PostHeaderIcon Fontána v Jindřichově Hradci – Nové Hrady a Terčino údolí

Nedělní dámská jízda 25. května 2014

Hodilo se mi, že se bedřichovské Sokolky rozhodly uspořádat výlet k zakončení cvičebního roku v neděli – po sedmi letech budu moci se svými spolucvičenkami, s nimiž většinou trávím  čtyři hodiny týdně v tělocvičně, prožít odpočinkový den. Ráda vzpomínám na pěší trasu z Českého Šternberka do Sázavy, kterou jsme společně na závěr cyklu v roce 2007 absolvovaly. Od té doby se mi nepodařilo znovu se zúčastnit, protože každou sobotu využíváme pro turistiku – i včerejší jsme strávili cykloputováním s Tesláckým šotkem.

První zastávka byla v Jindřichově Hradci, kde jsme pod modrou oblohou a ostrým ranním sluníčkem procházeli náměstím a užívaly si nedělního nicnedělání – slavnostní atmosféru navozovala bystrá a skotačící fontána vytvořená před pár lety podle návrhu sochaře Františka Häckela, a umístěná sem pro všeobecnou potěchu.

Živý a stále se měnící pramen vody byl předzvěstí okamžiků očekávaných – v 9:00 totiž začínala v pasáži centra sv. Floriána unikátní produkce, jejímiž hlavními aktéry jsou voda a světlo. Na stylizovaném náměstíčku

probíhá vždy v každou celou hodinu (až do 19:00) Aqua show – kombinace světelných efektů a obrazců tvořených padajícími kapkami vody – vše za doprovodu hudby. To je dost složitý popis, raději se podívejte:

Tato atrakce, spolehlivě přitahující diváky, je v Evropě k vidění ještě ve Štrasburku,

pak prý ji mají v Las Vegas a ve Spojených arabských emirátech – tam ovšem neplánujeme turistický průnik, takže musíme věřit údajům ze sítě :-), tu hradeckou pozoruhodnost si ale můžeme užít dosytnosti:

S očima plnýma sladkých barev a vodních závojů bychom málem cestou na parkoviště přehlídli tvrdě pracujícího (bronzového) atleta – inu, širokou nabídku mají v Jindřichově Hradci…

Potom zatáčky pravé a levé, autobus kvačil do kopce i s kopce, chvílemi i po rovině, ani jsme se nestačily vypovídat a už jsme stály (my Sokolky) na historickém náměstí v Nových Hradech na česko-rakouském pomezí.

Vedoucí zájezdu Maruška Mácová a cvičitelka Jana Šánová měly objednaného místního průvodce-patriota, který se upřímně snažil ukázat nám to nejlepší ze svého města, o němž hodně věděl, a proto ho i právem obdivoval. Jméno, které se v jeho výkladu objevovalo nejčastěji, znělo: Buquoyové – rod pocházel z Belgie a jeden z jeho příslušníků, generál v habsburských službách, získal panství v jižních Čechách na začátku 17. století jako válečné konfiskáty. Členové různých větví košatého rodu se v průběhu času různou měrou podíleli na zkulturnění krajiny až se hospodářské a sociální poměry postupně začaly měnit k lepšímu a kraj u hraničního hvozdu se stal od 18. století sídlem rodu – do té doby pořád považovali za svůj domov Belgii.

Buquoyům patřila tři jihočeská panství – Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice; navštěvovali je během letní a podzimní sezony, zbytek roku trávili ve městě – buď v Praze či ve Vídni –  tam měli honosná sídla. Na začátku 19. století ale nazrála situace tak, že přebudovali hrad v Nových Hradech, postavili tu zámek a zcela přestavěli původní rožmberskou rezidenci na náměstí – za hlavním průčelím, dlouhým 60 metrů, jsou reprezentační prostory, jejichž interiéry byly zařízeny podle tehdejších požadavků na nejvyšší komfort.

Nemohla jsem nevzpomínat na několikadenní pobyt v Nových Hradech v roce 2009, kdy jsme v jejich okolí putovali Krajem pětilisté růže, což organizovali a pořádali českokrumlovští turisté.

Po pravé straně při cestě k hradu zaujme návštěvníky kovárna, o níž první zmínky jsou z roku 1719, což je bezpochyby doba jejího vzniku – téměř 200 let se v ní provozovala kovářská živnost, teď je tu muzeum.

Po levé straně při cestě k hradu jsme si zapamatovaly cukrárnu, ale její návštěvu jsme disciplinovaně odložily na pozdější dobu. 🙂

Po obhlídce kostela, zámku, zámecké zahrady a jedinečného modelu Novohradských hor (zobrazuje plochu  525 km2 ) v měřítku 1 : 12 500 (1 cm na modelu odpovídá 125 metrům skutečné krajiny) autora Milana Koželuha došlo na hlavní bod programu – vycházku národní přírodní památkou, krajinným parkem Terčino údolí, v době vzniku zvaným Krásné údolí.

Vstupovali jsme do míst, která bývala ve druhé polovině 18. století aristokratickou zahradou, k níž inspirací byly rané anglické parky.
Údolí říčky Stropnice mezi Cuknštejnem a Novými Hrady bylo v době Terezie Buquoyové, rozené Paarové, zkulturněno, osazeno stavbami a považováno za nejkrásnější svého druhu v Evropě.

V panském sídle nazvaném Modrý pavilon Terezie Buquoyová bydlela, postavila Lázničky, vesničku a několik dalších staveb…

Kdo má zájem, dozví se mnoho zajímavostí z pečlivě připravených informačních tabulí, zahrnujících všechny myslitelné oblasti.

Byla jsem ráda, že Terezino údolí jsem už jednou prošla, a tak jsem si tentokrát užívala detailů a vychutnávala je, protože první okouzlení jsem už měla za sebou.

Potěšilo mě, že lázeňské budovy se opravují.

Směrovník nemá kvůli opravám své obvyklé místo, přesto je možné vybrat si podle něho trasu, na kterou si člověk troufá.

Modrý dům (či pavilon) v zadní části údolí vznikl jako sezonní panské sídlo a byl zařízen s veškerým komfortem – dnes si to při pohledu na něj dokážeme jen stěží představit.

Stavba o velikosti 15 x12 metrů bývala krytá šindelovou střechou a obklopená květinovou zahradou. Uvnitř bylo kromě velkého salonu šest obytných místností, vedle stávala budova pro ubytování služebnictva, hospodářská budova a kuchyně.

Do tehdejšího ideálu romantické krajiny přesně zapadal vodopád, který byl v Terčině údolí uměle vytvořen.

V knížečce Buquoyská krajina – Zaniklé i dochované stavby v Nových Hradech a okolí, kterou jsem zakoupila v tamějším Íčku, jsem se dočetla zajímavou věc: od konce 50. let 19. století bylo zvykem zaznamenávat stavby, jejich úpravy, i krajinné celky, na fotografických souborech – tak se dochovaly z uvedené doby nejstarší snímky pořízené vídeňským fotografem Andreasem Grollem, který patřil mezi evropskou fotografickou elitu.
Tedy díky němu, ale i ostatním povolaným umělcům, např. českokrumlovskému Franzi Polakovi, máme snímky, dokonce i panoramatické, podle nichž si dokonale utváříme představu o tehdejším vzhledu a stavu jednotlivých částí buquoyského panství.

Asi vás nemusím nijak zvlášť přesvědčovat, že jsme dychtivě nahlédly do všech koutů, kam bylo možné, a žasly a žasly…

Pohádkový Cuknštejn dostal na svou stranu i poslední zarputilce – málokdy je vidět stavba, která tak dokonale ilustruje naši představu o rytířských časech a tvrzích z 15. století…

Doba určená pro vycházku Terčiným údolím se pomalu chýlila ke konci, vracely jsme se a pozorovaly okolní přírodu – jako prémie se jevil průchod vstavačovou loučkou:

Závěr výletu se tradičně odbýval v restauraci při dobrém jídle a posezení – novohradská  restaurace U Ladě splňovala naše představy, u sklenky vína jsme si pak zazpívaly s harmonikářem, který s námi přijel z Jihlavy.

Článek a obrázky ze cvičení bedřichovských Sokolek najdete na našem blogu:
M+M Svatošovi – O něčem, co tu ještě nebylo.

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist