O Mahlerově Jihlavě

4. 7. 2010

Že byla k oslavám 150. výročí narození Gustava Mahlera Jihlava vyzdobená, si dokážete lehce představit – já bych chtěla zavzpomínat na to, čím si zdobili někteří Jihlavané svoji mysl v době před slavností 7. 7. 2010. Pro vnímavé bylo dost příležitostí – kromě festivalu Hudba tisíců, který nabízel opravdu skvělý program, to byly výstavy, premiéra filmu Petra Ruttnera o Gustavu Mahlerovi a také některé akce, konané pro účastníky třetích Mistrovských kurzů GM (2.–7. 7. 2010), jichž se mohla zúčastnit veřejnost, byly skvělou příležitostí prohloubit si znalosti, týkající se Jihlavy v době, kdy zde pobýval GM. Již loni jsem o tom psala ve dvou článcích, proto bych se teď chtěla zmínit jen o návštěvě kůru v kostele sv. Ignáce, jíž jsme byli účastni při komentované procházce „po jihlavských stopách GM“, i letos vedené pro mladé zahraniční dirigenty Ing. Josefem Poukarem.

Zúčastnil se i lektor kurzů, dirigent Charles Olivieri-Munroe, žák Otakara Trhlíka, který si nenechal ujít příležitost spatřit a poslechnout si varhany, zhotovené Tomášem Schwarzem v roce 1732, ke kterým vzhlížel a pravděpodobně se jich i dotýkal drobný a nenápadný židovský chlapec Gustav. Jeho učitel hudby, ředitel městské hudební školy Heinrich Fischer, byl od roku 1870 ředitelem kůru u svatého Jakuba, ke kterému, jako k farnímu, patřil po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 i kostel sv. Ignáce. Je tedy téměř jisté, že desetiletý Gustav Mahler, který už měl za sebou první velký úspěch při vystoupení v městském divadle (13. 10. 1870) v okouzlení naslouchal varhanní hře svého učitele a hleděl na anděly vznášející se pod klenbou kostela – tady asi se prohluboval jeho obdiv ke katolickým obřadům.

Z kroniky, dokončené v roce 1964 kooperátorem u sv. Jakuba, páterem Oldřichem Medem, víme, že Heinrich Fischer, se kterým byl Mahler i po svém odchodu z Jihlavy po léta v písemném styku, zastával svou funkci regenschoriho do 15. 11. 1905, kdy se jí vzdal a po něm nastoupil kapelník Eduard Sobotka. Zajímavé je, že současný varhaník, který hrává u sv. Jakuba i sv. Ignáce a byl teď s námi na kůru, se jmenuje Petr Sobotka. (Nevím ovšem, zda je v příbuzenském vztahu k výše uvedenému jmenovci.)

Ne náhodou jsem použila výraz, že se Gustavův obdiv ke katolickým obřadům „prohluboval“, z literatury je dostatečně známá historka, kdy se jej, čtyřletého chlapce, zeptají, čím by chtěl být a on odpoví: „Mučedníkem!“ Napsaným vykřičníkem za záhadnou odpovědí to končí… Hledala jsem u životopisců nějaké vysvětlení, protože je jasné, že tak malé dítě opakuje to, co slyší kolem sebe… Ale nikde nic. Až jednou mi Pepa Poukar vyprávěl o jihlavském misionáři páteru Augustinu Strobachovi a upozornil mě, že jeho osud je možná příčinou té zvláštní odpovědi uzavřeného dítěte, které bylo odhodlané podle vzoru knězova obětovat svůj život pro křesťanskou lásku a ve prospěch svých bližních.

V krátkosti uvedu, co jsem se dozvěděla o Augustinu Strobachovi z kroniky svatojakubského faráře Oldřicha Meda:

Narodil se 12. 3. 1646 v Jihlavě, v ulici Matky Boží, pokřtěn byl u sv. Jakuba, v rodném městě vystudoval latinskou školu, filosofii a teologii pak v Olomouci. 14. 10. 1667 byl v Brně přijat do Tovaryšstva Ježíšova, 24. 2. 1674 vysvěcen na kněze. Dne 28. 3. 1678 se Augustin Strobach spolu se Šimonem Boruhradským z Polné u Jihlavy a dalšími dvěma jezuitskými misionáři, odcházejícími toho dne z Jihlavy, vydali na Filipíny a Mariánské ostrovy. Cestování bylo tehdy dobrodružství, takže teprve po dvou letech přibyli do Mexika, odkud se (kvůli nemoci) až po roce vydal páter Strobach na Mariánské ostrovy.

Je pro nás překvapivě milé dozvědět se, že polenský rodák Šimon se v Mexiku, kde zůstal až do roku 1697 (pak zemřel na mor při plavbě lodí na Mariánské ostrovy), proslavil jako Simón de Castro, autor velkorysé přestavby tehdejšího místodržitelského (dnes prezidentského) paláce a geniální tvůrce projektu vodního díla, které zbavilo hlavní město Mexiko každoročních ničivých záplav.

Páter Strobach konal misie na ostrovech, ale při povstání domorodců byl 27. 8. 1684 zabit, jeho tělo vhozeno do ohně, lebka a několik ohořelých kostí se však zachovaly a představený misie poslal tyto mučednické ostatky do Čech; 14. 12. 1702 byly převezeny do Jihlavy a uloženy v jezuitském kostele sv. Ignáce. Po zrušení řádu byly uctívané ostatky pro možné ohrožení převezeny na Svatou horu u Příbrami, kde desítky let nerušeně odpočívaly, až se při 200. výročí úmrtí Augustina Strobacha, 27. 8. 1884, vrátily ke sv. Ignáci, kde jsou doposud.

O osudu jihlavského mučedníka se často mluvilo, v kostelích byl o něm čten pastýřský list, vydaný biskupem Salesiem, v době dětství Gustava Mahlera se jednalo o navrácení ostatků do domovského kostela, a tak je velmi pravděpodobné, že vnímavému dítěti připadal mučedníkův osud vznešený a následováníhodný.

A protože je potřeba vidět širší rámec všech událostí a jevů, je dobré si připomenout minulost města, která je pro pozorného návštěvníka stále jasně čitelná. Vždyť do dnešní doby žasneme nad skutečností, že během 13. století se při bouřlivé výstavbě města na moravské straně řeky Jihlavy zároveň začalo s výstavbou třech kostelů – na severním okraji města dominikánský kostel svatého Kříže, na západní straně minoritský kostel Nanebevzetí Panny Marie a vyvýšené místo nad údolím řeky zabral premonstrátský kostel svatého Jakuba Většího, který se stal farním kostelem v roce 1257 po svém vysvěcení olomouckým biskupem Brunem, a tak původní farní kostel svatého Jana Křtitele na české straně řeky postupně ztratil na významu.

Kvůli jihlavskému stříbru, plynoucímu do královské pokladny, vyznamenávaly hlavy korunované Jihlavu svou přízní – v roce 1279 se tu konaly slavné královské svatby – desetiletý Rudolf Habsburský si bral Anežku, dceru Přemyslovu, a osmiletý český dědic Václav vstupoval do manželství s Jitkou Habsburskou stejného věku…, v roce 1436 zde byla vyhlášena kompaktáta, roku 1527 přísahal po překročení řeky Jihlavy věrnost Čechům král Ferdinand.

Do bohatého a významného města přišli v roce 1625 jezuité a hned začali budovat na místě původních třiadvaceti měšťanských domů soubor staveb podle projektu slavného architekta Giacoma Braschi – kolej a kostel s průčelím do náměstí a gymnázium, které v hloubce stavebního bloku obestupuje kostel.

Tím se obloukem vracím ke Gustavu Mahlerovi, který v tomto gymnáziu, stavebně dokončeném v roce 1727, v roce 1877 maturoval a obohacen všemi vlivy, které město na něj po celou dobu jeho dětství a mládí uplatňovalo, opustil vyšlapané chodníčky a rozlétl se dobře vybaven do světa…

Dne 4. 7. 2010 jsme stáli na kůru, varhaník Petr Sobotka hrál a tóny varhan probouzely anděly, kteří ťukali, stejně jako před lety, na srdce ochotná…

Každý z nás si prožil tu chvíli po svém, zanedlouho jsme vyšli do ulic nedělní Jihlavy a protože návštěva farního kostela sv. Jakuba, kam často v dětství Gustav Mahler chodil, fascinovaně naslouchal zpěvu, byl mohutnými tóny varhan vynášen do vesmíru a to vše si v mysli ukládal pro časy budoucí, nebyla kvůli právě probíhající rekonstrukci možná, zamířili jsme do parku jeho jména. V té době tu ještě skladatel trpělivě čekal před branami na slavný návrat do svého města.

Bylo vidět, že mladí dirigenti pozorně vnímají prostředí, ze kterého vyšel člověk, jehož mnozí lidé považují za génia, jiní za proroka, současníka budoucnosti a někteří dokonce za svatého či mučedníka… Tak se o Gustavu Mahlerovi vyslovil ve své památné přednášce z roku 1912 jeho přítel Arnold Schönberg, kterému připadalo samozřejmé, že byl Mahler za svého života nepochopen, napadán, že se stával obětí sprostého chování. „Shledávám, že je to zcela v pořádku. Velký umělec přece musí být během svého života nějak potrestán za pocty, kterých se mu dostane později.“

7. 7. 2010 řekl Mistr Jan Koblasa před právě odhalenou sochou Gustava Mahlera: „Stvořil jsem sochu anděla…“