Lamberk, Kraví Hora, Templštejn

Hrady na Oslavě a Jihlavě a krajina v jejich okolí
6. května 2017

Jestli jsme chtěli mít dobré podmínky pro výhledy z hradních ostrohů nad oběma řekami, byl nejvyšší čas vydat se v ta místa – stromy se kvapem odívaly listím a zbývaly už jen malé průhledy na hladiny řek i na nádherná údolí, kudy si voda našla cestu. Okouzlil nás nedávný výlet na Sedlecký hrad s průvodkyní paní Dohnalovou a rádi jsme využili její nabídky, abychom se na řeku Oslavu podívali z protilehlého břehu, z výšiny, kde stával hrad Lamberk.

Z Velkého Meziříčí, kde výtvarnice a znalkyně kraje bydlí, jsme společně odjeli směrem na Velkou Bíteš, v Jáchymově odbočili vpravo a přes Holubí Zhoř, Čikov, Jinošov a Náměšť nad Oslavou dojeli do Březníka – pak ze vsi polní cestou po modré turistické značce, která nás zavedla na malé parkoviště u lesa, poblíž cedule s nápisem Areál U Lamberka.

Putování jsme tedy zahájili u rekreačního střediska – historie místa sahá k přelomu 18. a 19. století, kdy zde majitelé panství Haugwitzové vybudovali hájenku u tzv. sviňské obory, kde se chovala divoká prasata.

Z modré značky jsme odbočili vpravo a vydali se po neznačené původní přístupové cestě na Lamberk. Na srázu vlevo nad řekou svítil Gloriet, v dálce jsme tušili zámeček na Vlčím kopci (viz článek Seminář KČT 2016 v Kramolíně), od sevřeného zalesněného údolí řeky Oslavy jsme nemohli oči odtrhnout.

Hrad Lamberk postavil ve 2. polovině 14. století znojemský purkrabí, po jeho smrti se panství ujal syn Jan Sokol (* kolem roku 1350), který se jako rytíř krále Václava IV. pohyboval po celém území Koruny české, účastnil se ozbrojených konfliktů i loupeží, pro jeho výbušnou povahu se mu říkalo „Divoký“. V roce 1402 se společně se Zikmundem z Rokštejna pokusil dobýt Jihlavu (neúspěšně), v královských službách dobyl roku 1404 Znojmo, v roce 1410 bojoval v Polsku, kde se jako velitel (v jeho posádce byl prý i mladý Jan Žižka) zúčastnil bitvy u Grunwaldu (15. 7. 1410), v níž byl poražen Řád německých rytířů.
V září 1410 byl Jan Sokol za nejasných okolností otráven, polský král se v Krakově postaral o výchovu jeho dvou synů. Mikuláš a Jaroslav se v dospělosti vrátili na rodný Lamberk – po smrti Jana Žižky v říjnu 1424 u Přibyslavi se Mikuláš Sokol stal velitelem Sirotků. Právě v roce 1446, kdy jako tajný rada ovdovělé uherské královny Alžběty zemřel, byl na základě rozhodnutí zemských stavů zbořen i hrad Lamberk.

Na vrcholové plošině je pamětní deska připomínající jak hrad, tak slavného majitele panství.

Jen 220 metrů vzdušnou čarou jsou od sebe vzdáleny Lamberk a Sedlecký hrad – skalní srázy, na nichž stávaly, dělí pouze řeka.
Kámen, z něhož byl Lamberk (i Sedlecký, tzv. Nový hrad) postaven, využili majitelé náměšťského panství pro výstavbu lesních cest, zbudování zámečku na Vlčím kopci a k dalším rozsáhlým úpravám, které po léta na svých pozemcích uskutečňovali.

Nezajít k Dlouhé Oslavě pod Jinošovskou skálu nebylo možné – legendární louka, ze které je nejkrásnější pohled na 100 metrů vysokou skalnatou hradbu, za níž nahoře je blizoučko k zámečku na Vlčím kopci, nás přijala vlídně a navíc nabídla množství jarních kytiček, jejichž jména vysypala naše průvodkyně jako z rukávu (snaživě jsem si je zapsala hned po příjezdu domů, tak doufám, že názvy štimují 🙂 ).

Trempové a chataři, kteří spojili své nejkrásnější zážitky s řekou Oslavkou (jak ji nazývají), mají na skále pod Lamberkem pamětní desky – některé nápisy jsou velmi sugestivní:
Helenko, ať vítr hladí Tvoje vlasy a slunce líbá Tvoji tvář, řeka s lesem Ti budou zpívat než sejdeme se spolu zas… máma a bráchové, Třebíč 1997

Teď se hodí zařadit obrázky kytiček z břehů a okolních luk:

Některé kytky si vybraly stanoviště na skalní výšině, kde se kdysi vypínal hrad Lamberk:

Poblíž Jinošovské skály bývala lávka, v 90. letech ji strhli, protože prý nebyla stylová a hyzdila krajinu – dosud tam není jiná – chce-li poutník vystoupat po protějším strmém svahu ke Glorietu, musí brodit…

Od řeky jsme se vydali vzhůru kolem směrovníku Pod Pastýřkou

a vraceli se k autu okruhem po cyklostezce č. 5106 – na mapce je zachycena trasa:

Z Březníka jsme jeli do Kuroslep s úmyslem vystoupit na skálu, kde stával hrad Kraví Hora.
Cestou nás zaujala neobvyklá stavba nad obcí Kuroslepy – nový hotel Kalimeta zdálky agresivně vyčníval a nepříjemně rušil hradbu lesa pod Kozími hřbety.

Ukázalo se, že hotel, který se na svých webových stránkách pyšní největší vyhlídkovou plošinou přístupnou veřejnosti, je přímo vedle cesty, kterou jsme jeli k Sedlečku, tak proč nevyužít inzerované možnosti. Avšak – zavřeno, zadrátováno, nepřístupno…

Lesní cestou jsme dojeli k bývalé hájence Sedlečko, kde na nás čekalo další překvapení – vedle opravené hájenky vyrostla kromě přístavby i kamenná věž s cimbuřím a na přilehlých pozemcích asi šest obrovských foliovníků – v současnosti tu sídlí klášter sekty zen-budhistů, jehož členové (prý 14 dospělých a 6 dětí) se živí pěstováním a prodejem květin a zeleniny.

Zašli jsme do zahradnictví a neodolali – z tisíců muškátů jsme vybrali podle nás ty barevně nejkrásnější, dobře nakoupili a teď se z nich těšíme. 🙂
Od směrovníku před klášterem jsme se pěšky vydali po červeně značené turistické cestě na náhorní plošinu, kde jsou ruiny hradu Kraví Hora.

Hrad Kraví Hora postavený ve 2. polovině 14. století na výběžku náhorní plošiny nad soutokem Oslavy a Chvojnice byl ze tří stran obklopen příkopem a valem, vstupovalo se do něj po mostě. Zalesněný skalnatý ostroh se stal sídlem loupeživých lapků, kteří sužovali okolí svými nájezdy. Hrad pobořili husité, dílo zkázy bylo dokonáno při akci moravských stavů proti lupičským hnízdům po roce 1440.
Dodnes se dochovaly jen části zdiva a šest metrů vysoké torzo mohutné válcové věže – jinak z obávaného sídla lapků zůstaly jen terénní nerovnosti.

Majitelé náměšťského panství nechali na ostrožně nad soutokem řek vybudovat v 19. století ze zbytků hradních zdí romantický altánek s vyhlídkou.

Dočetla jsem se, že staroslovanské slovo osla znamená brus – je tedy Oslava řeka ostrá, prudkým tokem brousící řečiště, kdysi se prý nazývala Brusnice.
Řeka Chvojnice má jméno od chvojnatých a jehličnatých stromů, které vroubí její břehy – při pohledu na průběh toku obou řek na mapce je třeba souhlasit.

Po návratu na parkoviště u kláštera jsme zamířili do Senorad – nejdřív kousek za Kuroslepy překročit řeku Oslavu směrem k Mohelnu, před obcí odbočit vlevo a už jsme byli na té správné silnici.
Nežli jsme dojeli do Senorad, ukázala nám paní Dohnalová zajímavé místo:
Hájovna Kozínek leží na větrné pláni nedaleko obce Lhánice v chráněné přírodní lokalitě Kozének, která lemuje kaňon řeky Jihlavy – zajímala nás proto, že tu v dětství žila Anna Pammrová (*1860 v Jinošově, † 1945 ve Žďárci u Tišnova). Z pohodového Kozínku byla ani ne šestiletá Anna vytržena a odvezena na vychování ke kmotře a kmotrovi do Jasenice. Potom po svatbě tu spisovatelka, překladatelka, filosofka a  žena nevšedních názorů prožívala několik let (1893–1896) beznadějného a rezignovaného života nežli odešla i s dětmi do Žďárce.

Z předešlé mapky je dobře patrné, že návštěva Senorad nebyla náhodná – pro poznání a pochopení krajiny na druhém břehu řeky Oslavy, rovněž historických souvislostí, důležitá.

První lidé se podle dosavadních poznatků usadili v okolí Senorad před 20 – 30 tisíci lety. Nejvíce archeologického materiálu bylo nalezeno v lokalitách Velká skála a Na hradiskách, které leží asi 2 km severovýchodně od Senorad na ostrohu obtékaném řekou Oslavou.
Prohlídku jsme začali na okraji obce Senorady, na výšině nad Senoradským (Ketkovickým) potokem, kde asi na začátku 13. století vznikla tvrz, dnes lidově nazývaná Šance. Stavba byla dvoudílná, části od sebe vzdáleny asi 20 metrů, chránil je 4 – 8 metrů široký příkop a nízký val – nenašly se zbytky kamenného zdiva, proto se předpokládá, že stavení byla dřevěná.

Někteří autoři uvádějí, že senoradská zemanská tvrz byla spálena kumány, kteří v roce 1304 vpadli spolu s uherským vojskem na Moravu a zle v krajině řádili.

Ze Senorad jsme se vydali směrem k hradišti – žlutě značená cesta kolem potoka nás dovedla k lokalitě zvané Kantýna – ta je známá generacím trempů a turistů – občerstvovna má sídlo hned naproti romantické, tzv. Šlapkově skále.

Je známo několik pověstí, jedna komplikovanější nežli druhá – zkráceně lze říci, že obrys kopyta patří čertovi, větší stopa sv. Josefovi a malá Ježíškovi – jak se šlépěje na skálu dostaly, se dočtete na webových stránkách obce Senorady 🙂 Asi 100 metrů od balvanu je skalní útvar Čertův komín – tam prý je vstup do pekla.

Po úvaze jsme si nechali soutok řek Oslavy a Chvojince i pravěké hradiště na příští návštěvu, protože nám čas stačil právě jen na prohlídku hradu Templštejna.
Autem jsme se vrátili na silnici k Mohelnu, přejeli řeku Jihlavu a před Dukovany zabočili vlevo – to už jsme vstoupili do přírodního parku Střední Pojihlaví. Když jsme uviděli žlutou značku přicházející od Jamolic, zabočili jsme vlevo a dojeli k hájence na provizorní parkoviště, odkud to není daleko na Templštejn. Vše klapalo jak na drátkách.

Hrad Templštejn založili koncem 13. století na skalnatém břehu nad řekou Jihlavou rytíři řádu templářů. Řád byl ale v roce 1312 násilně zrušen a hrad i majetky připadly panovníkovi – tehdy Janu Lucemburskému, pak hrad učinili svým sídlem páni z Lipé, kteří ho podstatně rozšířili a zvelebili, takže se stal nejrozsáhlejším hradem západní Moravy – zastavěná plocha činila ve vrcholném období 5 000 m². Na začátku 15. století však přenesli páni z Lipé svoje sídlo na Krumlov a na Templštejně se střídali majitelé, což byl začátek jeho konce. V archivech je v roce 1625 uváděn hrad už jako pustý, zbytek dokonal pozdější požár.

Věřím, že z obrázků je poznat, jak krásný podvečer byl – užili jsme si výhledů, historie, kytiček i pospolitosti.

Ještě kytičky:

Na omšelé infotabuli u hradu Kraví Hora jsem uviděla mapku hradních ruin tohoto kraje a upravila ji tak, aby bylo zřetelné, které hrady jsou situovány na Oslavě a které na Jihlavě.

To je vše, co nám dnešek poskytl – díky paní Dohnalové jsme prožili pohodový a zážitkový výlet, který bych si přála udržet v paměti co nejdéle – ne-li, pak jsou nám ku pomoci tyto obrázky s komentářem – a navíc třeba některého čtenáře inspirují k návštěvě…

Stejnou cestou jsme jeli domů, jen na okraji Jinošova, abychom využili všech dokumentačních příležitostí 🙂 , jsme vyfotili hájenku, v níž žila Anna Pammrová s dcerou Almou, když se v roce 1887 seznámila se zdejším mladým učitelem Otokarem Březinou (*1868–†1929), s nímž si dopisovala až do jeho smrti.

Na úplném konci přidám obrázek průčelí zámku Schönwald v Jinošově (ve článku stejného jména ze 30. 4. 2017 jsme zařadili jen zahradní fasádu viděnou z obory), letního sídla rodu Haugwitzů, majitelů náměšťského panství – zámek vybudovali na konci 18. století, do dnešní podoby přestavěn na začátku 19. století,

a cizokrajné květy stromu před vchodem do jinošovského zámku: