Museum Kampa

Zážitkový den v Praze
4. února 2019

Dostali jsme pozvání na vernisáž výstavy Jiřího Valenty Dech ikon, řeč meditace, která se konala v pondělí 4. 2. 2019 v 19 hodin v Museu Kampa. Na pozvánce stálo, že výstavu uvede Jiří Pospíšil, autora představí kurátorka Ilona Víchová a osobní vzpomínkou přispěje Sofie Koblasová. A právě přítomnost paní Sofie, výtvarnice, která do Prahy přijela z Hamburku, kde žije, byla důvodem, který rozhodl o naší účasti.

Byl slunný zimní den, po příjezdu do Prahy jsme se podle předchozí domluvy sešli spolu s Poukarovými a jejich dcerou Silvou s paní Sofií, s níž jsme se neviděli od smrti jejího manžela, sochaře Jana Koblasy (†3. 10. 2017). Pak jsme se setkali v pozdním odpoledni v Konírně Musea Kampa, kde nás Sofie Koblasová provedla ještě před oficiálním otevřením výstavou Jiřího Valenty.

Hlavním programem našeho „pražského“ dne byla prohlídka muzea moderního umění na Kampě, ale před tím jsme se zastavili v budově FF UK, abychom uctili památku Jana Palacha, od jehož sebeobětování uplynulo v polovině ledna 50 let.

Na ostrov Kampa jsme se vydali přes Karlův most, ve vlídném počasí sledovali okolní historické budovy i lidské hemžení, považovali si přítomných okamžiků a radovali se ze vzájemného souznění.

(viz článek Praha 28. října 2014)

Po vstupu do muzea jsme si zakoupili vstupenky do celého areálu a postupně prošli příležitostné výstavy i tu stálou, na niž jsme se opravdu těšili.

Nad výše uvedenou fotografií při vchodu do areálu dále stojí:
Jedinečná sbírka, kterou manželé Mládkovi shromáždili, zahrnuje stovky děl českých, slovenských, polských, maďarských a jugoslávských autorů 60. a 80. let. Sbírka středoevropského moderního umění Musea Kampa se stále doplňuje a rozšiřuje.

Je zcela namístě krátce představit paní Medu Mládkovou, kterou obdivujeme za její příkladné chování ke své vlasti – jen díky jí můžeme vidět světová umělecká díla v nádherném prostředí bývalých Sovových mlýnů, které pro galerii vybojovala mnohdy až s nadlidským úsilím.

Meda Mládková (rozená Marie Sokolová, 8. 9. 1919 v Zákupech) je historička umění, sběratelka a mecenáška. Žila v zahraničí, studovala dějiny umění a seznámila se s význačnými umělci českého původu, jejichž díla začala sbírat. Provdala se za Jana Mládka, jednoho ze zakladatelů Mezinárodního měnového fondu – v roce 1960 se přestěhovala do Washingtonu a svůj dům otevřela celé řadě osobností jak z Československa a střední Evropy, tak představitelům kulturního a politického života z USA (např. Madeleine Albrightová). Při svých návštěvách v Americe přebýval u Mládkových spisovatel Bohumil Hrabal či pozdější prezident Václav Havel.
Od roku 1967 jezdila Meda Mládková do Československa a pravidelnou sběratelskou činností podporovala umělce, kteří nemohli svobodně vystavovat. Vzniklá sbírka je základem dnešního Musea Kampa, které založila po roce 1989 v souladu s přáním jejího těsně před revolucí 1989 zemřelého manžela.
Po rekonstrukci Sovových mlýnů je od roku 2003 otevřena na Kampě galerie moderního umění.

Začali jsme prohlídkou výstavy Síla činu: Jan Palach, Jan Zajíc otevřené 19. ledna, v den, kdy před 50 lety zemřel Jan Palach.

V dalších sálech jsme prošli výstavu Vitální kolaps výtvarníků Ivana Pinkavy (*1961) a Vojtěcha Míči (*1966), poté už jsme se důkladně věnovali stálé sbírce, zlatému hřebu galerie.

V nádherném prostředí jsou k vidění díla Františka Kupky (1871–1957), předního průkopníka abstraktního umění, s nímž se Meda Mládková setkávala v Paříži od dob studií na Sorbonně. Sběratelka věnovala výjimečnou kolekci Kupkových děl Praze a rozhodla se vystavit ji na Kampě – prohlídka Kupkových obrazů je nevšedním zážitkem!

Ve stálé sbírce mají návštěvníci možnost uvidět i soubor plastik kubistického sochaře Otto Gutfreunda (1889–1927), v dalším sále jsou vystavena díla Jiřího Koláře (1914–2003), vzniklá od konce čtyřicátých do poloviny sedmdesátých let – je třeba říct, že sebelepší reprodukce nedosahují skvělosti originálních autorových koláží…

Před setkáním se Sofií a Poukarovými jsme se procházeli parkem a užívali si výhledů na protější vltavský břeh:

K těmto obrázkům tematicky patří i ten, pořízený až o pár hodin později:

Nastala chvíle, na kterou jsme se těšili – v doprovodu Sofie Koblasové jsme vstoupili do tichých, na slavnostní zahájení čekajících sálů Konírny a poslouchali její vyprávění o Jiřím Valentovi (1936–1991), příteli Jana Koblasy. Oba umělci se potkávali v Německu, poté, co odešli v roce 1968 do emigrace.

Zařazuji článek Martiny Cihlářové, která po rozmluvě s paní Sofií napsala o výstavě Jiřího Valenty:
Stejně jako musel být život v emigraci těžký a náročný, křehký i osamělý, působí tak i vystavené Valentovo dílo, ač zčásti vytvořené ještě před okupací. Výtvarník jako by se, někdy jemně a jindy zuřivě, dotýkal lidí, vzpomínek na ně a dokonce jejich vnitřního světa a toho, co jej přesahuje. Obrazy proto působí až znepokojivě, a to nejen svým názvem a tematikou, ale i účinkem připomínají některé středověké votivní desky.
Výstava mapuje celý poslední úsek autorovy malířské tvorby. Ten se totiž sám o své vůli rozhodl v roce 1977 s malováním zcela přestat a přesedlat na fotografii. Jan Koblasa k tomuto razantnímu obratu ve svém posmrtném dopise příteli Jiřímu Valentovi napsal:
„…dlouho jsem se pokoušel tě znovu přemluvit k malbě
avšak tvůj postoj byl neoblomný jistě´s měl pravdu
tu svou jedinečnou zarputilou pravdu.“

Vystavené obrazy zapůjčily většinou galerie, zastoupeny byly i papírové koláže a kvaše ze soukromé sbírky umělcových přátel Jana a Sofie Koblasových.

Večer před sedmou jsme přešli na nádvoří muzea, kde se začali shromažďovat návštěvníci vernisáže – dozvěděli jsme se, že dnes večer budou zahájeny tři výstavy – kromě Jiřího Valenty ještě výstava Vladislava Mirvalda a Vladimíra Kopeckého.

Bohužel jsme nemohli absolvovat celý večerní program – byli jsme limitováni odjezdem autobusu do Jihlavy – ale i tak jsme považovali dnešní den za skvěle strávený a obohacující.