Přechod Jihlavských vrchů

Část první: Javořice, 12. ledna 2013

Nejenže se mi pěnila krev, chvilkami jsem tolik bažila po  cestách lesních, že by se dal použít výraz – cloumaly se mnou abstinenční příznaky. Hledala jsem (a lehce našla) důvody, proč bych měla na tu Javořici konečně jít a nevšímat si připomínek na konci listopadu operované nohy – v pondělí 14. ledna už zase bude na pár dní v hlavní roli a příštích šest neděl určí můj program palec pravé nohy 🙂 – musím si udělat nějakou radost dokud to jde.

Přátelé z KČT Tesla začínají vycházku stejně jako loni z Jihlávky, proto jsem věděla, že mám před sebou pohodlných 25 denních kilometrů po známé trase.
Kolem půl deváté vystoupila na malém nádraží komorní skupinka dobře naladěných příznivců tohoto koutu Vysočiny – většina z nich šla po čtrnáti dnech zkontrolovat co je nového ve zdejších lesích.

První zastávka byla v Horních Dubenkách u Chadimova mlýna, na kterém je rod usazen od roku 1644, podle Vlastivědy moravské byla o tomto místě, „mlýništi“, zmínka už v roce 1451.

Bylo tak krásně, že přítomní fotografové neodolali a fotili barevné skupinky na bělostném sněhu U Obrázku,

u Studánky Páně,

ale hlavně na Javořici.

Na vrcholu kopce jsme dostali od organizátorů vycházky pamětní listy,

potřásli si pažemi, popovídali, porozhlédli se a posvačili a pak přechod pokračoval k Pařezáku… 🙂

Není to tak dlouho, co jsme si u Velkého Pařezitého rybníka užili podzimní barevné hrátky, nyní byla okolní krajina ponořena do spánku.

Tuto krajinu důvěrně známe a za jasného mrazivého dne je pohled na ni milý a osvěžující.

U kaple sv. Karla už jsme měli větší část cesty za sebou,

zastavili jsme se a prohlédli si i blízkou Kalvárii:

V loňském článku a v odkazech je zajímavá historie vzniku kaple podrobně popsána, zde jen malá připomínka:

Neodolám, abych nezařadila snímky krajiny, která každou chviličku měnila svou tvář a náladu podle střídání světla a stínu.

Nedaleko kaple, kousek od cesty, je na okraji bývalé přírodní střelnice, kterou majitelé telčského panství využívali po staletí k aktivnímu odpočinku, vzácná kamenná stéla s otvory k upevňování střeleckých terčů.

Střelba na terče a soutěže o nejpřesnější zásah byly kratochvilnou zábavou od nejstarších dob, do 16. století se střílelo především z kuší a luků, oblíbená byla tzv. „střelba ku ptáku“ – jako terč se používali vycpaní ptáci, pak ovšem střelci přešli na praktičtější vyobrazení ptáků na dřevěných deskách. Malování na terče se vyvinulo ve zvláštní uměleckou disciplínu a  dochované exempláře hovoří o nápaditosti a umění tvůrců. Motivy na terčích se v průběhu dob měnily, zvěř a ptáky vystřídala města, střelci dokonce neváhali zamířit nejen na historické, ale i tehdejší populární osobnosti.
Soutěže ve střelbě na malované terče se táhnou celými dějinami jako červená nit – zvláště v 19. století, v době rozmachu spolkového života, byla městská střelecká bratrstva na výsluní zájmu.

Cesta k Telči vedla lesy, kde bývala obora a bažantnice; v roce 1797 zde byl zřízen Leopoldův park a vysázena 1 400 metrů dlouhá lipová alej, kterou v roce 1881 pojmenovali „Stromořadí korunního prince Rudolfa a princezny Štěpánky“ (na počest jejich sňatku). Z pochopitelných důvodů se ale vžil pro oblíbenou promenádní cestu telčských měšťanů název Lipky. Tímto vznešeným stromořadím se blížíme k Telči, k jedné z jejích bran

a jsme za svoje snažení bohatě odměněni, bezesporu nejšťastnější jsem já :-).

PS: Ve svém odloučení si přehrávám v mysli obrázky z této cesty – na konci února už snad budu fit 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*