Listopadové pochody v Telči
2.–3. 11. 2013
Už při cestě autem do Telče jsme se ujistili, že tentokrát budou víkendové pochody opravdu typicky listopadové – mlha sveřepě ležela na krajině, vítr kdesi spal, nerušil ji… Zapsali jsme se na startu v telčské sokolovně, uložili si zavazadla v tělocvičně, kde přespíme a šli na vlakové nádraží přivítat jihlavské turisty.
Devítičlenná skupinka, která si pro dnešní sobotu vybrala trasu dlouhou 17 kilometrů, se utvořila z lidí nám blízkých, a proto celá cesta se nesla ve společenském duchu, výhledy nebyly, tak jsme si povídali.
Trasa: Telč – Klínek – Stará Borovná – Borovná – sedlo pod Dobrou Vodou ŽTZ – Krahulčí – Hostěnice ZTZ – Luh u Telče – Telč = 17 km
Na mapce vidíme, že dobrá polovina cesty vedla po vlastním značení, které pro tuto příležitost udělali telčští turisté – a je třeba říct, že bylo velmi dobré, i v mlze jsme se orientovali bez problémů. 🙂
Velmi kladně jsme také zhodnotili, že první razítkovou kontrolu umístili do zajímavé lokality jménem Stará Borovná.
Dnes je v těchto místech jen les, navíc poničený jarní vichřicí, ale kdysi tu bývala obec, možná dokonce dvě. Při svých omezených možnostech jsem se snažila něco z dávné historie vypátrat na webu:
Přibližně jeden kilometr jižně od současné Borovné byla v roce 1974 zjištěna v lese studna a v hrázi blízkého rybníka středověká vypalovaná keramika. Prý tady stávala osada Vojkov, ale do stejného místa je lokalizovaná i morem zaniklá obec Stará Borovná. Na základě datování keramiky jsou začátky osady kladeny do první poloviny 13. století, doba zániku se předpokládá na počátku 15. století.
Než jsme se nadáli, nabízeli nám telčští pořadatelé v zádveří obecního úřadu Borovná teplý čaj a jiné tekutiny pro zahřátí 🙂 – dál se nám živou vesnicí šlapalo mnohem veseleji…
Cestou jsme nasbírali potřebná razítka a pomalu se stáčeli zpět k Telči.
Zajímavá byla zastávka u daňčí obory blízko Lipek, z infotabule jsme se dozvěděli, že daňci jsou buď skvrnití, černí nebo bílí – a právě ti jsou tu chováni.
Narozená daňčata jsou prý světle hnědá, postupně jejich srst světlá, až druhým či třetím rokem jsou daněly i daňci čistě bílí. Základ tohoto stáda pochází z obory u zámku hraběnky Diany Sternbergové v Častolovicích (M+M Svatošovi – Horní Jelení).
Telč nám připadala v dnešním stojatém a mlhavě zaobleném dni obzvláště tajemná a nesoučasná, minulá staletí před námi nehnutě spočívala a čekala na náš zájem…
Náměstí v Telči začalo podle historických pramenů vznikat během 14. století, ale původní dřevěné domy v gotickém slohu podlehly na konci zmíněného století požáru a pak se začaly stavět domy kamenné. Velký význam mělo tzv. mílové právo z roku 1464, které zaručovalo monopol řemeslné výroby do okruhu jedné míle od hradeb a vztahovalo se na prodej soli a vaření a prodej piva. Várečné právo získávaly pouze domy na náměstí, a tak začaly v zadních částech budov vznikat prostory pro vaření piva a také rozlehlé sklepy pro jeho uskladnění.
Roku 1530 vypukl požár, který zcela zničil větší část náměstí a domy byly postupně opraveny v renesančním slohu. V roce 1550 získal Telč Zachariáš z Hradce a povolal na panství italské stavebníky, štukatéry a zedníky k přestavbě hradu a ti začali pracovat také na obnově náměstí. Přinesli s sebou zcela nová řešení fasád, která se na několik desetiletí stala obrovskou inspirací pro zdejší stavitele – domy s elegantními štíty začaly být pokrývány sgrafity a freskami.
Dolní kašna vznikla už v polovině 16. století, asi v souvislosti s budováním vodovodu, na začátku 17. století byla přebudována renesančně a David Lipart upravil barokní sochu sv. Markéty, která se stala patronkou města poté, co ostatky této světice přinesla do Telče hraběnka Slavatová.
Zajímavý je příběh mariánského sloupu na náměstí; postaven byl v roce 1720 z odkazu 1000 zlatých od telčské měšťanky Zuzany Roziny Hodové. Podle jejího přání povolal tehdejší primátor města Ondřej Hanusík sochaře Davida Liparta z Brtnice (M+M Svatošovi – Vysočinou…) a ten vytesal s kameníkem Františkem Neuwirtem oblakový sloup proti domu donátorky. Na sloupu z mrákotínské žuly jsou sochy z mušlového vápence – kromě Panny Marie Immaculaty, ochránkyně, ještě postavy sv. Jakuba, patrona poutníků, sv. Rocha, ochránce před morem, sv. Šebestiána, patrona lukostřelců, sv. Jana Nepomuckého, mučedníka, sv. Františka Xaverského, navracejícího život a zdraví, Anděla Strážného a ochránkyně před nakažlivými nemocemi sv. Rozálie, umístěné v imitaci jeskyně v podstavci sloupu.
Celková výška sloupu, na jehož vrcholu stojí Panna Marie na zeměkouli obtočené hadem, činí 11,5 metru, kolem je ohrádka s osmi anděly držícími štíty s nápisy a erby.
Při hledání historických souvislostí jsem se dozvěděla, že měšťan Ondřej Hanusík byl velmi bohatý obchodník s látkami, dlouholetý konšel, jeden čas i primátor Telče. Postavil svým nákladem kapli Panny Marie ve Štěpnici a financoval i vznik sousoší sv. Rodiny u Horní brány. (M+M Svatošovi – (Nejen) rozhledna v České Kanadě).
Mariánský sloup se právě opravuje.
Horní kašna má podobu po úpravách na začátku 19. století – je na ní socha Siléna s malým Dionýsem v náručí.
V cíli jsme dostali pamětní list, výborný chleba z vyhlášené telčské pekárny mazaný škvarkovým sádlem,
a ani v dalším nás pořadatelé nezklamali – na večeři byl jako vždycky guláš, zábava v sále sokolovny probíhala pohodově jako pokaždé, tanec při hudbě, která svou úměrnou hlasitostí dovolovala člověku žít, byl osvěžující, výhry v tombole nečekané a milé…
V neděli 3. listopadu 2013 jsme opět přivítali jihlavské turisty na nádraží v Telči a spolu s nimi nasedli do autobusu, který nás zavezl do Řásné – vybrali jsme si tradiční oddechovou trasu kolem Velkého pařezitého rybníka a chatičky U Obrázku, přes Janštejn a rybník Bor do Jihlávky, což je 12 kilometrů.
Hned v Řásné jsme se zastavili u nové sochy Davida Habermanna (*1979), příslušníka už třetí generace uměleckých kovářů.
Dílo vzniklo v rámci projektu „Sochy Regionu renesance“ – celkem je v našem kraji 24 nových soch, z toho na Telčsku 13!
Socha byla instalována poblíž kaple sv. Cyrila a Metoděje, v níž je kříž vykovaný otcem Davidovým, Alfredem Habermannem (*1953).
Začalo poprchávat, vítr zdatně sekundoval. Nabírali jsme výšku, u Pařezitého rybníka už bylo docela nevlídno.
List Průvodný, kterým jsme se my, ztracenci bloudící cestami husitských bojovníků v kraji pod Javořicí, prokazovali a dostávali na něj razítka jako potvrzení o správnosti zvolené trasy, jsme sotva před deštěm uchránili, v přístřešku U Obrázku však bylo přívětivě a milo.
Kolem Janštejna divoce foukalo a studené kapky se mstily za nezájem pochodníků, kteří mířili k Boru v předtuše věcí příjemných, ve většině nemyslíce na řež, která se tu před 591 roky strhla. V roce 1423 se zde u rybníka střetl husitský hejtman Jan Hvězda z Vícemilic s vojsky Jana z Telče, bitvu vyhrál a dobyl pak i město, nikoliv však hrad.
Při 500. výročí této bitvy, po níž se rybník Bor začal nazývat Krvavec, byl postaven mohutný památník; právě tudy probíhá rozvodí mezi Černým a Severním mořem.
Dneska tu sice jakési srocení lidu bylo, ale ty postavy v barevných pláštích nemávaly zbraněmi, nýbrž pruty s nabodnutými špekáčky, které nořily do ohně a po chvíli s potěšením likvidovaly…
Do konce 36. ročníku pochodu Cestou Jana Hvězdy z Vícemilic zbývaly tři kilometry na nádraží do Jihlávky, odkud nás zkřehlé a ošlehané zdivočelým vysočinským větrem odvezl autobus do krajkové Telče. 🙂
Chcete-li si prohlédnout fotky z minulých listopadových pochodů v okolí Telče a případně se dočíst, jak probíhaly, najdete je ve článku M+M Svatošovi – Listopadové pochody v Telči a v odkazech v něm uvedených. 🙂
Sochy Davida Liparta jsou ve článku M+M Svatošovi – Zahájení cykloturistické sezony na Jihlavsku.