PostHeaderIcon Valtice a okolí

Cyklotoulky lednicko-valtickým areálem 12.–16. září 2012

Lilo a lilo a navíc jsme byli pod knutou několika záležitostí, které si říkaly o neodkladné vyřízení, a tak jsme na jih, k Valticím, vyrazili v dešti až v 17:30 ve středu 12. září. Do městečka, do té doby prý slunného a přívětivého, jsme sebou dovezli vysočinský chlad, vítr a déšť…

Ani ve čtvrtek 13. září 2012 by na kolech nebyla žádná pohoda, proto jsme se rozhodli pro důkladnou prohlídku nedalekého Mikulova, kam jsme z penzionu DUO, v němž jsme byli stejně jako minulý rok ubytováni, dojeli autem. Letošní fotky jsou kvůli světlu úplně jiné nežli loňské, ale i tak si myslím, že některé se povedly.

Nezaměnitelnou, a někteří tvrdí, že nedostižnou siluetu města tvoří dva pahorky – Svatý kopeček (368 m) a Zámecký vrch (278 m) – dřívější majitelé panství Ditrichštejnové udělali vše pro to, aby se neobyčejnost obou lokalit vzájemnými výhledy umocnila.
A tak jsme se šli rozhlédnout ze zámeckých teras do okolí.

Hrad, který od 13. století stával v Mikulově, byl přestavěn na renesanční zámek, pak následovala barokní proměna. Vše ale vzalo za své při obrovském požáru na samém konci 2. světové války. Badatelé se prý v současnosti kloní spíše k názoru, že požár byl důsledkem vojenských operací sovětské armády nežli úmyslným činem ustupujících Němců. Hned po válce začala obnova zámku, takže nynější podoba se přibližuje bývalému originálu; nová budova byla okresnímu muzeu předána do užívání v roce 1959. V sálech zámku instalovali výstavu bytového zařízení a doplňků od gotiky po empír, je tu obrazová galerie Ditrichštejnů, vinařská expozice, archeologické muzeum, v neposlední řadě zámecké terasové zahrady – bohatou nabídku pro návštěvníky jsme dokonale využili.

Velmi mile jsme byli překvapeni rozsáhlou a nápaditě uspořádanou archeologickou expozicí o obyvatelích a dobyvatelích zdejšího kraje nazvanou Římané a Germáni v kraji pod Pálavou.
Dozvěděli jsme se, že na počátku našeho letopočtu obýval zdejší kraj germánský kmen Svébů a dokonce jsme na vlastní oči uviděli unikátní soubor nálezů z hrobky germánského velmože ze 2. století, objevený u Mušova.

Vzácné exponáty jsme obdivovali i v zámeckém podzemí, v expozici tradičního vinařství – zde jsou staré vinařské lisy,

a což teprve zastávka u obřího, bohatě zdobeného sudu vyrobeného v roce 1643!

Řekli nám, že stojíme před největším sudem na víno v České republice (osmým největším v Evropě), kam se vejde 1014 hektolitrů jiskřivého moku vypiplaného sluncem a lidmi ve zdejších vinohradech.

Prohlídka zámecké zahrady a teras nás přesvědčila o výjimečnosti místa – zahradu založili Ditrichštejnové na svahu, pak byly navážkou vybudovány terasy, které jsou jednou z největších architektonických pozoruhodností mikulovského zámku – tvoří protipól Svatému kopečku a umožňují jedinečné výhledy. I původní zahrada byla požárem zničena, s její obnovou se začalo až v osmdesátých letech 20. století, pro veřejnost byla zpřístupněna  v roce 2002.

Na záhonech teras jsou původní druhy rostlin z okolí, stepní trávy a teplomilné dřeviny, protože místo má jižanský charakter. Cedulky s popisem i infotabule na jednotlivých zastaveních nás uváděly do úžasu nad tím, které, pro nás „horáky“ cizokrajné rostliny, jsou zde doma.

Po terasách jsme sešli do města, hned pod Zámeckým kopcem je Horní synagoga, zvaná též Stará škola, vystavěná roku 1550, nyní v rekonstrukci, tedy nepřístupná.

O kousek dál je hotel Tanzberg (tak se původně nazýval Svatý kopeček), dříve velevýznamná budova Zemského rabinátu Moravy a Slezska, kde dvacet let přebýval Rabbi Loew, uctivě zvaný Maharal.

Na předcházejícím obrázku nás vidíte číst desku, kterou Mirek pro její závažnost ofotil:

Na druhé straně vchodových dveří je umístěna busta a pamětní deska, na níž stojí: V tomto domě přebýval v roce 1935 u PhMr. Hugo Kubíčka Alfons Mucha, český malíř, který žil v Mikulově 1881–83.

Pouť po stopách slavných osobností pokračovala na Lormovo náměstí, kde jsme se zastavili před rodným domem Hieronyma Lorma, člověka, který dal mnoha postiženým naději…

Na pamětní desce je psáno: V tomto domě se narodil filosof, spisovatel, básník, dramatik a publicista, tvůrce dotykové abecedy pro hluchoslepé Hieronymus Lorm (1821–1902).

Den jsme zakončili návštěvou hrobu biskupa Stanislava Krátkého, probošta mikulovské kapituly, člověka proměněného v naději a radost…
Vedoucí výpravy Ing. Vladimír Holec domluvil pro všechny účastníky (asi 20) večerní návštěvu vinného sklepa Radomíra Kazíka s ochutnávkou vín – ty dvě hodiny jsme si užili potěchy z kvalitního vína i pospolitosti :-).

V pátek 14. září 2012 konečně došla na řadu kola a osvědčený okruh po nejznámějších památkách lednicko-valtického areálu. Vydali jsme se po ČTZ s důvěrou, že počasí nás nezažene do sklípku…

Trasa: Valtice – Rendezvous – sv. Hubert – Tři Grácie – Nový Dvůr – Apollónův chrám – Valtická alej ZTZ – niva Dyje – Janův hrad – Lovecký zámeček – lednický park – Minaret – Obelisk – Lednice – Rybniční zámek – Valtice = 36 km

V tomto článku se nebudu zmiňovat o těch stavbách, které jsme i loni  navštívili, trochu přiblížím jen ty ostatní, které leží za nivou Dyje, již jsme po zeleně značené cestě projeli.

Nivou Dyje jsme se dostali do míst, kde kníže Jan Lichtenštejnský nechal na úplném počátku 19. století vystavět v mokřinách napodobeninu středověké zříceniny, což byla tehdy módní stavební záležitost. Knížecí stavitel Josef Hardtmuth (1758–1816) zpevnil bažiny dřevěnými trámy a vystavěl unikátní objekt, který sloužil pro pořádání hostin po lovu – hodovalo se v Rytířském sále, ve vedlejších saloncích zmožení pánové odpočívali.

Možnosti prohlídky jsme samozřejmě využili a žasli jsme nad důmyslným vnitřním  uspořádáním stavby, nad tím, jak dokonale byla přizpůsobena účelu. Průvodkyně nám ukázala výhled ze zadního ochozu, z Terasy trubačů, odkud se fanfárami znějícími (nejen) nad lovčí loučkou začínal a ukončoval lov. Na uzavřeném nádvoří prý hořívalo osm ohnišť, vše ulovené se hned zkonzumovalo. Z původního zařízení se zachoval jen stojan na zbraně – na jeho vrcholku je vyřezána sova jako symbol moudrého a obezřetného hospodaření s lesní zvěří.

Ze zeleně značené cesty jsme od Janohradu udělali malou, asi kilometrovou odbočku po žluté trase k další stavbě, k Loveckému zámečku, ležícímu přibližně dva kilometry východně od Lednice.

Bývala to myslivna, kterou postavili roku 1806 podle plánů stavitele Josefa Hardtmutha; lodžie s toskánskými sloupy sloužila dámám přihlížejícím z ní lovu.

Cesta na kole po pěší stezce nivou Dyje směrem k Lednici nebyla příliš komfortní, ale v pořádku jsme dojeli do lednického parku, oázy klidu, krásy a umění.

Zde jsme museli kola vést, protože chodníčky slouží jen pěším – bylo by ostatně nemoudré rychle profrčet kolem vší dokonalosti. Ty dva kilometry od zámku k minaretu jsou nabité neotřelými výhledy, průhledy, náhledy, nadhledy a přehledy, takže se návštěvníci vzpamatují teprve stojíce pod vysokou bělostnou věží zakončenou půlměsícem.

V roce 1797 dal kníže Alois Josef Lichtenštejn Josefu Hardtmuthovi úkol postavit na dyjských bažinách orientální stavbu. Traduje se, že stavitel navrhl dílo přes noc, včetně zabezpečení podloží. Před vlastní stavbou, za kterou kníže zaplatil přes milion zlatých, byly do mokřin osazeny olšové, na koncích okované piloty a spojeny dubovými rošty, na ně umístěna kamenná základová deska. V tzv. „mešitě“ je osm sálů, vrcholek věže „minaretu“ se zlaceným půlměsícem je ve výšce 60 metrů.
Aby návštěvníci uviděli nivu Dyje z ptačí perspektivy, musí na výhledovou galerii vystoupat po 302 schodech.
(Že stavitel Josef Hardtmuth je vynálezcem tužky, ví u nás jistě každý školák. 🙂 ).

Dychtivi dalších poznatků vydali jsme se po cyklostezce tři kilometry na sever od Lednice k Obelisku, postavenému výše jmenovaným knížetem v roce 1798 na památku uzavření míru mezi Francií a Rakouskem (1797).
V 16:15 jsme stáli před obrovskou uzavřenou bránou a četli, že majitel obory povoluje přístup jen pěším, a to do 16:00! Nenadáli jsme se toho, před pár lety jsme se k obelisku dostali topolovou alejí bez omezení, dnes je celý pozemek důkladně oplocen…
Vyhledala jsem na netu obrázek dotyčného 23 metrů vysokého štíhlého sloupu, jehož vrcholek zdobí pozlacená hvězda, abychom věděli, o co jsme přišli.

Lidově se obelisku říká Facka, prý tu kníže dostal od kněžny záhlavec za nevěru, či za prohru v kartách a kdovícoještě – jisté ale je, že dneska jsme facku před zamčenou bránou dostali my… 🙁

Na pohanu jsme zapomněli v lednické zámecké cukrárně po kávě a dortu a s lepší náladou jsme jeli po přímé silnici do Valtic, na vršku za Lednicí jsme odbočili vlevo na polní cestu a ta nás po několika stech metrech zavedla na svah nad Prostředním rybníkem k Rybničnímu zámečku, bývalé hájovně Lichtenštejnů.

V podvečerním světle je budova, dnes ve vlastnictví brněnské univerzity, téměř snová a pro výhledy nelze užít jiné určující adjektivum nežli „romantické“.

Poblíž jsou přehledné tabule, ze kterých jsme zjistili, že z objektů zařazených do LVA pod patronací UNESCO, jsme neviděli pouze zámeček v Lánech.

Páteční večer jsme strávili, jak jinak, ve valtických sklepích při burčáku a cimbálce… a

v sobotu 15. září 2012 se vzbudili zase do nevlídné zimy, přesto jsme vyjeli po trase:
Valtice – Rajstna – Úvaly – Sedlec – Mikulov – Sedlec – Nesyt – Hraniční zámeček – Hlohovec – Valtice = 30 km

Z cesty zařadím jen fotku nejvyššího bodu lednicko-valtického areálu (291 metrů nad mořem), kolonádu na Rajstně

a stejně žádaný obrázek charakteristických mikulovských staveb, viděných z bývalé signálky:

Vypadalo to, že se k zimě přidá i déšť, tak jsme se rozhodli jet do Sedlce a po nové cyklostezce kolem rybníku Nesyt k Hraničnímu zámečku a přes Hlohovec domů.

Středem zámečku, který leží na břehu Hlohoveckého rybníka, čtyři kilometry na sever od Valtic, dříve Feldsbergu, procházela hranice mezi markrabstvím moravským a  dolnorakouským arcivévodstvím, což hlásá nápis na průčelí budovy.

Myslím, že bychom si teď měli připomenout historii Valticka:
V důsledku poválečného mírového Versailleského uspořádání byla v roce 1920 k nově vzniklému Československu připojena některá území tzv. Českého Rakouska, která v průběhu staletí střídavě ovládala šlechta moravská či rakouská, a v bouřlivých letech tvorby prvních státních útvarů patřívalo teritorium různým vládcům: část Vitorazska, což je oblast v povodí Lužnice v okolí obce České Velenice, dále Valticko (Valtice, Úvaly, Hlohovec, Poštorná, Charvátská Nová Ves), tedy vlastně severní okraj oblasti Moravského pole, kde prohraná bitva a smrt Přemysla Otakara II. v roce 1278 měla tak neblahý vliv na pozdější zemské uspořádání, a území Dyjského trojúhelníku. 
Dyjský roh je území při soutoku Dyje s Moravou, niva s prastarým lužním lesem, dodnes neobydlená oblast, takže prý pro svoji nedotčenost má přibližně stejný charakter jako v období Sámovy říše (623–658) nebo Velkomoravské říše (822–906). Pár kilometrů na sever jsou bývalá centra uvedených říší – Mikulčice, Pohansko, Staré Město.
Novější dějiny této oblasti vzali do svých rukou Lichtenštejnové – původním jejich rodovým sídlem byl Mikulov, pak jej přestěhovali do Valtic; novogotický zámek v Lednici vybudovali na počátku 19. století jako své letní sídlo.

Myslíte, že mohl být náš krátký, ale poznáním napěchovaný cyklovýlet, zakončený jinak nežli večerním posezením u burčáku? 🙂

Neděle 16. září 2012 byla rekreační – ve slunečném dni jsme si užili rovinatého terénu kolem Novomlýnských nádrží.

Trasa: Dolní Věstonice – Strachotín – ŽTZ sklípky – přes Svratku, přes Jihlavu MTZ – Dolní Věstonice = 15 km

Na břehu Věstonické nádrže leží řada vinných sklípků, tu a tam jsme ochutnali burčák…

Stezky, kterými jsme kolem vody už kdysi několikrát projížděli, si nás dobře pamatovaly a nabídly všechny skvosty, jimiž oplývají. Z mostu jsme pozdravili Svratku,

chvíli na to i řeku Jihlavu,

které se vzápětí společně vnoří do nádrže, aby pak jejich vody nesla dál Dyje.

Domů na Vysočinu jsme vezli hřejivé sluníčko nad hlavami a také další, proměněné v jiskrné moravské víno jako zásobu radosti pro dny příští.

 

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist