PostHeaderIcon (Nejen) rozhledna v České Kanadě,

ale i další místa na Dačicku nás v neděli 4. srpna 2013 zaujala.

Naši přátelé přišli s informací, že u Valtínova v České Kanadě byla nedávno otevřená nová rozhledna – okamžitě jsme byli domluvení, že na ni (i z ní) musíme popatřiti, i vydali jsme se na nedělní výlet, tentokrát s Jitkou a Honzou. První zastávku jsme udělali v Třešti – hned při vjezdu do města upozorňuje dřevěné sousoší svaté rodiny, že Třešť je městem betlémů. K původním sochám Na Hrázi byly letos v červenci v rámci 12. ročníku Dřevořezání instalovány sochy Tří králů.

O betlémářské tradici a dalších zajímavostech v Třešti jsem psala ve článcích Prosinec a Dolní Cerekev – Třešť.

Kousek odtud, na plácku u kostela, stávala kdysi lékárna, na jejímž pultě se v roce 1925 narodil Otto Šimánek, pozdější herec a představitel populárního Pana Tau. Třešťský Spolek přátel betlémů inicioval vznik sochy, která kolemjdoucí zdraví svým charakteristickým gestem přibližně v místech bývalé lékárny.

V Dačicích jsme se dali směrem ke Kunžaku a po asi deseti kilometrech jsme dojeli skoro až k historické jihozápadní hranici Moravy a Čech, která probíhala mezi obcemi Valtínov a Mosty. Valtínov, starobylá moravská ves, ve které žije přes stovku obyvatel, patří nyní k jihočeskému Kunžaku, pár kilometrů vzdálenému.

Neměli jsme problém poznat, že jsme na místě, protože rozhledna připomínající špičku tužky na nás ladně, a zatím chladně, vykukovala ze zalesněného masivu na obzoru. Vybrali jsme jedno ze dvou nabízených parkovišť u silnice a vydali se vzhůru po svahu Havlova kopce (680 m). V závěru přibližně půldruhakilometrové cesty jsme ve slunci uviděli elegantní dřevěnou konstrukci ve tvaru šestibokého hranolu zakončeného jehlanem.

Ve vedru, které panovalo, jsme zvládli lehce poslední kroky výstupu a ocitli se v přijímací místnosti vyzdobené tabulemi s přehledem rozhleden v ČR a fotografiemi ze stavby objektu.

Vstřícná paní pokladní nás informovala o zajímavostech v okolí a pak už jsme se vydali po 179 dřevěných schodech na vyhlídkovou plošinu ve výšce 34 metrů; celý stožár je 41 metrů vysoký a uchází se o přední místa v soutěži o nejvyšší vyhlídkové stavby tohoto typu.

Pokochali jsme se výhledem na Javořici, spíše jsme tušili nežli jasně viděli Křemešník, Mařenku, kostel v Nové Říši – bylo to hezké… a získali jsme k místu osobní vztah.

Cestou zpátky k autu jsme věnovali větší pozornost okolí – zaujala nás kaskáda valtínovských rybníků – čtyři retenční nádrže slouží k zachycování vody, ale jsou i významným krajinotvorným prvkem.

Vraceli jsme se k Dačicím, neodolali jsme však krátké návštěvě kavárny zařízené v bývalém mlýně v Markvarci. Stavení u silnice, za níž na druhé straně, u rybníka, je socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1720, je nenápadné, ale interiér návštěvníka donutí těkat z jedné věci na druhou – dřevo, keramika, staré nářadí, starodávný nábytek… a nabídka kávy na desítky způsobů…

Kousek za obcí vede úzká silnička do lesa, kde jsme po chvíli našli židovský hřbitov, jehož prohlídka byla naším cílem.

Od poloviny 17. století bylo v Markvarci sídlo početné židovské komunity, stávala tam i synagoga. Hřbitov, který je prohlášen kulturní památkou, byl založen 1794, pohřební obřadní místnost (bejtšube) vznikla v roce 1908, dochovalo se tu asi 200 náhrobků, poslední pohřeb se uskutečnil roku 1939.

Asi šest kilometrů západně od Dačic jsme podle plánu navštívili ves Lipolec, která dříve bývala, stejně jako většina zdejších obcí, převážně německá. Chtěli jsme si prohlídnout mimořádně cennou gotickou památku – 17 metrů vysokou věž kostela sv. Lamberta.

Gotický kostelík sv. Lamberta, původně asi opevněný, byl zcela zničen požárem, zachovala se věž, ke které byl v 19. století přistavěn kostel nový.

Neobvyklé zasvěcení mě přimělo vyhledat životopis svatého Lamberta a zjistila jsem, že světec nám tak neznámý není – žil v 7. století v místech dnešní Belgie, byl biskupem v Maastrichtu a mimo jiné připravoval sv. Huberta na kněžskou dráhu. Znelíbil se, protože vyžadoval slušný, poctivý a bohabojný život, byl zavražděn a biskupský úřad pak po něm přebral sv. Hubert, jeho žák. Část ostatků mučedníka sv. Lamberta dovezl v roce 1357 do Prahy pro svatovítský chrám císař Karel IV. – tady asi hledejme návod k výběru zasvěcení tehdy vzniklého kostela v Lipolci…
Lipolecká náves dýchá historií:

V Dačicích nás samozřejmě lákal zámek, který začíná v posledních letech nabírat vzhled ze začátku 19. století. V době napoleonských válek (roku 1809) získali zámek, postavený na konci 16. století, Dalbergové, a začali zvelebovat nejen budovu a přilehlý anglický park, ale celé panství. Stavba je nenápadná, v interiéru však jsou opravdové poklady – členové rodu Dalbergů byli velmi vzdělaní a rozuměli umění.

Na počátku 20. století proběhla rekonstrukce obytného křídla a pokoje byly elegantně vybaveny vším dosažitelným komfortem – nyní je jim podle fotografií a obrazů navracena tehdejší podoba. Nejkrásnější místností zámku je velká knihovna (navržená Hansem Prutscherem) pro 17 tisíc svazků – každý návštěvník dostane její obrázek jako vstupenku. Dalbergové zde měli literaturu ve dvanácti jazycích, nejstarší kniha je ze začátku 16. století.

Karl Maxmilián Dalberg se zasloužil o vznik cukrovaru, který se stal světoznámým, když v něm v roce 1843 vznikla první kostka cukru.
Při prohlídce nabité informacemi, trvající necelou hodinu, jsme se dozvěděli, že poslední člen rodu Dalbergů zemřel v roce 1940.

V zámecké galerii právě probíhá výstava Zapomenuté poklady a ty tam opravdu jsou: představte si, že je tu k vidění raný obraz Františka Kupky (1871–1957), na kterém je Terezie Dalbergová. Mladý umělec, jehož hvězda tehdy stoupala, namaloval podle fotografie hraběnku, která se nedožila ani třiceti let. Je úžasné pohlížet do její tváře na tom obraze se zvláštním světlem…
Nenápadný obrázek zámecké budovy, použitý na propagačním plakátu k výstavě, je také skvělý. V okouzlení jsem stála před vitrinou, ve které ležel doklad bibliofilské záliby rodiny Dalbergů, Kronika světa Hartmana Schedela z roku 1493! A to už vůbec nemluvím o dalších skvostech…

V jižním křídle zámku je několik stálých expozic, které patří městskému muzeu, dostatek prostoru pro pořádání příležitostných výstav a přístup do zámecké kaple restaurované do podoby z počátku 20. století, přesně podle návrhu vídeňského architekta Hanse Prutschera (viz knihovna), který je i autorem secesního oltáře.

Grafická tvorba Maxe Švabinského (1873–1962) je vystavována ve dvou místnostech a člověk se nemůže odtrhnout od dokonalých linií, pak přejde konečně do výtvarné síně mrákotínského rodáka Františka Bílkovského a má pocit, že každý motiv z jeho něžných obrázků důvěrně zná, a když se dostane do sálu, kde jsou novoročenky a ex libris staroříšského Michaela Floriana(1911–1984), zcela zapomene na čas a ovládne ho radost…

Vynálezem světového formátu je kostka cukru, která se začala v dačickém cukrovaru vyrábět deset let poté, co tu vznikla první rafinerie cukru na Moravě. Psal se rok 1843 a vynálezcem byl ředitel cukrovaru Jakub Kryštof Rad. Vše, co se unikátní záležitosti týká, se dozvíme v expozici První kostka cukru na světě – a je to opravdu zajímavé!! Navíc jsou návštěvníkům k dispozici recepty na cukroví a moučníky, jaké se pekly u Dalbergů, ale i dnešní (dva už jsem vyzkoušela – a chválím!).
Zahledíte-li se na datum vynálezu kostkového cukru, zjistíte, že slaví v letošním roce 170. výročí – a právě k této příležitosti je v muzeu „sladká“ výstava, jejíž součástí jsou různé doprovodné akce. Netušila jsem, že je tolik druhů baleného cukru, dokud jsem neuviděla, kolik se jich podařilo nashromáždit jedné sběratelce, která zapůjčila svůj poklad pro výstavu.
Procházet těmito sály a ocitnout se v cukrárně ze starých časů je opravdu náročné – udržet chutě na uzdě dá práci. 🙂

Na trochu jiné myšlenky nás přivedly fotografie Jaroslava Roda, který  vystavuje své úlovky v souboru nazvaném S objektivem na toulkách přírodou, a do jiného světa nás vtáhla také historická expozice o Dačicích. 🙂

Úmysl projít se na závěr zámeckým parkem se vzácnými stromy zůstal neuskutečněn kvůli zákazu vstupu – nedávná bouřka vyvrátila několik stromů a další jsou narušené, je třeba vše uvést do bezpečného stavu.

Že něco chybí? Ale ano, obrázek sochy Kostka cukru máme. 🙂 Je na prostranství před kostelem sv Vavřince,

v místech, kde se odedávna křižovaly obchodní cesty a na konci 12. století vzniklo centrum města.

Odjížděli jsme z Dačic navýsost spokojení – zmínila jsem se, že členové KČT tu mají padesátiprocentní slevu na vstupném? 🙂

Blížil se večer a nedalo se jen tak projet kolem Telče, navíc v době, kdy tu je slavný festival Prázdniny – zašli jsme si poslechnout  muzikanty na Kocouří scéně, pochutnali si na gyrosu v arabské placce, a při procházce městem došli náhodou na křižovatku u Horní brány, až k sousoší sv. Rodiny z roku 1727.

Uvědomila jsem si, že je to stylové zakončení dnešní zážitkové neděle – ráno jsme začali sv. Rodinou ve Třešti, večer v Telči neplánovaně končíme u stejného tématu… zvláštní…

Do reality nás během cesty domů vrátila velká bouřka provázená lijákem a silným větrem – větve lítaly vzduchem, zcela se setmělo a obloha se co chvíli oslnivě otevřela, hrom burácel nebezpečně blízko – i živly se postaraly, aby dnešní den nezapadl do šedi jiných… 🙂

9 komentářů - “(Nejen) rozhledna v České Kanadě,”

  • Martin P. says:

    Dobrý den paní Míšo, srdečně zdravím! Rozhledna na Havlově hoře byla jednou z posledních v „nejbližším okolí“, která odolávala mé návštěvě. A ani se mi tam moc nechtělo, ta rozhledna mě na fotografiích příliš nezaujala. Dnes jsem byl zafandit svému synovi do Studené a vědom si Vaší chvály rozhledny U Jakuba, vydal jsem se do 18 km vzdáleného Valtinova.
    Skutečnost mnohonásobně překonala má mírně skeptická očekávání. Ta stavba je zblízka na vlastní zrak skvělá a umístění jedinečné. Po lijácích za poslední dva dny bylo nebe jako vymetené a viditelnost úžasná. My jsme Křemešník nejen tušili, ale viděli jsme jak rozhlednu, tak i vykukující střechy kostela. K tomu všemi podzimními barvami hrající lesy i osaměle stojící stromy. Prostě prima místečko v tomhle koutu zvaném Česká Kanada.
    Pokud by návštěvník těchto stránek dočetl až sem, pak určitě doporučuji! Výška stavby, dokonalý kruhový rozhled a výhled široko daleko jako „na dlani“ činí z této stavby jednu z nejlepších rozhleden v ČR .-)

    • Ani nevíte, s jakým potěšením jsem přečetla Váš komentář – jsem ráda, že jsme v hodnocení zajedno a představuji si ten jasný obzor. Určitě se nám podaří někdy tam ještě zajet a snad budeme mít „výhledově“ štěstí; ovšem i bez něho je Česká Kanada plná míst turisticky přitažlivých.

      Děkuji Vám za komentář – zachovejte nám prosím přízeň 🙂
      Zdravíme, M+M

  • Katka says:

    Je neuvěřitelné, kolik jste toho za neděli stihli. Díky za skvělá foto a poutavý popis. Až pojedete příště, zastavte se, ukážu vám studánku, kam si hrabě (nebo baron?) Dalberg posílal pro vodu. Hodně šťastných kilometrů i příjemných setkání.

  • Vážená paní Svatošová.
    Náhodou jsem narazila na vaše hezké stránky, když jsem hledala nějaké fotky k poslednímu puchýři v Plzni.Od té doby sem chodím skoro každý den a „beru to postupně“, tím spíš, že v současné době marodím s kolenem a nártem,takže alespoň takhle „turistikuju“, když teď nemůžu jinak. Ještě se chci zeptat, jestli náhodou nemáte nějaké fotky z posledního puchýře v Sokolově a jestli jste tady tenkrát vůbec byli – rok 2006.Jsem z KČT Krušné hory Sokolov a já s manželem jsme byli na kontrole.Líbí se mi vaše popisy k výletům a k fotkám.
    Mějte se krásně a zdrávi došli!
    Havlíčková Jana

    • Zdravím Vás, paní Havlíčková a mnohokrát Vám děkuji, že jste se ozvala. Mám velkou radost, že brouzdáte po našem blogu – je určen turistům, protože ti mnoho míst, o kterých píšeme, znají – a zvláště turistům, dočasně připoutaným doma kvůli pochroumaným dolním končetinám 🙂 – věřte, že vím, o čem je řeč.
      V Sokolově jsme v roce 2006 byli a byli jsme moc spokojení, fotky máme – docela dost, ale ještě ze starého foťáku, tak nejsou moc kvalitní, ale dokument to je. Blog jsme začali psát až v polovině roku 2007, tedy až po PP u vás. Kdybyste měla zájem, udělám z nich výběr a pošlu Vám je přes úschovnu – k tomu bych ale potřebovala Vaši mailovou adresu. Předem se omlouvám, že to bude chviličku trvat, protože máme před sebou nabitý turistický program – ve středu odjíždíme na Putování za pětilistou růží do Českého Krumlova, pak hned do Krušných hor a pak se možná sejdeme na oslavách 125. výročí založení KČT v Praze.
      Přeji Vám dobrou zábavu u našeho blogu, děkuji, že mu věnujete svůj volný čas :-)Zachovejte nám přízeň, zdravíme Vás

      • Koukám, že jste stále na cestách.Kam máte namířeno v Krušných horách?Do Prahy jsme byli přihlášeni, ale na ten první termín.Začátkem září jsme chtěli jet na Šumavu na akci „Okolo Železné Rudy“ No, ale bohužel… Budu ráda, když mi ty fotografie z našeho puchýře v Sokolově budete moci poslat. Možná si vzpomenete na kontrolu nad koupalištěm Medard, tam jsem byla s manželem a pro lepší krok se tam turistům nalévala štamprlička.Moc si to všichni pochvalovali.Můj mejl: havlickova65@seznam.cz. Předem děkuji a přeji pěkný pobyt u nás v Krušných horách a snad někdy, někde.
        Havlíčková Jana

  • Jitka Korbelová says:

    Teď jsem si užila výlet podruhé. Fakt jsme toho tolik viděli?
    Moc díky za doplnění informací.
    Doufám, že tvůj článek a fotky Mirka zlákají k turistickým toulkám i další, stojí to za to. Jitka

    • Pokusila jsem se sestavit článek tak, aby nám po čase, až zbude z výletu jen pocit, připomněl podrobnosti. 🙂 Díky za návštěvu a vstřícnost 🙂

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist