První část Tesláckého přechodu zasněženou krajinou Českomoravské vrchoviny
Sobota 16. ledna 2016
Červená lokálka nás po deváté hodině vysadila ve stanici Zajíčkov,
Mirek pořídil památeční foto účastníků,
Míla Bradová nastínila program dne a poté jsme se pod vedením Aleše Čermáka vydali plánovanou trasou, která měřila do cíle, stanoveného na nádraží v Kostelci, 25 kilometrů.
Z předchozí mapky je patrné, že jsme až na pelhřimovskou okresku šli po žluté značce – za ní jsme pokračovali neznačenou cestou lesem až ke Stříbrné studánce.
Poetický název studánky s celoročně vyvěrající výbornou vodou připomíná, že se v okolí těžilo v 15. století stříbro – voda vytéká ze starých důlních štol a je slabě radioaktivní, s částečkami stříbra – z toho důvodu prý má léčivé účinky.
Celý vrch Křemešník je protkán chodbami po bývalé důlní činnosti, geologické složení vykazuje mnoho zvláštností, vyskytují se tu unikátní rostliny – z těchto a mnoha jiných důvodů byla krajina kolem 765 metrů vysokého kopce vyhlášena přírodní rezervací a zřízena tři kilometry dlouhá naučná stezka Křemešník s osmi informačními tabulemi. Na jedné z nich jsou základní údaje o Stříbrné studánce:
Ke studánce chodí během celého roku mnoho lidí pro vodu, okolí je upravené a vybízí k odpočinku.
Od Stříbrné studánky jsou dva kilometry po zeleně značené turistické cestě k další křemešnické studánce známé pod názvem Zázračná či Zlatá. Nad pramenem, který vyvěrá zpravidla od vánoc do května (v létě vysychá) a má podobné složení jako předchozí jmenovaný, tedy vykazuje léčebné účinky, byla postavena kaple sv. Jana.
Podrobně jsem o Křemešníku a jeho kulturních a přírodních památkách psala v několika článcích: Seminář vedoucích a cvičitelů turistiky v oblasti KČT Vysočina 2012, Křemešník – Čeřínek 2014, kde naleznete i odkazy na minulé ročníky této akce, Přechod Jihlavských vrchů 2009.
Za pozornost stojí reliéf Křest Páně v Jordánu vytvořený sochařem Františkem Bílkem na čelní straně kaple.
K poutnímu kostelu na vrchu Křemešníku vede od Zázračné studánky křížová cesta podle návrhu Františka Bílka, zakončená Božím hrobem se sochou Krista od jeho bratra Antonína, postavená v roce 1906 a do dnešního stavu obnovená roku 1947.
O poutním kostele Nejsvětější Trojice na Křemešníku jsem už vícekrát psala, jen připomenu, že tradice vznikla kvůli léčivému prameni už v polovině 16. století, v současnosti je trojlodní kostel s trojbokým oltářem a vzácným interiérem prohlášen kulturní památkou.
Pro větší názornost přidávám mapku okolí vrchu Křemešník:
Že toto místo přitahovalo odedávna prosté lidi bažící po zbavení neduhů, ale i umělce a lidi vnímavé, kteří shledávali tuto zvláštní zadumanou krajinu romantickou, je zřejmé. Jeden z nich, rodák z blízkého Těšenova, sochař a medailér Josef Šejnost (1878–1941) začal tu v roce 1930 podle návrhu Kamila Hilberta, architekta, který se podílel na dostavbě pražského chrámu sv. Víta, stavět na svahu u kostela unikátně řešenou vilu, jejímž předobrazem byl středověký opevněný hrad. Areál Větrný zámek nebyl zcela dokončen, po smrti Josefa Šejnosta (je autorem sousoší Sedm havranů na kamenné fasádě objektu) připadl jeho synovi Zdeňkovi (1921–2002), který se věnoval stejnému uměleckému oboru (viz článek Lysá hora – nepřijímá).
I po x-té návštěvě vždycky stojí za to projít si vrcholovou plošinu, spočinout zrakem na přístupných uměleckých a historických objektech, zajít na občerstvení do hotelu, pokochat se pohledem na rozhlednu či z rozhledny Pípalky, případně pozdravit Pavla Pípala, předsedu KČT Pelhřimov, po němž, jako iniciátorovi jejího zbudování, dostala jméno. 🙂 Stejně jako loni se nám to podařilo, neboť pelhřimovský odbor pořádal právě dnes Memoriál Ludvíka Kosa (viz Přechod Jihlavských vrchů: Křemešník – Čeřínek 2015).
Po přátelském setkání s kolegy u ohníčku, který rozdělali na srazovém místě poblíž Pípalky, a opečení nabídnuté klobásky, jsme se vydali na další část cesty, která až na Čeřínek vedla po červeně značené pěší turistické cestě, ve fotografiích už dříve několikrát dokumentované. Dobře připravené jídlo v restauraci chaty KČT na Čeřínku nám obnovilo síly pro pětikilometrový sestup k vlaku do Kostelce – tma zatím převzala vládu nad okolními hustými lesy, a tak jsme se na nádraží vypravili po silničce, nikoli po známé a velice příjemné zeleně značené stezce. Když jsme dorazili domů, bylo na krokoměru číslo 27.