Prázdninový výlet za přírodou a historií Vysočiny: naučná stezka Sobíňov, zámek Maleč, kde je Památník F. L. Riegra a F. Palackého, Přibyslav – jezdecká socha Jana Žižky a zastávka v Arnolci u busty umučeného faráře Josefa Toufara, odhalené před třemi týdny.
Sobota 6. srpna 2022
V Sobíňově se konal 27. ročník akce Léto v Źelezných horách, jako loni a většinu let předešlých jsem se zúčastnila, tentokrát ve společnosti Míly a Pavla Bradových. Měli jsme v plánu ještě další návštěvy, proto jsme se věnovali pouze naučné stezce, k níž zdejší občan, turista a značkař Jarda Jonák vydal krásnou brožurku pověstí z okolí Sobíňova a Sopot, kterou ilustroval místní výtvarník František Starý.
Dobře jsme si pamatovali, že minulý rok na vedlejším hřišti, kde probíhá občerstvení pochodníků, byl zde k mání výborný španělský ptáček s knedlíkem, a tak jsme tam znovu zamířili – měli je a všichni jedlíci pěli chválu, takže…
Popovídali jsme si s pořadateli a známými zúčastněnými turisty a vyrazili na další pouť – návštěva zámku Maleč měla zcela jiný charakter nežli dopolední akce.
Zámek Maleč byl 40 let letním sídlem nejvýznamnějšího českého politika 19. století Františka Ladislava Riegra (1818–1903) a posledních 14 let svého velmi plodného života tu prožil také jeho tchán František Palacký (1798–1876).
Areálem nás provázel majitel zámku Ing. Václav Macháček, Riegrův prapravnuk, jehož matka zámek v roce 1995 restituovala. Po letitých náročných opravách a vybudování památníku byl zámek v roce 2018 při příležitosti 200letého výročí narození Františka Ladislava Riegra a 220 let Františka Palackého otevřen veřejnosti.
Byli jsme šťastní, že se můžeme prohlídky trvající 50 minut zúčastnit. Pan Macháček Rieger jako průvodce používá techniku – sám vždycky uvede téma, ale historie a politické snahy obou velikánů jsou na audiokazetě s odborným textem historika, předního znalce 19. století, profesora Jiřího Štaifa z Univerzity Karlovy, kterou namluvil herec Jan Hartl.
Jednotlivé místnosti zámku jsou věnované F. L. Riegrovi a F. Palackému, zakladatelům Národní (staročeské) strany – vitríny jsou plné exponátů, chtělo by to mnohem více času na prohlídku, rovněž zdejší texty jsou výborné. Největší místností je salon, který se zachoval v původní podobě, úžasná je knihovna s mnoha tisíci svazky. V přízemí jsme mohli navštívit zrekonstruovanou domácí kapli.
V roce 1853 se F. L. Rieger oženil s Palackého dcerou Marií (1833–1891) – po smrti Palackého manželky Terezie (†1860) se historik přestěhoval k rodině své dcery do Malče, kde napsal mnoho odborných prací a dokončil své životní historické dílo Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě – v pěti svazcích zmapoval české dějiny od dob bájných do roku 1526, tedy nástupu Habsburků na český trůn.
Palacký byl výjimečně vzdělaná osobnost, ovládal 16 jazyků, ale nebyl dobrý řečník – se zetěm si dobře rozuměl i v názorech na politiku, oba byli „staročeši“.
Charismatický F. L. Rieger se stal skvělým řečníkem a nepřehlédnutelným politikem, bez něhož by nebylo Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd, ale třeba ani Národní listy – byl zakladatelem české politiky a důstojným předchůdcem T. G. Masaryka.
V české společnosti se F. Palackému říkalo „otec národa“ a F. L. Riegrovi „miláček národa“, v bouřlivém roce 1848 prý se psalo, že Palacký je hlava politiky, Rieger jsou její ústa a Havlíček je pero české politiky.
Politická linie „staročechů“ byla nakonec překonána ustavením Národní strany svobodomyslné (mladočeši) s nejvýznačnější osobností Karlem Kramářem.
F. L. Rieger se tehdy musel vyrovnat s tím, že celý život vlastně prosazoval něco, co nevstoupilo v platnost – lidé ho ale milovali, považovali ho za „vůdce národa“ – jeho pohřeb byl celonárodní tryznou a manifestací.
V hořickém sochařském parku U sv. Gotharda byl na Riegrovu počest vztyčen obrovský obelisk – viz článek Hořice, město kamenné krásy .
V roce 1928 byla Riegrovým jménem nazvaná nově vybudovaná chata Klubu českých turistů Semily, v níž jsme se letos v květnu zúčastnili akce Setkání čtenářů a dopisovatelů časopisu Turista v Riegrově chatě na Kozákově.
F. L. Rieger je rodák ze Semil, více se o něm dozvíte ve článku Za posledním puchýřem do Semil, kde jsou také Mirkovy fotografie.
Ještě týž den jsem si neopomněla zapsat jednu prozíravou větu Františka Palackého, uvedenou v malečském památníku:
„Komunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedl by v krátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti.“
Obdobná věta z jeho díla:
„Zhovadilost všeobecná povstane byť by komunisté jen jedné generaci panovati měli.“
Pan Macháček Rieger byl k nám velice vstřícný – když viděl, že expozice nás opravdu zajímá, nespěchal na nás a další návštěvníky nasměroval do jiných prostor zámku.
Závěrem zapsala Míla naše vřelé poděkování do pamětní knihy, pak jsme se vydali na prohlídku parku s nádhernými starými stromy – ohromné letité lípy jistě pamatují oba politické velikány.
Pavel měl v hlavě Jana Žižku a my jsme s Miluškou nebyly proti – do Přibyslavi jsme se vydali z Malče přes Chotěboř kvůli vzpomínce na zdejšího rodáka, spisovatele Ignáta Herrmanna (1854–1935) – je tam jeho socha – a ještě trochu na F. L. Riegra. Informace a fotografie jsou ve článku s názvem Údolím Doubravky do Chotěboře.
Žižkova mohyla nedaleko Přibyslavi byla další zastávkou – více o ní ve článku Výlet na Přibyslavsko. Je poučné pročíst si nápisy na kamenech darovaných tehdejšími spolky.
Pomník Jana Žižky v Přibyslavi byl v parku nad řekou Sázavou instalován v roce 1957 – má přímý vztah k Žižkově jezdecké soše na Vítkově – autorem obou je sochař Bohumil Kafka (1878–1942). Když byl umělec po třech výběrových řízeních vyzván Spolkem pro vybudování Žižkova pomníku v roce 1932 k realizaci památníku na Vítkově, udělal řadu menších modelů a jedním z nich je právě socha v Přibyslavi. Návrh vznikl roce 1935.
Pomník má výšku 290 cm a délku 300 cm, oproti 9 m vysoké a 9,6 m dlouhé Žižkově soše na pražském Vítkově, která byla slavnostně odhalena v létě 1950.
Další cesta nás přivedla k obci Stáj na křižovatku, která kdysi bývala jednou z velmi důležitých pro spojení Čech a Moravy – z Polné se jelo přes Arnolec do Měřína, Velkého Meziříčí až do Brna, z Jihlavy vedla cesta do Žďáru nad Sázavou.
My jsme se vydali do Arnolce a na poloviční cestě mezí ním a Stájí jsme se zastavili pozdravit historický kámen zvaný „Baba“, který však místní dříve nazývali Cyrilometodějský kříž. Patří k největším kamenným křížům na Vysočině, možná prý pochází z období křižáckých válek, ale samozřejmě se k němu pojí množství pověstí. Nejpravděpodobnější varianta je, že kříž na této velmi frekventované trase, kudy vedla stará obchodní stezka nazývaná Uherská, připomíná setkání krále Ludvíka Jagellonského s českými stavy 11. března 1522.
Na konci zprávy o značení je text o P. Josefu Toufarovi, rodáku z Arnolce.
P. Toufarovi je věnovaná rovněž část článku Výlet po stopách významných osobností Vysočiny a historických a kulturních zajímavostech kraje pod Melechovem.
Do Arnolce (asi 130 obyvatel) jsme se tehdy i teď vydali kvůli faráři Josefu Toufarovi (1902–1950), umučenému v kauze „Číhošťský zázrak“.
Rodný dům pozná každý příchozí podle pamětní desky na fasádě, letos 16. července přibyla před nedalekou návesní kapličkou sv. Vendelína busta Josefa Toufara. Velký podíl na poznání života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře, zavražděného komunistickými vyšetřovateli, má rozhlasový redaktor, básník a publicista Miloš Doležal, rodák z Vysočiny (jeho kniha o Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli vyšla v roce 2012).
Busta, kterou financovala obec ze sbírky, je dílem Stanislava Müllera a Bohumíry Smolejové (vytvořili také bustu Jana Kubiše, rodáka z Dolních Vilémovic, stejně tak bustu kněze Václava Drboly před farou v Babicích na Třebíčsku).
„Hlavním důvodem pro realizaci busty bylo, abychom lidem po celé republice na veřejném místě ukázali tvář člověka, který skutečně žil, byl z masa a kostí, nebyl žádným smyšleným románovým hrdinou, ale na svou vlastní kůži zažil to, co my lidé jsme schopni dokázat, když moc vložíme do špatných rukou,“ uvedl při slavnostním odhalení díla starosta obce Arnolec Ladislav Fiala.
Žijme tak, jako bychom již dnes zemřít měli, žijme pečlivě jako moudří a vykupujme si časem vezdejším život věčný.“ Slova z kázání P. Josefa Toufara.
Když už jsem nikam dle Tvého doporučení nevytáhla paty, zažila jsem díky Tvým blogerským příspěvkům úžasné turistické odpoledne!
Velice děkuju za všechny komentáře, jsem moc ráda, že jsi strávila sváteční odpoledne stolovou turistikou a šla Ti k duhu. Mám z toho radost!