Tři Studně 2017

O zimních radovánkách, ale v mém případě především o Petrkově Suzanne Renaud
10. – 12. února 2017

Letošní zima dopřála lyžařům i běžkařům vysokou sněhovou nadílku a dala jim ke sportu dost času nejen v obvyklých střediscích na horách, ale i v místech už několik let nedosažitelných na běžkách, také k pěšákům, kteří po přístupných cestách nakukovali do lesů a rozhlíželi se sváteční bělostnou krajinou, tak nepodobnou té, většinou v tomto období zahalené temnými barvami odpočívající přírody, byla vlídná – jas, mráz a zubaté sluníčko několik týdnů… Mirek vyrážel každý den na běžkách, vklouzl do nich často už před domem… Svým (rychlým) tempem projel blízké lesy a vracel se s novinkami – co daňci v oboře, zda, a jak dobře, byla vidět Javořice, koho potkal… 🙂 Já jsem naši obvyklou trasu projela jen jednou 🙁 , a tak jsem si tradiční pobyt na Třech Studních, který pořádá Maruška Hobzová z KČT Bedřichov Jihlava, představovala spíš vycházkově nežli sportovně. 🙂
Navíc jsem do zavazadla přidala knihu Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13

V posledních letech býváme ubytovaní v penzionu Horácko, dříve jsme jezdili do hotelu U Loubů – všechno o krajině a zdejších lidech, o čem si myslím, že by čtenáře našich stránek zajímalo, jsem v minulých článcích zmínila – některé odkazy připojím. Také trasy, kterými se běžkaři vydávali, byly obvyklé – jak víme, nikdy není nic zcela stejné, takže výlet známou krajinou vždycky přinese nové zážitky a radost, velkou roli hraje i společnost – a ta byla vybraná!

Tenhle úvod jasně směřuje ke sdělení, že Mirek si užíval zasněženého Novoměstska s přáteli turisty Mirkou a Borkem Marešovými, k jejich skupině se přidávali někteří ostatní – já jsem považovala sněhové podmínky pro sebe za nevhodné – na starý sníh usilovně svítilo slunce, byl zmrzlý, takže běžkařka mého formátu by měla dost práce s přemlouváním lyží, aby si nedělaly (jako obvykle) co chtějí… 🙂 A navíc ta knížka na stole…
Rozhodla jsem se pro vycházky po okolí – ovšem vždy až po pořádné porci četby. 🙂

tradiční ubytování na Třech Studních; foto Borek Mareš

náměstí Evropské unie na Třech Studních; foto J. Lavičková

vyhláška na náměstí pod rozcestníkem Ivana Svatoše; www.svatosi.cz

partička připravená k běžkařské vyjížďce; foto Pavla Varhaníková

příjezd do Kadova - vzhůru na "Kadovánek"; foto B. Mareš

před hostincem U Janečků v Kadově; www.svatosi.cz

Na zpáteční cestě se zastavili i v kadovském Klokočí:

další zastávka v Kadově; foto B. Mareš

Stejně jako nevynechali legendární hostinec U Janečků v Kadově, zajeli běžkaři i na Yukon, chatovou osadu u Tří Studní, kde Olšiakův Výr a krbový mužíček Racochejl zřejmě inspirovali místní obyvatele k dalším výtvarným dílům – podívejte se na obrázky Borka Mareše.

chatová osada Yukon u Tří Studní - novinky

nové artefakty na Yukonu

okrsek krbového mužíčka Racochejla na Yukonu

nezbytné foto u Výra - ten už se stal symbolem Yukonu

Mirek si tak užíval volnosti, že skoro ani nefotil – naštěstí Borek a čiperné běžkařky nás zásobili množstvím obrázků, takže můžu doložit rejdění účastníků zájezdu krajinou Novoměstska.

zimní radovánky; www.svatosi.cz

společnost veselých běžkařů; foto B. Mareš

zajímavé setkání; foto B. Mareš

s větrem o závod; foto B. Mareš

Mirek s partou bedřichovských turistů; foto B. Mareš

u Fryšavské hájenky; foto B. Mareš

Novoměstsko; foto B. Mareš

typická krajina v okolí Nového Města na Moravě; foto B. Mareš

Tři dny měli běžkaři vyměřené pro skotačení v místních stopách – k večeru se vraceli do penzionu a v jídelně se vzájemně sdělovali – je skvělé, že turisté vzájemně pozorně vyslechnou své zážitky a příběhy.

nedělní běžkaři; foto B. Mareš

běžkaři se vracejí na Tři Studně; foto B. Mareš

Ani já jsem nebloudila okolím osamoceně – spolu s několika spřízněnými dušemi jsme si dopřáli vycházky podle svého gusta. Kromě známých scenérií a objektů mě zaujaly nově instalované historické litinové kříže u fryšavského kostela sv. Matouše.

kadovské historické kříže u fryšavského kostela; www.svatosi.cz

Galerie dvanácti litinových křížů mistrně odlitých v někdejších kadovských hutích rozhodně stojí za vidění – kříže postupně sesbírali a zachránili před zánikem zdejší faráři.

informace o fryšavské galerii pod širým nebem; www.svatosi.cz

Zajímavá je i historie kostela sv. Matouše:
Kostel vznikl v roce 1788 v době josefínských reforem – tehdy bylo nařízeno postavit kostel v obcích, kde dosud nebyl, a to tak, aby byl přístupný do jedné hodiny chůze a lidé se cestou do něj nezdržovali celý den. Architektura fryšavského kostela je poměrně obyčejná, vybavení bylo dovezeno většinou ze zrušených klášterů a kostelů z okolí. Stavba, narychlo vzniklá, byla prý tak nedostatečná, že se už v prvním desetiletí 19. století musela opravovat, také skrovné zařízení, např. varhany, potřebovalo vylepšení. Místní farníci si však svého kostela hleděli a údržbu i opravy prováděli a financovali vždycky sami, což trvá doposud.

Z procházky kolem Medlovského rybníka uvedu jen zajímavost, kterou jsem vygůglila: prý u Medlova vznikla píseň Jaroslava Ježka „Když jsem kytici vázala“.

Články o Třech Studních a Novoměstsku:
Tři Studně 2008,
Novoměstsko 2011,
Novoměstsko 2014: Tři dny na Třech Studních,
Tři dny na Třech Studních 2015.

Zbývá ještě krátce přiblížit knihu, která byla tím hlavním, co mě tentokrát na Třech Studních zajímalo. Napsala ji jako svoji prvotinu romanistka Lucie Tučková (*1981) a nazvala Suzanne Renaud / Petrkov 13, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2013. Příběh francouzské básnířky osudem zaváté na Vysočinu je doplněn dosud nepublikovanými básněmi z pozdního období v překladu jejího syna Jiřího Reynka a stovkou stran obrazových příloh. Je to unikátní svědectví nejen o nevšední a výjimečné ženě (1889–1964), ale také o osudech rodiny, jejíž všichni čtyři členové byli mimořádní – manžel Suzanne, básník a grafik Bohuslav Reynek, syn Daniel, vynikající fotograf, i překladatel Jiří, který do češtiny převedl její vrcholné verše s pochopením, jaké může mít jen člověk žijící v její těsné blízkosti a vládnoucí skvělou francouzštinou i češtinou.

Kdo chce spisovatelčině vyprávění naslouchat, má příležitost porozumět osudu ženy, která o sobě na sklonku života říkala, že je „jen kůrkou chleba zapadlou za kredencí“ – celý život věnovala Bohuslavu Reynkovi, který by bez ní nebyl tím, kterého obdivujeme, a synům, které tak hluboce milovala, že dokázala prožít život v prostředí pro ni zcela cizím a často nepřátelském, po roce 1948 bez možnosti cestovat a kontaktovat přátele v rodné Francii.

První vysokoškolsky vzdělaná žena na filozofické fakultě grenobelské univerzity, kde později přednášela literaturu, věnovala se poezii a hudbě, cestovala po evropských zemích, se v roce 1926 provdala za překladatele svých básní Bohuslava Reynka, který v té době sklízel ve Francii velký úspěch svými výtvarnými pracemi. Až do poloviny třicátých let žili střídavě polovinu roku v Petrkově, druhou v Grenoblu, kde se narodili i oba synové. S mnichovskou zradou, s níž se nikdy nesmířila, vstoupila do jejího života tragická nota – po válce zůstala její rodná země za nepropustnými hranicemi, statek, s jehož správou si Bohuslav Reynek nevěděl příliš rady, a do kterého jako nevěsta přicházela s představou milého venkovského zámečku na Vysočině, vyvlastněn, tlak vládnoucího režimu dusivý – šok, který zažila po příchodu do Československa, na studenou Vysočinu, do venkovského Petrkova, a který byl mírněn cestami do rodného kraje, se vrátil s plnou silou a trval… Místo, které Bohuslav Reynek jako své rodiště bezmezně miloval a nemohl, ani nechtěl, opustit, se naučila mít ráda kvůli svým synům…
Léta tam zůstávala ve stínu manžela, často spolu sdíleli ticho…

Přesto není kniha Lucie Tučkové bezútěšná – košatý příběh rozdílných lidí i krajin založený na faktech a ověřených údajích, které čerpala autorka z bohaté korespondence, z archivů a od žijících současníků, především od obou synů, je velice čtivý a navádí ty, kteří se do něj nechají vtáhnout, k hlubšímu ponoru. Já jsem měla tu výhodu, že většina faktů mi byla známá, souvislosti jsem chápala, přesto, nebo asi právě proto, jsem četla jedním dechem. A ujistila jsem se o čem dávno vím – že Suzanne Renaud si jako básnířka zaslouží být uváděna vedle svého manžela – její poezie, nedivme se, že většinou zahalená v melancholii a smutku, je uměleckou výpovědí o nelehkém životě a době, která ji těžce poznamenala.

Nejen, že kniha vynikajícím způsobem popisuje krok za krokem životní cestu francouzské básnířky, dokonce i její vzhled byl v roce 2014 oceněn titulem Nejkrásnější kniha Vysočiny.
Skvěle jsem s ní prožila tři dny na Třech Studních.

Pozdní básně Suzann Renaud v překladu Jiřího Reynka zařazené do sbírky Na cestu větrem:

Drvaři
To v paměti mé tlukou drvaři,
rána, a rána zas, už nepůjdem do lesa;
to v paměti mé štípou drvaři,
let deset, let dvacet mizí v času drahách;
co vyčtu z nich, když tma už ve dveřích
a štěkot psa zní, jak v dáli ticha dosáh;
kdysi, možná, náruč větví marných,
zkřehlých dlaní nouzi zhřeje v zimy mlhách.

 

***
Poslední ještě vlaštovice
hrotem křídla na mraku stránce
chvatně podepsala rozhodnutí
zákon o vykázaném štěstí.

 

***
Zas nový den, nový i zlý,
pod maskou sněhu v bílém sametu,
zlý na ty, již o křídlo přišli,
zas nový den a z klece drátků
tlukot se hlásí křepelky, mé sestry,
smutná sloka písku, stesku,
co řekla včera, říká i po dnešku,
že nezbude než zobat zase spadlé
žalu jáhle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*