Rozloučení s básníkem Jiřím Kuběnou na Bítově
Úterý 15. srpna 2017
Ve čtvrtek dopoledne 10. srpna zemřel básník Jiří Kuběna – noc předtím protínaly letní oblohu mohutné blesky provázené duněním hromu, snad jako potvrzení výjimečnosti člověka, který se chystal opustit tuto zemi.
Jiří Kuběna, vlastním jménem PhDr. Jiří Paukert, se narodil 31. 5. 1936 v Prostějově, od roku 1939 žila rodina v Praze. Otec byl vojenský pilot, matka sochařka, a Jiří prožil s bratrem a sestrou v Praze na Hanspaulce šťastné dětství. V roce 1950 byl otec novým režimem ze služby propuštěn a rodina se vrátila na Moravu, do Brna, kde v roce 1959 dokončil Jiří, v té době už s básnickým pseudonymem Kuběna, studium dějin umění a poté se celý život profesně zabýval památkovou péčí. V letech 1994–2006 působil jako kastelán státního hradu Bítov, i po odchodu z funkce na hradě stále bydlel – miloval kraj s bohatou historií a starobylý hrad nad soutokem Želetavky a Dyje, se zatopeným bítovským kostelem, a starý hřbitov na protějším svahu nad řekou, kde chtěl spočinout – pod okny „domovského“ hradu, spojen s ním plynoucí Želetavkou, láskou stálicí…
Jiří Kuběna patřil ke generaci „šestatřicátníků“, kteří se snažili svým, každý úplně jiným způsobem, navázat na tradiční evropskou kulturu, komunisty tehdy ničenou, jak řekl v jednom rozhovoru. Celoživotním přítelem mu byl Václav Havel – podle Kuběnových slov měli povahy namixované tak, že se vzájemně dobře doplňovali.
Jako básníka jej ovlivnila poezie Otokara Březiny, osobně poznal v roce 1960 Jakuba Demla, což pro něj bylo zásadní, osudové setkání, stýkal se s Vítězslavem Nezvalem – vzdal jim poctu v básni Výuční list:
Kde jsem se vyučil?
Stvol:
velkolepý styl
posledních Nezvalových let.
Květ: Březinův svět.
A Jakub Deml pyl.
Před rokem 1989 publikoval Jiří Kuběna převážně v samizdatu a exilu, neboť se hlásil ke katolictví – v jeho díle je řada duchovních motivů, a antické podobě Eróta, a byl přesvědčen, že posláním Básníka má být jen Boj o Slovo a oslava nádhery a vznešenosti Božího stvoření, čili Krásy – byl nepřítelem vulgarity a ničení tradic.
Od 90. let pořádal Jiří Kuběna na Bítově celonárodní setkání básníků a výstavy současného umění a jeho básnické Dílo se stalo běžně dostupné. Šťastná hvězda nás dovedla nejen k jeho lyrické tvorbě a memoárům (Paměť Básníka – Z Mého Orloje), které ozřejmily Kuběnovu básnickou a lidskou výlučnost a téměř dokumentárním způsobem umožnily vhled do kulturního života v 50. až 70. letech, ale nakonec i k několikerému osobnímu setkání – jako všichni byli jsme jím zcela omámeni…
V Jihlavě byl Jiří Kuběna naposledy 30. května 2014, kdy v síni galerie sídlící ve středověkém domě na náměstí vyprovázel v předvečer svých narozenin na cestu ke čtenářům dvousvazkové dílo básní z let 1989–2013 Ráno na Olympu – teď, po odchodu Básníka, máme spolu s předchozím výborem Pramen Bítova (básně z let 1953–2010, s vesele barevným věnováním pod andělskou lyrou), vydaným v roce 2011 k autorovým pětasedmdesátinám, možnost kdykoliv, v čase radosti i smutku, obrátit se k němu, k jeho Slovu…
Dne 15. srpna 2017 po poledni jsme se s uctívaným básníkem rozloučili v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Bítově.
Rakev s ostatky byla převezena do kostela sv. Václava v Bítově, kde byla od 14. hodin sloužena mše svatá – za stovky účastníků pohřebního obřadu se rozloučili jeho nejbližší přátelé – básník Jaroslav Erik Frič a Pavel Krška.
J. E. Frič přečetl úvodem báseň Josefa Václava Sládka V náruči Boží:
V náruči Boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas; –
kdo by se děsil, kdo by se třás?
Z oteckých paží, z Otcova domu
byli jsme na mžik posláni v svět; –
kdo by se obával vrátit se zpět?
Po trapné pouti navždy zas domů,
nikdy, už nikdy v tu chladnou dál!
V náruči Boží kdo by se bál?
Otokar Březina Zpívala
Uhasly květy šafránu a hořce voní chlad,
je večer, bratr večera, jenž do tváří nám tehdy zavíval.
V té chvíli nejmilejší můj vycházel do zahrad
a sladká slova nezapomenutelná mi mluvíval.
Můj milovaný odešel na nejtajemnější všech cest,
neznámým pro nás jménem zavolán,
a dveře domu našeho do noci mlčenlivých hvězd
jsou od té doby otevřeny dokořán.
Je ticho kolem domu našeho a ticho v dálkách mých,
a z hlubin květů zaznívá včel zabloudilých úpění;
let nočních motýlů do oken bije zářících
a stromů přerývaný monolog je jako šepot ze snění.
Ozvěnou kroků ztracených jsou mého srdce údery,
v horečném spěchu nárazy dřevorubcovy sekery
a mezi ptáky znělými, v křídel úzkostném ševelu,
dohřmění dálných výstřelů nad nehybnými jezery.
Můj milovaný odešel, kde všichni z mého domu jsou,
na cestě, černou travou zarostlé, se střásá rosy pád.
Uhasly květy šafránu a nové růže voní tmou,
smích dívek sladký jest, zemdlené srdce touží spát.
Sním o setkáních záhadných, až nové jitro zasvitne,
v jar vyšších květu magickém, pod nových sluncí pocely…
U nohou mistrů žáci seděli; jich odpovědi soucitné
pro bolest moji ani slova neměly.
V rozhovoru z roku 2016 řekl Jiří Kuběna: Čím je člověk starší, tím více vidí, že přišel na svět něco splnit. Co se mělo stát, to se stalo.
Jiří Kuběna Tvůj čas
Nenaříkej,
nejsi stvořen
pro tento čas.
Nenaříkej,
to jiné hoře
smí tlačit slzy zpod Tvých řas.
Nenaříkej,
není marné milování.
Jen láska bývá někdy ješitná.
Nenaříkej,
čas má svá pousmání.
Svá dvojí dna.
Nenaříkej,
srdci není loučení.
Už ani vzlyk.
Tvůj pláč by oblomil kamení,
udrolil by ho vzlyk.
Nenaříkej,
je to pláč za zvykem.
Tvůj čas však není zvyk.
Tvůj čas je kořist rozsápaná básníkem.
Tvůj pravý čas je vykřičník.
Smuteční hosté byli autobusy převezeni ke starému bítovskému hřbitovu, který kdysi, před zatopením obce, ležel na návrší zvaném Sedlíšek – tam si Jiří Kuběna přál být pochován.
Sám Jiří Kuběna řekl, že žijeme v době, která nezná poezii, časy Vrchlického či Nezvala jsou pryč – díky, že zůstalo Slovo, které s ním sídlilo na Bítově a k neokoralým jistě dolehne…
Jiří Kuběna byl zakládajícím a čestným členem Společnosti Otokara Březiny – 25. 3. 2017 řekl v Jaroměřicích nad Rokytnou u Mistrova hrobu:
Smrt Básníka, jak nám svědčí Jakub Deml, není věc, není událost náhodná. Je i poselství.
Po návratu ke hradu jsme se zastavili u sochy Madony Bítovské, kterou oslavil Jiří Kuběna v mnoha verších a vzýval ji – osud mu dopřál spočinout v zemi a dát volnost duši právě v den slavnosti Nanebevzetí Panny Marie…
Někdo jiný, Někdo Mocnější práci za mne Řídil. – Jiří Kuběna, Pramen Bítova (P. M. Bítovské „`A La Lourdes“)
Jiří Kuběna Útěcha
Jakou chceš útěchu?
– Odejít do lesů, do lesů.
Jakou chceš útěchu, splním Ti ji.
– Odejít k řece Dyji.
K řece Dyji anebo k Želetavce,
voda tam plyne hladce,
plyne vděčně,
plyne tiše,
plyne nekonečně,
sotva dýše.
Ve vodě nepotkáš zmiji.
Pusť mne k řece Dyji.
Jakou chceš útěchu, všechno Ti dám!
– Být sám!
Jakou chceš útěchu,
neříkej to ve spěchu,
všechno splním Ti!
– Zaniknout ve vlnobití.
Jakou chceš útěchu,
ptám se Tě naposled!
(Splním hned.)
– Zůstat bez dechu.
Související články:
Společnost Otokara Březiny – v Jaroměřicích nad Rokytnou s básníkem Jiřím Kuběnou 2012,
Ejhle člověk,
Pocta Jakubu Demlovi.
Ahoj Míšo,dnes jsem otevřela váš web a prošla názvy posledních příspěvků.Bohužel ke své škodě, jsem to dlouho neudělala.Mezi jinými mě upoutal i tento článek.Zamrzelo mě,jak jsem nevědomá,neznalá,jméno básníka mi cosi mlhavě připomínalo,ale jak číst básně a kultivovat duši, když mám pořád co na práci.Míšo, máte široký rozsah zájmů a obdivuji vás za to,Ty máš ještě k tomu dar vyjadřovací.Potěšila jsi mne,i když se jedná o smutnou záležitost. Majka
Milá Majko,
dostali jsme od Tebe krásný sváteční dárek – děkujeme srdečně!!
Budeme si to na Tebe pamatovat 🙂
Měj se hezky, děkujeme za každou Tvoji návštěvu na webu, o laskavých komentářích ani nemluvě…
Všechno dobré, M+M
Míšo,díky za nádherně napsaný text a Mirek pořídil krásné fotografie.
Děkujeme za návštěvu a pochvalu – potěšila jsi nás. 🙂