Gustav Mahler a Vysočina

Po stopách Gustava Mahlera a jeho rodu

V roce 2009 se členové oblastního výboru KČT Vysočina rozhodli, že k nadcházejícím výročím hudebního skladatele a dirigenta, jehož rod žil v našem regionu, přispějí způsobem sobě vlastním – vydají Záznamník turistického tematického odznaku Gustav Mahler a Vysočina se záměrem, aby putování po místech spojených se životem génia hudby se pro některé turisty stalo počátkem cesty k poznání jeho díla.

Putovat po Vysočině je vždycky radostné, a mít při tom ušlechtilé cíle – to je pro turisty ideální kombinace. Ti zájemci, kteří navštíví čtyři místa (Cesta Gustava Mahlera, Kaliště, Dům Gustava Mahlera v Jihlavě a muzeum v Humpolci) a z deseti ostatních, uvedených v záznamníku, nejméně tři libovolná, získají odznak Gustav Mahler a Vysočina, hlavně však spoustu zážitků, nejen turistických.

Jedné krásné jarní neděle v roce 2009 jsme s Mirkem putovali Vysočinou po stopách Gustava Mahlera (1860–1911) a jeho rodu, navštívili místa vybraná k zařazení do chystaného záznamníku a pořídili fotky, které uvidíte v tomto článku. Možná budou inspirativní.

Při pohledu na mapku vidíte, že Chmelná, odkud rod vzešel, je vlastně v lokalitě, kterou už nezařazujeme k Vysočině, volně se však dá říci, že předkové Gustava Mahlera žili po obou stranách řeky Sázavy.

Zastavení první – Chmelná u Vlašimi
První zpráva o Židech v Chmelné je z roku 1783, neměli ale jména, resp. příjmení, která by uměli tehdejší úředníci zapsat – v soupisu z roku 1787 pořízeném za císaře Josefa II. se už objevuje Abraham Mahler, syn Jakubův.
Abraham Mahler (1720–1800) bydlel u Matouše Giliga v domě č. 19 a měl se svou ženou Annou (1731–1801) sedm dětí, jeden z nich, Bernard (1750–1812), měl šest potomků, z nichž Šimon (1793–1865) byl dědeček Gustava Mahlera.

Abraham Mahler byl synagogální zpěvák a prodavač koření (mahlen=mlíti), v obci Chmelná jsou dosud ve zdivu hospodářské budovy u domu č. 23 zbytky synagogy.

K této budově se dostaneme z návsi, kde je kaplička,

půjdeme-li vlevo nahoru po silnici.

Zastavení druhé – Lipnice nad Sázavou
Šimon Mahler, narozený v Chmelné, se v roce 1826 odstěhoval do Lipnice a bez povolení úřadů se oženil s Marií Bondyovou (1801–1883), dcerou řezníka Abrahama Bondyho. Měli spolu deset dětí, které však byly v matrice zapsány jako nemanželské, až roku 1850 byl sňatek zlegalizován.

Rodině patřil v Lipnici také dům č. 53, v němž se v roce 1827 narodil Bernard, otec Gustava Mahlera – objekt byl v šedesátých letech minulého století zbourán a na jeho místě postaven obchodní dům, nyní je tam penzion a galerie Brixen.

Je namístě připomenout, že v 19. století měla Lipnice přes dvanáct set obyvatel, dnes jen asi polovinu.

Mahlerovi se pak přestěhovali do Kaliští u Humpolce, kde si pronajali vinopalnu v domě č. 52; v roce 1838 se stal objekt jejich majetkem (byl později zbourán). Zde se Šimonu a Marii narodilo dalších devět dětí.

Zastavení třetí – Kaliště u Humpolce
Nejstarší syn Bernard (1827–1889) podnikal spolu s otcem Šimonem Mahlerem ve výrobě pálenky a věnoval se obchodu, který se stal pro Židy snadnější po zákonech vydaných v revolučních letech poloviny 19. století. Cestoval s povozem po celé Vysočině (traduje se, že na kozlíku náruživě četl a vzdělával se) a na jedné z cest se v Ledči nad Sázavou seznámil s Marií Herrmannovou (1837–1889), s níž se v roce 1857 oženil.
Marie byla dcerou Abrahama Herrmanna, bohatého obchodníka a výrobce mýdla, donesla do manželství velké věno (3 500 zlatých), což umožnilo mladým manželům pronajmout si v Kalištích další dům č. 9, kde byla hospoda, a rozšířit své podnikání.
V roce 1858 se zde narodil jejich první syn Isidor, který však po roce zemřel. Druhorozený syn Gustav se narodil 7. 7. 1860.

Datum 14. července 1860, které je někdy mylně uváděno jako datum Gustavova narození, je podle židovské matriky uchované v Národním archivu v Praze, dnem obřízky, kterou provedl (pravděpodobně v Kalištích, ne v Ledči, jak se dříve uvádělo) kohen David Kraus z Ledče nad Sázavou.

22. října 1860 se rodina Bernarda Mahlera odstěhovala z Kaliští do Jihlavy; podnikavý obchodník využil uvolnění poměrů, které nastalo po únoru 1860, kdy císař František Josef rozhodl, že Židé mohou nabývat ve městech majetek.
V Jihlavě, která tehdy měla 17 000 obyvatel, žilo ve druhé polovině 19. století asi tisíc občanů židovského vyznání.

Bernardu a Marii Mahlerovým se v Jihlavě narodilo dvanáct dětí – ze všech se ale jen šest dožilo dospělosti. Životem příslušníků rodu Mahlerů v Jihlavě (přestěhoval se sem i Gustavův strýc David a další příbuzní) se zabývají články Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel z roku 2010 a 2011.

V roce 1937 rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích téměř shořel, byl znovu postaven, ale během let silně zchátral. Objektu se ujala roku 1996 nadace Musica noster amor, jejímž předsedou se stal houslista Václav Hudeček, čestný patronát převzali sopranistka Gabriela Beňačková a spisovatel Zdeněk Mahler (jeho prapředek Marek se narodil Bernardovi, synu Abrahama z Chmelné), velmi se angažoval i regionální historik Jiří Rychetský. Rekonstrukce byla ukončena v roce 1998.

O malé vesničce Kaliště u Humpolce dneska ví celý svět, stává se z ní poutní místo milovníků hudby Gustava Mahlera. Ti chtějí poznat i přírodu Vysočiny, která utvářela předky hudebního velikána a kterou citlivě vnímal i mladý skladatel – dojmy uložené tehdy v mysli lze najít v tónech jeho hudby.

V roce 2007 byla otevřena 25 kilometrů dlouhá Cesta Gustava Mahlera, která vede od Lipnice přes Kaliště do Želiva, a kterou vyznačili značkaři Klubu českých turistů, průběžně ji obnovují a udržují.

Gustav Mahler kolem rodného domku v Kalištích jen projížděl při cestách na návštěvu rodičů své matky v Ledči nad Sázavou.

Zastavení čtvrté – Ledeč nad Sázavou
Abrahamu Herrmannovi (1807–1868), zámožnému občanu, patřily v Ledči dva domy: v č. 203, dnes v Havlíčkově ulici, se narodila Marie, matka Gustava Mahlera; nám se podařilo udělat jen obrázek druhého z domů, který získal Abraham sňatkem s Terezií (1801–1875), je v ulici Na Potoce č. 208.

Jako čtyřletý uviděl Gustav na půdě dědečkova domu v Ledči poprvé klavír – zvuk nástroje ho uchvátil natolik, že klavír byl zanedlouho přestěhován do Jihlavy a malý Gustav na něm složil své první skladby.
V ulici Na Potoce je i synagoga, v níž byli prarodiče Gustavovi oddáni, a poblíž, v domě č. 198 bývala židovská škola.

V domě č. 198 bydlel v dětství Josef Stransky (1872–1936), který v roce 1911 po smrti Gustava Mahlera převzal vedení Newyorské filharmonie a jako dirigent tam působil dvanáct let.
Není to úžasné?! Jedno z nejprestižnějších světových hudebních těles vedou dva hudebníci, jejichž životní dráhy se potkávají v Ledči!!

Stejně zajímavý mi připadá příběh ředitelů vídeňské Dvorní opery – dvacet let po jejím postavení, v roce 1881, se stal ředitelem Wilhelm Jahn (1835–1900), narozený ve Dvorcích u Bruntálu; řídil i orchestr vídeňských filharmoniků. Před odchodem do výslužby navrhl Jahn v roce 1897 jako svého nástupce Gustava Mahlera, který byl tehdy dirigentem opery v Hamburku – zásluhou jich obou, s kořeny v našich zemích, se dostala Dvorní opera i vídeňští filharmonikové na evropskou úroveň…
Dočetla jsem se, že na začátku 20. století byl každý třetí Vídeňan původem Čech, každý sedmý byl Žid.

Vraťme se do Ledče – na dnešním Husově náměstí, v domě č. 141, bydlela sestra Gustavovy matky Barbara (1847–1923), provdaná Freischbergerová, a Gustav zde trávíval v letech 1876–1884 část prázdnin.

Prarodiče Gustava Mahlera Abraham a Terezie Herrmannovi i další příbuzní jsou pochovaní na židovském hřbitově v Ledči (založen 1601).
Z blízké vsi u Ledče, z Pavlova, pocházela Marie Cihlářová, služka Mahlerových v Jihlavě – je to ta, na jejíž české písničky (prý jich uměla na dvě stě) často vzpomínal Gustav Mahler.

Zastavení páté – Humpolec
V roce 1986 byla v humpoleckém muzeu Dr. Aleše Hrdličky na Horním náměstí č. 273 otevřena (snad jako první na světě) stálá expozice věnovaná životu a dílu Gustava Mahlera, slavnosti se tehdy zúčastnil dirigent Václav Neumann (1920–1995; je držitelem zlaté medaile Gustava Mahlera, kterou uděluje Mezinárodní společnost Gustava Mahlera ve Vídni /založena 1955/).

Každého návštěvníka upoutá Mahlerova busta od sochaře Milana Knoblocha, který je i autorem pamětní desky na skladatelově rodném domě v Kalištích a na budově ve Znojemské ulici č. 4 v Jihlavě (od r. 1960 – 100. výročí narození GM), kde Gustav s rodiči do patnácti let bydlel.

Je vhodné upozornit, že stejná bronzová busta téhož autora je od roku 1994 i ve Státní opeře v Hamburku (Gustav Mahler tam byl v angažmá od roku 1891 až do roku 1897, kdy přešel do Dvorní opery ve Vídni), a od roku 2009 také v Moravském divadle v Olomouci (tehdy to bylo Německé městské divadlo a Mahler tam působil od poloviny ledna do poloviny března 1883). V Olomouci tehdy bydlel v Michalské ulici v 1. poschodí domu U zlaté štiky – i zde je pamětní deska od Milana Knoblocha.
V humpoleckém muzeu je možné při tónech Mahlerovy hudby prostudovat skladatelův rodokmen, který sestavil regionální historik profesor Jiří Rychetský.

Dominantu Humpolce, chrám sv. Mikuláše,

jsme měli stále na dohled při cestě k židovskému hřbitovu pod kopcem Orlíkem – je tu vyznačena Naučná stezka Březina.

Humpolecký hřbitov byl založen v roce 1716 a pohřbívali sem Židy z širokého okolí (Lipnice, Kaliště, Želiv, Věž), nápisy na náhrobcích jsou psány hebrejsky, mladší německy i česky. Poslední pohřeb tu byl v roce 1942.
U vchodu je obřadní místnost Bejtšube – zemřelý tam byl omyt, oblečen do rubáše a tentýž den pochován do země, v pozdější době začali používat i jednoduchou rakev z nehoblovaných prken. Rozloučení se nekonalo v synagoze, rabín nebyl pohřbu přítomen, o vše se staral spolek nazývaný Pohřební bratrstvo.

Na tomto hřbitově jsou pochováni příbuzní a přátelé Gustava Mahlera, ale i děd spisovatele Franze Kafky.

Našli jsme náhrobek prababičky skladatelovy, Marie Mahlerové (1801–1883), rozené Bondyové z Lipnice, manželky Šimona, narozeného 1793 v Chmelné,

ale hrob Šimonův (zemřel 1865 v Lipnici) se nám najít nepodařilo. Poskytl nám ho po přečtení tohoto článku Jarda Vála, tak dodatečně a s radostí zařazujeme.

Nafotili jsme i kámen se jménem humpolecké příbuzné Anny Mahlerové,

který hrob patří Emilu Freundovi, Gustavovu příteli ze Želiva a který je nešťastné Marie Freundové, jsme jen odhadovali, proto snímky nezařazuji.

Při návštěvě je vhodné využít služeb průvodce, od devadesátých let převzalo péči o hřbitov s tisícem náhrobků město Humpolec.

Zastavení šesté – Želiv
Emil Freund (1859–1928) ze Želiva, spolužák a celoživotní přítel Mahlerův, bydlel s rodiči v domě č. 80, otec Fillipp Freund pracoval v lihovaru,

na statku Pokorných provozovali i poštu. V letech 1878–1883 zde trávil Gustav Mahler část prázdnin a seznámil se s další členkou rodiny Marií Freundovou, která se do něj zamilovala, on její city ale neopětoval, protože se právě vyrovnával s nešťastnou láskou k Josefině Poislové, dceři jihlavského poštmistra, kterou vyučoval hře na klavír – ta ho odmítla a vdala se za profesora gymnázia. V roce 1880 si Marie vzala život, je pochovaná v Humpolci.
První bydliště rodiny Freundovy (i Mariino) bylo v domě č. 28 – nyní je na tom místě v zatáčce za mostem přes Želivku směrem od Humpolce na Sedlici nový žlutý dům.

Pro snazší orientaci uvádím, že tyto objekty jsou poblíž restaurace Na Želivce,

nedaleko turistického rozcestníku, z něhož je jasné, že jsme v místě, kudy prochází zeleně značená Cesta Gustava Mahlera.

Emil Freund vystudoval po absolvování gymnázia v Jihlavě práva ve Vídni a po smrti obou Mahlerových rodičů v roce 1889 (otec v únoru, matka v říjnu a ve věku 26 let v září i sestra Leopoldina, provdaná Quittnerová) převzal všechny záležitosti s vypořádáním a prodejem majetku v Jihlavě, což byl vzhledem k rozsáhlé obchodní činnosti Bernarda Mahlera dost složitý úkol; Emma, Justina a Otto žili pak s Gustavem, který za ně převzal jako nejstarší zodpovědnost (bratr Alois, *1867, byl neklidná duše, zakotvil v Americe a zemřel 1931 v Chicagu jako Hans Mahler).

Zastavení sedmé – Vlašim
Mladší sestra Gustavovy matky Anna Herrmannová (1838–1898) se v roce 1858 provdala do Vlašimi za bohatého obchodníka Ignáce Franka, kterému patřil dům č. 130 na Velkém (dnes Žižkově) náměstí.

Gustav Frank, jejich syn, byl o rok starší než bratranec Gustav Mahler a často se s ním, Emilem Freundem a Theodorem Fischerem (syn jihlavského učitele hudby GM regenschoriho Heinricha Fischera) scházeli o prázdninách v domě Frankových. Později, když se ovdovělá teta Anna přestěhovala do nedalekých Pavlovic, scházeli se přátelé i tam.
(Gustav Frank studoval výtvarné umění ve Vídni, v roce 1890 vstoupil do služeb carského dvora a stal se jako významný grafik a rytec autorem tehdejších ruských bankovek. Jeho umění bylo po celé Evropě vysoce ceněno, obdržel mnohá vyznamenání a pocty.)

Gustav Mahler zajížděl často do Vlašimi, dostavníky měly zastávku na Malém, dnes Palackého náměstí u domu č. 62 „Na Poště“, kde byl i hostinec. Skladatel rád trávil čekání na dostavník v nádherném zámeckém parku – do třetí symfonie, nazývané „přírodní“, zakomponoval „poštovské sólo“ jako vzpomínku na vlašimský park.

Je pravděpodobné, že ve vypjatých životních obdobích vzpomínal na dětská a mladická léta, toužil po návratu do šťastnějších dob a z hloubi duše se při čtení čínské poezie, ve které hledal útěchu po smrti své čtyřleté dcery Marie, pronásledován problémy pracovními i osobními, vynořoval snový čínský pavilon z vlašimského parku. Tu vzdušnou a nadčasovou stavbu měl asi na mysli, když při tvorbě Písně o zemi čínskou poezii zhudebňoval. Snil o krajině, kterou si pamatoval ze svých nedospělých let.
(Připomeňme zde jeho výrok: „Celý můj život je vlastně touha po domově„.)

Když hned týden po požáru Národního divadla v roce 1881 pořádal vlašimský čtenářský spolek v hostinci U Karla IV. peněžní sbírku na postavení nového divadla, byl právě Gustav Mahler ve městě přítomen a zúčastnil se akademie, jejíž výtěžek šel na stavbu – Mahler zahrál klavírní koncert a ještě doprovodil na klavíru sólová vystoupení místních zpěvaček – do Prahy tehdy putovalo 100 zlatých.
Místo, kde Gustav Mahler koncertoval, už neuvidíme – objekt byl zbourán.

Při našem jarním putování po stopách Gustava Mahlera byla procházka vlašimským zámeckým parkem a pozorování ladných oblouků říčky Blanice v loučkách s právě narozenou travičkou zklidňující a plné naděje – jak inspirativní musel být pobyt v tomto místě pro citlivou duši umělce!

Zastavení osmé – Čechtice
Při pohledu na úvodní mapku je vidět, že Čechtice jako „dopravní uzel“ byly tím pravým místem setkávání s přítelem Emilem Freundem ze Želiva – buď pokračovali dostavníkem do Vlašimi nebo k Mahlerovým příbuzným do Ledče nad Sázavou. Stávala tu formanská hospoda, dnes je místo ní na náměstí Dr. Tyrše v Čechticích restaurant U zlaté Prahy.

Zastavení deváté – Moravany na Čáslavsku
Na zámeček v Moravanech přivedl Gustava Mahlera o tři roky starší přítel, spolužák z gymnázia Josef Steiner (1857–1913), rodák z Habrů u Německého (Havlíčkova) Brodu.
Gustav Schwarz, správce panství, byl vzdělaný hudebník-amatér, dozvěděl se o nadaném chlapci a chtěl si poslechnout jeho výkon ve skladbách Sigismunda Thalberga (1812–1871), virtuosa, který psal (a dokázal zahrát) skladby, tehdy považované za vrchol klavírního umění. Výkon patnáctiletého Gustava nadchl pana Schwarze natolik, že přesvědčil jeho otce Bernarda Mahlera, aby ho poslal studovat na konzervatoř do Vídně a sjednal od září 1875 přijetí k profesoru klavírní hry Juliu Epsteinovi.

Jmenujme tu jen úplné počátky jihlavské koncertní kariéry Gustava Mahlera – v deseti letech, dne 13. října 1870, vystoupil s velkým úspěchem v Městském (dnes Horáckém) divadle, 11. listopadu 1872 exceloval na veřejné akademii gymnázia, 20. dubna 1873 v Městském divadle a 17. května 1873 koncertoval v sále hotelu Czap (dnes Dělnický dům) – všechna jeho vystoupení byla v tisku kritikou nadšeně přijata.

Uvádí se, že první skladbu složil Gustav Mahler v sedmi letech – Polku se smutečním pochodem v úvodu (pravděpodobně po smrti malých bratří Karla a Rudolfa), pak následovala pijácká píseň pro návštěvníky otcova výčepu nazvaná Turkové mají krásné dcery. Ve čtrnácti začal skládat operu Arnošt, vévoda švábský na libreto Josefa Steinera, dokončil ji v roce 1879, ale nedochovala se (měl na mysli nemocného bratra Arnošta-Ernsta, se kterým si byli velmi blízcí, a který v dubnu 1875 zemřel), zničil později i další dva operní pokusy se Steinerovými librety (Krakonoš, Argonauti).

Zámeček býval sídlem správce majetku panství Nadace zchudlých šlechtičen, po 1. světové válce koupil celý objekt včetně hospodářských staveb a 100 hektarů polností Dr. Sova, v padesátých letech následovalo vyvlastnění. Po roce 1989 požádaly vnučky Dr. Sovy o navrácení majetku, ale zanedlouho ho prodaly společnosti Farm Moravany, za níž stojí italský vlastník, který se o nabytý majetek nestará; pravděpodobným záměrem je vše zbořit a pak pozemky komerčně zhodnotit.

Informace o stavu majetku je z roku 2011, obrázky jsme pořídili v roce 2009, kdy ještě nebyl vstup dovnitř zabezpečen, a tak jsme mohli opatrně nakouknout – je nám smutno ze zmaru…

Čtyři velké místnosti v přízemí jsou vlhké, omítka i zdivo se rozpadají, střecha je v dezolátním stavu, žlaby shnilé.

Zastavení desáté – Ronov nad Doubravou
Sídlo panství Nadace zchudlých šlechtičen bývalo v zámečku v Ronově nad Doubravou, nedaleko Moravan. Už od 17. století zde stála panská rezidence, na začátku 19. století byla postavena nová budova a koncem století téhož přestavěna do dnešní podoby.
Sem zavedl správce moravanského panství na návštěvu své dva nadané hosty, Gustava Mahlera, budoucího slavného dirigenta a skladatele a jeho přítele, libretistu Josefa Steinera, pozdějšího advokáta.

Dnes je v bývalém zámečku sídlo Správy lesů ČR, v aleji, která k němu vede, jsou sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Petra (z roku 1725).

Při putování po stopách Gustava Mahlera a jeho rodu jsme navštívili deset zajímavých míst, která měla vliv na formování jeho osobnosti, a začali poznávat jemné předivo, z něhož po přetvoření v duši, mysli a srdci velkého umělce vznikla hudba oslovující vírou, láskou a nadějí – to je, co všichni hledáme…

Informace uvedené ve článku a v turistickém záznamníku jsem čerpala převážně z knihy Počátek cesty vydané jihlavským archivem a z atlasu Po stopách Gustava Mahlera v Čechách a na Moravě autorů Milana Paláka a Jiřího Rychetského.

Arnold Schönberg řekl v přednášce o Gustavu Mahlerovi v Praze roku 1912:
„Génius září vpřed a my se snažíme jít za ním. Půjdeme za ním, protože musíme, ať chceme či nikoli. Nese nás to výš.“