Poslední adresa

Středa 17. června 2020
Pocta obětem jednoho z největších politických procesů na Moravě

Přesně ten den, kdy se před 70ti lety uskutečnily popravy trojice jihlavských občanů Veselý – Tuček – Rod, se konal pietní akt, při němž byly v rámci akce Poslední adresa připevněny tabulky na domy, ve kterých tehdy žili a byli státní tajnou bezpečností zatčeni a odvedeni tito členové jihlavské odbojové organizace.
Akci pořádal Ústav pro studium totalitních režimů a spolek Poslední adresa ve spolupráci s Magistrátem Jihlava, moderoval Petr Palovčík, o osudu popravených a jejich rodin vyprávěl přítomným historik Libor Svoboda.
Začátek byl ve 13.00 na Ústředním hřbitově u sousoší Zaváté šlépěje, jehož autorem je akademický sochař Jaroslav Šlezinger, jeden z těch, které komunistický režim utýral. O jeho životních osudech jsme psali ve článcích Střípky z jihlavské minulosti, kde jsou odkazy na díla, která vytvořil, z našeho letního putování po západních Čechách v roce 2018 vznikl článek Ostrov, Jáchymov, Kyselka, z velké části věnovaný Jaroslavu Šlezingerovi.

Nejvýše postaveným účastníkem této akce byl předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil, z dalších významných činitelů jmenujme náměstkyni hejtmana Kraje Vysočina Janu Fischerovou, rektora VŠPJ Václava Báču, jihlavskou primátorku Karolínu Koubovou, bývalého primátora Jaroslava Vymazala. Mezi přítomnými byli i velitel jihlavské vojenské posádky, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, žena, která ve spolku Poslední adresa vyřizuje umísťování tabulek na domy obětí, spousty filmařů, fotografů, příbuzní popravených. Prostě úctyhodné množství lidí, ale všichni nějak zainteresovaní, nás, „lidí z ulice“, tam bylo, co bys na prstech jedné ruky spočítal, což je škoda, protože program byl velice kvalitní.
Nejdříve promluvy činitelů – krásně, důrazně a vřele mluvil náš vysočinský krajan Miloš Vystrčil o svobodě a jejím rozprodávání, každý z nás ji musí bránit. Následovalo kladení věnců k sousoší Zaváté šlépěje:

Poté se účastníci shromáždění odebrali ke hrobům, kde uctili památku popravených a položili květiny.

Paní Marie Bohuňovská, která se v archivech podrobně zajímala o osudy popravených a hovořila s pozůstalými, nám sdělila, že původně byli 18. 6. 1950 všichni tři zakopáni na loučce, která je vidět na předchozím obrázku, v neohoblovaných bednách bez označení, aby se nestali mučedníky. Po čase bylo rodinám dovoleno navštěvovat místo, ale nesměli nosit květiny ani svíčky – když ji zapálili, museli ji při odchodu odnést sebou domů. Nakonec (na začátku 70. let) bylo dovoleno přemístit oběti do rodinných hrobů, je však docela možné, že všichni neleží v tom správném, protože těla nebyla označena.
Podle programu následovalo zastavení a instalace tabulek u domů, kde členové odboje bydleli – podívejte se na mapku, která byla součástí pozvánky na akci:

Dům Na Hliništi, kde před svým zatčením bydlel brašnář Karel Veselý (1. 1. 1917 – 17. 6. 1950), patří teď zcela cizím lidem, kteří při koupi neměli o jeho historii vůbec ponětí. Dům se v současnosti opravuje.

Zde se svého úkolu ujal historik Libor Svoboda, který promluvil o tehdejší době a  okolnostech zatčení a rozsudku – tehdy, na začátku padesátých let minulého století, to měla být celorepubliková výstraha „rozvracečům“, takže tresty v politickém procesu, který se konal 7.–11. 2. 1950 před Státním soudem v Jihlavě, byly strašně přísné, ačkoliv se nestala žádná vražda (prý uvažovali o odstranění předsedy ONV Dobrovolného), ani sabotáž neproběhla, jediným prokázaným „zločinem“ byly letáky. Rodiny psaly po rozsudku prezidentu Gottwaldovi, též jeho ženě, kterou příbuzní navštívili – nechala je hrozně dlouho čekat, pak (16. 6. 1950) řekla, že budou zatčení propuštěni, druhý den však byla poprava! Paní Veselá měla malé děti, z domu byli vystěhováni, komunisti se k nim chovali hanebně, nelze si popisovanou situaci vůbec představit!

Pak se shromáždění odebralo starým městem na Fibichovu ulici č. 4 k Vile Šlezinger – nynější majitel umístil na fasádě domu na své náklady pamětní desku sochaři Jaroslavu Šlezingerovi, který tu bydlel s rodinou v době svého zatčení, též v chodbě vily je umístěna deska se základními údaji o něm. Narodil se 29. 4. 1911 v Jemnici, zemřel 2. 8. 1955 ve vězeňské nemocnici ve Vykmanově u Ostrova na následky věznění a práce v uranových dolech.

Další plánované zastavení bylo v Husově ulici č. 37 (vedle sklenářské provozovny), kde byl zatčen obchodník a tiskař Jan Tuček (1916 – 17. 6. 1950).

Poslední, páté zastavení, se podle programu uskutečnilo v Komenského ulici č. 10, kde v době zatčení bydlel nejstarší člen (*1902) odbojové organizace truhlář František Rod s rodinou.
V šedesátých letech byl historický dům se zachovanými renesančními freskami a původními schodišti, vstupy a sklepy přestavěn pro potřeby umělecké galerie, která v něm od té doby sídlí.

Podle obrázků vidíte, že se opakoval stejný scénář jako na předešlých zastaveních, pak nás moderátor Petr Palovčík pozval do Velké gotické síně jihlavské radnice na malé občerstvení, po němž v 16.30 začala přednáška Marie Bohuňovské, autorky knihy Zaváté šlépěje věnované osudu sochaře Jaroslava Šlezingera. Ve více než hodinu trvajícím bloku jsme vyslechli množství zajímavých údajů doprovázených historickými fotografiemi a dobovými texty, které se týkaly třech obětí komunistické zvůle – jejich osudů před zatčením, i tehdejšího trpkého údělu pozůstalých rodin. Někteří ze vzdálenějších příbuzných už dnes nemají vůbec potuchy o mnoha událostech, protože nejbližší pozůstalí se tehdy báli o těch událostech mluvit a nyní už většinou nežijí. Přednášející nám vysvětlila, že doklady o činnosti třech popravených většinou pocházejí pouze z archivů StB a sloužily k usvědčení obžalovaných, vypovídají tedy o jejich rozvratné činnosti, jiné údaje získávala nesnadno od dosud žijících pamětníků či od rodinných příslušníků. Všichni odsouzení byli rehabilitováni v roce 1990.

V závěrečném slově zdůraznil Miloš Vystrčil své nadšení, že Jihlava je v této věci tak důsledná a nestará se jen o živobytí, ale myslí i na duši – ocenil umístění pamětních tabulek obětem totality, ne ve všech městech jsou podobné akce organizovány. Jeho promluvy během celého odpoledne byly nedlouhé, ale výstižné, je vidět, že má jasno o svém dalším směřování – přejme mu, aby ho mocní supové neuklovali!

„Projekt Poslední adresa považuji za jakousi splátku lidem, kteří v době nesvobody byli popraveni za to, že vyjádřili jiný názor nebo se chovali jinak, než režim vyžadoval. Je to připomenutí doby nesvobody a zároveň upozornění pro nás pro všechny, že bychom si svobodu měli hlídat, měli bychom ji opatrovat, neměli bychom nikomu dovolit, aby nás jí zbavil nebo si ji od nás koupil,“ řekl předseda Senátu PČR Miloš Vystrčil.