Vlastivědný výlet na Velkomeziříčsko

Meziříčko, Černá, Stránecká Zhoř, Netín, Lavičky, rozhledna na Fajtově kopci, Křižanov, Naučná stezka Šebeň, Horní Libochová, Dolní Libochová, na závěr Uhřínov – vzpomínka na básníka Jana Zahradníčka.
Středa 6. dubna 2016

Jsou místa v rodném kraji, která člověk opomíjí. Jejich názvy mu znějí důvěrně, kdysi, před léty je navštívil a pak pro samou netrpělivost vidět ze světa co nejvíce, poznával raději daleké země, zatímco nejbližší okolí se měnilo a dostávalo zcela jinou tvář…
Nastal čas věnovat se i jemu.

S dlouholetou přítelkyní Martou, kolegyní z práce, jsme podnikli výlet, jehož program jsem sestavila tak, abychom na co nejmenším prostoru uviděli objekty, které se během posledních dvaceti let změnily či vznikly – výběr se soustředil na tu část severního Velkomeziříčska, kterou jsme o letošní Velikonoční neděli obhlédli z hřebene Arnoleckých hor, atraktivní jižní část s Nesměřským a Balinským údolím i Tasovem a jeho okolím jsme si dopřáli v minulých letech. (viz také Tasov – Pocta Jakubu Demlovi)

První vesnicí za mým rodným Řehořovem, který je zařazován k Jihlavsku a leží na císařské silnici do Brna, postavené ve 2. polovině 18. století, je obec Meziříčko u Měřína, což už je Žďársko. Ves vznikla na pozemcích třebíčského benediktinského kláštera asi v 15. století mimo tehdejší užívané dopravní cesty – před padesáti lety si ji však našla dálnice D1 a usadila se mnohem blíže. Meziříčko bývala osada mezi dvěma říčkami, vlastně životodárnými potoky Nadějovským a Balinkou, dnes asi hraje v obci s necelými dvěma stovkami obyvatel podstatnější roli hlavní dopravní tepna naší republiky.
V roce 1998 byla v Meziříčku vystavěna kaple sv. Jana Nepomuckého podle návrhu architekta M. Kopeckého.

kaple sv. Jana Nepomuckého v Meziříčku je z roku 1998; www.svatosi.cz

Sv. Jan Nepomucký byl zdejšími obyvateli uctíván po všechny časy – představte si, že na jeho soše, kolem níž před stavbou kaple bývalo shromažďovací centrum, je uveden datum 1562! Dříve prý stávala socha v polích, asi před dvěma sty lety (určeno odborníky podle stáří okolních lip) ji, možná po velkém požáru, který zničil půlku vesnice, přemístili na náves, v minulých devadesátých letech byla restaurována. Generální vikář pražského arcibiskupa Jan Nepomucký zemřel v roce 1393, 1721 byl jako mučedník blahoslaven a roku 1729 prohlášen za svatého – v Meziříčku je doklad, že kult Jana Nepomuckého nevymizel ani v husitské době a za následující vlády Jagellonců v českých zemích.

na soše sv. Jana Nepomuckého je vytesán letopočet 1562

Na obrázku vidíte i pomník padlým v první světové válce – 17 mužů z tak malé obce se mi zdá opravdu hodně!

Podle plánu jsme asi čtyři kilometry pokračovali okresní silnicí autem do vesnice Černá, podívejte se na mapku:

Velkomeziříčsko - 1. část - Meziříčko, Černá, Měřín, Stránecká Zhoř, Netín, Lavičky 6.4.2016

Počasí se právě rozhodovalo, kterým směrem se dá – bylo zataženo a vítr, spadlo i pár dešťových kapek, pro fotografy žádná sláva. Hned na kraji obce před bývalou fořtovnou nás upoutala socha sv. Jana Nepomuckého, na jejímž soklu bylo datum 1622, podle historického bádání prý ale vznikla až v 18. století.

socha sv. Jana Nepomuckého při vjezdu do obce Černá nese letopočet 1622, prý je ale asi o sto let mladší

Obec Černá, ve které v současnosti žije přes tři stovky obyvatel, byla založena na začátku 16. století na pozemcích třebíčského kláštera, na konci téhož století tu vystavěl Jan Rafael Chroustenský z Malovar zámek renesančního typu, o který po Bílé hoře konfiskací přišel. Zámek a panství Černá, ke kterému patřily i blízké obce ze Žďárska a Jihlavska, i další panství na Vysočině, získal italský rod Collalto et San Salvatore, který je měl v držení až do roku 1918. Na zámku zřídili Collaltové kapli populárního italského světce sv. Antonína Paduánského, přístupnou veřejnosti. Po roce 1989 byla však kaple kvůli prodeji zámku po restitucích odsvěcena a obyvatelé začali řešit možnost výstavby nové.

Zámek byl prodán majiteli, který zde zřídil „služby specifického typu“, což je kulantní název pro skutečnost, že se ve zdejším sadomasochistickém podniku scházela bohatá „otrocká“ klientela z celého světa a využívala služeb domin, natáčely se tu pornofilmy. Zámek se zahradou byl obehnán vysokou zdí, aby nikdo nespatřil dění uvnitř a klienti měli klid. Před několika lety tato činnost ustala a zámek byl prodán, zatím prý nemá využití – nový vlastník provádí jen nezbytnou údržbu, objekt zůstává veřejnosti nepřístupný, křížek na věži se naklonil…

zámek v Černé je ohrazen vysokou zdí

zámecký areál zabírá téměř celou horní část Černé

Obec Černá však žije svým životem, nezávislým na zámeckém dění – na návsi vznikla v roce 2006 nákladem přes 5 milionů korun kaple sv. Antonína, která je řazena k nejvýznamnějším světovým sakrálním stavbám.

kaple sv. Antonína v Černé

Je mi líto, že počasí neumožnilo hezčí snímky – raději se do Černé zajeďte podívat, opravdu stojí ta stavba za shlédnutí. Byla vystavěna podle návrhu architektů Ladislava Kuby a Tomáše Pilaře, kteří její vzhled přizpůsobili tvaru návsi a blízkosti rybníka – symbolizuje loď – dřevěnou archu stojící nad úrovní terénu na betonovém základě, aby bylo potlačeno spojení se zemí a podtržen charakter stavby jako lodi.

kaple má symbolizovat biblickou archu

Stavba je 27 metrů dlouhá, skoro 7 metrů široká, výška 6 metrů; že se jedná o kapli, poznáme podle jednoduchého kříže v horní části a vně zavěšeného zvonu, vstup i okno jsou překryté ocelovým plechem.

kaple se stavěla v letech 2005 - 2006

Vnitřní prostor prý pojme asi 80 sedících návštěvníků, akustika je díky oblým stěnám, kde se zvuk přenáší stejnoměrně, výborná, a tak se tu kromě mší svatých pořádají i koncerty.

kaple sv. Antonína v Černé patří v současnosti mezi nejvýznamnější světové sakrální stavby

Měříně, o kterém jsme už několikrát psali, jsme se stavili na hřbitově u hrobu naší bývalé spolupracovnice a poté odjeli do Stránecké Zhoře, abychom si prohlédli, jak pokračují opravy tamějšího zámku. Stavba inspirovaná italským kastelem vznikla v roce 1562, když Jan Stránecký přestavěl tvrz, připomínanou v písemných dokumentech už na konci 14. století, na renesanční zámek, který se vymyká běžným typům stavěným v té době na našem území. Už v roce 1729 však přestal sloužit jako šlechtické sídlo a byl využíván pouze pro účely hospodářské. Ve 20. století čekalo objekt několik pohrom – v roce 1943 vznikl požár, který poničil celý zámek, po válce přešel do majetku státu a využívalo ho JZD – těch padesát let socialistického hospodaření málem nepřežil – v roce 1999 koupil zdevastovaný zámek Řád rytířů Kristových. Postupně se celý objekt renovuje a po dokončení bude sloužit jako sídlo řádu.

zámek ve Stránecké Zhoři patří od roku 1999 Řádu rytířů Kristových

Ve vnitřních prostorách už byla obnovena kaple Božího milosrdenství, kapitulní síň a krypta, zakládá se prý i rozsáhlá řádová knihovna; i zvenčí je vidět ozdravné zásahy – pamatuji si stav v osmdesátých letech a jsem šťastná, že se našel zachránce.

renesanční zámek vznikl v polovině 16. století z původní středověké tvrze

Čtyřkřídlá jednopatrová budova se čtvercovým nádvořím má na nárožích válcové věže – na stavbu zámku prý dohlížel italský architekt působící tehdy ve Velkém Meziříčí.

zdevastovaná stavba prochází rekonstrukcí

Dočetla jsem se, že během uplynulých patnácti let byly nejdříve vyklizeny haldy odpadků, provedeno statické zajištění budovy, odvodnění, kanalizace, proběhl archeologický výzkum a byla vybudovaná nová vstupní část.
Po předchozí domluvě je možná prohlídka – kontakt naleznou zájemci na webu.

nově přistavěný hlavní vchod do objektu

Odjížděli jsme plní optimismu do nedalekého Netína (≈ 300 obyvatel) potěšit se pohledem na poutní kostel, vystoupat křížovou cestou k lobkovické hrobce a užít si výhledů do kraje – počasí se konečně rozhodlo nekazit nám výlet, zakaboněná obloha se postupně čistila a udělala místo slunci.

je hrobce Lobkoviců v Netíně vede křížová cesta

Pamětihodnosti Netína jsme si dobře prohlédli v roce 2011 při Zahájení jarní turistické sezony pořádané v Měříně, teď jen krátce zmíním, že knížecí hrobka byla postavena roku 1871 na návrší nad poutním kostelem Nanebevzetí Panny Marie podle návrhu architekta Augusta Prokopa (1838–1915), jihlavského rodáka, kunsthistorika a významného pedagoga.

Pod horní kaplí Sedmibolestné Panny Marie je hrobka Všech dušiček, kam byla v roce 2000 pochovaná hraběnka Josefina Podstatská- Lichtenštejn, majitelka velkomeziříčského zámku. Na modřínech obklopujících hrobku visí tabulky, které tvoří galerii patronů Čech a Moravy – pozorný návštěvník si tak zopakuje letopočty a odchází poučen.

kolem hrobky je galerie patronů českých zemí

V tiché souměrnosti stojí pod ochranou čtyřiadvaceti vzrostlých lip u cesty stoupající od kostela k hrobce kamenné kapličky křížové cesty…

lipová alej s křížovou cestou vede od kostela k lobkovické hrobce

Ve středověku patřil Netín ke statku ve výše jmenované Stránecké Zhoři, po roce 1729 pak připadl k panství Velkomeziříčskému.

kostel Nanebevzetí Panny Marie v Netíně

Interiér původně gotické stavby, která vznikla na místě dřívějšího románského kostelíka, upravoval Santini či některý z jeho žáků. Na začátku 18. století řádila v kraji morová epidemie, a tak se věřící rozhodli uspořádat procesí k Panně Marii a prosit o ochranu – mor ustal, a tak se od roku 1714 pořádá (až na malé výjimky) poutní procesí stále.

od roku 1714 je netínský kostel poutním místem

Kostel byl zavřený, ale prohlédli jsme si přilehlé prostranství, barokní faru a využili nádherného výhledu do krajiny zalesněných kopců a stříbrných hladin rybníků.

poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Netíně

V okolí Netína je soustava rybníků, z nichž ten největší, Velký netínský rybník, má plochu 42 hektarů. Cestu do Laviček jsme naplánovali tak, abychom se mohli u rybníka zastavit.

Velký netínský rybník

jedna z mnoha chat u Velkého netínského rybníka

Lavičky jsou obec s přibližně 500 obyvateli, kteří se rozhodli postavit kostel zasvěcený sv. Zdislavě z Lemberka – my na Vysočině ale raději říkáme podle jejího rodiště Zdislava z Křižanova. 🙂 Kostel byl vysvěcen roku 1994, autora návrhu stavby se mi nepodařilo zjistit. Dominantou kostela je prosklená věž s vitráží od Karla Rechlíka a Jiřího Klašky, uvnitř je prý obraz Svatá Zdislava s rodinou u Krista a jeho matky.

kostel sv. Zdislavy v Lavičkách

V relikviáři jsou uloženy ostatky sv. Zdislavy, která se stala patronkou obce – dříve jí byla sv. Anna, jejíž kaple je nedaleko nového kostela. I studna na návsi nese Zdislavino jméno.

studna sv. Zdislavy v Lavičkách

Druhý rok po dostavbě se na věži nového kostela usídlili čápi – bylo to sice hodně romantické, ale po několika letech občané zjistili, že střecha i prosklená věž hodně trpí, a tak bylo rozhodnuto o přemístění čápů na nedaleký sloup, speciálně pro ně osazený – na předchozím obrázku vidíte vzadu za kostelem jejich hnízdo – přišli jsme blíž a viděli, že si čáp právě čechrá peří…

čápi se původně usadili na věži kostela, jejich hnízdo pak bylo přeneseno na sloup, pro ně vztyčený

kaple sv. Anny se zvoničkou na návsi v Lavičkách

Už bylo záhodno obrátit list – další štací byla loni na podzim otevřená rozhledna na Fajtově kopci u Velkého Meziříčí. Auto jsme nechali v zahrádkářské čtvrti a vystoupali na hřbet holého kopce – 77 metrů vysoký dálniční most překlenující údolí řeky Oslavy a město jím rozdělené na dvě části ležely před námi – pohled to byl jako z letadla, ani se nedivím, že tohle místo bylo vybrané ke stavbě rozhledny.

rozhledna na Fajtově kopci

informace o rozhledně

Po vhození dvacetikoruny nás samoobslužný automat pustil na plošinu, z níž vyrůstala stříbrná šroubovice – a výhled byl kruhový, skvělý – nabízím ochutnávku:

masiv Fajtova kopce - tudy jsme přišli k rozhledně

Velké Meziříčí z rozhledny na Fajtově kopci

dálniční most u Velkého Meziříčí a železniční mosty "na Potokách"

jeden z mostů "na Potokách"

Jen kratičce připomenu, že 425 metrů dlouhý dálniční most Vysočina byl dostavěn roku 1978 jako součást nejdůležitější dopravní spojnice v našem státě, dálnice Praha – Brno. Vlastně jsou to dva ocelové mosty s mezerou 175 centimetrů – pro každý směr jízdy jeden.
Dva železniční mosty v Potokách, které vidíte na předchozích obrázcích, byly dokončeny v letech 1946 a 1950 – jeden je dlouhý 126 metrů, druhý 155 metrů, výška je 25 a 27 metrů.

krajina u Velkého Meziříčí

sjezdovka na Fajtově kopci

36 metrů vysoká rozhledna na Fajtově kopci u Velkého Meziříčí

při odchodu se počasí značně vylepšilo

Na druhé mapce, kterou zařazuji, uvidíte vyznačený Fajtův kopec s rozhlednou a zjistíte, že další zastávkou byl městys Křižanov.

Velkomeziříčsko - 2. část - rozhledna Fajtův kopec, Křižanov, NS Šebeň, Horní Libochová, Dolní Libochová 6.4.2016

Do Křižanova nás přilákal památník svaté Zdislavy slavnostně zpřístupněný veřejnosti v září 2015 – jeho autorem je sochař Otmar Oliva (*1952).

náměstí v Křižanově s památníkem sv. Zdislavy

autorem památníku je sochař Otmar Oliva

Na dvoumetrové plastice je svatá Zdislava ve svém rodišti zachycena jako mladá dívka před odchodem z domova. Na překladech dvanácti sloupů ohraničujících nevšedně tichý, až meditační prostor v rušném centru městečka jsou základní historická data o světici, která se pro své léčitelské schopnosti a charitativní činnost, stejně jako příkladnou péči o rodinu a své bližní stala výraznou osobností středověku.

Narodila se v Křižanově Přibyslavovi, přednímu moravskému šlechtici, jemuž patřil velký kus Českomoravské vysočiny, a Sibyle, která přišla jako mladá dvorní dáma v průvodu Kunhuty, nevěsty budoucího krále Václava I. z kulturně vyspělých oblastí ve Středomoří. Oba Zdislavini rodiče byli velmi zámožní, vzdělaní a zbožní, věnovali velkou přízeň klášterům, podporovali je a jejich děti v tom pokračovaly. Přesné datum Zdislavina narození není známé, uvádí se rok 1220, ale jisté je, že se jí dostalo dobré výchovy a vzdělání a že byla v dosti mladém věku (15 – 17 let) provdána za Havla z Markvartic, se kterým pak žila až do své předčasné smrti v roce 1252 na hradě Lemberku v severních Čechách. Starala se vzorně nejen o čtyři své děti, ale snažila se v těžkých časech, které tehdy panovaly, co možná nejvíc pomáhat chudým lidem na lemberském panství a ulehčit jim v nemocech a jiných strázních. Už za Zdislavina života vznikla legenda o jejích léčitelských schopnostech a obětavosti – spolu s manželem založili pro řady potřebných špitál v Jablonném v Podještědí, dominikánské kláštery a kostely v Jablonném a Turnově.

Havel z Lemberka, přívrženec krále Václava I., rytíř a drsný bojovník, býval dříve líčen jako hrubý ke Zdislavě, ale nová historická bádání ho rehabilitují – bez jeho pomoci a podpory by Zdislava stěží realizovala dílo své dobročinnosti. Dalimilova kronika připisuje této dobrotivé a obětavé ženě i zázračná uzdravení, prý vzkřísila pět mrtvých… Vyčerpaná zemřela asi třiatřicetiletá, pochovali ji v kostele sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí, jehož stavbu iniciovala.

V roce 1907 byla Zdislava z Lemberka blahoslavena, v roce 1995 ji papež Jan Pavel II. při své návštěvě České republiky prohlásil v Olomouci za svatou. Dvacet let po svatořečení vznikl z velkolepé sbírky, na niž přispívali jak jednotlivci, tak organizace, památník v Křižanově.

sv. Zdislava je tu zpodobněna jako mladé děvče před odchodem z domova

památník ohraničuje 12 sloupů, na jejichž horních překladech jsou texty

Průměr základny památníku je 12 metrů, výška přes tři metry, uprostřed kašny ve tvaru trojúhelníku je postava světice, která drží v rukou otevírající se zlaté srdce – to vystihuje, že je vnímána jako žena s otevřeným, přístupným srdcem…

asi dvoumetrová socha stojí na podstavci a v rukou má otevírající se zlaté srdce

Pro výjimečnou ženu, kterou sv. Zdislava z Křižanova bezpochyby byla, navrhl sochař Otmar Oliva, proslavený zakázkami pro Vatikán i Evropský parlament ve Štrasburku, nevšední památník, jehož vytvoření si vyžádalo sedm milionů korun – dvoutisícový městys Křižanov udělal nejen významný kulturní a historický počin, ale také připomněl, že Zdislava nepatří jen do severních Čech, nýbrž i na Vysočinu… 🙂

v rozích trojúhelníkové kašny jsou atributy sv. Zdislavy - zde rozčtvrcené granátové jablko

Příchozí mohou usednout a zaposlouchat se do zurčení vody padající do kašny, sledovat slunečními paprsky vyvolané proměny obličeje světice, patronky rodin, případně si s ní pohovořit…

pod sloupy je vytvořen odpočinkový prostor

Zdislava z Křižanova byla v roce 1995 prohlášena za svatou

V kamenné dlaždici je vytesán text: Památník sv. Zdislavy v rodišti Křižanově, 2013–2015. Vděční ctitelé.

text vytesaný do kamenné dlažby

Při pobytu na křižanovském náměstí nelze přehlédnout kostel sv. Václava, mohutnou stavbu ze 13. století, pravděpodobně z časů Zdislavina otce Přibyslava, kdy na místě románského kostelíka vyrostl nový chrám.

kostel sv. Václava v Křižanově byl postaven ve 13. století

Ačkoliv Přibyslava vázaly povinnosti spíše k Brnu, kde byl purkrabím, stálé sídlo si vybudoval v Křižanově – vystavěl hrad, kde se narodila budoucí světice – dnes tu stojí zámek, využívaný po mnoho let pro sociální účely.

zámek v Křižanově stojí na místě hradu, kde se narodila sv. Zdislava

V 16. století byl zpustlý hrad přestavěn na zámek, po požáru na začátku 18. století opraven barokně, dnešní podoba je z konce 19. století, kdy zámek patřil rodině Teuberových, odsunutých po válce.

Nedaleko zámku je kaple sv. Barbory, jejíž původ není zcela jasný – podle posledních bádání byla postavena společně s hradem a zasvěcena Panně Marii, pak ji v průběhu věků čekaly pestré osudy. Zvenčí je kaple nenápadná, ale vnitřní výzdoba je nezvykle bohatá (tři oltáře) a ukazuje na Santiniho či jeho žáky. Bohužel je zavřená a nejsem si jistá, zdali se mi někdy podaří…

kaple sv. Barbory nedaleko zámku v Křižanově

Počasí se krásně vylepšilo, historie jsme si užili do sytosti, na řadě byla příroda! Nedaleká Naučná stezka Šebeň (přibližně 6 km na parkoviště, kde je možné nechat auto) bohatě splňovala požadavky na relaxační vycházku se zajímavým tématem. Na území vyhlášeném Přírodní památkou se totiž nachází asi 1 200 hnízd mravenců lesních Formica polyctena – na deseti informačních panelech se během nenáročného tříkilometrového výšlapu o těchto zajímavých a užitečných tvorech návštěvník dozví vše podstatné.

zákres stezky na panelu

Mirek pečlivě ofotil všechny cedule, já jsem doma pročetla texty, které se týkají našeho nejpočetnějšího druhu lesních mravenců, a zde uvedu to, co se mi zdálo důležité.

lesní naučná stezka Šebeň je 3 km dlouhá, je na ní 10 informačních panelů

Mravenci jsou nejrozšířenějším hmyzem na Zemi – popsáno je prý 10 000 druhů, u nás se vyskytuje asi 100 druhů, z toho šest druhů mravenců lesních.
V hnízdě-mraveništi spolu žije více generací, dělnice jsou bez křídel, hluboko uvnitř je královna. Viditelnou částí mraveniště je nadzemní kupa, ale větší část je pod zemí – jeden až dva metry. V jádru kupy udržují mravenci stabilní vlhkost a teplotu kolem 35°C. S příchodem zimy utěsní vchody, stáhnou se pod zem a zůstanou v chladové strnulosti – teplé paprsky jarního slunce probudí dělnice a ty začnou konat. 🙂
Základní organizační jednotkou mravenců je roj, za vhodných podmínek může roj na svém teritoriu založit dceřiné hnízdo – mateřskému hnízdu se závislými hnízdy se říká kolonie.
Za příznivých okolností se dceřiná hnízda osamostatní, ale spolupracují s ostatními – rozšiřování teritorií probíhá převážně mírovou cestou, i když občas dochází k bojům – své území mravenci zuřivě brání. K dorozumění vydávají dělnice pachové signály – feromony.

na území přírodní památky Šebeň je asi 1 200 mravenišť

Pro lesní mravence má zásadní význam způsob lesního hospodaření, proto na Šebeni bylo s ohledem na ně upraveno – velmi důležité je světlo, při jeho dostatku je mraveniště zdravé. V hustém smrkovém lese se jim nedaří – příznivě působí příměs modřínu opadavého, protože jeho řídká koruna umožňuje prostupnost slunečního záření.

Lesní mravenci jsou všežravci – dělnice z jednoho hnízda mohou ulovit za den až 100 000 kusů kořisti (housenky, brouci) – jsou tedy našimi největšími hmyzími lovci. Při lovu používají kusadla a jedovou žlázu s kyselinou mravenčí umístěnou v zadečku. Putují za potravou až 100 metrů daleko, cesty pečlivě udržují. Přebytky potravy si neponechávají – dělí se s ostatními. Při setkání požádá hladová dělnice tykadly o potravu a sytá bez váhání vyhoví.

Na stezce jsme viděli i mrtvá mraveniště – prý jsou stejně stará jako zdejší více než stoleté smrky – neobývané kupy jsou napadené plísněmi a houbami, postupně zarůstají a rozpadají se.

Na Šebeni je lesních mravenců dost a dost, ale dočetli jsme se, že jinde jich bohužel ubývá – jejich návrat prý je podmíněn úpravou hospodaření v lesích.

Při pohledu na orientační mapku je zřejmé, že jsou podtržena ještě dvě místa severovýchodně od Křižanova – Horní a Dolní Libochová neleží na trasách, kam často zavítáme, proto jsme neváhali a jeli si prohlídnout nový kostel a starý most. 🙂

Ves Libochov pravděpodobně založil Přibyslav z Křižanova ve 13. století, až mnohem později byla vesnice na obou březích potoka Libochůvky rozdělena na dvě části – Horní Libochová dnes čítá asi 200 obyvatel, v nedalekém Dolním Libochově jich žije asi o padesát méně.

kostel sv. Ludmily v Horní Libochové

kostel v Horní Libochové byl postaven podle návrhu architekta Ludvíka Kolka z Brna

kostel sv. Ludmily byl vysvěcen v roce 1994

v Horní Libochové, obci se dvěma stovkami obyvatel, je tenhle krásný kostel

stavba je velmi neobvyklá a zajímavá

škoda, že jsme neviděli interiér libochovského kostela

Asi dva kilometry dělí Dolní Libochovou od Horní – Dolnolibochovský rybník ve středu obce se nedá přehlédnout, tak víme, že jsme u cíle – most z 19. století vystavěný z neopracovaného lomového kamene slouží dopravě a pod ním je přepad vody – v pozdním odpoledním slunci vypadá velmi zajímavě.

most u Dolnolibochovského rybníka je technickou památkou z 19. století

pod 3 metry širokým mostem s jediným obloukem o desetimetrovém rozpětí je přepad vody z rybníka

pět stavidel při výpusti rybníka

Do Velkého Meziříčí jsme dojeli během chvíle, byl krásný podvečer, jako stvořený pro vzpomínku na básníka Jana Zahradníčka pochovaného v nedalekém Uhřínově.
Při odbočce na silnici k Uhřínovu jsme se stavili u Božích muk

Boží muka ve Velkém Meziříčí u odbočky k Uhřínovu

informace o památné stavbě

a pak si prohlédli dvě kapličky u cesty:

kaple sv. Kateřiny nad Velkým Meziříčím při cestě do Uhřínova

kaple sv. Cyrila a Metoděje nad městem

Z návrší od kaple byl nádherný výhled na město, ve slunci se stříbrně leskla rozhledna na Fajtově kopci:

vyhlídka od kaple na město a rozhlednu na Fajtově kopci

Pro lepší orientaci zařazuji mapku:

Velkomeziříčsko - 3. část - okolí města, Uhřínov 6.4.2016

V Uhřínově jsme snadno našli hřbitov i hrob básníkův – Janu Zahradníčkovi i jeho ženě jsme složili hold každý po svém způsobu, snad jsme sem přinesli špetku jejich milované Vysočiny, které jsme byli dnes plní.

vlevo hrob paní Marie Zahradníčkové a jejích dcerušek, vpravo hrob básníka Jana Zahradníčka

na hřbitově v Uhřínově

Na prostém kříži je nápis Zde odpočívá Jan Zahradníček, 1905–1960

zde odpočívá básník Jan Zahradníček, jeho manželka a dcerky

A zde je konec – ve snaze uchovat co nejdéle smítka, zachycená v pavučině našeho času, podala jsem dlouhou zprávu o krátkém výletě…

2 odpovědi na “Vlastivědný výlet na Velkomeziříčsko”

  1. Paní Svatošová, klobouk dolů!!! Nádherný článek, krásné fotky, řekla bych nejhezčí za tenhle rok, budu se k němu vracet. Díky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*