České středohoří – nádherný výhled z Hrádku, Třebívlice Ulriky von Levetzow, Krušné hory – zámek Jezeří nad propastí bývalého velkolomu
24. – 27. srpna 2017
V době, kdy se pořádal nejznámější turistický pochod, nebylo možné sehnat v Duchcově ubytování, proto jsme rádi využili možnosti, kterou nabízeli pořadatelé a zamluvili si místo v tělocvičně ZŠ Pešatova, kde tradičně sídlí organizační štáb. Naše nadšení ze spaní na zemi ve spacáku ale nesdíleli někteří jihlavští turisté, kteří původně uvažovali o účasti, takže jsme ve vlaku odvážejícím nás ve čtvrtek 24. srpna ráno k Duchcovu, seděli pouze čtyři. Po sérii přestupů do zpožděných vlaků jsme asi ve 14:30 dojeli na místo.
Pořadatel Dušan nám přidělil prostor v malém skládku tělocvičného nářadí, kde byly k dispozici i žíněnky, takže paráda!
Ubytování a registrace byly otázkou chvilky – Míla Bradová, rodačka z Duchcova, která nás v kraji svého dětství a mládí vždycky provází a „šije nám program na míru“, navrhla pro dnešní odpoledne vycházku do dosud nepoznané oblasti: z Duchcova do Ledvic kolem vytěženého důlního prostoru. Cesta vedla kolem rybníka Malá Barbora a železniční zastávky Želénky podél obrovské jámy s terasami porostlými travou, místy oživenou malými jezírky a shluky křovisek – nade vším žhnoucí nebe a na obzoru hřeben Krušných hor zahalený tetelivým oparem z horka.
Krajina, kterou jsme viděli, se nepodobala žádné jiné – nedokážu popsat obrovskou plochu, které se, věřím, jednou zacelí ta rána způsobená lidmi. Je třeba vidět nekonečné prostory na vlastní oči – a už vůbec si nedokážu představit, že to bývala obydlená krajina…
Ledvice mají v současnosti asi 550 obyvatel – první písemná zmínka o osídlení je z roku 1209. Od nepaměti jsou v této oblasti zaznamenány zprávy o důlní činnosti – postupně byla hlubinná těžba nahrazována povrchovou, která měla za následek likvidaci města, tedy značný úbytek obyvatelstva. Také Míla a její rodina museli Ledvice opustit – od jejích devíti let žili v nedalekém Duchcově.
Železniční trať spojující Ústí a Chomutov byla v důsledku těžby uhlí přeložena a Duchcov (asi 8 tisíc obyvatel) se v roce 1968 dočkal nového nádraží – kdysi krásná budova starého prý bude zbourána.
V Ledvicích nám Míla ukázala, kam chodila do školky – ta budova v Nové čtvrti je dosud v provozu – zašli jsme na hřbitov, kde jsou pochovaní prarodiče a širší příbuzenstvo, ukázala nám domy, kde v dětství bydlela, kde žila babička a kamarádi… Snažili jsme se s ní souznít, když se rozpomínala, kde kdysi bývalo ledvické náměstí, sokolovna, škola…teď je tam nedozírná pláň…
Pátek 25. srpna 2017 – lačné objevování Českého středohoří: z Duchcova jsme jeli autobusem do Bíliny, odtud pokračovali do Štěpánova a po červeně značené cestě vykročili vstříc nadějnému dni a krásné krajině. Hodinku, kterou jsme museli v Bílině čekat na spoj do Štěpánova, jsme věnovali prohlídce města (≈ 17 tisíc obyvatel) v údolí řeky Bíliny – první písemná zpráva o něm je na papežské listině z roku 993, poté i v Kosmově kronice české. Staroslavné a bohaté město vlastnili od roku 1502 Lobkovicové – zdejší zámek jim byl po roce 1989 vrácen. Dominantou města je radniční věž – v secesní budově z roku 1911 je zasedací síň, dnes využívaná jako obřadní, vysoká přes dvě patra a zdobená štuky. Měli jsme štěstí – ochotná matrikářka nás doprovodila do toho elegantního sálu s obrovskými okny a balkony vznášejícími se v prostoru.
O městě a nepřehlédnutelném vrchu Bořeň jsem psala ve článcích z roku 2009 a 2013.
Podívejte se na první část trasy, kterou vybrala Míla jako přístupovou k čedičovému vrchu Hrádek, též zvanému Oltářík:
Zařazuji několik obrázků z cesty krajem, který bohatě odměňuje turisty nabídkou výstupů na trachytovou Lipskou horu (689 m), převyšující v některých částech okolí až o 300 metrů, či Solanskou horu (638 m), skromné příbuzné slavnější Milešovky a Kletečné.
Na skalnatém vrcholu nechal kolem roku 1450 postavit hejtman Jakoubek z Vřesovic hrad, v němž by ukryl majetek naloupený během husitských válek. Strategická poloha hradu neumožňovala vybudování hospodářského zázemí ani předhradí, proto jeho život byl dočasný – na začátku 17. století je už označován jako pustý.
Zřícenina je volně přístupná – cesta k ní obtáčí kopec, z jehož vrcholu (566 m) je neuvěřitelně krásný kruhový rozhled na České středohoří – Říp, Hazmburk, Košťálov – všechny snové kužely…
Celou druhou část trasy až do Třebívlic nás vedlo modré turistické značení – po sestupu z Hrádku jsme se přesvědčili, že lidový název Oltářík má opodstatnění a elegantní kopec je viditelný z široka-daleka.
Dřemčice jsou krásná obec, kdysi součást panství Třebívlice, kam nás zvědavé turistické boty kvůli osobnosti jedné z majitelek zdejšího zámku nesly – žila zde, a na místním hřbitově je pochovaná, Ulrika von Levetzow (1804–1899), poslední láska Johanna Wolfganga Goetheho (1749–1832). Nesmrtelný příběh lásky všichni známe – poprvé se setkali roku 1821 v Mariánských Lázních, ona sedmnáctiletá, on tehdy už před dvěma roky překročil sedmdesátku: sňatek se nekonal, Ulrika se nikdy neprovdala (a to prý odmítla 12 nápadníků! 🙂 ), starala se o zděděné Třebívlické panství a rozsévala dobro. 🙂
Mapka druhé části trasy:
Značená cesta vede kolem hostince Granátka – název připomíná, že v okolí se v minulosti těžily české granáty – průzkum zdejší výjimečné krajiny přinášel vědcům, kteří sem přijížděli bádat, odpovědi na jejich otázky – o zdejší geologické poměry se intenzivně zajímal nejen Goethe – prý nejméně 18x navštívil české země Alexander von Humboldt (1769–1859), vědec, který významně zasáhl do mnoha vědních oborů. Mimořádnou se stala jeho cesta Českým středohořím, kterou podrobně zdokumentoval – jistě činil své zápisky i v Granátce, kde přenocoval.
Než přišla průvodkyně, aby odemkla malé muzeum věnované Ulrice von Levetzow, umístěné v bývalém domku zahradníka (v zámku je teď škola), odpočinuli jsme si u romantického rybníka:
Zatímco jsme prohlíželi zajímavé exponáty, vyprávěla nám průvodkyně o Ulričině životě – její matka Amálie se provdala za hraběte Františka Josefa z Klebelsbergu, velmi vzdělaného českého šlechtice, jemuž patřily Třebívlice a okolní rozsáhlá granátová pole. Ve zdejší dílně byla v roce 1820 vybroušena nádherná empírová souprava 458 rudých českých granátů, již spolu s panstvím zdědila Ulrika, která tu trvale žila od roku 1824. Jako majitelka se starala o hospodářský i kulturní rozkvět – postavila školu, založila útulek pro bezdomovce – nazývali jí dobroditelkou zdejšího lidu a vážili si jí – byla vzdělaná, stala se členkou různých prospěšných společností, starala se o děti své zemřelé sestry, sepsala paměti. V závěti odkázala panství i vzácný rodinný klenot z českých granátů svému synovci, který ale kvůli dluhům už rok po její smrti prodal vše městu Most – vlastnictví šperku není do dnešní doby zcela vyřešeno. V muzeu v Třebenicích vystavují pouze repliku.
Je jasné, že jsme zašli i na hřbitov – u kostela sv. Václava, na mírném svahu, je ve výklenkové kapli místo posledního odpočinku Ulriky von Levetzow a jejích příbuzných.
Autobus přijel do Třebívlic přesně tak, jak měla Míla zjištěno, odvezl nás do Mostu, kde jsme po asi hodině čekání odjeli v 19:02 vlakem do Duchcova – severočeská integrovaná doprava funguje, takže lze s jednou jízdenkou použít různé druhy dopravních prostředků zapojených do systému.
Krušnohorský hřeben se v sobotu 26. srpna 2017 halil do těžké bílé mlhy, která, usazená na svazích i v propasti bývalého velkolomu, se nemínila zvednout. Noční bouřka a silný liják si zřejmě do zdejších lesů šly odpočinout a vypadalo to, že se každou chvíli probudí. Bezvětří, mokro a mlha dávaly opuštěné krajině přízračný vzhled a zcela výjimečnou atmosféru.
Vstávali jsme brzy, abychom v 7:02 odjeli do Litvínova a odtud po půlhodince čekání autobusem do Černic u Horního Jiřetína, jen malý kousek od těžní jámy velkolomu Československé armády. Prvním cílem bylo vystoupat na krušnohorský hřeben a prohlédnout si zámek Jezeří.
Šli jsme po silničce a asi v polovině kopce odbočili podle směrovky vlevo k Čertově kapli – zároveň se setmělo a začalo hustě a bezútěšně pršet.
Sveřepě jsme podle původního plánu štrádovali ke kapli a nalezli ruinu, která působila podivným dojmem – nikde nikdo, provazy deště visí z oblohy, někdejší objekt pomalu pohlcuje čas a les… Pak jsme se dozvěděli, že kaple nebyla nikdy dostavěna…
Místo je mystické, opředené pověstmi, které však mají reálný základ: krátce před stavbou kaple, v roce 1722, byl při lovu na kance smrtelně zraněn člen rodu Lobkoviců, po Bílé hoře majitelů zdejšího panství, padající dub zanedlouho usmrtil dalšího člena rodiny.
Kaple měla být lobkovickou hrobkou – třikrát se však zřítila klenba, a tak zůstal objekt nedokončený. Prý ďábel se proměňuje v černého jelena a ničí stavbu. Pravděpodobně dal o sobě vědět i v době naší návštěvy – jen jsme rozvaliny opustili, déšť ustal, mlha se však ani nepohnula…
Původní středověký hrad na skalnatém ostrohu ve výšce 387 metrů byl v polovině 16. století přestavěn na renesanční zámek, po bělohorských konfiskacích připadl Lobkovicům, kteří po velkém požáru v roce 1649 obnovili celý areál v barokním slohu s takovou péčí, že Jezeří bylo považováno za nejvýznamnější barokní stavbu v Evropě. Po stranách portálu hlavního průčelí jsou sochy atlantů od barokního sochaře Jana Adama Dietze, rodáka z Jezeří, vesničky na úpatí.
Ze zámeckých teras býval skvělý výhled na produktivní zemědělskou krajinu rozloženou od úpatí hor směrem k Mostu, dnes je zámek příkladem toho, jak se minulý režim choval k historickým památkám – Jezeří se vznáší nad propastí vzniklou těžbou uhlí ve velkolomu Československé armády – mlha milosrdně nedovolila výhled do těžní jámy, dívali jsme se do bledého nikam…
Konec 18. a začátek 19. století znamenal vrchol stavebních a kulturních dějin zámku – zvláště významný je velký oválný sál upravený v roce 1802 na divadlo – zámek tím potvrdil svou důležitou roli kulturního a společenského centra zdejší oblasti. Všechny osobnosti, které v té době hrály významnou roli v evropské kultuře a vědě, zde pobývaly. První hudební kroky zde učinil hudební skladatel Christoph Willibald Gluck (1714–1787), jehož otec byl zámeckým polesným – mladý skladatel žil v letech 1724–1730) se svou rodinou v zámecké myslivně, která už bohužel nestojí. Na zdejším zámku se uváděly Gluckovy opery a symfonie dříve než ve Vídni.
V době 2. světové války byl na Jezeří zřízen internační tábor pro vysoké francouzské a anglické důstojníky, též pro ruské a francouzské zajatce. Na konci války se zachránili, protože německý velitel neuposlechl příkazu upálit je ve vagonech plamenometem.
Také budovy přečkaly válku bez přílišné devastace. Ta se dostavila v míru, když na začátku 50. let připadl zámek vojsku a poté byl ohrožován povrchovou těžbou a nezabezpečený drancován a ničen – v 70. letech vznikl dokonce návrh na likvidaci Jezeří, naštěstí k tomu nedošlo – v 90. letech ho Lobkovicové z důvodu velké finanční náročnosti, kterou si žádala celková rekonstrukce, převedli na stát – po opravách je zámek veřejnosti přístupný od roku 1996 – obnova potrvá dlouhá desetiletí, přesto je návštěva radostná, ale hlavně velice zajímavá – prohlídka trvala bezmála dvě hodiny. Viděli jsme, že všechny střechy jsou nové a právě se začíná rozjíždět oprava dvouposchoďového sálu divadla – peníze na jeho rekonstrukci jsou prý zajištěné.
Jen okrajově jsme si prohlídli zámecký park vyhlášený ve své době vzácnými dřevinami – každou chvíli přišla přeháňka a travnaté plochy byly prosáklé vodou.
Vydali jsme se po žlutě značené turistické stezce po úbočí Krušných hor směrem k Vysoké Peci, Červenému Hrádku a Jirkovu,
přestalo sice pršet, ale daleké výhledy nebyly možné – to však, co jsme viděli pod svahem v místech, kde se dříve dolovalo, nám bralo dech! Pro lidi z Vysočiny, kteří, kam pohlédnou, spatří lesy, louky a v nich zasazené vesnice a městečka, kolem nich pole a sem tam spanilý kopec, byla ta krušnohorská bezbřehá prázdná prostora tak jiná, že až přitahovala…
Zdaleka se ale nedá říct, že Krušné hory jsou imisemi zničené – prošli jsme už v posledních letech poměrně velkou část a můžeme podat zprávu o jejich kráse. Například tady, na jižních svazích východní části pohoří, se dochovaly listnaté lesy v tak dobrém a přirozeném stavu, že tu byla vyhlášena Národní přírodní rezervace Jezerka. Zdejší bukové porosty dosahují stáří kolem 250 let a poskytují útočiště živočichům a rostlinám vázaným na tyto porosty. Navíc tu vlivem mrazového zvětrávání a eroze vznikly unikátní skalní útvary, které dodávají krajině působivý kolorit – na hřebeni vystupující kamenné věže, svahy zdobí balvanité sutě. Různorodost je dána i umístěním na svazích – rezervace se rozkládá ve výšce 350 – 706 m (vrchol kopce Jezeří).
Těžbou je ohrožena stabilita svahů celé části Krušných hor a tedy i rezervace – kolem stezky jsme několikrát zahlédli na úbočích měřidla se senzory na měření stability – také na úpatí prý jsou čidla instalována – kéž zachytí případný pohyb hor včas!
Sestupovali jsme k lidským sídlům,
ve Vysoké Peci přešli na modře značenou cestu a šlapali podél přivaděče Ohře – Bílina k Červenému Hrádku.
Vodní dílo nazývané Podkrušnohorský přivaděč Ohře – Bílina je soustava kanálů, potrubí a nádrží, které chrání povrchové doly před povodněmi a zásobují vodou z Ohře průmysl v Chomutově. Stavba díla dlouhého 34 kilometrů začala v roce 1957, dokončili ji roku 1982 – sahá od Klášterce nad Ohří až za Jirkov (jak pravil moudrý strýček Google).
Podívejme se na trasu dnešní cesty:
Spěchali jsme, abychom v 16:00 stihli prohlídku zámku Červený Hrádek, prý menšího bratříčka duchcovského, ale byli jsme nemile zaskočeni – kvůli dnešní „hradozámecké noci“ bylo vše jinak – prostě jsme se netrefili do začátků prohlídek tak, abychom pak zvládli spojení do Duchcova. Škoda. Kolegové mě utěšili slibem, že určitě za rok… Uvěřila jsem. 🙂
Ťapali jsme přes celý Jirkov na začátek Otvic, kde je vlaková zastávka, a taktak stihli odjezd v 17:37 do Mostu, kde jsme přestoupili. Dnešních 20 kilometrů bylo docela náročných – zítra si při procházce Duchcovem odpočineme.
Ještě se pochlubíme dokladem o turistické činnosti v okolí Duchcova:
Pohodovou nedělní procházku po Duchcově jsme zakončili návštěvou u Nováků, kteří nás hostili mnohými dobrotami, takže se nám ani nechtělo domů. Do Jihlavy jsme ale přece jen v 18:30, po několika přestupech, stále v dobré společnosti našich přátel, 27. srpna 2017 dorazili.
Související články:
Fláje – vodní nádrž a Nový plavební kanál, Český Jiřetín,
Pochod Giacoma Casanovy – Rainerova freska v Duchcově – v tomto článku naleznete odkazy na výlety v Krušných horách a Českém středohoří,
Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 2016.