PostHeaderIcon Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 2017

České středohoří – nádherný výhled z Hrádku, Třebívlice Ulriky von Levetzow, Krušné hory – zámek Jezeří nad propastí bývalého velkolomu
24. – 27. srpna 2017

V době, kdy se pořádal nejznámější turistický pochod, nebylo možné sehnat v Duchcově ubytování, proto jsme rádi využili možnosti, kterou nabízeli pořadatelé a zamluvili si místo v tělocvičně ZŠ Pešatova, kde tradičně sídlí organizační štáb. Naše nadšení ze spaní na zemi ve spacáku ale nesdíleli někteří jihlavští turisté, kteří původně uvažovali o účasti, takže jsme ve vlaku odvážejícím nás ve čtvrtek 24. srpna ráno k Duchcovu, seděli pouze čtyři. Po sérii přestupů do zpožděných vlaků jsme asi ve 14:30 dojeli na místo.

nádraží v Duchcově; foto F. Janeček

Pořadatel Dušan nám přidělil prostor v malém skládku tělocvičného nářadí, kde byly k dispozici i žíněnky, takže paráda!

v tomto skladu v tělocvičně ZŠ Pešatova jsme strávili tři noci; www.svatosi.cz

Ubytování a registrace byly otázkou chvilky – Míla Bradová, rodačka z Duchcova, která nás v kraji svého dětství a mládí vždycky provází a „šije nám program na míru“, navrhla pro dnešní odpoledne vycházku do dosud nepoznané oblasti: z Duchcova do Ledvic kolem vytěženého důlního prostoru. Cesta vedla kolem rybníka Malá Barbora a železniční zastávky Želénky podél obrovské jámy s terasami porostlými travou, místy oživenou malými jezírky a shluky křovisek – nade vším žhnoucí nebe a na obzoru hřeben Krušných hor zahalený tetelivým oparem z horka.

rybník Malá Barbora v Duchcově

rybník s hřebenem Krušných hor v pozadí; foto F. Janeček

cestou do Ledvic – kolem bývalého povrchového dolu; foto Mirek Svatoš

bývalý povrchový důl mezi Duchcovem a Ledvicemi

krajina nabírá dech k novému životu

Krajina, kterou jsme viděli, se nepodobala žádné jiné – nedokážu popsat obrovskou plochu, které se, věřím, jednou zacelí ta rána způsobená lidmi. Je třeba vidět nekonečné prostory na vlastní oči – a už vůbec si nedokážu představit, že to bývala obydlená krajina…

z Duchcova kolem vytěženého prostoru do bývalých Ledvic a Nové čtvrti 24. 8. 2017

Ledvice mají v současnosti asi 550 obyvatel – první písemná zmínka o osídlení je z roku 1209. Od nepaměti jsou v této oblasti zaznamenány zprávy o důlní činnosti – postupně byla hlubinná těžba nahrazována povrchovou, která měla za následek likvidaci města, tedy značný úbytek obyvatelstva. Také Míla a její rodina museli Ledvice opustit – od jejích devíti let žili v nedalekém Duchcově.
Železniční trať spojující Ústí a Chomutov byla v důsledku těžby uhlí přeložena a Duchcov (asi 8 tisíc obyvatel) se v roce 1968 dočkal nového nádraží – kdysi krásná budova starého prý bude zbourána.

V Ledvicích nám Míla ukázala, kam chodila do školky – ta budova v Nové čtvrti je dosud v provozu – zašli jsme na hřbitov, kde jsou pochovaní prarodiče a širší příbuzenstvo, ukázala nám domy, kde v dětství bydlela, kde žila babička a kamarádi… Snažili jsme se s ní souznít, když se rozpomínala, kde kdysi bývalo ledvické náměstí, sokolovna, škola…teď je tam nedozírná pláň…

Ledvice – místo Mílina dětství

Pátek 25. srpna 2017 – lačné objevování Českého středohoří: z Duchcova jsme jeli autobusem do Bíliny, odtud pokračovali do Štěpánova a po červeně značené cestě vykročili vstříc nadějnému dni a krásné krajině. Hodinku, kterou jsme museli v Bílině čekat na spoj do Štěpánova, jsme věnovali prohlídce města (≈ 17 tisíc obyvatel) v údolí řeky Bíliny – první písemná zpráva o něm je na papežské listině z roku 993, poté i v Kosmově kronice české. Staroslavné a bohaté město vlastnili od roku 1502 Lobkovicové – zdejší zámek jim byl po roce 1989 vrácen. Dominantou města je radniční věž – v secesní budově z roku 1911 je zasedací síň, dnes využívaná jako obřadní, vysoká přes dvě patra a zdobená štuky. Měli jsme štěstí – ochotná matrikářka nás doprovodila do toho elegantního sálu s obrovskými okny a balkony vznášejícími se v prostoru.

obřadní síň radnice v Bílině

O městě a nepřehlédnutelném vrchu Bořeň jsem psala ve článcích z roku 2009 a 2013.

Podívejte se na první část trasy, kterou vybrala Míla jako přístupovou k čedičovému vrchu Hrádek, též zvanému Oltářík:

ze Štěpánova přes Lhotu na Hrádek, zvaný Oltářík 25. 8. 2017 – 1. část trasy

Zařazuji několik obrázků z cesty krajem, který bohatě odměňuje turisty nabídkou výstupů na trachytovou Lipskou horu (689 m), převyšující v některých částech okolí až o 300 metrů, či Solanskou horu (638 m), skromné příbuzné slavnější Milešovky a Kletečné.

ze Štěpánova jsme šli po ČTZ k hájovně Baková, odtud do Lhoty

náves ve Lhotě obklopené kopci Českého středohoří

letité stromy ve Lhotě ukazují na dlouhé osídlení

impozantní Milešovka

odpočívadlo Děkovka u odbočky ke zřícenině Hrádek

výstup na čedičový vrch

Na skalnatém vrcholu nechal kolem roku 1450 postavit hejtman Jakoubek z Vřesovic hrad, v němž by ukryl majetek naloupený během husitských válek. Strategická poloha hradu neumožňovala vybudování hospodářského zázemí ani předhradí, proto jeho život byl dočasný – na začátku 17. století je už označován jako pustý.
Zřícenina je volně přístupná – cesta k ní obtáčí kopec, z jehož vrcholu (566 m) je neuvěřitelně krásný kruhový rozhled na České středohoří – Říp, Hazmburk, Košťálov – všechny snové kužely…

Hrádek nechal v 15. století postavit husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic

výhled na vrcholy Českého středohoří

nezapomenutelné výhledy

zřícenina Hrádek – Oltářík

výhled z plošiny před Oltáříkem; foto F. Janeček

snová krajina Českého středohoří; foto F. Janeček

tyto výhledy se nikdy neomrzí; foto F. Janeček

Celou druhou část trasy až do Třebívlic nás vedlo modré turistické značení – po sestupu z Hrádku jsme se přesvědčili, že lidový název Oltářík má opodstatnění a elegantní kopec je viditelný z široka-daleka.

vrchol s ruinou je nádherný ze všech stran

konec srpna v Českém středohoří – Oltářík

na modře značené turistické cestě do Dřemčic

netřeba komentáře; foto Mirek Svatoš

foto F. Janeček

česnek nemám vůbec ráda, ale jeho květ vypadá zajímavě

vlevo bájný Říp, vpravo Hazmburk

okolí Dřemčic

Dřemčice jsou krásná obec, kdysi součást panství Třebívlice, kam nás zvědavé turistické boty kvůli osobnosti jedné z majitelek zdejšího zámku nesly – žila zde, a na místním hřbitově je pochovaná, Ulrika von Levetzow (1804–1899), poslední láska Johanna Wolfganga Goetheho (1749–1832). Nesmrtelný příběh lásky všichni známe – poprvé se setkali roku 1821 v Mariánských Lázních, ona sedmnáctiletá, on tehdy už před dvěma roky překročil sedmdesátku: sňatek se nekonal, Ulrika se nikdy neprovdala (a to prý odmítla 12 nápadníků! 🙂 ), starala se o zděděné Třebívlické panství a rozsévala dobro. 🙂

Mapka druhé části trasy:

z vrchu Hrádek přes Dřemčice a Granátku do Třebívlic 25. 8. 2017 -2. část trasy

Značená cesta vede kolem hostince Granátka – název připomíná, že v okolí se v minulosti těžily české granáty – průzkum zdejší výjimečné krajiny přinášel vědcům, kteří sem přijížděli bádat, odpovědi na jejich otázky – o zdejší geologické poměry se intenzivně zajímal nejen Goethe – prý nejméně 18x navštívil české země Alexander von Humboldt (1769–1859), vědec, který významně zasáhl do mnoha vědních oborů. Mimořádnou se stala jeho cesta Českým středohořím, kterou podrobně zdokumentoval – jistě činil své zápisky i v Granátce, kde přenocoval.

hostinec Granátka u Třebívlic

pamětní deska na hostinci

Než přišla průvodkyně, aby odemkla malé muzeum věnované Ulrice von Levetzow, umístěné v bývalém domku zahradníka (v zámku je teď škola), odpočinuli jsme si u romantického rybníka:

odpočinek u zámeckého rybníka v Třebívlicích; foto F. Janeček

v domku u zámku je muzeum Ulriky von Levetzow, někdejší majitelky třebívlického panství

Zatímco jsme prohlíželi zajímavé exponáty, vyprávěla nám průvodkyně o Ulričině životě – její matka Amálie se provdala za hraběte Františka Josefa z Klebelsbergu, velmi vzdělaného českého šlechtice, jemuž patřily Třebívlice a okolní rozsáhlá granátová pole. Ve zdejší dílně byla v roce 1820 vybroušena nádherná empírová souprava 458 rudých českých granátů, již spolu s panstvím zdědila Ulrika, která tu trvale žila od roku 1824. Jako majitelka se starala o hospodářský i kulturní rozkvět – postavila školu, založila útulek pro bezdomovce – nazývali jí dobroditelkou zdejšího lidu a vážili si jí – byla vzdělaná, stala se členkou různých prospěšných společností, starala se o děti své zemřelé sestry, sepsala paměti. V závěti odkázala panství i vzácný rodinný klenot z českých granátů svému synovci, který ale kvůli dluhům už rok po její smrti prodal vše městu Most – vlastnictví šperku není do dnešní doby zcela vyřešeno. V muzeu v Třebenicích vystavují pouze repliku.

Ulrika von Levetzow – zamiloval se do ní J. W. Goethe

Ulrika žila s rodiči na panství Třebívlice, které v roce 1868 zdědila

škola v Třebívlicích

Je jasné, že jsme zašli i na hřbitov – u kostela sv. Václava, na mírném svahu, je ve výklenkové kapli místo posledního odpočinku Ulriky von Levetzow a jejích příbuzných.

kostel sv. Václava v Třebívlicích

hrobka Ulriky a příslušníků rodu von Levetzow

hrobka rodu von Levetzow

náhrobní desky majitelů panství Třebívlice

hrobka rodiny Klebelsberg – zde leží Ulričina matka, nevlastní otec Ulriky a jeho rodiče

Autobus přijel do Třebívlic přesně tak, jak měla Míla zjištěno, odvezl nás do Mostu, kde jsme po asi hodině čekání odjeli v 19:02 vlakem do Duchcova – severočeská integrovaná doprava funguje, takže lze s jednou jízdenkou použít různé druhy dopravních prostředků zapojených do systému.

Krušnohorský hřeben se v sobotu 26. srpna 2017 halil do těžké bílé mlhy, která, usazená na svazích i v propasti bývalého velkolomu, se nemínila zvednout. Noční bouřka a silný liják si zřejmě do zdejších lesů šly odpočinout a vypadalo to, že se každou chvíli probudí. Bezvětří, mokro a mlha dávaly opuštěné krajině přízračný vzhled a zcela výjimečnou atmosféru.

Vstávali jsme brzy, abychom v 7:02 odjeli do Litvínova a odtud po půlhodince čekání autobusem do Černic u Horního Jiřetína, jen malý kousek od těžní jámy velkolomu Československé armády. Prvním cílem bylo vystoupat na krušnohorský hřeben a prohlédnout si zámek Jezeří.

z Horního Jiřetína na horský hřeben k zámku Jezeří

Šli jsme po silničce a asi v polovině kopce odbočili podle směrovky vlevo k Čertově kapli – zároveň se setmělo a začalo hustě a bezútěšně pršet.

Jezeří v mlze a dešti

Sveřepě jsme podle původního plánu štrádovali ke kapli a nalezli ruinu, která působila podivným dojmem – nikde nikdo, provazy deště visí z oblohy, někdejší objekt pomalu pohlcuje čas a les… Pak jsme se dozvěděli, že kaple nebyla nikdy dostavěna…

v nikdy nedostavěné Čertově kapli nedaleko zámku Jezeří; foto F. Janeček

Místo je mystické, opředené pověstmi, které však mají reálný základ: krátce před stavbou kaple, v roce 1722, byl při lovu na kance smrtelně zraněn člen rodu Lobkoviců, po Bílé hoře majitelů zdejšího panství, padající dub zanedlouho usmrtil dalšího člena rodiny.
Kaple měla být lobkovickou hrobkou – třikrát se však zřítila klenba, a tak zůstal objekt nedokončený. Prý ďábel se proměňuje v černého jelena a ničí stavbu. Pravděpodobně dal o sobě vědět i v době naší návštěvy – jen jsme rozvaliny opustili, déšť ustal, mlha se však ani nepohnula…

vstup do zámku Jezeří

Původní středověký hrad na skalnatém ostrohu ve výšce 387 metrů byl v polovině 16. století přestavěn na renesanční zámek, po bělohorských konfiskacích připadl Lobkovicům, kteří po velkém požáru v roce 1649 obnovili celý areál v barokním slohu s takovou péčí, že Jezeří bylo považováno za nejvýznamnější barokní stavbu v Evropě. Po stranách portálu hlavního průčelí jsou sochy atlantů od barokního sochaře Jana Adama Dietze, rodáka z Jezeří, vesničky na úpatí.

původní vchod do zámku – atlanty u portálu vytvořil místní sochař Jan Adam Dietz

Ze zámeckých teras býval skvělý výhled na produktivní zemědělskou krajinu rozloženou od úpatí hor směrem k Mostu, dnes je zámek příkladem toho, jak se minulý režim choval k historickým památkám – Jezeří se vznáší nad propastí vzniklou těžbou uhlí ve velkolomu Československé armády – mlha milosrdně nedovolila výhled do těžní jámy, dívali jsme se do bledého nikam…
Konec 18. a začátek 19. století znamenal vrchol stavebních a kulturních dějin zámku – zvláště významný je velký oválný sál upravený v roce 1802 na divadlo – zámek tím potvrdil svou důležitou roli kulturního a společenského centra zdejší oblasti. Všechny osobnosti, které v té době hrály významnou roli v evropské kultuře a vědě, zde pobývaly. První hudební kroky zde učinil hudební skladatel Christoph Willibald Gluck (1714–1787), jehož otec byl zámeckým polesným – mladý skladatel žil v letech 1724–1730) se svou rodinou v zámecké myslivně, která už bohužel nestojí. Na zdejším zámku se uváděly Gluckovy opery a symfonie dříve než ve Vídni.

V době 2. světové války byl na Jezeří zřízen internační tábor pro vysoké francouzské a anglické důstojníky, též pro ruské a francouzské zajatce. Na konci války se zachránili, protože německý velitel neuposlechl příkazu upálit je ve vagonech plamenometem.
Také budovy přečkaly válku bez přílišné devastace. Ta se dostavila v míru, když na začátku 50. let připadl zámek vojsku a poté byl ohrožován povrchovou těžbou a nezabezpečený drancován a ničen – v 70. letech vznikl dokonce návrh na likvidaci Jezeří, naštěstí k tomu nedošlo – v 90. letech ho Lobkovicové z důvodu velké finanční náročnosti, kterou si žádala celková rekonstrukce, převedli na stát – po opravách je zámek veřejnosti přístupný od roku 1996 – obnova potrvá dlouhá desetiletí, přesto je návštěva radostná, ale hlavně velice zajímavá – prohlídka trvala bezmála dvě hodiny. Viděli jsme, že všechny střechy jsou nové a právě se začíná rozjíždět oprava dvouposchoďového sálu divadla – peníze na jeho rekonstrukci jsou prý zajištěné.

restaurátoři postupně odhalují vzácné nástěnné malby; foto F. Janeček

bývalá zámecká kaple; foto F. Janeček

výzdoba stropu pochází ze 17. století

průvodkyně nám nastínila neradostnou historii ze 2. poloviny minulého století; foto F. Janeček

při stále probíhající rekonstrukci se v zámku provádějí návštěvníci

prohlídka areálu byla přes neutěšený stav objektu zajímavá

zámek Jezeří stojí nad těžní jámou velkolomu Československé armády; foto F. Janeček

zachovaná toaleta z konce 18. století; foto F. Janeček

Jen okrajově jsme si prohlídli zámecký park vyhlášený ve své době vzácnými dřevinami – každou chvíli přišla přeháňka a travnaté plochy byly prosáklé vodou.

kolem zámku býval rozsáhlý park se vzácnými dřevinami a sochařskou výzdobou

Vydali jsme se po žlutě značené turistické stezce po úbočí Krušných hor směrem k Vysoké Peci, Červenému Hrádku a Jirkovu,

žlutě značená stezka vedla po zalesněných svazích Krušných hor

přestalo sice pršet, ale daleké výhledy nebyly možné – to však, co jsme viděli pod svahem v místech, kde se dříve dolovalo, nám bralo dech! Pro lidi z Vysočiny, kteří, kam pohlédnou, spatří lesy, louky a v nich zasazené vesnice a městečka, kolem nich pole a sem tam spanilý kopec, byla ta krušnohorská bezbřehá prázdná prostora tak jiná, že až přitahovala…

krušnohorské svahy spadají do obrovské, nekonečné jámy

mlha dávala krajině neskutečnou podobu

nekonečné prostory je nutné vidět – jsou k neuvěření; foto F. Janeček

obrovské rypadlo vypadá zdálky jako dětská hračka; foto F. Janeček

Zdaleka se ale nedá říct, že Krušné hory jsou imisemi zničené – prošli jsme už v posledních letech poměrně velkou část a můžeme podat zprávu o jejich kráse. Například tady, na jižních svazích východní části pohoří, se dochovaly listnaté lesy v tak dobrém a přirozeném stavu, že tu byla vyhlášena Národní přírodní rezervace Jezerka. Zdejší bukové porosty dosahují stáří kolem 250 let a poskytují útočiště živočichům a rostlinám vázaným na tyto porosty. Navíc tu vlivem mrazového zvětrávání a eroze vznikly unikátní skalní útvary, které dodávají krajině působivý kolorit – na hřebeni vystupující kamenné věže, svahy zdobí balvanité sutě. Různorodost je dána i umístěním na svazích – rezervace se rozkládá ve výšce 350 – 706 m (vrchol kopce Jezeří).

ukázka přirozeného lesa v NPR Jezerka

Těžbou je ohrožena stabilita svahů celé části Krušných hor a tedy i rezervace – kolem stezky jsme několikrát zahlédli na úbočích měřidla se senzory na měření stability – také na úpatí prý jsou čidla instalována – kéž zachytí případný pohyb hor včas!
Sestupovali jsme k lidským sídlům,

hájenka pod hřebenem

ve Vysoké Peci přešli na modře značenou cestu a šlapali podél přivaděče Ohře – Bílina k Červenému Hrádku.

Podkrušnohorský přivaděč Ohře – Bílina poblíž Červeného Hrádku

Vodní dílo nazývané Podkrušnohorský přivaděč Ohře – Bílina je soustava kanálů, potrubí a nádrží, které chrání povrchové doly před povodněmi a zásobují vodou z Ohře průmysl v Chomutově. Stavba díla dlouhého 34 kilometrů začala v roce 1957, dokončili ji roku 1982 – sahá od Klášterce nad Ohří až za Jirkov (jak pravil moudrý strýček Google).

Podívejme se na trasu dnešní cesty:

z Černic na zámek Jezeří, přes Vysokou Pec do Červeného Hrádku, k vlakové zastávce Jirkov 26. 8. 2017

Spěchali jsme, abychom v 16:00 stihli prohlídku zámku Červený Hrádek, prý menšího bratříčka duchcovského, ale byli jsme nemile zaskočeni – kvůli dnešní „hradozámecké noci“ bylo vše jinak – prostě jsme se netrefili do začátků prohlídek tak, abychom pak zvládli spojení do Duchcova. Škoda. Kolegové mě utěšili slibem, že určitě za rok… Uvěřila jsem. 🙂

Červený Hrádek připomíná zámek Duchcov

Ťapali jsme přes celý Jirkov na začátek Otvic, kde je vlaková zastávka, a taktak stihli odjezd v 17:37 do Mostu, kde jsme přestoupili. Dnešních 20 kilometrů bylo docela náročných – zítra si při procházce Duchcovem odpočineme.

Ještě se pochlubíme dokladem o turistické činnosti v okolí Duchcova:

vzpomínka na Krušné hory a České středohoří

Pohodovou nedělní procházku po Duchcově jsme zakončili návštěvou u Nováků, kteří nás hostili mnohými dobrotami, takže se nám ani nechtělo domů. Do Jihlavy jsme ale přece jen v 18:30, po několika přestupech, stále v dobré společnosti našich přátel, 27. srpna 2017 dorazili.

Související články:
Fláje – vodní nádrž a Nový plavební kanál, Český Jiřetín,
Pochod Giacoma Casanovy – Rainerova freska v Duchcově – v tomto článku naleznete odkazy na výlety v Krušných horách a Českém středohoří,
Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 2016.

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist