Pochod Giacoma Casanovy 2022

TJ Sokol Duchcov, členové oddílu turistiky, pořádali akci, která už léta přivádí turisty z celé republiky do severozápadních Čech
Od 18. do 21. srpna 2022 jsme byli ubytovaní v hotelu Casanova v Duchcově a poznávali město, České středohoří i Krušné hory

Pro naši jihlavskou skupinu, tentokrát šestičlennou, připravila (jako vždycky 🙂 ) program rodačka z Duchcova, lektorka pěší turistiky Ing. Míla Bradová.
Ve čtvrtek 18. srpna jsme se Václav, František, Iva a já setkali v 10 hodin v Třebízi s Mílou a Pavlem, kteří dorazili z Duchcova, kam už před několika dny z Jihlavy přijeli.
Třebíz je rodištěm velmi oblíbeného a uznávaného kněze a spisovatele Václava Beneše Třebízského.

Iva Svobodová mi laskavě poskytla fotografie, které během celého pobytu nafotila, jen některé zde zařazené jsou z mého přístroje „ščudla“.

Po prohlídce rodného domu jsme zašli se skvělou průvodkyní paní Bakalářovou do několika dalších stavení (Cífkův statek z konce 18. stol., ševcovna, výměnkářská chaloupka, krám). Prohlídku s námi absolvovaly i děti ze soukromé mateřské školy, na jejichž chování bylo vidět, že jsou vzorně vedené a chytré. Prošli jsme skalním amfiteátrem za vesnicí a dostali se na vrch, kde je socha spisovatelova.

Další zastávkou byl magický Panenský Týnec – chtěli jsme využít příležitosti k načerpání energie.

Více o Třebízi a Panenském Týnci je ve článku Za posledním puchýřem do Teplic v Čechách .
Louny nás jako loni cestou do Duchcova přilákaly svými pamětihodnostmi, dnes jen několik fotografií:

Miluška nás upozornila na 272 metrů dlouhý záplavový most, který spojuje Louny a Dobroměřice. Kamenný obloukový most se 40 pilíři byl 6 metrů nad terénem stavěn v letech 1814 až 1863 v místech, kde se Ohře při záplavách rozlévala; je chráněn jako technická památka.

Za Dobroměřicemi jsme odbočili na starou silnici směrem k Červenému vrchu, auta zůstala na parkovišti a my jsme vystoupali k Ejemově chatě, kterou v létě 1911 slavnostně otevřeli lounští turisté. Chatu pojmenovali po svém předsedovi, který stavbu inicioval, ale nedožil se jejího dokončení.

Dřevěnou vyhlídkovou vížku pojmenovali Lounští po místním podporovateli turistiky MUDr. Josefu Frotzlovi. Odboru KČT Louny se majetek v 90. letech vrátil ve značně zbědovaném stavu, chatu se podařilo zprovoznit, ale opravy stále probíhají. Ti, kteří chtějí lokalitu navštívit, najdou ji též pod názvem Frotzelova rozhledna na Stříbrníku.
My jsme si slibovaných dalekých výhledů kvůli panující oblačnosti sice neužili, ale blízké kopce Českého středohoří nás hodně potěšily.

Asi pět kilometrů před Bílinou jsme odbočili z hlavní silnice k nedaleké vsi Mirošovice, o níž jsou jako o majetku kláštera v Oseku zprávy už v roce 1207, dnes tu žije asi stovka obyvatel. Ti se mohou každý den těšit pohledem na nádherný barokní kostel sv. Vavřince. Světcův obraz na oltáři je prý dílem Petra Brandla z roku 1710.

Po příjezdu do Duchcova jsme se ubytovali v hotelu a zašli do štábu, abychom se zaregistrovali. Jako pokaždé sídlili pořadatelé v přízemí budovy ZŠ J. Pešaty, hned vedle tělocvičny, které mohli využít turisté pro spaní na zemi. Dříve jsme tu také nocovali, teď už tělo velí jinak. 🙂

Byli jsme velmi přívětivě přivítáni, krátce jsme si obě strany vyměnily novinky, které se udály během roku a vydali se na procházku známými místy. Na náměstí před zámkem jsme zjistili, že kostel Zvěstování Panny Marie, vypálený v roce 1945 ruskými vojáky, se konečně začíná opravovat!

Je jasné, že jsme se zastavili u sochy Walthera von der Vogelweide, německého básníka a pěvce ze 12. století, jemuž byl v Duchcově, jako v jednom z možných míst, která středověkého minnesängra uvádějí coby rodáka, odhalen v roce 1911 pomník.

Prostranství před kostelem se průběžně opravuje – letos je zase krásnější.

V pátek 19. srpna ráno jsme se sešli s Mílou, která bydlela doma, na startu ve škole a odjeli Václavovým autem do Mnichova, části obce Libčeves v okrese Louny. Mnichov, kde trvale žije asi 15 obyvatel, je krásně upravená osada s kaplí – písemné zprávy o vesnici jsou z roku 1207.

U kostela začíná zelená turistická značka – zpočátku vede polní cestou, pozvolna stoupá k lesu, v němž začíná prudší výstup. Po opuštění hustého listnatého lesa, v němž jsme byli před letním slunce kryti loubím, jsme se ocitli na vrcholové plošině Oblíku (509 m n. m.), kde se bez zábran proháněl vítr.

V kamenné stéle je zabudován tmavý valoun jako z hrubozrnné žuly – na tomto místě prý vyvěrá z nitra země pozitivní energie. Dříve zde lidé stavěli kaple, ale žádná se do dnešních dob nedochovala. Na čedičovém vrchu opředeném legendami prý pobývali Keltové, dnes je kopec s úžasným kruhovým výhledem domovem stepní květeny.

Stejnou cestou jsme se vrátili k autu do Mnichova a jeli do Libochovic na prohlídku zámku, zahrady a parku, ale hlavně načerpat vědomosti ve specializované expozici o vědci Janu Evangelistu Purkyňovi – výstavní síň je právě ta místnost, kde se J. E. Purkyně kdysi narodil.

Jan E. Purkyně, český fyziolog, anatom, biolog, básník a filozof se narodil 17. 12. 1787 na zámku v Libochovicích, kde byl jeho otec správcem šlechtického panství. Otec zemřel v jeho šesti letech, v 11 letech odešel Jan do piaristického gymnázia v Mikulově, roku 1818 se stal asistentem na pražské lékařské fakultě, po několika letech byl jmenován profesorem ve Vratislavi. Tam mu ve 30. letech 19. století zemřela matka a zakrátko na choleru manželka a dvě dcery. Zůstali mu dva synové – Karel, pozdější malíř, a Emanuel, významný botanik a meteorolog. V roce 1850 se vrátil do Prahy na lékařskou fakultu – jeho přínos na poli několika odvětví vědy je neocenitelný.
Zemřel 28. 7. 1869 v Praze.

Současná podoba zámku Libochovice pochází z konce 17. století. Zámek v nádherné krajině Poohří byl postaven podle plánů Antonia della Porty a stavbu se rozhodli realizovat Dietrichštejnové v letech 1682–1690. V dřívějších dobách vlastnili panství Lobkovicové, kteří na místě gotické tvrze vystavěli renesanční zámek.

Během asi hodinové prohlídky nás průvodkyně zavedla do sala terreny, pak do tzv. piana nobile, do interiérů obývaných šlechtickými majiteli panství. Délka prohlídky expozice věnované J. E. Purkyňovi nebyla limitovaná.

Pro odpolední program vytáhla Miluška eso z rukávu: návštěva zámku v Budyni nad Ohří! Nádherný zámek, dříve královský, v městečku s dnes dvěma tisícovkami obyvatel, má ve své dlouhé minulosti velmi kritická období – původně byl postaven jako gotický hrad obehnaný hradbami a vodním příkopem, ale v roce 1551 došlo k výbuchu prachárny a areál byl značně poškozen. Poté, co byl přestavěn na renesanční zámek, nastala třicetiletá válka a zámek se znovu ocitl v rozvalinách. Teprve na začátku 20. století, když vlastnili hrad Herbersteinové, došlo k romantizující obnově.

Když návštěvníci vstoupí do prostoru hradu, dívá se na ně z nevelkého arkýře asi 1 metr vysoká pískovcová socha. Říká se, že jistému alchymistovi se v době velkých pokusů Jana Zajíce z Hazmburka (†1553) podařilo v hradní dílně vyrobit zlato. Jan Zajíc uspořádal na počest tohoto objevu velkou oslavu, ze zlata nechal ulít sochy a ty schoval v hlubokém podzemí hradu. Poté nechal vyrobit sochu alchymisty a umístil ji tak, aby střežila přístup k pokladu. Socha, dnes nazývaná Kvasnička, byla však několikrát přemístěna, takže hledačům zlata asi nenapoví.

Zajížďku do městyse Vraný, kde žije asi 800 obyvatel, jsme uskutečnili hlavně proto, abychom se podívali do městečka, z něhož pocházel první předseda KČT Čeřínek Jihlava, pan lékárník František Srdínko. Musím přiznat, že se nám nepodařilo najít konkrétní stavení, ale měli jsme radost, že vůbec v městečku jsme. A navíc nás okouzlil rozlehlý areál barokního kostela Narození sv. Jana Křtitele na vyvýšeném, zdaleka viditelném místě.

Ještě je třeba zmínit, že v roce 1860 založil park, který obklopuje zdejší zámek (slouží jako domov důchodců), ředitel kapitulního velkostatku František Jaroslav Čech, otec spisovatele a básníka Svatopluka Čecha (1846–1908) – ten má od roku 1945 pomník před zámkem. Pobyt ve Vraném popisuje básník jako nejšťastnější dobu svého života.

Vystoupali jsme do kopce ke kostelu, až do roku 1882 obklopenému hřbitovem, jehož ohradní zeď je prokládaná čtrnácti kapličkami křížové cesty ze 2. poloviny 18. století.

Ráda říkávám, že „turisté jsou pána boha milé děti“ – opět se to potvrdilo – trávu na prostranství před kostelem sekala vlídná dívčina, která měla klíče od kostela a ochotně tam s námi zašla – byli jsme překvapeni tamní nádherou!

Za autora kostela dokončeného v roce 1761 je považován Otto Gabriel Juschka (1733–1773), stavitel Metropolitní kapituly, která stavbu financovala. Také projekt na stavbu barokního zámku ve Vraném je jeho dílem; dnes je průčelí upraveno rokokově.

Západně od Vraného, při silnici do Peruce, kam jsme mířili, je pomník 100. výročí války proti Napoleonovi, tzv. památník tří císařů. Zbudován byl roku 1913 jako upomínka na přehlídku shromážděných spojeneckých vojsk, kterou z tohoto místa dne 17. srpna 1813 provedli rakouský císař František I., ruský car Alexandr I. a pruský král Bedřich Vilém III.

Hned po příjezdu do Peruce jsme vzpomněli na výše zmíněného Václava Hájka z Libočan –podle něho pochází název vsi z dob setkání slavné dvojice Oldřich a Božena – právě zde český kníže Oldřich spatřil Boženu perúc prádlo. K tomuto setkání mělo dojít roku 1004 (ale spíše o několik let dřív), když kníže lovil ve zdejších hlubokých lesích zvěř – oba zahořeli láskou a zjistili, že jsou si souzeni.
Mělo to však drobný háček – Oldřich byl ženat a Božena vdaná. Podle Kosmase však bylo hanbou, spojil-li se někdo trvale s jedinou ženou. Oldřichova první manželka Juta byla navíc neplodná, takže ztratila své postavení (měla štěstí, protože v té době bylo zvykem neplodné manželky zabít nebo vyhnat). Boženin manžel Křesina protestovat nemohl – a navíc kníže prý mu za Boženu bohatě zaplatil.
Brzy se narodil pozdější kníže Břetislav I. a rod Přemyslovců nevymřel po meči.

Kroniky dále uvádějí, že kníže Oldřich si Boženu vzal až po smrti své první manželky. Do té doby byl jeho syn nelegitimním levobočkem, který proto nebyl příliš atraktivním ženichem pro evropské šlechtičny. Břetislav svízelnou situaci vyřešil po svém – roku 1021 unesl z kláštera ve Svinibrodu Jitku, dceru bavorského velmože Jindřicha. Oženil se s ní a dynastie Přemyslovců pokračovala Spytihněvem.

Kníže Oldřich byl nejmladší ze tří synů českého knížete Boleslava II, narodil se kolem roku 975. Po Boleslavovi II. se ujal moci Boleslav III, nejstarší syn. Jeho bratři, Jaromír a Oldřich, jím nebyli zavražděni jen díky tomu, že se uchýlili pod ochranu bavorského vévody.
Sám Oldřich se dostal k moci 12. dubna 1012, když byl svržen jeho neplodný bratr Jaromír. Oldřich nebyl žádné neviňátko. Roku 1033 byl nakrátko uvězněn a zbaven moci, když dostal milost a ujal se opět vlády, nechal bratra Jaromíra oslepit a syna Břetislava vypudil ze země. Po ovládnutí Moravy ho však povolal zpět a předal mu její správu.
Oldřich zemřel přirozenou smrtí dne 9. 11. 1034 při jedné z hostin.
Trochu dlouhé povídání, ale když už jsem věnovala čas studiu této části českých dějin, zařazuji vybrané akční pasáže – třeba někoho zaujmou a potěší. 🙂

Na vedlejším domě v Peruci je deska s textem: Zde u svého děda Josefa Čecha prožíval své mládí básník Svatopluk Čech (1846–1908).
Je skvělé, jak Míla dbala při tvorbě programu na souvislosti.

Kostel sv. Petra a Pavla v Peruci nelze přehlédnout – jeho počátky sahají do 14. století, v 18. byl přestavěn podle plánů architekta Pietra Paola Columbaniho, který zřejmě upravoval i místní zámek.

V městečku Peruci, k němuž patří osm okolních vesnic, žije celkem 2 300 obyvatel. My jsme si mohli z časových důvodů dopřáli jen procházku po zámeckém parku.

Zlatým hřebem dnešního programu byla návštěva Oldřichova dubu u Peruce, cestou jsme se potěšili unikátní budovou radnice:

Přes 30 metrů vysoký dub, který měří po obvodu 760 centimetrů, je zapsán na seznamu nejvýznamnějších stromů UNESCO.
Na zdejších infotabulích jsou texty z minulých dob – jeden jiskrný uvedu:
Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava.

Po příjezdu do Duchcova jsme se odměnili v pizzerii. Večer jsem se cítila zdravě unavená – KPČ dnešního dne byla opravdu vydatná!

Sobota 20. srpna 2022 – celou noc pršelo, ráno bylo vlídnější, ale poté se předpověď bohatě vyplnila – celý den lilo přesně tak, jak to řekl pan Kemr ve filmu Na samotě u lesa. Navíc byla zima a vítr. Dnes ale byl hlavní den pochodu, proto jsme sveřepě trvali na svém a odjeli autobusem, zajištěným pořadateli, na Dlouhou louku, kde došlo na lámání chleba.

Byl to tvrdý přechod z minulých dní, kdy bývalo 35°C – dnes mlha, nepohoda.

Iva viděla Rýzmburk poprvé, tak byla překvapena rozlehlostí – inu Obří hrad – byl stavěn v první polovině 13. století na kopci nedaleko Oseka ve čtyřech vrstvách za sebou a sahal až k jeho vrcholu.
Stavebníkem byl Boreš II. z rodu Hrabišiců (*1210), mocný šlechtic blízký králi Václavu I., nejvyšší maršálek Českého království a vojevůdce. Miluška nám přečetla stručnou historii hradu i to, jak dopadl Boreš, když se v letech 1275–1276 spolu s Vítkovci a Závišem z Falkenštejna neúspěšně vzbouřili proti králi Přemyslu Otakarovi II. – byl zajat a roku 1277 popraven.

Nepřestalo pršet, naopak byl lijavec pořádný, když jsme scházeli dolů do Oseka kolem obrovského červeného buku, kolem sousoší připomínající výbuch na dole Nelson v roce 1934, kdy přišlo o život 142 horníků.
O trase, podobné dnešní, je psáno v dřívějším článku z roku 2013.
V Oseku byla pouť, proto uzavřené náměstí a odkloněné zastávky autobusů – hledali jsme, ale nikdo nám nedokázal dát správnou informaci, do Duchcova jsme nakonec dojeli. 🙂
Předtím jsme nakoukli do opraveného klášterního kostela (dlouho byl uzavřen), chtěli jsme na prohlídku cisterciáckého kláštera, ale zase (už po čtvrté během posledních let!!) to nebylo možné – nabídli nám jen účast na večerním koncertu, který začne po mši svaté – teď odpoledne je vše zavřeno a zadáno pro poutníky. ?!
Tak slavil Osek o tomto víkendu 500 let trvání Osecké pouti.
V duchcovském hotelu Casanova jsme se dali do pořádku, v 15 hodin se sešli před zámkem a zúčastnili se komentované prohlídky tzv. Valdštejnského okruhu.

Z rozlehlého panského sídla v držení rodu Lobkoviců vznikl v Duchcově roku 1527 renesanční zámek, který získali v roce 1641 Valdštejnové a přestavěli jej barokně podle plánů architekta Jeana Baptisty Matheye. V 19. století dostaly fasády zámku současný klasicistní vzhled a byl upraven i park – sochařská výzdoba Matyáše Bernarda Brauna je pověstná stejně jako zámecká obrazárna s nástropním obrazem od Václava Vavřince Reinera.
Další osobností, která proslavila Duchcov, je italský dobrodruh Giacomo Casanova, který zde žil od roku 1785 do své smrti. Ve vzácné zámecké knihovně studovali básník Friedrich Schiller i historik František Palacký.

Déšť pozvolna ustával, proto jsme se po skončení prohlídky vydali na procházku zámeckým parkem, jehož ústředním bodem je pavilon pro Reinerovu fresku.

V 50. letech 20. století došlo vlivem těžby uhlí ke zničení části zámecké zahrady a byl zbourán bývalý barokní špitál, v jehož kapli byla vzácná freska Nanebevzetí Panny Marie od Václava Vavřince Reinera. Freska byla před zbouráním budovy sňata a po 20 letech v zahradě vystavěn pro ni pavilon. Ve výklencích jsou umístěny alegorické sochy Ctnosti, přemístěné také ze zbořeného špitálu.

Pizzerii jsme nemohli vynechat, večer nastalo rozvěšování promoklých součástí oděvu, boty řádně smrděly a schly pak několik dní. 🙂 Inu, nic není zadarmo.

Neděle 21. srpna 2022
Dopoledne byla naplánovaná komentovaná prohlídka Duchcova a okolí – Miluška nám trpělivě odpovídala na dotazy a upozorňovala na zvláštnosti, které nejsou jinde k vidění – např. vytěžené oblasti před rekultivací, výsypky atd.

Srdečně jsme se s duchcovskými turisty rozloučili, poděkovali jim a slíbili si vzájemné setkání na příštím jejich pochodu.

Iva velmi stála o výhled z věže evangelického kostela u rybníka Barbora – vyčasilo se natolik, že vyhlídka byla uspokojivá.
Ve článku z roku 2015 jsou příslušné informace a fotografie.

Václav odvezl Ivu a mne na vlakové nádraží, naše batohy cestovaly autem s ostatními členy výpravy na Vysočinu.

My jsme s Ivou odjely ve 13.20 do stanice Ústí západ, tam přestoupily na rychlík do Kolína, pak do Havlíčkova Brodu a nakonec do Jihlavy. Cesta i s přestupy byla pohodová, měly jsme jen příruční batůžky – ještě jsme ani nedokončily větu a bylo půl sedmé a na nádraží v Jihlavě čekal Bohouš s mým batohem (logistika skvěle fungovala) a zakrátko jsem byla doma.
Nádherné čtyři dny plné zážitků a hlavně ve výborné společnosti přátel.