzko, česky Kladsko, jedno z nejstarších slezských měst, leží necelých 50 kilometrů odtud a turisty do něj přitahuje pevnost, která se tyčí na 369 metrů vysokém kopci nad městem. Na místě, kde kdysi stával opevněný hrad, vznikl během 17. a 18. století z řetězce bastionů a vnitřních příkopů obranný systém, který je jednou z nejzachovalejších ukázek novověké fortifikační architektury v Evropě.
Silueta pevnosti je dominantou města, o kterém se zmiňuje už kronikář Kosmas – podle něj castellum Kladsko existovalo už v roce 981 a jeho majitelem byl Slavník, otec sv. Vojtěcha. V následujících letech bylo opevněné sídliště nad řekou předmětem sporů mezi Přemyslovci a polskými Piastovci, ale od roku 1137 se Kladsko stalo natrvalo součástí Zemí Koruny české.
Jen ve zkratce dějinné události: zle poznamenaly Kladsko husitské války, rozvoj města nastal za Jiřího z Poděbrad (jeho syn Hynek, diplomat a spisovatel, je v Kladsku pochován), porážka českých stavů na Bílé hoře znamenala nástup Habsburků, po První slezské válce připadlo Kladsko v roce 1742 Prusku. Za krále Fridricha II. dostala pevnost nynější podobu, na místě hradu vznikl donžon, ústřední obranné místo v pevnosti, kde byly vybudovány třípatrové kasematy a skladiště v hloubce až 20 metrů a celá tvrz o rozloze 32 hektarů obehnána 10 metrů hlubokými suchými příkopy.
Ve druhé polovině 19. století ztratila pevnost obranný charakter a přeměnila se na skladiště a vězení, od roku 1960 je pod ochranou památkářů.
Nejdříve nás provedli podzemním labyrintem, druhá část více jak dvouhodinové prohlídky se konala na horním zatravněném bastionu – obojí bylo jedinečné a těžko slovy popsatelné.
Protože Kladsko patřilo Koruně české, setkáváme se s českým odkazem na každém kroku – nejvýznamnější osobností spojující nás se sousedy i dnes, je první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (1297–1364), diplomat a rádce císaře Karla IV. Tento vzdělaný muž evropského rozhledu prožil dětství v Kladsku, neboť jeho otec byl zde královským purkrabím. V některých archivních pramenech je zachyceno jeho svědectví, že na církevní dráhu se vydal pod dojmem zázraku, který spatřil jako malý chlapec při bohoslužbě – obraz Panny Marie s Ježíškem se od něj začal odvracet a po intenzivní modlitbě se vrátil do původní polohy – považoval to za znamení.
Arnošt byl žákem kladské farní školy, kterou založili roku 1310 Johanité, studoval v Broumově i v Praze, a poté na nejlepších evropských univerzitách, neboť v Praze ještě tehdy univerzita nebyla. Roku 1344 se stal prvním pražským arcibiskupem, ale na Kladsko nezapomněl – ve 2. polovině 14. století zde založil na místě dřívějšího kostela nový, zasvěcený Panně Marii, a přál si zde být pochován. Stavba, která souvisí s českou architekturou, přesněji s „lucemburským dvorským stylem“, pokračovala pak nad jeho hrobem – v té době byl pánem v Kladsku moravský markrabě Jošt Lucemburský. Stavba zdejšího farního kostela Nanebevzetí Panny Marie souvisí s prací pražské katedrální huti, stejně tak náhrobek Arnošta z Pardubic je patrně dílem parléřovské huti – podle historiků stojí na počátku řady pražských náhrobních monumentů, které v Parléřově huti vznikly.
Rozsáhlý farní kostel v Kladsku byl dokončen až na počátku 16. století – ačkoliv Arnošt z Pardubic nebyl prohlášen za svatého, vznikly legendy o dvou zázracích týkajících se jeho náhrobku. Mrzelo nás tedy, když jsme při procházce městem stanuli před zamčenými dveřmi kostela.
Hřbitovní zeď, která kdysi obepínala farní kostel, byla rozebrána a zachovala se z ní jen brána, zvaná Černá, se sochami tří světců.
Čas vymezený pro návštěvu Kladska nám dovolil vycházku zdejším podzemím, zpřístupněným návštěvníkům v roce 1976 – vchod do 600 metrů dlouhých osvětlených chodeb je v centru města, poblíž farního kostela. O vznik chodeb a tunelů pod ulicemi Kladska se zasloužili místní obyvatelé, kteří na přelomu 13. a 14. století hloubili sklepy pod domy starého města z důvodů ekonomických i jako úkryty před vojskem během válek – uchovávali tam také potraviny a zboží. Jak šel čas, základy budov se začaly sesouvat, stěny domů praskaly, a tak byly v roce 1962 zahájeny zabezpečovací práce a budována víceúrovňová podzemní trasa – nejstarší část města se podařilo zachránit.
Průchod podzemím je zábavný i poučný – v několika bočních uličkách jsou historické expozice, takže jsme se o minulosti města, kde dnes žije asi 28 tisíc obyvatel, mohli v případě zájmu dozvědět to podstatné.
Podívejte se na maku Kladska:
Během cesty do Wrocławi (Vratislavi) jsme odpočívali a těšili se, že plynule navážeme na zářijovou prohlídkovou trasu na Tumském ostrově. A skutečně se vše vydařilo podle našich představ – dokonce i parkoviště vybral Milan stejné jako Iva v září, takže jsme z nábřeží Odry známou cestou zamířili vlevo směrem do centra města.
Pro lepší orientaci vkládám mapku vnitřního města:
Historii města, založeného českým knížetem Vratislavem, jsem zmínila ve článku ze září, dnes jen připomenu, že první písemná zpráva o něm je z roku 1000 a že na vzhledu města zanechala stopu komplikovaná historie – spojily se zde kulturní vlivy Německa, Čech, Rakouska a Polska – výsledkem je přátelská atmosféra a mnoho skvělých příležitostí pro vnímavé turisty.
Nepřekvapí tedy, že Vratislav (635 tisíc obyvatel) byla v roce 2016 evropským hlavním městem kultury – všude na plakátech se skvěl slogan Wrocław – místo setkávání.
Pro oživení vzpomínek nás, účastníků, a snad i pro potěšení čtenářů, zařadím sérii fotografií pořízených při vycházce starým městem – je jasné, že na jejich kvalitu má vliv světlo – to dneska fotografům příliš nepřálo, ale berme je jako dokument.
Turisticky přitažlivý je soubor kupeckých domů zvaný Sukienice na náměstí s prostým názvem Rynek. Do náměstí s rozměry 178 x 213 metrů, které patří k největším v Evropě, ústí 11 ulic. (Nedá mi to nezmínit, že rozloha jihlavského náměstí je bezmála 3 ha – 330 x 90 metrů 🙂 )
Kostel sv. Alžběty se stavěl během 14. století a ve své době měl nejvyšší věž v tehdy známém světě – 130,5 m. Výšku snížili na 91,5 m poté, co v 16. století shodila vrchní část věže vichřice – na vyhlídkovou plošinu ve výšce 72 metrů vede 304 schodů a podle sdělení Jitky a Honzy Korbelových, kteří odtud pohlédli dolů, je výstup, zvláště v nejvyšších patrech, krkolomný. 🙂
V rohu Rynku jsou nepřehlédnutelné dva středověké domy spojené bránou – původně tu byl vchod na hřbitov kolem kostela – dnes jsou přestavěné a říká se jim Jeníček a Mařenka. V domě zvaném Jeníček bydlel sochař Gett-Stankiewicz, který je autorem nezvyklého reliéfu z roku 1982 s názvem Udělej to sám – hleděli jsme na vyobrazený kříž, pod levým břevnem Kristus, vpravo odděleně hřeby a kladivo…
Ve 20. století byly v kostele tři zničující požáry – škody nejsou dosud zcela zahlazeny, stále probíhají opravy.
Zajímavostí je, že při zdejším kostele bylo zřízeno gymnázium, kde v 70. letech 16. století studoval zdejší rodák Jan Jessenius (*1566), který od roku 1600 žil v Praze (popraven 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí).
Náměstí, většinou vzletnými slovy popisované, si opravdu zasluhuje svou okřídlenou pověst – bývalé kupecké domy či gotická Stará radnice jsou hodny obdivu, a to platilo i v minulosti – podle archivních záznamů do Vratislavi velice rád jezdíval Karel IV., ale i ostatní čeští králové. V kterémpak domě na Rynku asi bydlívali?
Skleněná fontána z roku 2001 (autor Alois Gryt) je kontroverzním dílem, prý se jí říká „pisoár pro bezdomovce“, kvůli odporu části veřejnosti měla být odstraněna, ale zatím si stále drží své lukrativní místo obklopena gotickou, barokní a secesní architekturou nádherného města…
Bezesporu nejkrásnější budovou na Rynku je Stará radnice s věží 66 metrů vysokou a zvonem z roku 1368, nejstarším v Polsku – i ostatní sdělení jsou v samých superlativech.
Obdivuji sochy – není jich nikdy dost – a ve Vratislavi jsou přímo žně!
Čas se nachýlil, bylo třeba obrátit se k odchodu a začít třídit dojmy i pojmy…
Bez povšimnutí jsme nemohli přejít kolem kostela sv. Matěje ze 14. století, který patřil řádu křižovníků s červenou hvězdou; socha sv. Jana Nepomuckého před vchodem je dílem (1723) Jana Jiřího Urbanského, autora 9,5 metru vysoké sochy téhož světce na Dómském ostrově u kostela sv. Kříže – vzpomínáte?
Nakonec jsem si nechala rozmarné povídání o trpaslících – stali se totiž novodobým symbolem Vratislavi – prý jich tu mají už 300!
Svůj původ odvozují trpaslíci od studentského hnutí z konce 70. let 20. století, kdy vznikla happeningová iniciativa nazvaná Oranžová alternativa – recesisté se převlékali za trpaslíky, na něž se nemohly vztahovat zákony a zákazy. Pak, asi kolem roku 2000, se jako vzpomínka na doby minulé objevili v ulicích první bronzoví trpaslíci (Poláci pro ně mají roztomilé výrazy krasnoludek či krasnal) – a protože se ty potvory rychle množí a vlezou všude (jak pravil Jára Cimrman), za pár let zaplavili krasnoludkové Wrocław… 🙂
Trpaslíci znázorňují lidské činnosti a vlastnosti, někteří mají dokonce i šatečky – místní i turisté je milují a samozřejmě fotografují.
Pro návrat na parkoviště jsme zvolili promenádu odpočinkovou zónou po nábřeží Odry a očekávali skvělé výhledy – zůstalo ovšem jen u vzpomínek, protože dnešní podvečerní světlo nemělo sílu a nedokázalo divy, předvedené při zdejší procházce před měsícem…
Dneska už budeme jen odpočívat 🙂
Zítra sestoupíme do polského zlatého dolu ve Złotem Stoku a pak si prohlédneme známá místa v Rychlebských horách.