PostHeaderIcon Od Tábora až k nám

14. ročník hvězdicového pochodu zařazený do akce
100 let republiky, 130 let v pohybu
Černovice – Svatá Anna u Vlčevsi – Choustník – Chýnov
7. října 2017

Letos na jaře jsme se zapojili do projektu 100 let republiky, 130 let v pohybu – naši čtenáři vědí, že do ukončení akce 28. října 2018 uspořádají turisté na nejrůznějších místech 100 pochodů nejen na počest vzniku Československé republiky, ale také jimi oslaví 130. výročí založení Klubu českých turistů (1888). Úspěšný pochod pořádaný turisty z KČT Tábor byl zařazen mezi zmíněný „stovkový“ soubor, a tak jsme se vydali na Táborsko, abychom v cíli, v chýnovské restauraci Na Holešovně, získali účastnická kontrolní razítka a případně i vyhráli některou z cen Stoletého slosování, do nějž jsme se před startem přihlásili u pořadatele Richarda Černého.
Táborští sice doporučili devět pěších tras, ale my jsme zvolili postup podle vlastního plánu.

Nejdříve jsme se zastavili v Černovicích, abychom si prohlídli tamější sokolovnu:

sokolovna v Černovicích; foto M. Bradová

Tělovýchovná jednota sokol vznikla v Černovicích roku 1897, sokolovna byla postavena během roku 1933 – krásnou a skvěle řešenou budovu se sochou sokola nad vchodem využívali vedle cvičenců také místní divadelní ochotníci, jejichž spolek měl v té době už dlouholetou tradici.
Objekt má tři bloky – cvičební sál s předsálím navazujícím na venkovní hřiště, pódium (galerii) se samostatným vstupem, ve třetí části bývala restaurace (zbyla jen pivnice) a nad ní byt správce. Dnes bohužel budova chátrá a je k prodeji.
Nelze přehlédnout památník obětem 1. světové války, deska na fasádě připomíná oběti z řad sokolské obce za 2. světové války.

zadní trakt sokolovny v Černovicích u Tábora; www.svatosi.cz

Cestou na hrad Choustník, hlavní turistický cíl dnešního dne, jsme se zastavili v bývalých lázních Svatá Anna u Vlčevsi, abychom aspoň ochutnali atmosféru, kterou kolem sebe šíří zdejší kostelík a kaple sv. Anny. Letos v srpnu jsme to idylické místo viděli poprvé a zcela nás uchválilo – chtěli jsme se o tu radost podělit s přáteli. Ve článku Výlet na Táborsko jsou podrobné informace o zdejší lokalitě, následující trasa je vlastně pokračováním tehdejšího výletu.

kaple sv. Anny u Vlčevsi

Hrad Choustník je v současné době jako jeden z mála v republice ve vlastnictví stejnojmenné obce. Původní název hradu založeného ve 2. polovině 13. století na kopci chustem, tedy křovím zarostlém, prý zněl Chustník a pánové z Poděbrad, později zvaní z Choustníka, dostali území od Přemysla Otakara II. V Dalimilově kronice je zaznamenáno, že jeden z předků rodu obdržel od krále Vladislava II. erbovní znamení, zlatý žebřík v modrém poli, jako odměnu za to, že při dobývání Milána (1158) vylezl po žebříku jako první na městské hradby.

vstup do hradního komplexu postaveného ve 2. polovině 13. století

Za stavitele hradu je považován Beneš z Choustníka – jeho dva synové Jan a Beneš si po otcově smrti panství i hrad rozdělili – zřejmě kvůli ekonomickým neshodám přistoupili k neobvyklému řešení zvanému dnes „dvojdomek“ – hradní sídlo mělo dva samostatné paláce, dvě věže, ale jedno společné důkladné opevnění.

se vstupenkou jsme získali i plánek původní podoby hradu Choustníka

Na začátku 14. století koupili hrad Rožmberkové – během husitských válek se dobře opevněný hrad stal spolehlivou oporou katolických pánů a odolnost svých hradeb prokázal i za válek poděbradských. Na samém konci 16. století prodal Petr Vok hrad a tím začalo chátrání celého komplexu – střídali se majitelé a hrad postupně zpustl, v 17. století byl ve vesnici pod hradem postavený zámeček a park.

bratři Jan a Beneš z Choustníka prodali roku 1322 hrad a panství Petrovi z Rožmberka

U pokladny nám milá paní dala klíč od rozhledny a nabádala nás, abychom areál důkladně prošli a nepřehlédli zachované gotické okno. Zatím žádní jiní návštěvníci – bylo časně, neuvěřitelně vysoké hradby a dvě mohutné hranolové věže – stáli jsme na rozsáhlém nádvoří, kolem les a ticho – nedalo velkou práci přenést se ve fantazii do dob minulých – nedivím se, že Choustník je obestřen řadou mystérií…

palácové věže v jádru středověkého hradu

výhled na Soběslavsko a Táborsko z 18 metrů vysoké palácové věže

Choustník je skvost gotické architektury v Čechách – vpravo zachované gotické okno

husité hrad kvůli dokonalému opevnění nedobyli – stal se oporou katolických pánů

hrad měl velký význam i za panování krále Jiřího z Poděbrad

Dočetla jsem se, že roku 1932 získal zříceninu Choustníka Klub československých turistů – po válce už ale bylo všechno jinak…

hrad Choustník je vystavěn na vrcholu skalnatého hřbetu ve výšce 670 m n.m.

Při hledání informací o tomto kraji v Křemešnické vrchovině, který není (nezaslouženě) zařazován mezi top desítku turisticky atraktivních míst, jsem našla zajímavý příběh z 19. století:

V zámku ve vsi Choustník prožila své mládí hraběnka Eleonora Kounicová, které Božena Němcová připsala svoji „Babičku“. Hraběnka podporovala řadu pražských dobročinných a uměleckých spolků – Karolina Světlá o ní psala jako o „perle českých šlechtičen“. Když se rodina Boženy Němcové ocitla v bídě, odhodlala se spisovatelka zajít za Eleonorou Kounicovou osobně – byla vlídně přijata, a ačkoliv neprosila, dostala finanční podporu a slib, že za každý arch, který napíše, dostane 20 zlatých stálého honoráře.
Němcová o ní napsala: „To je dáma, která umí dávat, aniž by tím člověka ponížila.“

Mapka okolí hradu Choustník:

po ZTZ z parkoviště u obce na zříceninu hradu, pak cestou kolem skalního města zpět na parkoviště 7. 10. 2017

Ruiny hradu Choustníka na vrcholu táhlého hřbetu obklopuje na ploše bezmála 10 hektarů stejnojmenná přírodní rezervace se skalním městem. Okolní porost je pralesního charakteru, svahy pokryté kamennou sutí a množstvím balvanů porostlých mechem – prostě radost tam pobejt…

skalní město v přírodní rezervaci Choustník obklopuje ruiny středověkého hradu

okolní les na rozloze skoro 10 hektarů má charakter pralesa – vede tudy zelená turistická značka

kamenná suť a balvany pokrývají svahy táhlého kopce

V lesíku u silnice nás potkalo houbařské štěstí – během chvilky bohatý úlovek – samé „babky“, ale radost velká! 🙂
A když se daří, tak se daří – při vstupu do chýnovské restaurace, kde byl cíl hvězdicového pochodu, mi oznámili pořadatelé, že jsem při losování získala 4. cenu, tři kvalitní knihy – to byl den! 🙂

v cíli v Chýnově jsem jako jedna z účastníků převzala výhru ze Stoletého losování – jupí!!

Do záznamníků jsme dostali kýžená kontrolní razítka i pamětní list

doklad o účasti

a po chvilce odpočinku vystřídala turistiku KPČ – jak jinak, když jsme byli v Chýnově Františka Bílka (1872–1941), zdejšího rodáka a sochaře období secese. Začali jsme u Bílkovy vily, pak následovala umělecká galerie pod širým nebem – chýnovský hřbitov. Ve článku Výlet na Táborsko je myslím dostatek informací, proto zařadím jen fotografie se stručným komentářem.

dům Františka Bílka v Chýnově

vilu s ateliérem postavil František Bílek v roce 1898 podle vlastního návrhu

symbolický reliéf s mystickým textem na boční fasádě z režných cihel – Jsme přikrytí

zadní trakt „chaloupky“, jak domu říkal F. Bílek, zdobí dřevěné schodiště a pavlač

pohled na vilu ze zahrady – kombinace cihlového zdiva se dřevem

štukový reliéf na zahradním plášti budovy – Země nám mluví

zahradní altán

zahradní altán z jiného pohledu

altán s výhledem do zahrady

Obejít budovu a prohlédnout si ji znamená dozvědět se hodně o názorech a náboženském cítění sochaře, o jeho vztahu k přírodě a lidem.

Anděl smrti (Modlitba nad hroby) na chýnovském hřbitově u hrobu Františka Bílka, jeho ženy a dcery; foto M. Bradová

Kromě sochy Anděla zrealizoval František Bílek mezi léty 1902–1918 na chýnovském hřbitově ještě pět dalších náhrobků – Mirek využil dobrého světla a vyfotil Bílkovy kamenné reliéfy, snad se povedly. (Podrobnosti o náhrobcích jsou ve výše jmenovaném článku.)

František Bílek – Poslední večeře

Zjevení na cestě do Emauz – Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.

Vzkříšení dcery Jairovy – Neumřela, jenom spí.

autorem reliéfu na náhrobku je sochař František Bílek

kruhový reliéf odkazuje na Ježíšovo podobenství o pěti pošetilých a pěti rozumných pannách (o lampách a oleji v nádobkách) – Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu, v níž přijde Syn člověka.

Chýnovský hřbitov je proslavený díly Františka Bílka, ale nalezneme na něm několik dalších pozoruhodných náhrobků – jsou dílem Bílkova bratra Antonína a sochaře Karla Gabriela.

jeden z náhrobků na chýnovském hřbitově

Začalo poprchávat, proto jsme se obrátili k domovu a jen krátce se stavili u památníku bitvy u Křeče – stojí u silnice mezi Chýnovem a Černovicemi a upomíná na bitvu, která proběhla mezi Tábority a vojsky katolických pánů 19. srpna 1435 a je považovaná za poslední bitvu husitských válek. Radikální křídlo bylo zásluhou Oldřicha II. z Rožmberka, majitele hradu Choustníka, zničeno, proto musel husitský Tábor začít vyjednávat se Zikmundem Lucemurským, který byl po přijetí Jihlavských kompaktát v roce 1436, nakonec korunován českým králem.

na památníku je text: Na paměť 500. výročí poslední táborské bitvy u Křeče 1435–1935

Kamenný památník ve tvaru kalicha byl závěrečnou tečkou dne – čekala na nás ještě, stejně jako včera, večerní návštěva Polné – swingový festival v krásném sálu Zámku – a ten jsme si nemohli nechat ujít – zúčastňujeme se ho každoročně s velkým očekáváním a vždycky jsme nadšení, právě tak jako z pátečního programu zajišťovaného polenskými mladými muzikanty.

6. a 7. října jsme si užili oba koncerty v Polné – byly tradičně na skvělé úrovni

Vrátili jsme se před půlnocí z Polné s tak dobrou náladou, nabití energií ze swingové muziky na 1000%, že nám ani nevadilo několikahodinové čištění hromady hub a jejich tepelná úprava. 🙂

2 komentáře - “Od Tábora až k nám”

  • Milí Svatoši, ačkoliv váš blog pravidelně sleduji, tak jsem právě zjistil, že jsem sem už móóóc dlouho nepřihodil žádné moudro.-) Ono je to však dost obtížný přihodit nějaký moudro tam, kde to moudry oplývá.-) Tak si říkám, že tady by to snad šlo, protože tahle zelená, přecházející postupně do modré a červené mi je důvěrně známá a s láskou prošlapaná. No samozřejmě, že to opět nepůjde!

    Jak jen jsem hned na druhé fotografii objevil, že jste chudinku černovickou sokolovnu podrobili důkladné prohlídce i z její odlehlejší a o to více trpící strany, tak jsem věděl, že to bude těžký. Ještě jsem doufal, že se ztratíte někde ve skalním městě pod Choustníkem. Protože hrad znají všichni, ale existence přírodní rezervace zůstává utajena i mnoha Táborákům. Neztratili jste se.-) Ze zoufalství jsem se pokoušel číst i mezi řádky, ale zbytečně, protože Míša žádná neověřená fakta do světa nepouští.

    (Na rozdíl ode mne. To já občas dobrodružně práším a doufám, že se na to nepřijde, nebo že nikdo nebude mít odvahu s mými pseudofakty polemizovat.-))

    A taky dobře vím, že jste v cíli rozbili bank a vyfoukli jste mi ty nejlepší ceny.-) Aktivně jsem ještě za kalného rána datloval do emajlu přihlášku do staletého slosování v pochybné naději, že těch přihlášek bude tak málo, že se dnes dostane na každého. Vyhrál jsem v Táboře v červnu při „Husitském kraji“, vyhraju i dnes. Nevyhrál jsem. Nedostalo se na mne. Inu, pýcha předchází pád…

    Ale líto mi toho nebylo, ceny jsou v dobrých rukou! Jen mi bylo líto, že jsme se v cíli jen těsně minuli a že jsem vás nemohl pozdravit. Tak tímto činím alespoň touto cestou a osobně se pozdravíme někdy příště. Třeba na zahájení turistické sezóny nebo u nás na Jarní Vysočině? Do té doby se mějte fajn a srdečně vás zdravím.-)

    • Milý Martine,
      srdečně děkuji za tu horu času, kterou jste strávil nejen čtením dlouhého článku (znáte jistě mou průpovídku o tom, že těžce myšlenku polapím a pak je mi líto ji opustit 🙂 – inu, některé starší dámy tak zpravidla činí), ale vtipným komentářem – takové jsou vzácným kořením každého textu. 🙂
      A souhlasím, že vyhraje-li šťastlivec něco, má zvýšená očekávání při příštím losování – a téměř stoprocentně štěstí sedne na jiného (….) 🙂
      S díky zdravím

Vložit komentář

*

Archiv
Počítadlo

TOPlist