Borová Lada 2021

Pěší výlety šumavskou přírodou a prohlídka památek v okolí
10. – 17. července 2021
Ubytování v penzionu U Puštíka

V sobotu 10. července odpoledne jsme se setkali na tradičním místě U Puštíka v Borových Ladech, kam většina účastníků přijela auty. Akci, jako vždycky, připravila pro 11 účastníků Ing. Míla Bradová, předsedkyně KČT Tesla Jihlava.
Naše miniskupinka (Miluška, František a já) se tentokrát dostavila bez bicyklů – nastalá životní situace nabídla změnu, které jsme se rádi přizpůsobili. Míla, znalkyně „ráje šumavského“, vymyslela program pro všechny případně nastalé druhy počasí. (Kdybychom jej chtěli realizovat, šumavský týden by musel trvat měsíc. 🙂 )
Teprve k večeru jsme podnikli obligátní vycházku na Svinná Lada a Chalupskou slať.

Na konci článku uvedu odkazy na místa, která jsme dříve navštívili – podle chuti kliknete.

O neděli 11. července se nedá prohlásit, že byla sluncem zalitá. Místním autobusem jsme dojeli do Kvildy, odtud ťapali na Jezerní slať, pak na Horskou Kvildu, kde začalo urputně pršet. Restaurace hotelu Rankl ale poskytla příjemné útočiště, kde jsme se domluvili, že pěší turistika by dnes nebyla to pravé, takže jsou na řadě muzea a památky. Autobusovou linkou jsme se dostali zpět do Kvildy, kde jsme si v místním muzeu zopakovali stálou expozici zachycující historii obcí Kvilda a Bučina – vždycky se dá nalézt něco dříve přehlédnutého.
Zdejší zcela nová výstava Podmalby na skle nás uchvátila vystavenými obrázky, svým uspořádáním i dokonalými popisky – bylo to vpravdě nedělní podívání.
Expozice vznikla v rámci česko-bavorského projektu a zaměřuje se na téměř stoletou produkci obrázků. Tato technika se dostala na Kvildu díky několika malířům z Bavorska v první čtvrtině 18. století. Obrázky jsou namalovány zrcadlově obráceně na rubové straně skla.
Předpokladem zdejší výroby podmaleb byla existence několika blízkých sklářských hutí vyrábějících potřebné tabulové sklo. Kvildská malířská velkodílna dosáhla největšího rozmachu kolem roku 1850, kdy roční produkce čítala až čtyřicet tisíc obrázků na skle. Podstatně levnější barvotisky však začaly vytlačovat podmalby, takže na konci 19. století zdejší dílna zanikla.

Pondělí 12. července jakoby chtělo poutníkům vynahradit včerejší absenci sluníčka – byl správný den pro návštěvu nejvyšší hory Šumavy. Spoléhat se pouze na dopravní linky zdejšího regionu – to nelze. Jeli jsme proto Františkovým autem z Borových Lad do Nové Pece, odtud v 10.13 autobusem na Jelení Vrchy, které Miluška určila jako začátek naší trasy – start byl ale z uvedených důvodů možný až v poledních hodinách.

Trasa: Jelení Vrchy, Dolní a Horní portál Schwarzenberského kanálu, po MTZ Hučina – ZTZ Plešné jezero – zážitkovou trasou k pomníku A. Stiftera – ŽTZ Plechý – ČTZ Rakouská cesta – MTZ Říjiště – ZTZ Koňský potok – ŽTZ Jezerní potok – Nová Pec = 20 km

První dřevěné domky byly na Jeleních Vrších postaveny pro dřevorubce a plavce současně se stavbou plavebního kanálu na konci 18. století. K původním pěti domkům přibyly další a v roce 1945 tu žilo ve 38 domech 260 obyvatel.
Na infotabuli dále čteme, že zde žili a pracovali skvělí kameníci. Při stálém zdokonalování kanálu přišel jejich um často ke slovu. Tunel s ozdobnými kamennými portály by se dal označit za jejich vrcholné dílo. Skutečné umění předvedli postavením pomníku Adalberta Stiftera nad Plešným jezerem v letech 1876–1877.

Tunel měl původně 419 m, ale kvůli plavení dlouhého dřeva byl zkrácen na dnešních 397 m. Na začátku tohoto tisíciletí byly provedeny opravy portálů, části kanálu a také téměř 300 pamětních křížů, božích muk, poklon a pamětních kamenů v celém území Národního parku Šumava.
Na rozcestí u potoku Hučina jsme přešli z modré turistické značky na zelenou a po ní se dostali k Plešnému jezeru.

Na břehu jezera vyrostla v roce 1911 z popudu knížecí správy tzv. Lucemburská chata, která nabízela občerstvení a ubytování pro 14 osob. Roku 1935 byla rozšířena pro 46 hostů. Výstavná chata v roce 1945 vyhořela a o rok později zde pro pohraniční stráž vyrostla budova roty s dalšími dvěma domky. Roku 1981 vojáci objekt opustili a po osmi letech pro zchátralost zbořili.

Vynadívali jsme se na hru světla v jezerní hladině a vydali se zážitkovou trasou k pomníku Adalberta Stiftera (1805–1866), rodáka z nedaleké Horní Plané, a pokračovali na vrchol Plechého.

Tady bylo to správné místo, abychom nahlas vzpomněli na Mirka, který Šumavu miloval.
Vkrádala se mi myšlenka, že i já jsem tu možná naposledy. Dnes byla naše skupina pětičlenná – všichni jsme bez problému zvládli náročnější sestup k hraničnímu kameni pod Plechým, i když zdaleka ne tak křepce, jako kdysi. 🙂
Od hraničního rozcestí Rakouská cesta to už byl po modré turistické značce „choďák“ až k Říjišti, pak po zelené značce kolem Koňského potoka na rozcestí k akvaduktu, odtud žlutě značenou trasou až do Nové Pece k autu. A bylo 20.30.

Cestou do penzionu nastala v autě shoda, že jsme společně zažili výjimečný den se záviděníhodnými výhledy. Kdo ta místa za krásného dne prošel, dobře ví, že nepřeháním.

V úterý 13. července pokračovalo turistické radování na jiné, neméně krásné trase: dnes jsme přišli vzdát hold druhé významné technické památce, Vchynicko-tetovskému plavebnímu kanálu, který, stejně jako kanál Schwarzenberský, vyprojektoval inženýr Josef Rosenauer na přelomu 18. a 19. století.
Trasa: autem do Srní – po MTZ do Starého Srní – Pod Kostelním vrchem – ZTZ Hauswaldská kaple – kolem Vchynicko-tetovského kanálu do Mechova – po svahu Spáleného vrchu do osady Sedlo – kolem Sedelského vrchu – výstup ke Klostermannově vyhlídce – Vodní zámek – nádrž pro vodní elektrárnu Vydra – Srní = 14 km

V 9 hodin odvezl František nás čtyři turistky autem do Srní, odkud jsme se všichni vydali po modře značené trase přes Staré Srní ke Vchynicko-tetovskému kanálu.

Autory projektu, který se snaží alespoň částečně obnovit posvátnost tohoto místa, jsou architekt Karel Janda, sochař Václav Fiala a sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová, známá svými skleněnými sochami a reliéfy umístěnými nejen na Šumavě.
Z místa promodleného a překypujícího lidskou nadějí jsme z kopce sestoupili k plavebnímu kanálu a sledovali pouť vody až k Mechovu, kde vtéká podzemním potrubím do akumulační nádrže u osady Sedlo.

V roce 1710 získalo osm sedláků vypálením lesa první půdu pro pole a založili osadu Sedlo, živili se především jako dřevorubci.

Ze svahů Spáleného a Sedelského vrchu jsou unikátní výhledy do údolí vytvořených řekami Vydrou a Křemelnou. Odbočili jsme z trasy a vystoupali na Sedelský vrch (926 m n. m.), abychom uctili památku Karla Klostermanna a zároveň si užili výhledu do údolí, kde se u Čeňkovy pily stéká Vydra s Křemelnou a jejich vody tečou dál směrem k Sušici pod názvem Otava.

Značená trasa nás po úbočí Sedelského vrchu dovedla k objektu zvanému Vodní zámek –František a Miluška mi vysvětlili význam tohoto zařízení: voda ze Vchynicko-tetovského kanálu, která je podzemním potrubím přivedena do nedaleké akumulační nádrže, putuje do vyrovnávací komory, tzv. vodního zámku, odkud padá tlakovým potrubím o délce 900 m, s výškovým rozdílem 216 m, na dvě Francisovy turbíny v elektrárně Vydra.
Je-li z různých důvodů potřeba zastavit tok vody do elektrárny, uzavře se „zámek“.

Jako naprostý technický nevzdělanec byla jsem všemi skutečnostmi okouzlena a vůbec si nedovedu představit, že někdo (v tomto případě Ing. Karel Kosek) může tak skvělý projekt vymyslet.
Na infotabuli u Mechova jsem se dočetla, že ve Vydře se vyrobí kolem 25 000 MWh elektrické energie za rok, což prý odpovídá energii vzniklé v tepelné elektrárně spálením uhlí ze 30 vlaků (ale není udáno kolik mají vagónů 🙂 ) nebo spálením zemního plynu o objemu 6,6 milionů m³.

V této nádrži se shromažďuje voda z Vchynicko-tetovského kanálu, který byl původně vystavěn pro plavbu polenového dříví – naposledy se v něm plavilo v roce 1958. V současnosti se z původní délky 14 km využívá pro elektrárnu úsek 9,5 km dlouhý (od Hradlového mostu do Mechova).

Plavební kanál je spolu s 10 klenutými původními mostky zapsán v Národním památkovém ústavu v Praze jako kulturní nemovitá památka technického významu.

Cestou zpět do Srní bylo téma hovoru jasné – já jsem měla plnou hlavu technických zajímavostí a obdivu k práci šikovných jedinců, a tak jsem vděčně uvítala zastávku u Hradlového mostu, odkud řeka Vydra dává část svého toku do služeb lidstvu.
Dnešní putování po „cestě vody“ bylo tím završeno.
Přes nepříliš dobrou předpověď počasí se den vydařil, večer ale přišel hrozivý vítr.

Dalo by se říct, že do vod Vydry a Křemelné jsme popatřili i ve středu 14. července, protože kvůli nejistému počasí jsme s Mílou a Františkem zamířili autem do Sušice, rozložené po obou březích řeky Otavy. Po orientační vycházce městským centrem jsme si dopřáli návštěvu muzea, které stojí za zhlédnutí nejen kvůli vyhlášené expozici sirkařství.

Na přiložené kovové desce se zvědavý turista dočte zaznamenáníhodný příběh: V roce 1672 jistý rytíř nešťastnou náhodou (!) prostřelil obraz sv. Anny v blízké kapličce. Když přijel do Sušice, uprostřed rynku spadl z koně mrtev. Místo bylo označeno kamenem, přes který se každý bál přejít, aby ho nepotkalo neštěstí. Prý alespoň rýma nebo bolesti hlavy se do druhého dne dostavily.
Pro jistotu jsme zůstali v uctivé vzdálenosti. 🙂

V muzeu, které vzniklo v roce 1880 jako první na Šumavě, je několik expozic, takže jsme si přišli na své: nejnavštěvovanější je asi expozice přibližující světoznámou výrobu zápalek, zahájenou v Sušici už v roce 1839, nechybí ani výstava šumavského sklářství, zajímavý je zdejší mechanický betlém.

Unikátní je tzv. sušický cínový poklad, který se zachoval „díky“ nešťastnému osudu zdejšího měšťana Adama Čecha. Ten po roce 1620 opustil zemi, ale cínové nádobí ze své domácnosti uschoval do klenby svého domu. Adam Čech se do vlasti již nevrátil a uložený poklad byl nedotknutý objeven ve 30. letech 20. století při generální opravě domu.
Sušický soubor dokládá řemeslnou a výtvarnou úroveň ryze užitkového i dekorativního nádobí používaného v našich domácnostech v rozmezí let 1570 – 1620 a zároveň představuje největší zachovaný nález cínového nádobí v Evropě.

Z náměstí v Sušici žádný turista nepřehlédne lákavý výstavný objekt na nedalekém zalesněném kopci – z rozcestníků se dozví, že je to Andělíček a samozřejmě neodolá návštěvě. Vydali jsme se značenou cestou nejdříve po nábřeží Otavy, pak vzhůru ulicemi.

Za vlády Josefa II. byla kaple zrušená, v dražbě ji koupil děkan Prokop Harrer, v roce 1799 byla znovu otevřena. Současná podoba pochází z roku 1936. Podle záznamů přišlo na poutní místo v roce 1908 asi 10 000 lidí.

Zařazuji mapu města a okolí:

Při sestupu z vrchu Stráž nás provázela dramatická oblaka, ale déšť se z nich plnou silou spustil po 5. hodině odpolední, když jsme vyjeli ze Sušice a stoupali k horám. Přívaly vody byly tak prudké, že je stěrače nestačily brát, potoky vody a kamení se hrnuly z kopců, silnice plná zatáček se stala nepřehlednou a nebezpečnou. Bylo třeba zastavit, průtrži vody a vichřici se nedá vzdorovat. Po půlhodince běsnění ustalo a na silnici se pomalu začala objevovat auta.
Po příjezdu do penzionu jsme se dozvěděli, že v nedalekém Bavorsku zemřelo při té bouřce několik lidí, řada je nezvěstných, vznikly velké materiální škody.

V noci vydatně pršelo, nepřestávalo ani ve čtvrtek ráno 15. července, plánovaný program byl tedy přehodnocen a z nabízených možností vybrána návštěva Vimperka a tamějšího hradu, nedávno po opravách zpřístupněného, tedy turistická KPČ (kulturně poznávací činnost), jak se kdysi říkávalo. 🙂

Po zaparkování auta nejdříve „povinná“ procházka centrem města.

Zakoupili jsme oba prohlídkové okruhy, tedy Horní i Dolní zámek, taktéž vstup do nedávno po opravách otevřeného a rozšířeného Muzea Vimperska, a trávili tu příjemné hodiny, zatímco venkovní svět byl protkaný častými přeháňkami.
V klidu a soustředěně jsme prošli všechno, co v roce 2011 spolu s Mirkem před začátkem rekonstrukce, kdy jsme viděli tzv. odstrojený zámek – před opravami budov vše vyklizeno a připraveno k nástupu řemeslníků.

V Dolním zámku jsou místnosti, kde kdysi byl velký sál, v 18. století zakrytý sníženým stropem, našly se tam původní stropní malby ze 17. století, krásně zachovalé. Rekonstrukce začne příští rok, hotovo má být v roce 2028. Takže…. 🙂

Muzeum je ve dvou poschodích, v mnoha místnostech. Dozvěděli jsme se informace o Zlaté stezce: měla tři větve, nejstarší byla Prachatická, druhou vzniklou byla Vimperská, nejmladší je Kašperskohorská – krásně jsme si početli o jejich průběhu a významu pro rozvoj kraje.

Muzejní expozice zachycují i sklářství, knihtisk, přírodu a její obyvatele, zkrátka se tu člověk nenudí. K velmi přitažlivé návštěvnické činnosti patří, že si v muzeu zájemci mohou vyzkoušet řízení saní plně naložených dřevem a na vlastní kůži tak posoudit schopnosti a sílu někdejších horalů, kočírujících nohama v hlubokém sněhu těžko ovladatelné sáně, které se v zatáčkách řítily s kopce.
Pokus o stahování dřeva z hor byl nervák nejen pro aktéra, ale i pro ty, kteří s očima přilepenýma k obrazovce přihlíželi a čekali na smrtelný karambol… František to nevzdal a při třetím výjezdu zdárně dovezl náklad dolů.
Míla skončila u třetího stromu, moje sáně se ani nestačily pořádně rozjet, když jsem narazila hned do prvního stromu a na obrazovce se objevil text: Práce dřevorubce byla namáhavá a velice obtížná, často docházelo ke smrtelným úrazům. 🙂

Déšť, který nás provázel cestou domů, nám připadal skoro přívětivý. 🙂

Pátek 16. července byl dnem, kdy se nám podařilo přidat do šumavské mozaiky dlouho očekávaný kamínek – po zdařilé logistické akci Miluščině jsme se vydali na letošní top trasu: z Knížecích Plání po červené turistické značce do Strážného. Míla musela skloubit dobu potřebnou pro zdolání trasy s odjezdy autobusů, a tak požádala paní starostku Borových Lad o možnost vystavení povolenky pro cestu autem na Knížecí Pláně, abychom ušetřili čas. Měli jsme štěstí – letošní limit nebyl ještě vyčerpán, proto dostal Pavel na číslo svého auta povolení.
Tak se stalo, že už v 8.15 jsme byli u hájenky na Knížecích Pláních, místě startu.
Nikde ani živáčka, všude ticho, jen ptáci zpívali, oči se utápěly v desítkách druhů zeleně, nade vším modrá obloha ozdobená oblaky jako z vaty vyrobenými…
Mnoho let jsme se s Mirkem těšili na tuto cestu, kam je tak nesnadný přístup – dnes se mi podařilo uskutečnit ji v doprovodu Milušky, Františka a Zdeňky, Pavlovy manželky. Krása a nynější nedotčenost této historické krajiny přesáhla moje dřívější představy a očekávání.
Na české straně řeky Řasnice, která nás svým údolím odděluje od Bavorska, bývalo několik vesnic: Stodůlky, Žďárek, Horní a Dolní Světlé Hory a množství samot – obyvatelé byli odejiti, jejich domy si postupně bere zpět příroda, u cesty, která po staletí tvořila spojnici mezi zdejšími obyvateli, je jen množství křížů, péčí šumavských a bavorských obyvatel udržovaných.

Trasa: Knížecí Pláně – bývalý kostel a hřbitov – po ČTZ k Hraničnímu kameni u Červeného potoka – bývalé Stodůlky – Žďárek – Pod Žďáreckou horou – rozcestí Josefov – Světlohorská cesta – bývalá obec Horní Světlé Hory – rozcestí Na Kapličce nad Strážným – po ŽTZ Vimperskou Zlatou stezkou do Strážného, odtud autobusem do Horní Vltavice, pak autem do Borových Lad = pěšky 15 km

Mlčky jsme prošli tichá místa, po staletí obývaná lidmi, jejichž modlitby se staly součástí této krajiny a vstoupili na louky s dalekým, až snovým výhledem. Několikrát jsme na kameni u cesty uviděli tabulku se jmény někdejších statků a lidí, kteří zde bydleli – dali je sem čeští i němečtí potomci, ale i pracovníci Národního parku Šumava, kteří při průzkumu narazili na zbytky bývalého osídlení.

Na té podivuhodné trase, kterou jsme dnes absolvovali, jsme napočítali 20 křížů, božích muk či poklon, takže se dá říct, že to byla cesta křížová. (Pocitům a myšlenkám se meze nekladou.)

Informační deska nás seznámila s historií Žďárku a nedalekých Stodůlek:
V roce 1774 bylo zde postaveno prvních šest domů, ves se táhla v délce 3,5 km a dělila se na Přední (Stodůlky) a Zadní Žďárek. V každé části se mluvilo rozdílným dialektem, protože v Předním převažovali osídlenci z rakouské části Šumavy, kdežto ve výše položeném Zadním Žďárku osídlenci z pasovského biskupství.
Na podloží chudém na minerály rostla i chudá píce, proto hospodáři museli dobytek po několika letech obměňovat, aby jim nepošel na celkovou sešlost.
Až 180 obyvatel se živilo, jak mohlo. Většina byla zaměstnána v knížecích lesích. Přes zimu si přivydělávali třeba výrobou dřeváků, v létě pak sběrem lesních plodů.
Byla zde i škola a místní obyvatelé prosluli také jako muzikanti.

Je čas zařadit mapku dosud prošlé trasy:

Na rozcestí Pod Žďáreckou horou jsme minuli žlutou turistickou značku vedoucí k hraničnímu přechodu Landruck a pokračovali stále po ČTZ.

U nedalekého směrovníku Josefov (bývala tu osada toho jména) také odbočovala žlutě značená trasa k hranici do míst, kde stávala ves Dolní Světlé Hory, na protějším bavorském kopci kdysi vznikla, a dosud stojí, výstavná obec Hinterfirmiansreut. My jsme však podle plánu mířili k horní části bývalé obce.

Dřevařská osada Horní Světlé Hory byla založena na konci 18. století. Postupně zde vyrostlo 95 domů, kde žilo více než 600 obyvatel. Uživily se tu tři hospody, tři obchody. Byl zde truhlář, kolář, dva mlýny a dvě pily. V Horních Světlých Horách stávaly i tři kaple. Nad vsí dodnes najdeme tzv. Pohanské (Slunovratné) kameny – vztyčené žulové balvany, opředené mnoha pověstmi. Kameny jsou k nalezení na hřebeni kopce Homole (1056 m n. m.)
Světlé Hory dostaly název po bukových lesích, rostoucích na okolních svazích, dřív prý se obci říkalo Světlá Bučina. Ze vsi se dodnes dochovaly jen zbytky základů budov, terasy či zplanělé ovocné stromy. U cesty jsou ruiny bývalé školy, postavené roku 1798 a přestavěné v roce 1910.

Na Světlohorské cestě, liduprázdné a překrásné, potkáváme pouze kříže a nad hlavou nám tmavnou oblaka, chystá se na déšť.

Když se silně rozpršelo, byli jsme v oblasti Strážného, ale náš postup byl deštěm značně ztížen. Všude kolem byly tragické následky bouřky, která prý tam řádila 8. července. Cesta sice byla zprůchodněná, ale po obou stranách množství polámaných stromů, zkáza…

Mapka druhé části cesty:

Velký dřevěný kříž nad Strážným, v mapách označovaný jako Na Kapličce, jsem kvůli slotě nevyfotila – na mapce vidíte, že odtud jsme se vydali po žlutě značené cestě do Strážného, což bývala trasa Vimperské větve Zlaté stezky, která do Strážného přicházela z Pasova a přes Horní Vltavici pokračovala do Vimperka.

V žádném případě jsme si nenechali deštěm zkazit náladu – právě jsme prošli korunní trasu oblasti a zažili nádherný den. Autobus nás ze Strážného dopravil do Horní Vltavice, kde nepršelo a bylo přívětivě. Zdeňka zavolala Pavlovi, ten právě z cyklovýletu dorazil do Borových Lad, sedl do auta a přijel pro nás, takže jsme nemuseli čekat na linku Vltavice – Borová Lada.

Z dnešní trasy pouze 15 km dlouhé, zato nabité emocemi, jsme byli nadšení. Příjemný závěrečný večer ve společnosti přátel byl korunován poděkováním organizátorky akce Milušky všem účastníkům, předáním diplomu a pozváním na putování v roce 2022.
Jistě mi věříte, že si moc přeju zase tam být.

Sobota 17. července byla cestovní – říká se, že člověk někdy bývá po dosažení touženého cíle smutný, že už není oč usilovat… To ale nebyl náš případ: v autě jsme s vděčností k přejícímu osudu a s jiskrou v oku vzpomínali na události a zážitky minulého týdne a přáli si opakování. 🙂
Závěrem společné foto účastníků s majitelkami penzionu U Puštíka v Borových Ladech, které jsem dostala od Míly Bradové:

Některé související články a fotografie:
Borová Lada 2011 – zámek Vimperk, Hauswaldská kaple
Krajem pětilisté růže – Volary – Plechý, A. Stifter
Borová Lada 2012 – Vchynicko-tetovský kanál
Borová Lada 2013 – Strážný, Hauswaldská kaple
Borová Lada 2014 – Plešné jezero
Krajem pětilisté růže – Horní Planá – Plechý a okolí
Borová Lada 2016
Borová Lada 2017