Sobota 18. dubna 2026
V Národním památníku na Vítkově se uvedeného dne konala XII. národní přehlídka sokolských pěveckých sborů.
Program začínal ve 14 hodin ve slavnostním sále, kam jsem se moc těšila, protože to pro mne byla první návštěva této slovutné budovy. Jako příznivci smíšeného pěveckého sboru Foerster Jihlava jsme s Mílou a Františkem přijeli do Prahy se členy tohoto souboru a považovali si laskavého pozvání sbormistra Ing. Pavla Brady.
Společně jsme v 7.30 přistoupili u budovy jihlavského Sokola do autobusu vypraveného z Vlčnova, odkud se na přehlídku vydal osmičlenný sokolský sbor. Pánové měli za sebou už dost dlouhou cestu, proto se ve Speřicích uskutečnila půlhodinová přestávka a do Prahy, až k památníku na Vítkově, jsme přijeli po 10. hodině.
Sbory měly zkoušení a my tři přátelé jsme vykročili na prohlídku Žižkova. Samozřejmě ten nápad měla Miluška a my s Františkem jsme rádi souzněli. Inspirací k vycházce nám byl článek z časopisu Turista 3/2006, kde na stranách 34–44 je článek s názvem Známé i neznámé krásy Žižkova.
Měli jsme čas jen do 14. hodiny, kdy začínala přehlídka sborů, tak jsme museli rozsah výletu přizpůsobit. Sobota se co do počasí hodně vydařila, proto jsme si na vyhlídkové plošině památníku přečetli první odstavce opravdu skvělého turisticko-poznávacího článku a vydali se k nejbližší žižkovské ulici.
Sestoupili jsme z kopce Vítkova a podle údajů v článku a za pomoci map v mobilu začali hledat žižkovskou sokolovnu, což se zdařilo. Nachází se v zástavbě domů na hlavní ulici, všechny, až na výjimky, opravené, a tvoří ji dvě budovy – na té starší, novorenesanční z konce 19. století, jsou portréty zakladatelů Sokola, na novější, přistavěné funkcionalistické části, jsou reliéfy ze sokolského života.
Odtud jsme se vydali dlouhou Hartigovou ulicí za zajímavostmi Žižkova. Karel Hartig byl velice důležitá osobnost – první starosta samostatného Žižkova, který vznikl v roce 1877 odtržením od Královských Vinohrad, velký obdivovatel husitského hnutí (název čtvrti vybral Hartig), stavitel ulic, náměstí a pavlačových domů. Ve článku stojí, že při stavebních činnostech spolupracoval se svou tchyní, pro niž nechal postavit dům U Jana Husi z Husince (č. 191/47), který měl první pavlač. V domě byly také známé vanové lázně.
Způsob výstavby pavlačových domů se na Žižkově velkým tempem rozběhl, protože zde bylo ideální skalnaté podloží pro tento druh staveb, které jsou mnohem těžší nežli běžné s centrálním schodištěm. Starosta i jeho tchyně, kteří náramně zbohatli, se stali předobrazem Neffova románu Zlá krev.
Je na místě zmínit se o počtu obyvatel této čtvrti – ve článku, z něhož vycházíme, je uvedeno, že v polovině 19. století žilo na tzv. Viničných horách pouze 83 lidí, v roce 1965 obývalo Žižkov téměř 100 tisíc lidí, dnes se uvádí počet asi 50 tisíc.
Pak jsme se vydali Prokopovou ulicí a dostali se na trojúhelníkové Prokopovo náměstí, kde nás ohromila zvláštní socha slavného obyvatele Žižkova, spisovatele Jaroslava Haška.
Autorem rozverné sochy, instalované v roce 2005, je Karel Nepraš (1932–2002) – socha koně totiž představuje výčepní pult, a to už pak dává trochu udiveným divákům smysl.
Prokopova ulice nás zavedla k žižkovské Betlémské kapli, k níž jsme přišli průchodem v činžovním pavlačovém domě. Na fasádě je nápis, že stavba v kubistickém slohu vznikla k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa, do užívání byla předána už v roce 1914. Autorem projektu byl s největší pravděpodobností architekt Emil Králíček.
Zajímavé je, že vnitřní prostor využívali v 60. letech jako zkušebnu členové skupiny Plastic People of The Universe.
Malý kousek odtud je Havlíčkovo náměstí, kterému vévodí samozřejmě socha spisovatelova, vytvořená Josefem Strachovským.
Kolem Havlíčkovy sochy je na kamenných dlaždicích množství kovových tabulek s nápisy, které stojí za přečtení. Rozhodli jsme se zde pro svačinu, tak jsme při ní pročetli téměř všechny Havlíčkovy citáty.
Přidám některé další – je jisté, že mají platnost i v současné době:
Chceš-li v strachu a nepokoji žít, musíš k tomu vtip a rozum mít, chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupým, kde je toho třeba.
„Co sám nerad, nečiň jinému“ žáku pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy.
Na nábřeží podívat se běž, gotická se na něm staví věž. Okolo ní českých krajů chlouba a ve věži bude – trouba.
Čelní stranu náměstí tvoří novorenesanční radnice z roku 1891 – dočetli jsme se, že ve zdejší obřadní síni se konala svatba Václava Havla s Dagmar Veškrnovou.
Kolem radnice jsme vystoupali vzhůru ulicí Lipanskou, k níž se napojují ulice pojmenované podle významných husitských osobností a reformátorů, jen sem tam je některá „zasvěcena“ významnému literátu či hudebníkovi.
Na ulici Seifertově, nedaleko křižovatky, je zvláštní betonová stuha, artefakt připomínající zdejšího slavného rodáka, básníka Jaroslava Seiferta (1901–1986), nositele Nobelovy ceny udělené v roce 1984 za celoživotní básnickou tvorbu.
Na stuze je k přečtení úryvek z básně Prosinec 1920: „To slovo letělo jako pták do sítě hvězd.“
Bořivojovou a Kubelíkovou ulicí jsme se dostali na ulici Čajkovského ke kostelu Povýšení sv. Kříže, který byl postaven na počátku 18. století v místech, kde původně býval morový hřbitov.
Od 70. let 20. století slouží kostel jako koncertní síň a charitativní centrum. Na střeše galerie Atrium je jedno ze zatoulaných „miminek“ Davida Černého.
Neotřelý byl odtud i pohled na Žižkovskou televizní věž, dominantu Prahy, nejvyšší stavbu ve městě (216 m), která stojí od roku 1992 na rozhraní Žižkova a Vinohrad. Na tubusy věže, vystavěné podle návrhu architekta Václava Aulického, bylo v roce 2000 umístěno 10 lezoucích černých Miminek Davida Černého.
Kolem bývalého Národního domu z roku 1910, dnes hotelu, jsme došli na Sladkovského náměstí k novogotickému kostelu sv. Prokopa, postavenému začátkem 20. století, dnes ústřednímu kostelu Žižkova.
Podobu chrámu se 73 metrů vysokou věží navrhli Josef Mocker a František Mikš, vysvěcen byl v roce 1903. V interiéru kostela, kam se vejde až 2000 lidí, je vzácná oltářní socha madony s Ježíškem, která pochází z 1. poloviny 15. století, a obraz Karla Škréty Svatý Václav.
Obrovská budova gymnázia Karla Sladkovského obklopuje od roku 1899 svými třemi křídly kostel sv. Prokopa. JUDr. Karel Sladkovský (1823–1880) byl novinář a významný politik, poslanec a předák mladočeské strany.
Na fasádě ústřední části budovy je pamětní deska Antonínu Benjaminu Svojsíkovi (1876–1938), který zde působil a v roce 1911 založil první junácký oddíl v Čechách, následujícího roku pak sepsal knihu Základy junáctví. Viz druhou část článku z roku 2022.
Žižkovské gymnázium je vpravdě impozantní, jeho učebnami prošla řada slavných lidí, pro vysokou úroveň výuky se mu přezdívá Žižkovská Sorbonna.
Popis ve článku v časopisu Turista nás vedl k Žižkovskému divadlu Járy Cimrmana na Štítného ulici.
Poslední zastávkou bylo Kostnické náměstí, jehož podobu také navrhl starosta Karel Hartig. Z náměstí jsme si užili výhledu na jezdeckou sochu Žižkovu a budovu Národního památníku na Vítkově.
Vyhledali jsme dům čp. 779, na němž je kovová pamětní deska s reliéfní podobiznou a textem: V tomto domě žil a 5. 12. 1968 zemřel grafik Vladimír Boudník (*1924)
Mílin manžel, sbormistr Pavel Brada, nás telefonicky informoval, že vystoupení sboru Foerster bylo zařazeno hned na úvod přehlídky – takže velký spěch na Vítkov – stihli jsme to! Slíbili jsme si, že celý výlet navržený v Turistovi určitě dokončíme, protože poznat toto město ve městě Praze je zajímavé a poskytuje mnohá překvapení.
Program přehlídky začínal slavnostními projevy sokolských nejvyšších činovníků, pak už moderátorka předala pódium jihlavským zpěvákům, kteří předvedli svůj repertoár. Vše je zachyceno kamerami a samozřejmě natočeno na mnohý mobilní telefon.
V tomto článku bohužel nemohu zařadit žádnou fotografii z přehlídky – netroufala jsem si kvůli své nedostatečnosti technické fotit a obrázky se mi nepodařilo získat. Zájemci ale najdou krásné dokumenty z přehlídky na webových stránkách Sokola.
Další program zajistili muži z Vlčnova – přišli v nádherných krojích a jejich zpěv byl pohlazením pro duši i uši – je jasné, že potlesk odpovídal jejich výkonu!
Mužský sbor Vlčnov byl založen v roce 2003, je v něm sdruženo 20 členů, kteří zpívají písničky ze Slovácka, hlavně však z vlčnovského regionu. Sbormistrem je Petr Mikulec.
Následovaly Ženský sbor Marijánky ze Sokola Vacenovice, Smíšený pěvecký sbor Gaudium Praha (Sokol Praha Královské Vinohrady) a Pražská swingová formace Modrá Synkopa ze Sokola Kampa.
Závěr patřil samozřejmě všem shromážděným zpěvákům, kteří zazpívali hymnu tělovýchovné organizace Sokol Lví silou, vzletem Sokolím. Autorem této vlastenecké písně z roku 1882 je František Pelz, učitel a spisovatel (vyhledala jsem, že má pamětní desku v Hostivici).
Po přehlídce nám zůstal čas, abychom vystoupali na vyhlídkovou terasu na střeše Národního památníku na Vítkově a rozloučili se s rozkvetlou Prahou.
Funkcionalistická stavba památníku, vybudovaná podle návrhu architekta Jana Zázvorky k poctě československých legionářů a prvního odboje, byla dokončena v roce 1938.
Odjížděli jsme společně s Vlčnovjáky v 18.30 autobusem od památníku na Vítkově – všichni výborně naladění. Cesta do Jihlavy byla skvělá – jako bonus jsme dostali koncert od obou sborů – slovácké písničky se střídaly s horáckými a jízda byla nezapomenutelná!