Výlet v rámci akce Za posledním puchýřem do Semil 15. – 18. listopadu 2018
Druhý den: pátek 16. 11. 2018
Z Železného Brodu, kde jsme byli ubytovaní v penzionu Starý Mlýn, to bylo do Turnova autem asi 20 km. Rozhodli jsme se pro prohlídku města, návštěvu Muzea Českého ráje a pěší trasu z Turnova na rozhlednu Hlavatici a dále populární a pohodovou hřebenovkou kolem hradu Valdštejna přes Hruboskalské vyhlídky až k zámku Hrubá Skála, pak Myší dírou do Lázní Sedmihorek a návrat vlakem zpět do Turnova k autu (celkem 17 km).
Do zdejšího kraje jsme přijeli jako účastníci akce Za posledním puchýřem, letos pořádaným odborem KČT Semily, a přestože nabídka v rámci společného programu byla bohatá, dali jsme přednost putování v pětičlenné skupince místy dobře známými z dřívějších návštěv.
Ranní prohlídka města pod paprsky slunce prohřívajícího podzimní chlad v téměř prázdných ulicích nás plynule uvedla do KPČ (kulturně-poznávací činnost 🙂 ), které jsme chtěli věnovat začátek dnešního dne.
Jak jsem zmínila, nebyla to první návštěva, proto zájemce odkazuji na články z roku 2009: Český ráj a Český ráj II., kde naleznou fotozpravodajství, dnes zařadím pouze nové komentované fotografie.
Prohlídku Turnova (asi 14 tisíc obyvatel) jsme zahájili nedaleko od místa, kde náš kamarád Václav zaparkoval auto.
Josef Pekař, označovaný za následovníka Františka Palackého, se narodil v Malém Rohozci, jeho vědecký zájem patřil zejména husitství a pobělohorské epoše. Skandálním závěrem jeho dlouholetého zkoumání bylo, že husitství způsobilo v zemi rozklad a anarchii, také dobu jiráskovského „temna“ zdaleka nepovažoval za temnou – není proto divu, že za komunismu byly knihy profesora Josefa Pekaře, rektora Karlovy univerzity, na indexu, a povědomí o něm a jeho práci bohužel mizivé.
V 9 hodin se otevřelo místní Muzeum Českého ráje a já jsem svým souputníkům slibovala, že mimo jiné tu uvidíme slavné kopie Českých korunovačních klenotů zhotovené učiteli turnovské šperkařské školy – v roce 1967 vznikla kopie Svatováclavské koruny pro československý pavilon na Světové výstavě EXPO Montreal 67, v roce 1980 kopie žezla a jablka. Při návštěvě v roce 2009 ve mně zanechala prohlídka vystavených Korunovačních klenotů mohutný dojem, který dosud nevyprchal. Ale… Nejenže klenoty se tu nenacházely, nikdo z personálu dokonce neměl ani povědomost o podobné výstavě… Poslední informace, kterou jsem doma zjistila, uvádí, že tehdejší výstava v Turnově byla příležitostná, kopie klenotů jsou snad majetkem Správy pražského hradu a občas se někde vystavují.
Přesto návštěva muzea zdaleka nevyšla na prázdno a já jsem jako vždycky při odchodu litovala, jak čas při daném limitu rychle pádí…
Rozhlédli jsme se po náměstí Českého ráje (jak jinak pojmenovat, že? 🙂 ), našli směrovník a vydali se po zeleně značené trase směrem Hrubá Skála.
Turistická značka nás vedla kolem rodného domu profesora Jana Patočky.
Významnou historickou památkou města Turnova je židovský hřbitov – dočetla jsem se, že prý jsou na něm pochovaní předkové Pavla Tigrida a spisovatele Ivana Olbrachta.
Na městském nádraží jsme podle pokynů na směrovníku přešli na červenou značku, opustili postupně městskou zástavbu a během stoupání k rozhledně Hlavatice vydatně obdivovali na obzoru nepřehlédnutelný stříbrolesklý hrot rozhledny na Ještědu.
Asi postačí sdělení, že hruboskalská vyhlídková cesta se povedla a zcela naplnila naše očekávání – snad to bude patrné i z následujících obrázků.
Z parkoviště před hotelem na Hrubé Skále jsme se vydali zeleně značenou cestou do Lázní Sedmihorky – začátek sestupu je velmi atraktivní, neboť vede úzkou a vysokou skalní rozsedlinou zvanou Myší díra.
Dr. Šlechta založil na tomto místě vodoléčebné lázně v roce 1841, název zvolil podle minerálního pramene Sedmihorka, známého od roku 1702. Lázně měly dobrou pověst a přilákaly i mnoho známých osobností – jezdili sem Neruda, Krásnohorská, Mošna a mnozí další, též zahraniční, návštěvníci. Po válce tu bývala zotavovna ROH (kdysi na začátku sedmdesátých let jsem tu také byla, též na Hrubé Skále, ale vzpomínka na tehdejší bezčasí mi nezůstala žádná), od roku 2000 tu snad byl hotel, teď vše zeje prázdnotou…
Ještě nějaký kilometr jsme šlapali na nádraží Karlovice-Sedmihorky, odkud jsme v 15:18 odjeli do Turnova a autem pak do Železného Brodu.
Čas se nachýlil a v železnobrodském Starém Mlýně dovolil jen kratičkou pauzu – v Semilech začínal puchýřový program, o který jsme hodně stáli: Václav, František, Mirek a já jsme si velice užívali v kině Jitřenka na přednášce Turistika za kamennou krásou po Libereckém kraji – Ing. Jan Grégr z Technické univerzity v Liberci doprovázel slovem svou obsáhlou prezentaci, kterou jsme při nejlepší vůli nebyli schopni při prvním shlédnutí vstřebat. Ten hodný pán sdělil posluchačům svůj mail, na němž mohli požádat o zaslání videoprezentace – hned po návratu jsem tak učinila, on okamžitě vyhověl a do této doby, kdy vlastně až skoro po roce píšu o Semilsku, jsme se zdejšími polodrahokamy a horninami zařazenými v zájmovém souboru Ing. Grégra potěšili už několikrát.
S Miluškou jsme se sešli až po 9. hodině večer, kdy skončila schůze sekce pěší turistiky, jíž se zúčastnila – ve štábu jsme poprvé uviděli Kalendář turistických akcí 2019 v oblasti KČT Vysočina, který tu byl pro zájemce volně k dispozici – měli jsme radost, protože my jako jeho tvůrci jsme ho poprvé viděli vytištěný – členové vedení naší oblasti neměli pocit, že by nás mohl zajímat – inu, kdo nikdy nic takového nevytvořil, nemá představu, co autor prožívá…
V semilské pizzerii jsme u vynikající krmě uspořádali brífink a ujasnili si program na zítřek – podle propozic pořadatelů Posledního puchýře projdeme v sobotu 17. listopadu 2018 turistickými vavříny ověnčenou Riegrovu a Kamenického stezku.