PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Kopřivnice

17. 11.–20. 11. 2011 v Kopřivnici a okolí

Příroda mi asi přidělila fungl nové botky z toulavého telete, ale s lítostí říkám, že je pro mě čím dál obtížnější vydolovat ze sebe něco čtivého o našich výletech. Už jsem se zmiňovala o mé radosti z cestování, kterou jsem si možná přinesla na svět z místa zrození – fluidum bývalé velmi frekventované přepřahací c.k. pošty a staletí před tím rytířského sídla v Řehořově jsou jistě příčinou mé stupňující se touhy po dálkách… Sicflajš mizí…

Přesto se pokusím dát snesitelný tvar mnoha výrazným zážitkům ze čtyřdenního putování Za posledním puchýřem, abych v konečné fázi udělala radost sobě a možná i některému ze stejně postižených čtenářů.

Zájezd podle promyšleného a dynamického scénáře Míly Bradové vedl s bravurní jistotou zkušený frontmen Láďa Tomáš a my účastníci jsme se nechali unášet na vlně radosti, která nás první večer vyplavila před přívětivé kopřivnické pořadatele.

Ráno předtím jsme však museli přetrpět časné vstávání, ale jak se autobus postupně v Telči, Třebíči a Brně plnil turisty, byl splín zaplašen a nastolena pohoda; zanedlouho se z mlhavého oparu vyloupl poutní kostel Jména Panny Marie, jedna z nejnádhernějších barokních staveb na Moravě – byli jsme ve Křtinách v Moravském krasu a užívali jsme si plodů práce a ducha architekta Santiniho. Ten navrhl v roce 1718 na proslaveném mariánském poutním místě chrám s kopulí a věžemi, s ambity po obou stranách.

model křtinského chrámu podle Santiniho

Poučka o tom, že baroko miluje souměrnost, ztroskotala na penězích – nic nového. Z úsporných důvodů byla tehdy oproti plánu postavena jen polovina ambitů a jen jedna věž. V současnosti udělala farnost velkolepé rozhodnutí – dokončit původní záměr. Začali koupí parcely pro stavbu ambitů a plánují, že by se v příštích desetiletích po shromáždění všech potřebných povolení a několika set milionů korun mohlo začít stavět. Poutníci (tedy dárcové) sem proudí čile – jednak je krása kostela pověstná,

Santiniho chrám Jména Panny Marie ve Křtinách

dále historie místa sahá až k počátkům křesťanství u nás

historie mariánského poutního místa ve Křtinách

pokračování historie poutního chrámu

a také je tu možnost poslechnout si výjimečnou zvonkohru, dokončenou (z hlediska předpokládané doby její životnosti) doslova před minutkou.

zvonkohra ve Křtinách

Na přelomu našich století dostala pražská zvonařská dílna Petra Manouška zakázku na výrobu 15 zvonů – připravené modely zničila v roce 2002 povodeň, proto se zvony, zavěšené ve Křtinách v roce 2004, odlévaly v Holandsku. Líbily se, proto po dvou letech přibylo 12 dalších zvonů a v roce 2010 posledních šest, které svým laděním doplnily ostatní tak, že se dá nyní zahrát až tisíc písní. My jsme ale neslyšeli žádnou z nich, protože zatím hraje zvonkohra jen 2x týdně – v sobotu v 18:06 a v neděli 12:06 – to uvádím přesně pro případné dychtivce naslouchací. Tento neobvyklý hudební nástroj byl pořízený asi za tři miliony korun.

Procházka celým areálem nás naplnila optimismem a mlha dokonce dobře doplnila kolorit místa zázraků – dýchal tu šerý dávnověk – a naděje.

pamětník výstavby poutního chrámu ve Křtinách

Netrvalo dlouho a začalo druhé jednání dnešní KPČ (kulturně poznávací činnost) – přijeli jsme do Plumlova, pro mnohé z nás místa neznámého (co jsem viděla v raném mládí, pamatuji si jen mlhavě, zkresleně – anebo se ta místa tolik mění?)

Když jsme vstoupili na nádvoří plumlovského zámku, spatřili jsme neobvyklou stavbu, částečně skrytou za skalnatým kopcem v bezprostřední blízkosti, a za touto 42 metrů vysokou, 61 metrů dlouhou a 16 metrů úzkou stavbou jsme shlédli do impozantní sedmdesátimetrové hloubky, ve které by se měla lesknout hladina starého, v 15. století založeného Podhradského rybníka. Neleskla se, nebyla vůbec. Vypuštěno.

zámek v Plumlově

Skalnatý pahorek na nádvoří jsou vlastně smutné zbytky pyšného hradu vybudovaného za vlády Přemysla Otakara II. v polovině 13. století na ostrohu nad říčkou Hloučelou. Čteme-li dějiny zdejších staveb, je to čtení truchlivé – zjistíme, že se tu vlastně nedařilo soustavně bydlet, místo má asi nějakou negativní energii. Ačkoliv Vilém z Pernštejna upravil začátkem 16. století původní hradní interiéry tak, že poté byl objekt už nazýván zámkem, a přistavěl hospodářské budovy, bydlel tu jen správce. Zámek pak vyhořel, přešel do držení Lichtenštejnů, ale po opravách byl zakrátko během třicetileté války vydrancován a vypálen Švédy a ponechán osudu. V roce 1801 dokončila vichřice dílo zkázy.

Lichtenštejnové si uvědomovali, že pro ně bude výhodnější neopravovat pořád smolařskou původní stavbu, tak na konci 17. století naplánovali velkolepý projekt čtyřkřídlého zámku se sloupovím na fasádě z vnitřní i vnější strany, ale podařilo se postavit pouze jedno křídlo, opuštěně trčící na skále nad vodou. Ani v něm panstvo nebydlelo, byl tam soud, vězení, úřady, dílny. Od roku 1994 patří zámek obci Plumlov, část je využívána pro muzeum.

pohled na plumlovský zámek od Křenůvského potoka

Každopádně na pohled je stavba výjimečná a zajímavá. Fotku udělal Mirek od TIM u Křenůvského potoka, který se vlévá do Plumlovské přehrady, kolem níž po NS jsme měli naplánovanou několikakilometrovou vycházku.

vycházka kolem přehrady v Plumlově 17.11.2011

Dá se říct, že vycházka byla vyloženě sportovní, protože přehrada je vypuštěná a okolí nebylo v této roční době a současném počasí podle běžných měřítek příliš atraktivní, přesto jsme si užili pospolitosti, povídáníčka a poznávačky. Například o asi čtyřicetikilometrové říčce Hloučele: na horním toku (před Plumlovem) se nazývá též Okluka, blízko Prostějova se stéká s Romží a pod názvem Valová se pak u Kojetína vlévá do Moravy. Nejsou všechna ta jména půvabná?

za informační cedulí vidíme jen dno přehrady

Cestou do Kopřivnice jsme nemohli minout atrakci přírodní, Hranickou propast v krasové oblasti u Zbrašova, vlastně od roku 1959 u Teplic nad Bečvou. Okolní kopce jsou součástí Národní přírodní rezervace Hůrka u Hranic.

okolí Hranické propasti - vycházka 17.11.2011

Od teplické vlakové zastávky na pravém břehu řeky jsme se vydali šustícím listím spadaným z nádherných věkovitých stromů po červené značce nahoru na kopec, odkud bychom mohli shlédnout do té obří jámy, nejen nejhlubší ve střední Evropě, ale i nejtajemnější.

informace o Hranické propasti

Kdysi jsem u propasti několikrát byla, v létě, ale tentokrát nebránily pohledu dolů k hladině jezírka v hloubce 70 metrů olistěné stromy, takže při chvilce ztišení a soustředění vzbudila majestátní velkolepost přírodního výtvoru intenzivní pocit siroby a nemohoucnosti.

hladina jezírka je v hloubce 70 metrů

Propast vznikla silným vývěrem termálních minerálních pramenů, na druhém břehu Bečvy dosud podobná, slabší zřídla slouží lidem k navracení zdraví – ve zdejších lázních se léčí nemoci srdce a cév.

Bylo pozdní odpoledne, cestou ke dnešnímu cíli jsme se stavili ve Štramberku na procházku městem, abychom si užili starobylého centra a romantického pohledu na Trúbu. Pomyšlení, že na místním vrchu Kotouči žili před třiceti tisíci lety lidé a že po nich sice zůstaly jen nepatrné hmotné zbytky, které byly zásluhou světově proslulého archeologa Karla Jaroslava Mašky (1851–1916) objeveny, přesto však je tato krajina prosáklá jejich přáními, radostmi, bolestmi a starostmi – prostě všemi lidskými projevy, mě posilovalo. Psala jsem o tom ve článku Beskydy v roce 2009. Zmíním se více o profesoru Maškovi, protože má vztah k Vysočině. Dříve než zakotvil v tomto kraji a našel na Kotouči čelist neandertálského dítěte, učil dva roky na německé reálce v Jihlavě. Po patnácti letech archeologického bádání objevil největší tábořiště lovců mamutů v Předmostí u Přerova – hromadný hrob asi dvaceti lidí – poté se vrátil na Vysočinu a stal se ředitelem reálného gymnázia v Telči.

Ze Štramberka je to jen skok (asi 3 km) do Kopřivnice, mezi těmito městy leží Bílá hora s novou rozhlednou. Vzhled Kopřivnice, jejíž vznik je kladen do 13. století, byl zásadně proměněn ve druhé poloviině minulého století vlivem rozvoje automobilky Tatra. Proto se dá říci, že je to město průmyslové, s malým množstvím historických památek a s nádherným okolím.

Kulturní dům, kde byla prezentace účastníků a sídlo organizačního štábu, je v samém středu města a je propojen s Technickým muzeem Tatrovky. Vše probíhalo jako na drátkách – pořadatelé nás odbavili bez zádrhelů, dostali jsme veškeré informace a odjeli jsme do paneláčkové ubytovny Pod lesem, v jídelně vzdálené od ní dvě minutky cesty jsme spolkli vepřo-knedlo-zelo, a tak byl čtvrtek 17. listopadu 2011 téměř za námi. Růžové víno Jardy Sysla, vychutnávané v milé společnosti přátel, bylo noblesní tečkou za krásným dnem.

Památeční fotečka účastníků pořízená první den putování za Puchýřem před jeskyní Balcarka.

u jeskyně Balcarka

Pátek 18. listopadu 2011 můžeme nazvat „dnem hukvaldským“, to jest „lašským“ či „janáčkovským“.

Tady je mapka oblasti, ve které jsme se několik hodin pohybovali – převážně v oboře po NS zvané Hradní vrch.

trasa v okolí Hukvald 18.11.2011

Po příjezdu do Hukvald jsme nejdříve běželi k rodnému domu Leoše Janáčka (1854–1928), kde je od roku 1926 pamětní deska.

rodný dům Leoše Janáčka v Hukvaldech

Pozdější skladatel se zde narodil jako deváté ze třinácti dětí zdejšího učitele a měl tak výrazné hudební nadání, že už v jedenácti letech odešel do klášterní hudební školy v Brně. Vystudoval a stal se učitelem, ale dále prohluboval studium hudby v Praze, v Lipsku a ve Vídni.

deska na domě, kde se narodil Leoš Janáček

Vrátil se do Brna a organizoval tam hudební život, založil varhanickou školu a v roce 1919 konzervatoř. Janáčkova hudba nenalézala dlouho příznivců, až ke konci života se skladatel dočkal uznání. Originální hudba vycházející z lidové, především lašské melodiky, se prosadila a dnes ji zná a uctívá celý svět, posluchače si podmaní zpěvností i dramatičností. Janáček miloval rodný kraj, vracel se sem odpočívat a nalézat inspiraci. V roce 1921 koupil dům, kde je nyní jeho památník.

dům, kde bydlel Leoš Janáček

Barokní vstupní brána do Hukvaldské obory dává tušit, že můžeme očekávat neotřelé zážitky. Den byl jako malovaný, takže i dnes, kdy po značné době o našem výletě píšu, jasně vnímám tu vlahou natrpklou vůni spadaného listí a připomínám si nádherné průhledy mezi obrovitými stromy, cítím ten klid a lehkost. Jít takovou přírodou je jako účastnit se bohoslužby.

Hukvaldská obora vznikla už roku 1566, patří tedy k nejstarším u nás. Aby dali poddaným práci, nechali počátkem 18. století páni na Hukvaldech postavit kolem celé obory, jejíž rozloha je 457 hektarů, kamennou zeď a osázet hradní vrch. Daňčí a mufloní zvěř se tu od té doby chová stále. Plným práven je zdejší území vyhlášeno přírodní památkou, ale najdeme zde i jiné památníčky – jeden z nich patří Lišce Bystroušce (premiéra této snad nejznámější Janáčkovy opery byla v roce 1924).

Liška Bystrouška v Hukvaldské oboře

Sochu Lišky Bystroušky zhotovili v roce 1962 jako bronzový odlitek ve slévárně Nové Huti v Ostravě. Na desce je nápis: Leoši Janáčkovi na paměť prvního provedení opery Liška Bystrouška na Hukvaldech 20.6.1959 věnují myslivci a lesníci ostravského kraje.

Místo přímo vybízelo k hromadné fotografii účastníků:

účastníci zájezdu v Hukvaldské oboře

Na následujícím obrázku je kromě rozverného vedoucího zájezdu Ládi Tomáše a rozvážné Marušky Holcové vidět na úbočí kopce prostor, kde bývá letní festival Janáčkových děl; také si všimněte stromu-pamětníka a na něm hezky vyvedených turistických značek – žluté pro pěší trasu, zelené pro vedení po naučné stezce a červené pro místní okruh. 🙂 

v Hukvaldské oboře

Ke hradu jsme nezašli – je na tomto kopci:

na kopci jsou zříceniny hradu Hukvaldy

V těsné blízkosti je obec Měrkovice, kde kvůli tamním pískovcovým lomům kvetlo řemeslo kamenické, dnes zaniklé. Jen svědkové, roztroušení po celém kraji, vypovídají o umění tehdejších mistrů.

práce zdejších kameníků

Sestoupili jsme do malebného údolíčka řeky Ondřejnice, kde dříve stávaly mlýny, podobné tomuto:

podobně vypadaly v minulosti všechny mlýny v okolí

Býval tu i známý Šmiřákův mlýn, kam chodíval Leoš Janáček – rázovité prostředí ho inspirovalo při komponování opery Její pastorkyňa.

V nedaleké, dnes už neexistující hospodě u Harabiša vznikaly Janáčkovy Lašské tance. Nelze lépe vykreslit kouzlo místa nežli napsal skladatel do partitury tohoto populárního díla:

„Pod ukvaldským zámkem, v údolíčku, že bys kamenem dohodil, byla hospůdka u Harabišů. Okna jak z ohně sálavého do tmy vsázena. Uvnitř jizby krájený dým a výpary. Žofka  Harabišová jde z ruky do ruky. Tanečnica. Na paměť té teplé noci – na chválu rodného kraje, mojeho Lašska, půjde partitura plna mihotavých notiček, plna laškovných nápěvků, švitořivých i zamyšlených, do světa.“

Po silnici jsme se vrátili do Hukvald, zašli do pekárny a uspořádali obžerný buchtový oběd. Nešlo odolat – ač se na všechny úplně čerstvé a voňavé výrobky sbíhaly sliny, dopřáli jsme si každý jen jeden koláček s povidlím, další s tvarohem a mandlemi a čtvrtku velkého, máslem a rumem kropeného hruškového frgálu se zázvorem… A dobře jsme udělali – dosud vnímám všemi smysly to kulinářské veledílo!

Pak jsme měli možnost spatřit něco, o čem jsem do té doby neměla ani potuchy – v obci Tichá na Moravě je rarita – travertinová kaskáda.

travertinová kaskáda v Tiché u Kopřivnice

Vystoupali jsme po úbočí svahu nad říčkou Tichávkou do výšky asi čtyřiceti metrů nad hladinu, kde vyvěrá silný pramen s vysokým obsahem hydrogenuhličitanu vápenatého a jiných minerálních látek.

vývěr minerálního pramene nad říčkou Tichávkou

Voda prudce vystřikuje a teče z kopce, čímž se během věků vytvořil pěnovcový val, obrůstaný mechem.

voda stéká po svahu a vytváří travertinový val

Travertinový val dosahuje výšky až 120 centimetrů, uprostřed něj vyhloubila proudící voda korýtko.

travertin je obrostlý mechem, uprostřed teče žlábkem voda

To jsme teda koukali!

Divit jsme se nepřestali ani na exkurzi v Moravské gobelínové manufaktuře (MGM) ve Valašském Meziříčí – tam nám totiž předvedli tkaní gobelínů

pro mne neřešitelný problém

 a jejich restaurování.

práce na několik let

nestačí jen trpělivost, musí být i znalosti a zručnost

Vysoce odborná práce se tu provádí více než sto let – šikovné ženy tkají klasické gobelíny, koberce a tapiserie, restaurují historické textilie.

v Moravské gobelínové manufaktuře

Prohlídli jsme si i výstavu zdejších textilních výrobků a nepřestávali nápaditou Mílu Bradovou chválit za skvěle sestavený denní program.

Jen necelé dvě hodinky, do kterých se musela vtěsnat i pauzička na kávu, jsme měli na prohlídku Valašského Meziříčí, pak už jsme se těšili na večeři a odpočinek (asi zasloužený).

Sobota 19. listopadu 2011 byla hlavním „puchýřovským dnem“ a rozsáhlou nabídku tras pro nás připravili kopřivničtí pořadatelé – dostali jsme brožurku s popisem jednotlivých tras a zajímavostmi, na které můžeme cestou popatřiti. Z několika důvodů, z nichž hlavní byl ten, abychom co nejvíce poznali území nazvané Lašská brána Beskyd (tvoří ji Štramberk, Kopřivnice, Příbor, Hukvaldy), jsme zvolili dvacetikilometrovou cestu kolem Boroveckých rybníků. Nechali jsme tedy Štramberk a Bílou horu za zády a vypravili jsme se přibližně na severozápad od Kopřivnice cestami vedoucími do Příbora.

Trasa: Kopřivnice – Kulturní dům MTZ – Fojtství – ŽTZ – Bubla ranč (Kontrola) – Paseky – konec Závišic – Borovecké rybníky (Kontrola) – rozcestí na Sedlnici – Prchalov (Kontrola) – Příbor – rozcestí na Paseky – Kopřivnice = 20 km

trasa z Kopřivnice přes Borovecké rybníky do Příbora a zpět do Kopřivnice 19.11.2011

Na startu v kulturním domě jsme se pozdravili s mnoha známými z celé republiky, což je jedna z věcí, která nás kromě aktivní turistiky přitahuje na tyto akce – kratičké setkání vzbuzuje stálou sounáležitost, nedá se lehce vysvětlit, je nutné zažít.

sobotní start v kulturním domě

odcházíme na trasu

Po modré TZ jsme prošli městem až k Fojtství, kde začal legendární Ignác Šustala (1822–1891) vyrábět v roce 1850 kočáry, čímž vlastně položil základy automobilky Tatra a potažmo ovlivňuje chod města dodnes. Stavili jsme se na blízkém starém hřbitově, kde jsou hrobky dvou významných rodin, jichž si Kopřivničtí považují – již zmíněné Šustalovy a Raškovy (zakladatelé továrny na hliněné zboží). Bílou horu jsme obešli zprava po jejím úpatí, ale v popisu slibované daleké výhledy se pro mlžné a podmračné počasí nekonaly, spokojili jsme se s těmi, které se nabízely. Ani to nebylo málo – nejbližší okolí Kopřivnice tvoří zalesněné kopce – Bílá hora, Šostýn, Červený kámen.

okolní věnec kopců je působivý i v mlhavém oparu

Většinu cesty jsme šli po značkách, které pořadatelé ve snaze ukázat nám to nejlepší, pro tuto příležitost vytvořili (velmi kvalitně). Kouzelný byl přechod luk s meandry řeky Sedlnice, řeky, jež pramení u Veřovic, po pár kilometrech zaplní vodami nádrž svého hlavního města Štramberku, proteče Boroveckými rybníky a celý svůj život, 22 kilometrů dlouhý, svěří u Nové Horky Odře.

Vypuštěné Borovecké rybníky (celkem je jich pět) byly podzimně zasněné,

Borovecké rybníky jsou vypuštěné

ocenili jsme několik informačních cedulí, které jsou na místní naučné stezce instalovány. Přesně podle popisu jsme po několika kilometrech vstoupili do Příbora, centra vzdělanosti severní Moravy, města Sigmunda Freuda. Už v roce 1694 zde byla založena piaristická kolej s gymnáziem, nyní je tam muzeum, které nás na několik hodin pohltilo – mají tam totiž pamětní síň svého nejslavnějšího rodáka Sigmunda Freuda (1856–1939), zakladatele psychoanalýzy. Ten sice prožil v Příboře jen první tři léta života, ale vzpomínky na toto období jej provázely po celý život.

v pamětní síni Sigmunda Freuda

Život a skutky lékaře-vědce jsou dostatečně známé, lze je lehce najít na netu, ovšem prohlídka všech exponátů v pamětní síni dá návštěvníkovi mnohem víc – vskutku jsme se nemohli odtrhnout. A to jsme potom ještě zkoukli výstavu ke 150. výročí založení hasičského sboru Příbor a působivou expozici o pohřbívání v pravěku.

Cestou k rodnému Freudovu domu jsme se zastavili u jeho pomníku.

Freudův památník v Příboře

Město Příbor odkoupilo Freudův rodný dům od soukromého vlastníka a v roce 2006 byl po rekonstrukci otevřen veřejnosti.

rodný dům S. Freuda

Domu byla navrácena podoba ze druhé poloviny 19. století.

rodný dům S. Freuda je opravený

To, že se tu narodil pozdější slavný psychoanalytik, který usazoval své pacienty na pověstné „kanape“, připomíná měděná pohovka před domem, zhotovená pasířskou dílnou z Buštěhradu u Kladna.

pohovka je vyvedená v mědi

Na okraji přehozu je ve třech řečech vytepáno: Usaď se a rozjímej – vstaň a konej.

Míla, František a Mirek nerozjímali, ale živě se zajímali o vše, co bylo uvnitř domu k vidění.

usadili se a nerozjímali, zvedli se a zajímali se (o všechno)

Velmi moderní expozice v domě navozuje nevšední atmosféru, prostě to stojí za to! Za všechny obrázky jen „svěřovací sofa“.

pověstná Freudova pohovka

Náměstí v Příboře je velmi hezké, domy i podloubí opravené, milá atmosféra.

náměstí v Příboře

Jdeme ulicí ke kostelu Narození Panny Marie a musíme se zastavit, abychom vychutnali ten nádherný obrázek, který se nám naskytl.

kostel Narození Panny Marie

Písemná zmínka o tomto příborském kostele je už z roku 1251, mnohokrát byl přestavován, ale teď je po opravách (podle mě) úžasný a okouzlující!

není to nádhera?

opravdový skvost

Z Příbora jsme šli do Kopřivnice starou cestou, ze které byly výhledy na okolní kopce, došli jsme do kulturáku a dostali od pořadatelů krásný pamětní list,

pamětní list z Kopřivnice

frčeli další tři kilometry na ubytovnu, najedli se, vyfešákovali do „společenských“ botasek a v 19:00 už jsme byli ve velkém sále Kulturního domu, kde začínala zábava. Bylo nabito k prasknutí. Všichni účastníci vždy čekají na předávání insignií příštímu pořadateli – předseda KČT Kopřivnice Josef Poruba slavnostně (a jistě s úlevou) předal korunu a žezlo zástupcům KČT Plzeň, kteří nás pozvali v roce 2012 k nim. A oddychl si – větší část práce je úspěšně za letošními organizátory.

předávání insignií příštímu pořadateli

Během večera převzali vysoké vyznamenání dva turisté, z nichž jeden byl náš přítel Josef Čigelský z KČT Baník 1. Máj Karviná – měli jsme radost s ním.

Pepa Čigelský z KČT Baník Karviná byl vyznamenán

Hlavní organizátor Josef Poruba nám na plese sdělil, že se akce Za posledním puchýřem zúčastnilo 1353 turistů a trasy, ubytování, stravování, zájezdy, zábavu a vše, co bylo třeba zajišťovalo 140 pořadatelů.

Jak účastníky, tak i pořadatele čekal ještě program nedělní – 20. listopadu 2011. Mohli jsme si vybrat ze dvou komentovaných procházek – zvolili jsme Kopřivnici a okolí s Josefem Porubou.

vycházka v okolí Kopřivnice 20.11.2011

Prošli jsme městem a začali stoupat do kopců, nejdříve kolem letního stadionu Emila Zátopka, kde atlet kdysi ténoval. Mají tu zvyk, že házejí běžecké boty na elektrické vedení, proč, jsem nepochopila, ale je to zvláštní pohled.

u stadionu v Kopřivnici

Na okraji lesa, kde jsme se napojili na Lašskou NS, jsme se zastavili u Husovy lípy,

Husova lípa v Kopřivnici

jediného dochovaného stromu z aleje, která odtud vedla až na Šostýn, nyní hradní zříceninu, ve 13. století rozsáhlou novostavbu na kopci, pod nímž vznikla ve stejné době osada Kopřivnice, dnes čítající 23 000 lidí.

výklad předsedy KČT Kopřivnice na vycházce

Na začátku 15. století byl hrad pobořen vojskem, opuštěn, a když v 19. století Ignác Raška budoval novou továrnu na hliněné zboží, posloužil zdejší kámen na její stavbu. Ve třicátých letech minulého století se zdejší turisté začali zabývat záchovnou údržbou zdí a věží a teké iniciovali archeologický průzkum, který přinesl mnohé objevy.

zříceniny hradu Šostýna

Vděčně jsme naslouchali zasvěcenému výkladu pana Poruby, měli jsme možnost ideálně prožít návštěvu těchto míst.

hrad Šostýn je velmi rozsáhlý

Krásným místem je i bělostný Raškův kámen, vápencový útvar tyčící se nad srázem.

Raškův kámen

V roce 1951 vybudovali turisté na vrcholu Raškova kamene můstek, odkud je nádherná vyhlídka na Kopřivnici i Štramberk.

vyhlídka na Raškově kameni

Na Rozcestí čarodějnic, místě, kde je křižovatka pěti lesních cest, nás průvodce nasměroval do Janíkova sedla s hájenkou.

Janíkovo sedlo

To už jsme scházeli po úzké silničce z kopců zpět do civilizace, ještě jsme s obdivem pohlédli na můstek na Raškově kameni, odvážně posazený v padesátimetrové výšce

vyhlídka je padesát metrů nad cestou

a zanedlouho jsme byli zpět v Kopřivnici. Je samozřejmé , že jsme se ptali na rodný dům Emila Zátopka (1922–2000), čtyřnásobného olympijského vítěze. Pan Poruba nám sdělil, že ten domek stojí na ulici 1. Května 421, ale že současní vlastníci nedovolí dát na něj pamětní desku, protože nemají rádi turisty. Divný přístup!

Tak jsme tam zašli a vyfotili se, bez výčitek, že děláme nepravosti. Tady je fotka, abyste ten domek poznali, až tam přijedete:

rodný dům Emila Zátopka v Kopřivnici

Pak už nám zbývalo jen rozloučení s pořadateli, kterým jsme opravdu upřímně poděkovali za krásné dny prožité v jejich městě. Jako sladkou tečku jsme si před odjezdem nadělili návštěvu Lašského muzea v Šustalově vile z roku 1889.

Šustalova vila

V muzeu jsou dvě expozice: výrobky Raškovy továrny na hliněné zboží (zrušena 1962) – nádobí, kachle a kachlová kamna, a rozsáhlá výstava o pravěkém osídlení zdejšího kraje, v níž jsou využity obrazy místního rodáka Zdeňka Buriana, malíře, z jehož obrazů jsme všichni přejali za svou jeho představu tehdejšího světa.

Na následujícím obrázku vidíte jednak maketu kostry nějakého prehistorického zvířete, dále kachlová kamna z Raškovy továrny a na obraze je Zdeněk Burian ve svém ateliéru:

Lašské muzeum v Šustalově vile

Návštěvník může shlédnout filmy o Zdeňku Burianovi a jeho práci, vykopávky, zdejší nerosty, jeho obrazy. Za všechny jeden nazvaný Neandertálci pod Kotoučem:

Zdeněk Burian - Neandertálci pod Kotoučem

Ve 14 hodin odjezd domů, zastávka na hradě Helfštýně. Nechám bez komentáře (konečně!), užijte si fotky pořízené na nádvořích při zasmušilém počasí, které se na nás z kterési skrýše vyvalilo.

u hradu Helfštýna

nádvoří Helfštýna

Helfštýn byl dlouho opravován

Madona helfštýnská 1999

Habermann - Kovářské srdce v kleštích 1996

kříž z roku 1997

Helfštýn snový

Cesta domů ubíhala za třídění zážitků pohodově až ke Kralicím. Najednou jsme nemohli dál, protože na silnici byla loď.

překvapení na silnici

Tahač převážel loď na Dalešickou přehradu a ve zdejší dosti členité krajině nemohl vyjet kopec a zablokoval silnici. Jarda Vála pohotově vyběhl z autobusu a zvěčnil tuto neobvyklou situaci. Přijel další tahač, vše trvalo dosti dlouho, ale nakonec jsme se my i loď dostali v pořádku do svých domovských přístavů.

V honbě Za posledním puchýřem jsme urazili celkem 60 km – a žádný, ani ten poslední puchýř, jsme nechytili.

Můžete si přečíst jak se nám vedlo loni na Puchýři ve Vizovicích, v roce 2009 v Mladé Boleslavi, v Teplicích v roce 2008 a v Blansku v roce 2007.

5 komentářů - “Za posledním puchýřem do Kopřivnice”

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist