Milešovka – královna Českého středohoří

Pochod Giacoma Casanovy v Duchcově 25. – 28. srpna 2016
Den druhý – pátek 26. srpna 2016
Cesta přátelství v Bílce, Milešovka, Kostomlaty a Kyselka v Bílině

Kdo zná pohádkovou krajinu Českého středohoří, asi se nebude divit našemu nadšení, se kterým jsme zahájili výlet, jehož cílem byl výstup na nejvyšší horu pověstnou několika dalšími nej-. Slunné počasí posledních dnů slibovalo nejen poměrně dobré výhledové podmínky z vrcholku, ale také možnost poznat kraj pod Milešovkou, který se štědře rozdává těm, kteří projeví zájem.
Z Duchcova jsme jeli autobusem do Teplic, odtud vlakem do Bořislavi.

z Bořislavi vzhůru na Milešovku; www.svatosi.cz

Předpokládali jsme, že dnešní výstupová trasa bude méně náročná než ta, kterou jsme zvolili při Posledním puchýři v Teplicích v roce 2008, když jsme na Milešovku putovali z Bžan po červeně značené cestě do Černčic a poté po modré na vrchol – pamatuji si, že listopadový výstup byl náročný, na zalesněných svazích se sklonem až 30° se proháněl vítr a nahoře panovala bílá tma…

Po vystoupení z vlaku jsme se žlutě značenou cestou vydali k zalesněným kopcům – trasu jsme znali jako sestupovou z minula, proto jsme se těšili do Bílky na kapli sv. Václava a na sochy v otevřené krajině, tzv. Cestu přátelství, která zdobí kraj pod Milešovkou od roku 2002.

kaple sv. Václava v Bílce

Bílka bývala sudetská obec, před válkou v ní žili takřka výhradně Němci a po jejich vystěhování se jen těžce znovu vracela do života – profesor Jan Koblasa spolu se svými žáky a kolegy vytvořili sochy, které instalovali na cestě z Bořislavi a Černčic tak, aby se setkaly u kaple v Bílce a pokračovaly k úpatí královny Středohoří Milešovky – sedm českých a sedm německých umělců vstoupilo svými díly do krajiny a mnohé oslovilo – nad projektem převzal záštitu tehdejší prezident Václav Havel.

Kaple sv. Václava na návsi byla postavena podle návrhu architekta Ivana Noska na místě kaple bývalé, z níž se zachoval pouze zvon, vnitřní výzdoba je dílem Jana Koblasy a jeho ženy Sofie Jakuschewy.

interiér kaple vyzdobili Jan Koblasa a Sofie Jakuschewa

interiér kaple v Bílce

Velký stůl s čedičovou deskou v centru obce u kaple je symbolem přátelství a setkávání sousedů i poutníků.

u kamenného stolu na návsi v Bílce bylo stále plno

Nyní zařadím obrázky soch tak, jak jsme je v krajině, která stále stoupala ke svahům větrné, či hromové hory (německy Donnersberg), potkávali.

Campanella sochaře Jaroslava Řehny - zvoneček na vrcholku ve větru jemně cinká

pískovcová tabule: Rainer Maria Rilke, autorka Sofie Jakuschewa

Turisté čtou Rilkeho báseň Tichý přítel z cyklu Sonety pro Orfea:

Tichý přítel dálek, ciť, jak z noty dech tvůj ještě množit prostor smí.
V trámech zvonic nech se přes temnoty zvonit.
Pozemské však zapomnělo-li tě, tiché zemi: Plynu – řekni sladce.
Rychlé vodě pověz: Jsem.

Insa Winkler - rostlina Tamar (symbolizuje spravedlnost)

Václav Gatařík - Pieta - stojí na rozcestí do Černčic

Cesta-kříž, autorka Zuzana Hliňáková

Jan Koblasa - Volání hory

„Každá hora má svůj svůdný hlas, který poutníka již z dálky láká, aby mu před vrcholem ukázala nové perspektivy a horizonty.“ Tuto větu dal do vínku své soše Jan Koblasa.

orientační plánek Cesty přátelství

Kvůli nabitému programu jsme se nemohli vydat do Černčic, abychom na vlastní oči spatřili ostatní sochy, museli jsme se spokojit s jejich obrázky na infotabuli; tady jsou:

obrázky soch z infotabule v Bílce

Stoupali jsme červeně značenou cestou po úbočí a využili nabídky k odpočinku a vnímání krajiny z lavic k tomu určených, které autor Jan Mladovský nazval Zvláštnosti:

lavice určené k odpočinku na úpatí Milešovky

výhled do krajiny z úpatí Milešovky

Cesta na vrchol byla pohodová – královna Českého středohoří, největrnější hora s největším počtem bouřek za rok a nejvyšším počtem dnů s mlhou, se dnes chovala velkoryse, vpravdě s královskou noblesou – prostě nás nechala žít. 🙂  Znělcový kužel Milešovka (837 m n.m.) převyšuje své okolí až o 400 metrů, je tedy ideálním rozhledovým místem – dneska sice zcela ideální podmínky nebyly, ale živly svou sílu nepředváděly, takže jsme se na vyhlídkovém ochozu věže, která je součástí meteorologické stanice, tetelili blahem při pohledu na Říp, Hazmburk, Lovoš, Košťál a další vrcholky Českého středohoří i masiv Krušných hor.

observatoř s vyhlídkovou věží na Milešovce

výhled z Milešovky na kužely Českého středohoří

Meteorologická stanice s 18 metrů vysokou vyhlídkovou věží se začala stavět v roce 1903, dokončení trvalo rok, pozorování započala 1905 – je tedy nejstarší observatoří u nás. První písemná zpráva o Milešovce je z roku 1521, v roce 1820 zde postavil podnikavý hostinský malou hospodu, za pár desítek let i 4 metry vysokou kamennou rozhlednu. Mezi léty 1819–1839 podnikal častokrát výstup na Milešovku pruský král Fridrich Vilém III., někdy v doprovodu německého přírodovědce Alexandra von Humboldta, který výhled z vrcholu považoval za jeden z nejkrásnějších, jaký kdy viděl… Že tu byl poutník Mácha, literáti Neruda, Vrchlický, Sabina, je snadno uvěřitelné – dominanta Českého středohoří nabízí výhledy, které dají umělcům s bohatou fantazií křídla…

Stanice i restaurace jsou dosažitelné pouze pěšky (na 3 km převýšení skoro 400 metrů), zásobování (včetně vody) je možné vynesením či nákladní lanovkou.
Celý areál prošel v roce 2005 (ke 100. výročí začátku pozorování) zásadní opravou a je radost tam pobejt (za dobrého počasí, ovšem 🙂 ).

příjemné prostředí v restauraci na vrcholu Milešovky

odpočinek na Milešovce

budova restaurace na Milešovce - pohled z vyhlídkového ochozu rozhledny na meteorologické stanici

Po modře značené cestě jsme sestoupili dolů a vydali se k Černčicím, oči jsme však mohli nechat na překrásném kopci – jeho siločáry nás nechtěly propustit ze svého pole, stále jsme se ohlíželi a královna Milešovka se nechala obdivovat:

Milešovka, báječná hora

Podívejme se na mapku se zakreslenou denní trasou:

Z Bořislavi po Cestě přátelství do Bílky, na Milešovku, pak Sukoslav, do Kostomlat 26.8.2016

Modré značení nás dovedlo k naučné stezce Březina, na jejímž okruhu leží zřícenina hradu Kostomlaty, též nazývaného Sukoslav.

hrad Kostomlaty, zvaný též Sukoslav

Na 566 metrů vysokém kopci, kde stávalo kdysi slovanské hradiště, byl postaven počátkem 14. století hrad,

hrad Kostomlaty byl postaven počátkem 14. století

jeho sláva pohasla počátkem 17. století, od roku 2010 je systematicky opravován – a to je dobře, neboť je velmi malebný, a z hradní věže, která byla po zpevnění a vestavbě dřevěného schodiště otevřena na podzim 2014 a slouží jako rozhledna, je fantastický výhled do kraje i na Milešovku.

výhled z věže hradu na obec Kostomlaty

Jako každý hrad, má i tento svoji pověst: v roce 1434 dobyl hrad husitský vůdce Jakoubek z Vřesovic, po bitvě u Lipan přešel od husitů na stranu císaře Zikmunda, a proto za trest nenašel po smrti klidu – bloudí hradem a na čele má znamení černého kalicha… Žádné strašidlo jsme nenatrefili, i když příležitost se naskytla – na nádvoří bylo dost živo, protože se chystala scéna pro muzikál, který se měl v areálu večer hrát, a přítomné děti, zpovykané prázdninovou volností, pobíhaly bez dozoru – jednomu z nich přišlo velmi zábavné zhasnout dole u vstupu osvětlení strmého schodiště ve věži, z jejíhož ochozu jsme vyhlíželi. 🙂 Chvíli trvalo, nežli jsme se z té výšky dovolali na nádvoří – sestoupit po tmě by byl i bez setkání s proradným husitou hazard. 🙂

výhled z věže do krajiny Českého středohoří

Bylo nutné sejít z kopce do Kostomlat, odkud odjížděl autobus do Teplic.

scházíme po svahu kopce do Kostomlat pod Milešovkou

Bohužel jsme měli na prohlídku obce, kterou dnes obývá asi 850 lidí, málo času.

centrum Kostomlat pod Milešovkou

Zámek, který je kromě rozlehlého a výstavného kostela nejvýraznější budovou obce, nechal postavit Humprecht Jan Černín, ale už od konce 19. století byl areál přestavěn na ženský nápravný ústav, jímž zůstal doposud. Nezašli jsme ani ke studánce se zázračnou vodou, kvůli níž vznikla kaple Panny Marie Pomocné a Kostomlaty bývaly slavným poutním místem.

V Teplicích jsme z autobusu, kterým jsme odjeli z Kostomlat, přestoupili na další, jímž jsme se dostali do Bíliny, odtud vlakem do Kyselky – integrovaná doprava v Ústeckém kraji funguje, spoje opravdu navazovaly.

V parku bývalých lázní Kyselka u Bíliny jsme byli v roce 2009, proto jen doplním informace ke článku o Pochodu Giacoma Casanovy, kde jsou i fotografie.

O Bílině z roku 993 se zmiňuje Kosmas ve své Kronice české, o minerálních pramenech v blízkosti města píše na začátku 16. století Václav Hájek z Libočan, ale až v roce 1712 přivítala Kyselka první lázeňské hosty. V 19. století se lázně rozrostly, vznikl rozsáhlý park, léčily se tu nemoci horních cest dýchacích. Po druhé světové válce se za budování průmyslu ve zdejším kraji ovzduší velmi zhoršilo, proto se místo dýchacích začaly léčit choroby trávicích cest. Po roce 1989 získala lázně Kyselka rodina Lobkoviců v restituci a areál byl rozdělen na stáčírnu minerální vody a lázně. Krátce před začátkem 21. století koupilo lázně město Bílina – lázně sice nefungují, prý by neobstály v konkurenci, ale park slouží veřejnosti. Od poslední návštěvy je vidět výrazný posun k lepšímu – stáčírna vody funguje, budova u kolonády má novou zářivou fasádu a ve slunci, v pozadí s tajemným vrchem Bořeň, vypadá úžasně…

Bílinská Kyselka - stáčírna minerálních vod

opravená část areálu v lázních Bílina

opuštěná lázeňská budova v lázních Bílina-Kyselka

lázeňský lesopark Kyselka

Úhlednými cestičkami jsme vystoupali na návrší k Lesní kavárně, původně postavené pro jubilejní zemskou výstavu v Praze roku 1891, po jejím skončení převezené do Kyselky, dosud v činné službě. Občerstvili jsme se a odjeli v 18:10 do Duchcova. Celá, 22 kilometrů dlouhá trasa vedla krajinou, o které se dá právem použít slovo „překvapující“.

podvečer v lázních Bílina - v pozadí Bořeň

dominantou této oblasti je vrch Bořeň

Zítra nás čekají Fláje, Nový plavební kanál a Český Jiřetín… 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*