Čtyři budovy, které svým vzhledem jasně upomínají na dobu vzniku
Na podzim loňského roku několikrát proběhla akce „otevřených dveří“ architektonických památek. Mirek se samozřejmě zúčastnil s fotoaparátem, mne zaskočila nemoc, a tak jsem později vyhledala informace na webu – jeho fotky a zajímavé příběhy, které jsem načetla z různých zdrojů, jsou v následujícím článku – třeba zaujmou i další zvídavé lidičky.
Nepřehlédnutelná Zvachova vila v Jihlavě byla postavena v roce 1924 českobudějovickou firmou Bratři Petrášové.
Stavebník Bedřich Zvach zadal celou stavbu Františku Petrášovi (1885–1976), významnému architektovi, který založil v roce 1920 v Českých Budějovicích spolu se svými bratry Petrem, Václavem a Ludvíkem stavitelskou firmu proslavenou výrobou dutých cihel, tzv. petrášek.
V roce 1921 patentoval František Petráš vynález duté cihly ve tvaru písmene T s příčnými dutinami v řezu. Nízká hmotnost cihly byla daná vylehčením hlíny lignitem, který při výpalu vyhořel. Cihly se zvláštním uspořádáním otvorů se používaly na vyzdívání vnějších stěn.
Za specifický vynález byl František Petráš vyznamenán na Expozici mezinárodní architektury v Gentu (1921) a Turíně (1922). Firma Bratři Petrášové zanikla v roce 1946.
I tento objekt byl v nových poměrech po válce využíván pro „potřeby lidu“, paní Emilie Zvachová zde ale mohla v podkroví, které šlo v zimě jen těžko vytopit, bydlet až do roku 1959.
V současnosti má Zvachova vila na Jiráskově ulici nového majitele, který provedl v roce 2017 rekonstrukci historického objektu a za domem moderní, skvělou přístavbu pro bydlení. Nový obytný blok necloní ani nekonkuruje – souzní.
Nedaleko odtud, také na Jiráskově ulici, nelze opominout vilu, která v současnosti patří počítačové firmě – v roce 1932 však byla postavena pro manžele Hornovy. MUDr. Vítězslav Horn (1893–1965) byl ředitelem a primářem chirurgického oddělení jihlavské nemocnice, jeho manželka Anna (1903–1986) byla vnučka podnikatele Carla Löwa, majitele textilní továrny v Heleníně a Malém Beranově u Jihlavy.
Dr. Horn byl za války jako vlastenec a aktivní člen Sokola vězněn šest let v Buchenwaldu, po únoru 1948 ho komunisté coby představitele buržoazie zbavili ředitelského místa a s celou rodinou z vily vystěhovali.
Hornova vila byla postavena podle návrhu architekta Bohumíra Čermáka, žáka vídeňského profesora Otto Wagnera. (Viz také článek Josef Hoffmann.)
Třetím domem, který tvoří neodmyslitelný kolorit Jihlavy, je Legiodům, stavba v duchu rondokubismu, která byla slavnostně otevřena na konci roku 1924. Trojkřídlou budovu v tzv. národním stylu postavil ve svažitém terénu podle projektu Jaroslava Dufka stavitel Skorkovský.
Nelze nezmínit „živoucí“ kulturní pamětihodnost v parčíku u Legiodomu – Masarykova Lípa střízlivosti byla vysazená v roce 1946 a je spolu s památeční žulovou deskou jednou z mála existujících památek, které zůstaly na místě a přežily dobu komunistického ničení připomínek na prvního prezidenta Československé republiky.
Asi 50 metrů od Lípy střízlivosti naleznete při procházce parkem Lípu svobody, která tam byla jako symbol republiky vysazena v roce 1989.
Čtvrtou, a v současnosti asi nejobdivovanější jihlavskou stavební památkou, je secesní vila Marie Karas v ulici Jana Masaryka. V roce 2016 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce (prohlídky při jejím otevření jsme se zúčastnili, bohužel fotografie nemáme) a rok poté získala ocenění Stavba roku 2017.
Secesní vilu vybudoval v roce 1902 jihlavský stavitel Josef Kubička podle projektu Ladislava Novotného z Počátek. Majitelka paní Marie Karas, která měla velmi blízký vztah k továrníkovi a podnikateli v oboru soukenictví Karlu Schumpeterovi z Třeště, se přistěhovala do Jihlavy z Vídně a žila tu se svou dcerou od roku 1897. Dalším majitelem se stal židovský obchodník Gabriel Hellmann, ten ale s celou rodinou zahynul v koncentračním táboře.
Po válce sloužil objekt pro školství, jako hodně zanedbaný ho v první dekádě 21. století koupili manželé Kličkovi a zadali rekonstrukci stavební firmě Podzimek a synové z Třeště.
Objekt, v současnosti využívaný jako kancelářské prostory, má jedno podzemní a čtyři nadzemní patra – a z vlastní prohlídky víme, že výsledný efekt rekonstrukce trvající tři roky je opravdu návrat na začátek 20. století – okouzlující jsou původní malby a zábradlí na schodišti, dobové radiátory i množství drobných detailů odkazujících na dobu secese.