PostHeaderIcon Tři Studně

1. – 3. 2. 2008  Běžky? Pěšky!

Na začátku února jsme se zúčastnili – dá se říci, že již tradičního – zájezdu, který pořádají turisté z Bedřichova, a který má podtitul: běžky nebo pěšky. V této roční době se předpokládá první varianta, ale letos nastala ta druhá. Zpočátku jsme sice byli zklamaní, že není sníh, ale postupem doby jsme na to zapomněli, protože při turistice je přece vždycky dobře.

hotel U Loubů ve Třech Studních

Ráno jsme přijeli autobusem na Tři Studně, ubytovali se v hotelu U Loubů a o půl desáté jsme využili toho, že Toník Půža odjížděl zpět do Jihlavy – vzal nás do Nového Města na Moravě, odkud jsme si naplánovali naši páteční trasu:

Nové Město – Maršovice – Studnice – Pasecká skála – Kadov – Tři Studně = 18 km

Tři Studně

Z autobusu jsme vystoupili kousek od kašny se Štursovou sochou pasáčka s jehnětem (pak jsem si našla, že se jmenuje Píseň hor) a já jsem si uvědomila, že Štursa je zdejší rodák – na náměstí před jeho rodným domem jsme pak obdivovali jeho známou sochu Raněný. Na novoměstském náměstí je i kostel sv.Kunhuty, výjimečný svými sgrafity od rodáka malíře Karla Němce.

kostel sv.Kunhuty v Novém Městě na Moravě

Trošičku jsem se chtěla vzdělat v historii Nového Města a dočetla jsem se zajímavé věci, např. to, že sídlo založil v polovině 13. století pan Boček z Obřan jako ves Bočkanov (až mnohem později se začal užívat dnešní název), že se v přibližně stejné době angažoval i při založení cisterciáckého kláštera v blízkosti pramenů řeky Sázavy – žďárského kláštera, který se stal nositelem kultury a vzdělanosti ve zdejším kraji.

Nastoupili jsme na žlutou TZ a mířili k Maršovicím, odolali jsme vábení tamější krčmy a stoupali jsme ke Studnicím, nejvýše položené obci na Českomoravské vrchovině (784 m) – a bylo to znát. Postupně jsme vcházeli do mlhy a větru,

v okolí Studnic

nic jsme si z toho nedělali, ani to, že místní hospoda měla zavřeno, nás nezkrušilo. Odměnou bylo postupné zlepšování počasí a na Pasecké skále, na kterou jsme ze Studnic šli po zelené TZ, už bylo docela dobře.

Pasecká skála

A nejpříjemnější ovzduší bylo v hospodě U Janečků v Kadově (vál tam svěží vánek-kadovánek) – to mi asi dají za pravdu pěší turisté, běžkaři i cyklisté, kteří se zde ve velkém počtu už léta při svém putování zastavují kvůli zdejšímu legendárnímu bylinnému likéru, nektaru, jímž prý dýchá Vysočina. Na venkovní zdi je dokonce deska s povídáním o něm, cituji část:

„Zaduje do hlavy, profičí myslí, odfoukne starosti, tobolku čistí“.

hostinec u Janečků v Kadově

Dodrželi jsme „kadovánkovou“ tradici a po příjemném posezení jsme se vrátili kolem Medlovského rybníka na Tři Studně. Nemohli jsme nezajít na třístudenské náměstí EU, kde je vtipný rozcestník a dobrá doporučení pro každého návštěvníka (je třeba osobně si vše pročíst).

náměstí EU ve Třech Studních

Pak už nás čekal jen óóbrovský řízek při večeři v hotelu, setkání a povídání s přáteli turisty, které neodmyslitelně k podobným akcím patří. A ještě něco je v souvislosti se zdejším hotelem zmiňováno: v červenci 1938 zde pobýval v letní vilce známé hudební brněnské rodiny Kaprálových hudební skladatel, rodák z Poličky, Bohuslav Martinů. Ten zde o prázdninách obdivoval nejen zdejší kraj, ale i jejich dceru Vítěnku Kaprálovou, která byla také hudebně velmi nadaná. Věnovala se skladbě i dirigování a Martinů k ní měl velmi vřelý a intenzivní vztah jako ke své žačce i k výjimečné mladé ženě. V hotelu U Loubů se stravovali, dělali dlouhé procházky po okolí a Martinů Vitulku (jak se jí běžně říkávalo) přesvědčil, aby jela studovat do Francie, zařídil jí tam i stipendium. Mladá skladatelka a dirigentka se prosadila a získala uznání u nás i ve Francii. Navíc se tam setkala s mnoha mladými českými umělci a našla dokonce mezi nimi i svého manžela – Jiřího Muchu, syna slavného malíře Alfonse Muchy. Obdivovali ji mnozí muži, ale jí byl bohužel dopřán jen krátký život – zemřela ve Francii v roce 1940 ve 25 letech. Přesto nám po ní zůstaly působivé skladby, spjaté i se zdejší vysočinskou přírodou, a také studánka Vitulka.

Aby to nebylo tak smutné, sdělím teď, že na Třech Studních jsou studánky DVĚ –  už zmíněná Vitulka, druhá je Barborka, ta třetí prý byl tzv. Haltýř, ale už není…

Trasa na druhý den byla jasná, vidět to nejhezčí a co nejvíc. Zde je naše nadšená skupina:

vzdy s úsměvem a připraveni na cestu

Tři Studně – Brožova skalka – Fryšavský kopec – Stříbrná studánka – Žákova hora – Devět skal (rozcestí) – Lisovská skála – Malínská skála – Dráteničky – Kadov – Kadůvek – Podmedlovský mlýn – Tři Studně = 30 km

Zďárské vrchy

Počasí bylo mnohem lepší než včera, místy jsme šli sněhem (nevhodným a nedostatečným k lyžování), ale chvílemi bylo počasí slunečné, téměř jarní, pouze mírný vítr. Po modré TZ jsme vešli do lesa, který má vždycky co nabídnout.

majestát lesa

Došli jsme na Brožovu skalku (780 m), první ze skalních rulových útvarů, které jsou na dnešní trase. Znalci, přítomní mezi námi, popovídali při této příležitosti o vývojových etapách Země, ale mně bohužel zůstal jen pocit obdivu k nim i k naší planetě, nedokážu to zde spolehlivě zopakovat…

Broľova skalka

Přes Fryšavský kopec jsme, nyní už po zelené TZ, došli ke Stříbrné studánce pod Žákovou horou. V roce 1970 byla na tomto místě vyhlášena prezidentem L. Svobodou CHKO Žďárské vrchy. Tato studánka je považovaná za jeden z pramenů Svratky, která teče na Moravu. Docela blízko odtud – v okolí Cikháje – je množství opačným směrem tekoucích potůčků, z nichž se rodí Sázava, která míří do Čech. Jsme tedy blízko rozvodí Severního a Černého moře.

Stříbrná studánka

A to už jsme vkročili do národní přírodní rezervace Žákova hora (název prý vznikl od žíhačů, kteří stavěli ve zdejších lesích milíře na dřevěné uhlí – Žihákova=Žákova), zřízené už roku 1933 na území o rozloze 38 ha. Na vlastní oči jsme se přesvědčili o množství starých, krásných a mohutných stromů. Je zde chráněn pralesovitý porost s buky, javory, smrky (dříve i jedlemi) a je možné sledovat, že se tu prolínají všechna věková stadia lesních dřevin od semenáčků až ke statným stromům. Je tu hodně chorošů a jiných dřevokazných hub, které prý paradoxně přispívají k obnově lesa tím, že rozkládají dřevní hmotu.

No, dosti kázání, normálně vám povím, že tam bylo překrásně, dokonce zpívali ptáci, my jsme byli mezi přáteli a v dobré pohodě. Přešli jsme na červenou TZ a došli na rozcestí pod Devíti skalami, které jsou se svými 836 m n. m. nejvyšším vrcholem Žďárských vrchů. Kvůli zledovatělému terénu jsme k nim nezašli, pokračovali jsme po červené dále. Cestou jsme natrefili tuto značkařskou kuriozitku, kterou musíte vidět:

lahůdka pro značkaře

Neznámý pečlivý a spolehlivý dřevorubec si osobitě poradil: vyřízl motorovkou z pokáceného stromu část se značkou a umístil ji pro potřebu nás všech na jiném stromě. Nestandardní, ale účinné řešení…

Nezbloudili jsme tedy a po chvilce už jsme byli u další přírodní památky, u Lisovské skály:

Lisovská skála

Je to taky rulový útvar, který spatřil světlo světa vlivem mrazového zvětrávání ve čtvrtohorách, dva hřebeny asi 12 m vysoké jsou ve výšce 802 m n. m.

Na Malínské skále jsme byli cobydup, její obrázek je dostatečně známý, já vám nabídnu fotečky z trochu jiného úhlu:

Malínská skála I

Malínská skála II

Leží ve výšce 811 m n. m., nejvyšší rulový útvar je 20 m vysoký, svah pod skálou pokrývá kamenné moře a suť. Tradiční romantická vyhlídka odtud:

vyhlídka od Malínské skály

Pak ovšem bylo rázem po romantice, cesta dolů z Malínské skály k Dráteničkám je sice nedlouhá, ale dala nám pořádně zabrat! Vše bylo zledovatělé – vlastníma nohama jsme se přesvědčili o existenci sutě a balvanů, každému jednomu na cestě jsme věnovali pozornost! Podařilo se nám sestoupit bez ztráty na životech a naše šťastná velitelka Jarka nám za odměnu slíbila návštěvu kadovské hospody – hurá!

Pod Dráteničkami jsme tedy přešli na zelenou TZ a začali se okruhem vracet domů. Teď vám nabídnu obrázek, pro změnu velmi známý, pohled na Dráteničky z kopce nad Samotínem:

Dráteničky z kopce nad Samotínem

Jenom na skok do kadovské hospody, protože čas začal pracovat proti nám a „kadovánek“ nám pomohl překonat poslední kilometry po žluté TZ do Tří Studní. Došli jsme ve tři čtvrti na šest, právě včas na dobrou večeři, úmerně unavení a nezměrně spokojení. V té chvíli jsme ještě měli před sebou večerní posezení s přáteli, které se také povedlo.

Na poslední den jsme kvůli odjezdu v 16 hodin naplánovali tuto trasu:

Tři Studně – Sykovec – po ZTZ ke koupališti u Nového Města – Skihotel – Bílá skála – Vlachovice – studánky –Tři Studně = 18 km

Počasí bylo slunečné, chvílemi silný vítr, ve vzduchu bylo jaro…

jaro přichází na Vysočinu

Vycházka byla pohodová, výhledy dobré, u Skihotelu jsme sledovali přípravu běžkařů na závody, samozřejmě na umělém sněhu…Cesta po modré TZ lesem na Bílou skálu byla sice trochu namáhavější, ale nahoře se nám za odměnu otevřel nádherný výhled do širokého okolí. Lákala také restaurace v blízkých Vlachovicích, kde právě byly „vepřové hody“, ne všichni jsme ale dostali co naše chutě žádaly, protože už před námi mnoho lidí mělo stejný nápad. Nakonec ale nasyceni a napojeni jsme se vraceli na Tři Studně. Během cesty jsme se oprostili od tělesných požitků a naše mysl se obrátila k citovým prožitkům. Není pro to lepšího místa než v areálu studánek, o kterých už byla dříve řeč, a od nichž vzala obec v polovině 17. století své jméno. Za panování Ditrichštejnů se v tomto kraji začaly zřizovat sklářské hutě, pak i pece na tavení železa (ve Fryšavě, Kadově, v Hamrech). Právě fryšavští horníci založili osadu Tři Studně, stejně starý je i Kadov.

Došli jsme na místo, odedávna známé a vážené. Toto místo měl na mysli také Bohuslav Martinů, když vytvořil kantátu Otvírání studánek, vzpomínky na procházky s Vitulkou v překrásné letní přírodě byly i po mnoha letech živé. Básnická slova jeho přítele Miloslava Bureše ho inspirovala k tomuto dílu, které se zde od roku 1993 každoročně vždy v květnu uvádí. Že básník Bureš dokonale rozuměl zdejší přírodě, dokládá těchto pár jeho známých veršů:

Vždyť každá studánka v lese
na hladině nebe nese,
kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo.

bez komentáře

studánky Barborka a Vitulka

Osvěženi na duchu jsme končili náš pobyt, vraceli jsme se kolem 150 let staré zvoničky v blízkosti hotelu, jejíž zvonek prý byl po starém zvyku odlit už v 17. století z prvního železa tehdejší nové fryšavské pece.

Tenhle obrázek je známý všem návštěvníkům Třech Studní, vypadá optimisticky, a proto myslím, že je vhodný na závěr mého povídání.

chalupy na Třech Studních

Jisté je jedno – musíme tam znovu – je mnoho krásných míst, která chceme opakovaně vidět a mnoho míst, která čekají, až je konečně objevíme.

4 komentáře - “Tři Studně”

  • Boudná says:

    Míšo,jsi opravdu spisovatelka, minula jsi se povolání. Pokračuj dále, děláš nám tím radost a při pročítání Tvých řádků opět prožíváme celý zájezd. Tak to aspoň cítím já. Ještě jednou dík.
    Jarka

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist