PostHeaderIcon Za posledním puchýřem do Znojma

Návštěva Národního parku Podyjí a výlet do obdivuhodné historie města, které se pyšní nejen výborným vínem
13.–15. listopadu 2015

Už mnoho let je termín v polovině listopadu vyhrazen celostátní akci Za posledním puchýřem – letos se konal v místech, kde poslední výběžky Českomoravské vrchoviny mizí v rovinatých pláních úrodného Dyjsko-svrateckého úvalu, otevřeného od pradávna lidem a vlivům (nejen) z jihu Evropy. Do Znojma jsme se dopravovali, podobně jako loni do Benešova, vlastními auty a páteční program jsme vyhradili památkám v okolí Znojma – Hluboké Mašůvky a Přímětice nejsou místa, která stojí v žebříčku turisticky oblíbených cílů na prvních příčkách, ale jejich návštěva naše očekávání rozhodně splnila.

Pozdě odpoledne v pátek 13. listopadu 2015 jsme přijeli do Znojma a zašli do Besedy, kde v samém srdci historického města sídlil štáb pořadatelů pochodu, kterými letos byli KČT KUDRNA Brno, KČT Jihomoravská oblast, KČT Znojmo, KČT Gymnázium Znojmo a Cyklo Klub Kučera Znojmo. Vystáli jsme frontu na registraci, ale nenudili se při čekání – kolem se neustále pohybovali známí, se kterými jsme si měli co říct. Odbavení proběhlo bez problémů – samozřejmě přihlášku i objednávky služeb jsme předem elektronicky zařídili. Trochu jsme kufrovali při hledání Domova mládeže, ale nakonec jsme svoji postel našli, odložili batožinu a vydali se objevovat Znojmo – nejdříve ale dobré víno v hospůdce Na Věčnosti – Znojmo jsme pak naštěstí při večerní vycházce neviděli dvojmo, takže vzpomínky na osvětlenou rotundu sv. Kateřiny, chrám sv. Mikuláše a stíny v romantických uličkách vyvolávají dosud libé pocity.

Z nabízených čtyř tras jsme si v sobotu 14. listopadu 2015 vybrali 30 kilometrů dlouhý okruh Národním parkem Podyjí. V ulicích Znojma byly zrána vidět jen skupinky turistů vydávajících se směrem, zvoleným pro dnešek – místní asi ještě spali. První z pěti plánovaných kontrol na naší trase byla před branou pivovaru na znojemském hradě, kousek od bývalého minoritského kláštera, v němž od konce čtyřicátých let minulého století sídlí muzeum města Znojma, tedy symbolicky přímo v místech, kde 70 metrů nad Gránickým údolím, na opevněném předpolí hradu vystavěného knížetem Břetislavem v 11. století na ostrohu nad řekou Dyjí, založil ve třicátých letech 13. století český král Václav I. klášter minoritů.

bývalý minoritský klášter, dnes muzeum; www.svatosi.cz

Císař Josef II. sice klášter při svých radikálních reformách v osmdesátých letech 18. století zrušil, přesto ale místo, které mě, podníceno četbou historických románů, od mládí přitahuje svou jedinečností, zůstalo dochované – v kryptě bývalého klášterního kostela, v roce 1840 zbořeného, byl v roce 1279 pochován český král Přemysl Otakar II., padlý v srpnu 1278 v bitvě na Moravském poli. (Roku 1296 byly jeho ostatky převezeny do Prahy ke sv. Vítu)

dochované zbytky klášterního kostela, v jehož kryptě bylo pochován český král Přemysl Otakar II.

Stáli jsme na terase a hleděli na protější skalní ostroh nad řekou Dyjí – Hradiště, rozložené vysoko nad hladinou řeky, bylo osídleno od hlubokého pravěku – při archeologickém průzkumu se našly předměty z doby kamenné, bronzové a samozřejmě i mladších – první výzkumy prováděl Jaroslav Palliardi a ve 30. letech 20. století v nich pokračoval František Vildomec – oba amatérské archeology jsem zmínila v předchozím článku o okolí Znojma. Největšího významu dosáhlo Hradiště v 9. století za doby Velkomoravské říše – archivy a výzkumy dokázaly, že tu stály dva kostely, pohřebiště, vesnice a výrobní objekty – pevnost chráněná hradbou ovládala dnešní Znojemsko a přilehlou část Rakouska. Přesto Hradiště podlehlo nájezdům kočovných Maďarů a bylo tedy třeba na začátku 11. století přesunout mocenské centrum na vedlejší návrší, kde bylo založeno samostatné údělné přemyslovské knížectví s centrem na znojemském hradě. Kolem postupně vznikla osada, kterou v roce 1226  Přemysl Otakar I. povýšil na královské město Znojmo a je jasné, že se hned začalo se stavbou obranných hradeb – část se jich dodnes zachovala.

Církevní centrum však zůstalo na Hradišti – na základech bývalé rotundy vyrostl kostel sv. Hypolita, jedna ze znojemských dominant, a vzniklo proboštství. Od roku 1240 patří Hradiště nepřetržitě Rytířskému řádu křížovníků s červenou hvězdou.

pohled na Hradiště přes Gránické údolí od znojemského hradu

Na příkrém skalnatém srázu spadajícím k řece Dyji se na místě původního vyhořeného románského kostelíka stavěl od roku 1338 až do poloviny 16. století chrám sv. Mikuláše – po radniční věži asi nejcharakterističtější dominanta Znojma.

kostel sv. Mikuláše

Mezi ostrohem, kde je hrad, a svatomikulášským pahorkem, si na velmi svažitém terénu vystavěli obydlí nejchudší lidé – čeledíni, pastevci, taky hrobník a kat – vzniklo Staré město, zvané někdy Jáma – dneska patří pro svoji malebnost k vyhledávaným částem Znojma.

kostel sv. Mikuláše a Svatováclavská dvojkaple, v popředí Staré město - foto z roku 2008

stejné objekty v roce 2010 - opravy jsou viditelné

Vstoupili jsme do chrámu sv. Mikuláše a obdivovali síťovou klenbu, sloupy podpírající loď, kamennou gotickou křtitelnici,

gotická křtitelnice v kostele sv. Mikuláše

barokní kazatelnu ve tvaru zeměkoule,

barokní kazatelna v podobě zeměkoule a síťová klenba kostela

ostatky sv. Bonifáce, a vzdali úctu Chlebové madoně na oltáři. Ke dřevěné sošce pocházející z doby kolem roku 1500 se váže tato legenda:
V kostele vypleněném Švédy nalezla v době třicetileté války jedna žena sošku Panny Marie, vzala ji domů, postavila na polici, kde uchovávali chleba a po čase zjistila, že i když v dobách válečných byla nouze o jídlo, v její domácnosti nikdy nechyběl chléb. Přičítala to přímluvě Matky Boží, na kterou se brzy poté začali lidé obracet s prosbami za každodenní potřeby. Od konce 18. století je soška v kostele sv. Mikuláše a dodnes se slaví její svátek při Znojemském vinobraní jako poděkování za dary úrody.

pivovar na znojemském hradě - pohled z terasy od sv. Mikuláše

Hrad byl sídlem silné vojenské posádky, ale po ústupu Turků z Uher ztratil na významu – císař Josef I. se proto zpustlé pevnosti v roce 1710 zbavil – předhradí získali znojemští měšťané, kteří zde vybudovali pivovar, z vnitřního hradu vznikl přestavbou barokní zámek.
Přímo před vstupem do hradu, na nevyšším místě předhradí, stojí od 80. let 11. století mohutná románská rotunda, vystavěná knížetem Konrádem I. Brněnským (1035–1092).

rotunda sv. Kateřiny z 80. let 11. století - za ní býval vstup do přemyslovského hradu

Rotunda velice trpěla provozem souvisejícím s činností pivovaru. V posledních desetiletích byly podniknuty takové úpravy, aby svatyně a v jejím interiéru vymalovaná galerie přemyslovských knížat 10. a 11. století, mezi nimiž ústřední pozici zaujímá první český král Vladislav, starší bratr Konrádův – nejstarší obrazárna české státnosti, trpěla co možná nejméně.

rotunda sv. Kateřiny - nejstarší obrazárna české státnosti - nejvzácnější kulturní památka Znojma

Počátkem 19. století začali bohatí znojemští občané zvelebovat příkrý sráz pod chrámem sv. Mikuláše – vznikaly tu zahrady, budovaly se altány a vyhlídky s lavičkami. V současnosti se sem vracejí vinice, které ve středověku svahy nad řekou pokrývaly.

Rajská vinice nad Dyjí, v pozadí železniční viadukt přes údolí Dyje

Most, který je na předešlém obrázku sotva vidět, je nejvyšší železniční viadukt na jižní Moravě: byl postaven v roce 1871 na třech kamenných pilířích ve výšce 50 metrů nad hladinou Dyje, jeho délka je 220 metrů.

V těsné blízkosti chrámu sv. Mikuláše byla na začátku 16. století vybudována Svatováclavská dvojkaple – název má podle gotické plastiky na vstupním průčelí. Kolem tohoto klenotu nad údolím Dyje je vyhlídková terasa, ze které je tzv. Dyjská čtvrť nejkrásnější.

výhled na Dyjskou čtvrť z ochozu u Svatováclavské kaple

Kraví hora z terasy u Rajské vinice pod kostelem sv. Mikuláše

Ostré ranní slunce zlatilo jeden břeh, na druhém ležel hluboký stín, sestupovali jsme terasovitým chodníkem k mostu přes Dyji a nevěděli, nač se dřív dívat.

výhled na přehradu a Krammerovu vilu se stupňovitou skalní zahradou nad ní

terasovitý chodník pod kostelem vede k řece - foto z roku 2008

opravená Svatováclavská dvojkaple - foto z roku 2010; v pozadí železniční viadukt a klášter Louka

Na předchozím obrázku je dobře vidět, proč jsem napsala „Svatováclavská dvojkaple“- opravdu byly vystavěny dvě kaple nad sebou – v současnosti obě slouží k pořádání koncertů a výstav.

Sestoupili jsme do Dyjské čtvrti,

vydáváme se po žlutě značené trase směrem Sealsfieldův kámen

přešli po mostě, který slouží pod hradem nejpozději od 15. století – od nepaměti tu býval brod, ke kterému se sestupovalo z Kraví hory – na druhém břehu čekal poutníky i obchodníky ostrý výstup ke hradu a do města – byla to prastará komunikace spojující dolnorakouský Retz se Znojmem (dnes slouží pouze pro pěší a cyklisty). Při obou nájezdech na most stávaly hostince (zbourány až v první polovině 20. století). Už podle názvu ulice lemující břeh řeky, Koželužská, lehce uhádneme, že v domcích bydleli lidé, kteří k práci, kterou si vydělávali na živobytí, potřebovali vodu.

most u bývalého brodu přes Dyji - úchvatný výhled na ostroh s kostelem

U vody, pod hradem, stával mlýn, později místo něj vybudovali městskou vodárnu, dnes budovy slouží jako muzeum automobilismu.

bývalá městská vodárna, nad ní znojemský hrad

A teď už máme město za zády, před námi je neposkvrněná příroda Národního parku Podyjí.

pochod Znojmo - Sealsfieldův kámen - Heiliger Stein - Popice - Kraví hora - Znojmo 14.11.2015

Body na trase: Znojmo ŽTZ (kontrola) – sestup do údolí Dyje – Trauznické údolí – Selsfieldův kámen (kontrola) – Judexův mlýn – lávka pod Šobesem (kontrola) – Horecký kopec (CZ/A) – Heiliger Stein (kontrola) – Hnanice – Na Fládnické cestě – vyhlídka Devět mlýnů – Havranické vřesoviště – Havraníky – Popice-rodný dům Charlese Sealsfielda – Popice-hostinec (kontrola) – Konice – Kraví hora – údolí Dyje pod hradem – sv. Mikuláš – Znojemská Beseda = 30 km

Žlutě značená stezka, většinou vystlaná spadaným listím, nás vedla asi pět kilometrů podél Dyje, tu v menší či větší výšce nad hladinou, podle toho, jaké možnosti dával příkrý svah masivu Kraví hory.

stezka kolem Dyje

Z Trauznického údolí jsme vystoupali na Sealsfieldův kámen, skalnatou vyhlídku nad řekou – dneska tam však řádil studený vítr takovou silou, že opravdu kazil chuť pobýt déle a užít si jeden z nejkrásnějších výhledů v Národním parku Podyjí.
O Charlesu Sealsfieldovi, vlastním jménem Karlu Postlovi, rodáku z nedalekých Popic, který na vyhlídku rád chodíval, se zmíním později.

vyhlídka ze Sealsfieldova kamene

Národní park Podyjí byl vyhlášen v roce 1991 (63 km2) těsně u hranic s Rakouskem a společně s rakouským Nationalpark Thayatal vytváří přeshraniční region, jehož osou je kaňon řeky Dyje. Na každé z infotabulí, kterou tu na značených stezkách potkáte, se dozvíte, že říční údolí s mohutnými žulovými skalisky, kamennými moři a hlubokými roklinami bočních přítoků poskytuje příhodné podmínky pro vzácnou květenu, hmyz i zvířata – a opravdu to při putování uvidíte na vlastní oči a zažijete na vlastní kůži.

údolí Dyje ze Sealsfieldova kamene

Očima jsme našli vyhlídku Králův stolec na druhém břehu Dyje, odkud polský král Jan Sobieski sledoval v roce 1683, když táhl na pomoc Turky obležené Vídni, přechod svého vojska přes Dyji. Naposledy jsme byli na Králově stolci v září 2010 při pochodu, který pořádá KČT Znojmo, a předtím také jako účastníci Pochodu Znojemským Podyjím; v roce 2010 jsme byli jedni z těch šťastných, kterým se podařilo absolvovat prohlídku rotundy sv. Kateřiny – počet lidí i pobyt v interiéru totiž podléhají přísným regulím.

Asi není třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že putování podél Dyje je opravdu krásný zážitek, navíc teď, kdy jsou stromy bez listí a viditelnost je vynikající – obrázky mohou být hezké, ale nikdy nenahradí tu vůni kolem – každý úsek je jiný a je třeba dotknout se ho vlastníma nohama – slova nestačí, dobré je pocítit a vnímat krajinu…

Došli jsme do míst, nazývaných Devět mlýnů – na poměrně malém úseku řeky bylo ještě před válkou koncentrováno šest mlýnů (ty tři, které chybějí do názvu, prý zanikly už v minulých stoletích). Po vystěhování německy mluvících obyvatel zpustlo těch několik samot, které tu existovaly, mlýny byly pobořeny, zůstaly pouze malebné jezy, zbytky náhonů, kamenných zdí a zarůstající základy hospodářských budov.

jez pod Zlámanými skalami v místě zvaném Devět mlýnů

po mlýnech na řece, která tvořila hranici mezi Moravou a Rakouskem, zůstaly jen nepatrné zbytky

v lokalitě Devět mlýnů bylo mlýnů šest - tři byly zničeny už v dřívějších stoletích

Přidám obrázek místa, kde stával Trauznický mlýn – fotka je pořízená v září 2008 z Králova stolce:

vyhlídka z Králova stolce do míst, kde stával Trauznický mlýn

Další zajímavá zastávka byla u lávky Pod Šobesem (což je proslulá vinice), kde v altánu dávali pořadatelé pochodníkům kontrolní razítka do účastnických průkazů.

razítková kontrola u lávky Pod Šobesem

lávka Pod Šobesem

Odtud jsme po cyklostezce vystoupali na Horecký kopec, zastavili se u kaple, vedle které prochází cesta, dělící Moravu a Rakousko,

kaple u hranic CZ/A

pohlédli na vesnice po obou stranách hraniční čáry a po necelém kilometru dorazili do nejvzdálenějšího bodu dnešní trasy, na Heiliger Stein (Svatý kámen), což je nyní pouze vyhlídkový bod nad Mitterretzbachem u Retzu, odedávna však sem magický Svatý kámen přitahoval množství poutníků – na kultovním místě takové proslulosti byly v průběhu staletí stavěny svatyně a kostelíky. Archeologický výzkum v devadesátých letech minulého století odkryl základy mohutného kostela, podél nichž byl postaven vyhlídkový ochoz, ze kterého je nejen daleký výhled na vinice na moravské i rakouské straně, ale také možnost dokonale si prohlédnout základy kostela.

kaplička na Heiliger Stein

na Heiliger Stein stával kostel, zbyly jen základy

Odtud už jsme se vlastně vraceli – cesta vedla přes Hnanice,

Hnanice

kolem vinice k vyhlídce zvané Devět mlýnů – z výšky jsme se dívali na meandr Dyje a na visutou lávku, slavná vinice Šobes byla odtud jako na dlani – atraktivní vyhlídka slouží návštěvníkům NP od září 2014, kdy ochranáři povolili její zřízení.

vyhlídka Devět mlýnů - meandr Dyje

lávka Pod Šobesem z vyhlídky Devět mlýnů

Pokračovali jsme přes Havranické vřesoviště – na svazích nad vesnicemi jsou jedny z nejstarších a nejkvalitnějších vinic – naše srdce milovníků vína plesala… Příjemný pohled byl i na studánku Pod lipami.

studánka Pod lipami u Havranického vřesoviště

Vřesoviště má zvláštní, zadumanou atmosféru, takže se ani nedivíte, když se za terénním zlomem před vámi objeví kaple s bělostnými stěnami zářícími do daleka. Na ceduli jsme se dočetli, že zde, nad obcí Popice, stávala boží muka. K nim se v čele procesí, s těžkým železným křížem na ramenou, vypravil v roce 1680 místní farář, aby prosil za skončení moru, který si už v oběť vzal polovinu obyvatel Popic. A opravdu – mor prý poté ustal! Občané místo božích muk postavili jako poděkování kapli Panny Marie Bolestné, jen staré lípy zůstaly na původních místech.

kaple Panny Marie Bolestné u Havranického vřesoviště

Po válce byla kaple vinou neúdržby v žalostném stavu, v devadesátých letech ji moravští a rakouští věřící opravili – při té příležitosti uložili do oltáře ostatky sv. Klementa Marii Hofbauera (1751–1820), rodáka z blízkých Tasovic.

V Popicích mají mohutný kostel a výstavnou faru, největším turistickým tahákem je však rodný dům Charlese Sealsfielda, alias Karla Postla.

v úpravných Popicích

fara křížovníků s červenou hvězdou a kostel sv. Zikmunda v Popicích

rodný dům Charlese Sealsfielda v Popicích

Kdo vlastně byl ten tajemný rodák s nečeským jménem? Přečtěte si úryvek z infotabule v Popicích:

Charles Sealsfield

V hostinci na kraji Popic jsme obdrželi poslední razítko, které potvrzovalo projití celé trasy a nárok na diplom. Přes Pustý kopec jsme ťapkali do Konic a za nimi po červeně značené cestě vřesovištěm na výrazném terénním hřebenu zvaném Kraví hora až do Znojma. To je ta prastará cesta z Retzu, o které jsem se už zmínila.

V září 2008 jsme se vraceli do Znojma jinou cestou – následující dva obrázky neměly atmosféru hlubokého podzimu jako ty letošní – hodí se pro zachycení panoramatu Znojma.

znojemská přehrada a historická část Znojma

historické centrum Znojma z vyhlídky na Kraví hoře

Seběhli jsme k řece, na druhé straně vyfuněli ke kostelu sv. Mikuláše a zašli do štábu pro diplomy – a ty se letos opravdu povedly!

unikátní vzpomínka na Poslední puchýř ve Znojmě

Podle sdělení pořadatelů se letošního „Posledního puchýře“ zúčastnilo 1530 turistů.

Přestože už jsme za sebou měli „třicítku“, vypravili jsme se na procházku městem, které se pro množství dochovaných renesančních budov nazývá „perla jižní Moravy“ – museli jsme využít každé příležitosti – nemusí se opakovat…

A opravdu – v noci začalo pršet a v neděli 15. listopadu bylo jasné, že připravený program je k ničemu – nastává varianta KPČ (kulturně-poznávací činnost) – muzeum, což jsem docela přivítala a nakonec se mi z něj nechtělo odejít ne proto, že stále lilo, ale kvůli velice zajímavým expozicím. V Domě umění na náměstí je k vidění unikátní kolekce českých mincí a medailí, kterou ve 2. polovině 19. století shromáždil Josef Květoň (1828–1905), pedagog (učil v Ústavu pro hluchoněmé v Praze) a numismatik, zakládající člen prvního českého numismatického kroužku v Praze. Sbírku, která čítá 1137 kusů a patří k nejkvalitnějším u nás, věnovala znojemskému muzeu jeho dcera.

z numismatické sbírky Josefa Květoně

medaile Petřínská rozhledna ze sbírky Josefa Květoně

Hned ve vedlejším sále jsme jásali nad překrásnými medailemi Jana Tomáše Fischera (1912–1957) – z větší části byly svým námětem vázány ke Znojmu – připomínám Mašůvskou venuši z minulého článku.

Hodiny bych mohla stát před gotickými madonami – a že jich mají ve Znojmě pěknou řádku – základem sbírky sakrálního gotického a barokního umění je dar, který muzeu na začátku dvacátých let 20. století věnoval sídelní kanovník metropolitní kapituly v Olomouci Max Mayer z Ahrdorffu a Wallersteinu (1845–1928).

Nejstarším předmětem ze sbírky gotického umění je tzv. Znojemská Libuše z konce 13. století.

Znojemská Libuše - konec 13. století

sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Markéta, sv. Dorota - polovina 15. století

madona ze sbírky Maxe Mayera; www.svatosi.cz

Stále pršelo, jeli jsme domů. Od pondělí 16. 11. nastaly krásné slunečné dny – tak už to někdy chodí…

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist