Borová Lada 2022

Putování Šumavou 9. – 16. července 2022
Člověk míní, ale…

V pátek odpoledne přijel Pavel, vyzvedl moje kolo, které zítra dopraví autem do penzionu U Puštíka v Borových Ladech, kam s manželkou Zdeňkou společně s dalšími deseti jihlavskými turisty odjede na týdenní turistický pobyt. Akci v této střediskové šumavské obci zajišťuje a skvělý program připravuje Miluška Bradová, předsedkyně KČT  Tesla Jihlava – letos proběhne už 30. ročník (!), z toho po 9. budeme bydlet U Puštíka.
Nikdy nic není stejné, i když často navštěvujeme známá místa – turisté dobře vědí, co všechno může ovlivnit průběh akce. Programové plány zní lákavě, ale některé překážky nejsou ke zdolání – v našem případě nemoc.

V sobotu 9. července ráno pro mě přijeli přátelé Miluška a František – po příjezdu na Šumavu se ukázalo, že řidič František má teplotu 39,3°C, o čemž už od předešlé noci věděl, ale nechtěl nás nechat s odjezdem na holičkách. Horečkou se vysvětlil jeho pocit neustálého dusného vedra v autě – několik hodin otevřené okénko mělo zřejmě neblahý vliv na mne.
František ulehl v penzionu do postele, kde zůstal až do úterý. My jsme s Miluškou odpoledne zašly na Chalupskou slať přivítat se s jezírkem a jeho slavnou ústřední břízkou, pak jsme prošly dědinou, abychom po roce hladce vpluly do zdejších vod.

Neděle 10. července nás svým nepříliš jásavým počasím inspirovala k vycházce po okolí – vydaly jsme se s Mílou k pstruhové líhni za vesnicí a pak kolem Vltavského potoka nahoru směrem ke Knížecím Pláním – překvapilo mě, jak je ten horský potok krásný, podobá se oslavovanému Hamerskému, je ale menší. Byly jsme udivené nádherou cesty, kterou po letech návštěv jdeme poprvé – ráno jsme vždycky všichni sedli na kolo a vydali se popatřiti kraje vzdálené. 🙂
Pstruhová líheň Borová Lada je unikátní projekt Národního parku Šumava z roku 1998. Jeho smyslem je chov geneticky původních druhů ryb, posilování jejich populací a budování rybích přechodů. Zařízení mohou navštěvovat turisté a spolu s odborným výkladem tak získat informace o chování pstruhů i jiných, v ekosystému NP Šumava žádoucích rybích druhů.
Pstruhová líheň je jedinečná také svou polohou – nachází se totiž asi 900 m nad mořem, tedy o mnoho výše, než je obvyklé pstruhové ryby chovat. Důvodem, proč se zde pstruhům daří, je mimořádně čistá voda.

Fotografie, kterými článek doprovodím, jsem udělala já a ščudla, tedy nic moc.

Dočetla jsem se také, že v 18. století vznikla nedaleko sklárna nazývaná Nová Boubská.
Vyráběly se tu číše, misky a poháry z křídového i obyčejného skla, ale i okenní terče a tabule. K výrobě sklářského písku sloužily stoupy poháněné Vltavským potokem.

Obec Borová Lada vznikla z podnětu majitele vimperského panství Josefa Adama ze Schwarzenbergu roku 1750 na soutoku Vltavského potoka, Vydřího potoka a Malé Vltavy stejně jako většina okolních osad, tedy jako osada dřevařská. První usedlíci, většinou dřevorubci, pocházeli ze sousedních obcí panství vimperského a ze zrušených sklářských hutí.

Okolí Borových Lad a trasa nedělní vycházky je na následující mapce:

V pondělí 11. července jsme s Mílou odjely ve 12.02 autobusem na Kvildu a odtud šly po modře značené turistické trase přes Nové Hutě na Borovku (asi 15 km). Cesta byla velice hezká, nálada výborná, ale cítila jsem, že mě škrábe v krku a jsem slabá.

Teploměr ukázal 38,7°C, což znamenalo, že zítra je o speciální program postaráno. Ano, úterý 12. července jsem strávila v posteli, smrkala, kašlala, kýchala, potila se a většinou spala.
Ráno 13. července jsem se cítila poměrně dobře, teplotu jsem si (pro jistotu) neměřila a plná svatého nadšení odjela s Miluškou a uzdraveným Františkem kolem deváté autobusem na Kvildu, tam přestup směr Prášily a hodinová pohodová cesta milovanou, sluncem zalitou krajinou se vzpomínáním na Mirka a příhody z našich zdejších cyklovýletů a běžkotoulek.

Několik let už jsme nebyli v létě na turistické chatě v Prášilech, v níž se právě dokončují zásadní opravy a vylepšení, proto jsme se tam hned po příjezdu vydali. Pracovník, zřejmě správce, byl velice milý a ochotně nás provedl budovou, kde jsme opravdu zaznamenali řadu úprav, povykládal o nových technických zařízeních – měli jsme jako turisté velmi dobrý pocit!

Protože ani jeden z nás tří se necítil zdravotně zcela fit, rozhodli jsme se pro KPČ, tedy důkladnou prohlídku obce a jejího okolí – odtud jsme, stejně jako z Borových Lad, vždycky v zimě vystřelili na běžkách do hor a trochu zanedbávali historii kdysi významného šumavského sídla.

Prášily dnes mají asi 160 obyvatel, před válkou více jak 1000. Na návsi stojí od roku 2001 památník kde jsou na desce uvedena jména 32 vesnic, které v padesátých letech na Prášilku zanikly – většinou byly zničeny vojskem Československé lidové armády. Pomník stojí na místě původního pietního místa obětem první světové války.

Uvedu jejich české názvy, protože věřím, že budou zajímat čtenáře, kteří sem nemohou osobně zavítat:
Dolní Ždánidla, Formberg, Gruberg, Gsenget, Höhal, Horní Ždánidla, Hůrka, Mühlspreng, Nová Studnice, Paseka, Prostřední Paště, Přední Paště, Pustina, Rovina, Seckerberg, Seeberg, Skelná, Slunečná, Souš, Stará Hůrka, Staré Hutě, Starý Brunst, Stodůlky, Tremmeln, Údolí Žen, Velký Bor, Vysoké Lávky, Zadní Chalupy, Zadní Paště, Zelená Hora, Zelenohorská Huť, Zhůří.

O mnohých ze zaniklých obcí a osad se dozvíte více ve článcích o minulých putováních Šumavou – odkazy uvedu na konci.

Po roce 1945 byla odsunuta naprostá většina původního obyvatelstva německé národnosti. Osady byly postupně dosídlovány, ale v roce 1951 byla v souvislosti s budováním železné opony zřízena dvě pásma – zakázané, odkud se museli vystěhovat všichni obyvatelé, a hraniční, které zasahovalo asi 12–15 km do vnitrozemí, a z něho byly vysídlovány „politicky nespolehlivé“ osoby.
Obce a osady na Prášilsku byly navíc v roce 1952 začleněny do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. V Prášilech tehdy zůstalo 50 obyvatel. Nejvýznamnější historicky cenný dům v Prášilech je tzv. Panský dům, někdy zvaný Zámeček – má přímou souvislost se vznikem obce.

Dům nechal postavit skelmistr a pozdější majitel Prášilského panství Lorenz Gattermayer z Litschau, který dostal od Marie Terezie půjčku na dům a stavbu sklářských hutí na Šumavě. Zde měly být vyráběny komponenty do benátských zrcadel, která byla kompletována ve sklárnách patřících rodu Kinských ve Sloupu v severních Čechách. Gattermayer vybudoval dvě sklářské hutě na přítocích Prášilského potoka, postavil pivovar a dům. Tím byla založena obec Gattermayerova Huť, od roku 1766 nazvaná Stubenbach – Prášily, které se staly administrativním střediskem panství, obsahující území tří rychet – Staré Stodůlky, Nové Stodůlky a Stachy.
Stavba domu byla ukončena v roce 1751, jednalo se o dvě zaklenuté místnosti se sklepením a stáje pro koně. Voda byla do domu přivedena skleněným potrubím.
V domě žila rodina skelmistra a zakladatele Prášil Lorenze Gattermayera. V roce 1756 nechal Gattermayer vedle domu vystavět dřevěnou kapli, v níž se pravidelně konaly bohoslužby.
V důsledku sedmileté války (1756–1763) poptávka po benátských zrcadlech výrazně klesla a výroba v hutích a brusírnách se téměř zastavila. Syn původního majitele prodal zadlužené panství v dražbě hraběti Filipu Josefu Kinskému z Vchynic a Tetova.

Od roku 1994 je vlastníkem Panského domu soukromá osoba.

Dalším místem, upomínajícím na minulé časy, je starý hřbitov, který přežil minulý režim ve značně zuboženém stavu, takže se na něm už nedalo pohřbívat. V polovině 90. let byl obnoven, ale zůstal nefunkční.

Vyvstala potřeba nového hřbitova a kaple – návrhem byl pověřen místní architekt Ivan Adam.
Nový hřbitov vznikl hned vedle původního, kamenná zeď slouží jako ohraničení. Betonová kaple nemá střechu, je připomínkou toho, jak v 50. letech vypadaly mnohé domy na Šumavě. Deska na kapli připomíná jména českých a německých rodin, které v Prášilech dříve žily.

Bylo krásně, užili jsme si letní procházku, kolem půl třetí nás autobus dovezl na Kvildu, tam přestup směrem Borová Lada. Všichni tři jsme považovali den za příjemně strávený.

I ve čtvrtek 14. července jsme nechali bicykly doma a dali přednost lehké pěší turistice. Autobusem na Kvildu, po přestupu na Bučinu (1162 m n. m.) – zastávka je až kousek od česko-bavorského hraničního přechodu, říkají tomu místu „obratiště“ – vždycky mi to slovo přijde komické. Od hranic jsme se vraceli zpátky k Alpskému hotelu, poseděli tam a zavzpomínali. V obci žilo asi 350 obyvatel, po odsunutí obyvatel byla srovnána se zemí.

Asi 2 km před hranicí býval třístěnný drátový zátaras – první ostnaté dráty do výšky dvou metrů, druhý plot byl vysoký 2,5 metru a od roku 1953 jím proudilo vysoké napětí. Za tím byl třetí plot. Mezinárodní tlak donutil komunistický stát v roce 1965 odstranit z plotů vysoké napětí.
V roce 1970 byla před systémem plotů vybudovaná signální stěna, která reagovala na dotyk a automaticky odpálené světlice tak označily místo narušení – vojáci Pohraniční stráže měli vyhlášený poplach.
Tragické událostí z těchto míst jsme všichni jistě slyšeli. Železná opona padla na konci roku 1989.

Vyšli jsme nahoru kolem kapličky a po MTZ šli na Knížecí Pláně cestou, kterou vždycky jezdíváme na kolech. Vycházka to byla nádherná! Po nočním dešti byla výborná viditelnost, ale dost studený a silný vítr – když náhodou ustal, bylo zase hrozné vedro – cítila jsem, že mi není dobře, resp. bylo mi dost blbě. Ale viděla jsem, co jsem vidět chtěla.

Svačili jsme na rozcestí před bývalým kostelem a hřbitovem na Knížecích Pláních, já jsem se zaběhla podívat na někdejší náves, zdali je tam ještě lilie, kterou jsme každoročně s Mirkem chodívali pozdravit. Ano, ale vedle vyrůstá smrček, který jí neslouží, její dny jsou už asi sečteny… Je to poslední připomínka někdejší zahrádky na návsi… Vyfotila jsem ji, protože už se asi nikdy neuvidíme.

Odtud už zbývalo po lesní silničce jen 6 km do Borových Lad. Krokoměr večer ukázal celkem 14 km.
Zákres trasy na mapě:

Slunce nemilosrdně pálilo, my tři jsme byli šťastní z viděného, ale cítili jsme se dost unavení, už i Míla začala kašlat, takže honem domů. Tušila jsem, že dnešní vycházka byla pro mě v tomto týdnu poslední – ovládla mě horečka, nekontrolovatelné kýchání a rýma, úporný štěkavý kašel.
Bylo jasné, že v pátek 15. července zůstanu v posteli s Ladislavem Ziburou – jeho kniha Prázdniny v Česku mi v tomto případě zcela nahradila aktivní turistiku! Bavila jsem se výborně – o většině popisovaných míst jsem měla ponětí, takže jsem vlastně byla aktivní účastnicí jeho zábavného putování. 🙂
Miluška a František si dopřáli cyklovyjížďku, moje kolo odpočívalo a prý mu to ani nebylo líto.
Samozřejmě vznikl i památeční snímek účastníků a od pořadatelky Milušky jsme dostali diplom za účast na turistické akci.

V sobotu 16. července po odjezdu většiny účastníků (i mého kola) jsme s Miluškou a Františkem zašli na Chalupskou slať a pak se stavili do borovoladské restaurace Borůvka na kulajdu a borůvkové knedlíky. Kdybych pila pivo, dala bych si ho už jen kvůli názvu: čepují zde Březí kozu. 🙂
Dojeli jsme do Jihlavy, kde už na mě čekalo moje trpělivé kolo, Pavlem jemně položené do trávy. 🙂
Letošní šumavský pobyt byl netypický, třeba některé čtenáře napadne, že málo aktivní, ale já jsem spokojená a vděčná. 🙂

Související odkazy:
Borová Lada 2021 – v článku jsou také odkazy na dřívější putování
Knížecí Pláně – Polka – Svinná Lada – Nové Hutě – Nový Svět
Knížecí Pláně – Bučina – Kvilda
Šumava – Prášily
Šumava – chata KČT v Prášilech 2018 – zde jsou odkazy na minulé pobyty