Putování údolím řeky Doubravky
6. srpna 2011
Den sobotní byl uplakaný, ale my jsme toho nedbali a podle domluvy jsme ve společnosti Míly Bradové odjeli autem do Sobíňova, abychom se zúčastnili pochodu pořádaného v rámci Léta v Železných horách. Pěší trasy pochodu, který se letos konal už po sedmnácté a jehož ústřední osobou pořadatelskou je pan Jaroslav Jonák, turista-značkař a znalec zdejší přírody, vedly údolím Doubravky, které je úchvatné i v nečase. Na startu bylo živo, většina pěšáků i cykloturistů se každý rok na akci vrací, protože okolní příroda poskytuje nepřeberný výběr z cest, pěšinek, zastavení a výhledů a zanedbatelným lákadlem není ani dokonalý servis gastronomický – nabídka rozsáhlá, odpoledne po návratu z tras dokonce hudba/tanec/klobása.
Po registraci na startu jsme byli vybaveni mapkami, dobrými radami a vlídným slovem pořadatelským, také informací o tom, že během dne bude z Doubravky odebrána voda pro Eurorando 2011 a ve vytrvalém deštíku, ale v příjemném teple a bezvětří jsme se vydali na vybranou trasu.
Trasa: Sobíňov MTZ – Sopoty ČTZ – Bílek ZTZ – Sokolovec – Čertův stolek – Horní Mlýn ČTZ – kaňonem Doubravky – Bílek – Sopoty – Sobíňov = 15 km
Cesta do údolí Doubravky vedla přes Sopoty, místní část Sobíňova, kde jsme si pročetli jedno z 11 zastavení zdejší NS a dozvěděli se, že místo bylo osídlené už ve 12. století a procházela tudy Liběcká obchodní stezka. (Jen pro připomenutí: Stezka začínala na Moravě, u Břeclavi odbočovala z hlavního směru a vedla k Ivančicím, odtud přes Náměšť, Velké Meziříčí, Žďár nad Sázavou, přes Libice nad Doubravou do Čáslavi, kde se napojovala na stezku Trstenickou. Ve 14. století převzala její funkci stezka Haberská, která vedla z Čáslavi přes Jihlavu do Znojma, kde splynula s páteřní stezkou Jantarovou.)
Legenda praví, že horníci těžící zde stříbro a rudy prý tehdy stavěli kapli jen o sobotách, odtud název Sopoty; serioznější výklad mají historikové, kteří uvádějí, že jméno obce vzniklo od „sopot“, což je vývěr pramene – a těch je tu v okolí vskutku několik.
Po červeně značené cestě jsme mířili do Bílku, za nímž se poklidný tok řeky Doubravky, pramenící ve Žďárských vrších blízko Radostína, mění na dravou říčku. Nic jiného vodě nezbývalo, než aby si začala razit průtok ve skalách, které se jí postavily do cesty. A udělala to za ty věky v prostoru mezi Bílkem a Chotěboří tak dovedně, že člověku nezbývá než s obdivem hledět na obrovské dílo vykonané s tak oslnivým výsledkem.
Z téměř devadesáti kilometrů, které Doubravka měří, je nejdramatičtějších těch několik v hlubokém sevřeném údolí, do kterého lze nahlédnout z ostrohu, na němž stávaly Sokolohrady, teď už jen tušené.
Od hrádku, ze kterého prý podnikal v 15. století své výpravy loupeživý rytíř, jsme sešli, pořád ještě v drobném dešti, po zelené značce do místa zvaného Mikšova jáma a tam pršet přestalo – zvláštní světlo působené sluncem, které se prudce dralo přes mraky, zvýrazňovalo zelené barvy a vše bylo radostně svěží a mladé, mech na prastarých kamenech působil jak slavnostní sametový oděv.
Zeleně značená cesta nás dovedla až k Hornímu Mlýnu, rodišti Ignáta Herrmanna (1854–1935), literáta, po kterém zdaleka nezbylo jen humoristické povídání o otci Kondelíku a ženichu Vejvarovi. V minulých letech bývala na této samotě skautská základna, dnes je místo opuštěné… Napojili jsme se na červenou značku a kaňonem procházeli nazpět k Bílku.
Přesto, že jsme tudy nešli poprvé, znovu jsme jihli nad okolní krásou a obdivovali, s jakou grácií překonává voda skalnatý terén.
V cíli nás pořadatelé zahrnuli pamětními listy pochodu i Euroranda a nabídkou občerstvení. Pobesedovali jsme chvíli se známými turisty a pak se prošli Sobíňovem, obcí, ležící mezi Železnými horami a Žďárskými vrchy, jejíž vznik se váže ke 12. století a již zmíněné obchodní stezce; zajímavý název je pravděpodobně odvozen od vlastního jména Soběn. Většina turistů si ve vsi fotí neobvykle vyzdobenou usedlost, a tak na závěr zařadíme její obrázek i my:
Naposledy jsme procházeli údolím Doubravky v roce 2007, zde je článek.