Park Gustava Mahlera

Doba očekávání

Ke slavnostním dnům na konci kalendářního roku patří ohlížení za vším, co vzniklo a má podstatný význam – tím je pro nás letos jednoznačně park Gustava Mahlera, vytvořený a nachystaný pro osazení sochy nejvýznačnější osobnosti Jihlavy. Jako nadšená příznivkyně tohoto projektu jsem chtěla jednoduše zaznamenat souhrn kroků, událostí a podkladů tak, jak je vnímám na základě četby různých zdrojů, rozhovorů a akcí a uchovat je pro dobu, kdy už mi nebude paměť dobře sloužit.

V dubnu roku 2004 vzniklo Společenství za zřízení pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě a v té době už měly jeho vedoucí osobnosti, totiž manželé Poukarovi, jasno o budoucích krocích. Z podnětu básníka Jiřího Kuběny oslovili Poukarovi sochaře Jana Koblasu, zda by ke 150. výročí narození Gustava Mahlera, což bude v roce 2010, vytvořil sochu skladatelovu, s čímž profesor Koblasa souhlasil a navíc pokládal tuto práci za službu géniovi. Přijel do Jihlavy, procházeli a tipovali vhodná místa, a prostor za bývalými hradbami, kde stávala synagoga a teď tam byla městská tržnice, jednoznačně a z mnoha důvodů se jevil jako nejvhodnější. Při pohledu na prostranství bylo ale sochařovi jasné, že bez úpravy okolí to nepůjde. Nastínil svoji vizi a na vedoucích činitelích Společenství bylo, přesvědčit vedení města o spoluúčasti. Vzhledem k tomu, že v té době se chystaly komunální volby a tedy situace ohledně podpory projektu do budoucna byla nejistá, zažívalo Společenství krizová období, kdy se skutečně nevědělo, jak se věci vyvinou. Nové vedení města se ale postavilo k projektu velmi vstřícně a události spěly k dobrému konci.

V roce 2006 byla v soutěži Cena Petra Parléře zadána Městem Jihlava úprava prostoru bývalé tržnice na odpočinkovou zónu a ze šesti podaných zvítězil návrh jihlavských architektů Ing. Víta Doležela a Ing. arch. Martina Laštovičky, kteří v něm akceptovali doporučení profesora Koblasy.

Do nového parku, který vznikl podle vítězného projektu, se přichází po nejživější ulici města, která ústí do prostoru za bývalými hradbami. Kamenné hradby vznikaly od poloviny 13. století společně s výstavbou města, ležícího na obchodní Haberské stezce a byly důkladné kvůli bohatství plynoucímu ze stříbra, které se v okolí dolovalo. Po několik století se opevnění dobudovávalo, nejvíce se o něj paradoxně zasloužili Švédové, kteří v roce 1645 Jihlavu obsadili a pevnostní systém zdokonalili tak, že se stal vlastně jednou z příčin, proč město v budoucnosti zaostávalo v rozvoji a zůstávalo jen uvnitř hradeb. Postupem doby ztratilo však opevnění význam, a tak v roce 1863 byla na místě parkánu povolena stavba synagogy pro židovské obyvatelstvo, které v Jihlavě žilo už od poloviny 14. století.

jihlavská synagoga, zničená v březnu 1939

Do této budovy chodil s rodiči malý Gustav Mahler, který v Jihlavě bydlel od října roku 1860 až do září 1875, kdy odejel studovat do Vídně. V roce 1896 byla synagoga opravována, zavedeno plynové osvětlení, instalovány nové varhany, v roce 1921 už zde zářilo elektrické osvětlení – a v noci z 29. na 30. března 1939 byla tato nádherná budova vypálena a srovnána se zemí. Výlučné místo, zaplněné v představách sochařových kameny, vodou a rostlinami, připadalo Mistru Koblasovi důstojné pro umístění sochy skladatele, který se bez přírody neobešel a k životu i práci ji potřeboval.

Park leží u paty hradeb ve Věžní ulici, na jejímž konci je v místech, kde ústí do ulice Matky Boží, dochovaná jediná z pěti jihlavských bran – Brána Matky Boží, původně gotická ze 13. století.

Brána Matky Bozí

Na začátku 16. století byla brána opravena, ke konci téhož století ji poničil požár natolik, že musela být zásadně přestavěna a dostala renesanční podobu. V polovině 19. století přibyly na 24 metrů vysokou věž hodiny, v devadesátých letech minulého století byla zajišťována staticky, koruna brány opravena a nyní slouží jako rozhledna. Mezi věží a parkem GM je poslední zachovaný zbytek hradebního příkopu.

Z Masarykova náměstí se do parku dostaneme Benešovou ulicí a už z dálky nás zaujme kamenný pták, zvoucí k návštěvě oázy klidu.

Benesova ulice vede na náměstí

Tato socha je z několika druhů leštěné žuly, světlá je mrákotínská, tmavě červenou žulu přivezli z Afriky. Skulptura, stejně jako další kamenné prvky, byla usazena na místo Jaroslavem Řehnou, přítelem a spolupracovníkem Jana Koblasy. Za kamennou hradbou je zmíněný historický příkop.

několik druhů zuly

Celý prostor parkánu i parku byl na podzim osázený stromy, které budou snad v červenci při instalaci sochy vesele olistěné, živé a bude se jim dařit.

prostor je nově osázen stromy

Nyní je čas vstoupit do vysočinsky zvlněného parku a relaxovat.

průhled do parku

Bránu tvoří dva čtyřmetroví kamenní ptáci, kteří naslouchají zvukům vody, větru a tónům Mahlerovy hudby. Trpělivě čekají od letošního léta na slavnostní okamžik dne 7. 7. 2010, kdy na 120 cm vysoký podstavec z černé leštěné žuly bude postavena 280 cm vysoká socha skladatelova z temně patinovaného bronzu.

příchod od centra města

Podle slov profesora Koblasy zvolil ke zpodobnění postavu Mahlerovu v mladších letech, mírně vpřed nakloněnou, v dlouhém zvlněném plášti, charakterizujícím jeho hledání ve všech sférách života i umění, která nezřetelně vyrůstá ze žuly, postupně se zviditelňuje, až přechází přes detail nezbytného motýlka na krku do vypjatého výrazu obličeje, který má dirigent v okamžiku před prvním mávnutím taktovkou. Pohled je upřený do budoucnosti, koncentrovaný při kázání ptákům a rybám. Celá socha vyrůstá od jednoduchého ke komplikovanému stejně jako skladatelova hudba, kde z jednoduchého motivu se rozvine do složitých harmonií.

Spolu s námi se těšte, až sochu uvidíte na vlastní oči, zatím je ve slévárně Jiřího Sovince ve Ždánicích u Kutné Hory. Na dalším obrázku vidíme plochu, kde by se měly odbývat různé kulturní akce, a kamenné podstavce pro sezení.

pohled na oddechovou část

Jestliže vstoupíme do travnaté části parku, naskytne se nám tento pohled:

pohled z parku

Kostky z leštěné žuly jsou ozdobeny jinovatkou – před pár dny byly dosti veliké mrazy a v době
našeho focení se výrazně oteplilo a živý kámen pracoval, jak mu příroda velela.

odpočinkový prostor

Vpravo na obrázku je na zemi mříž, pod kterou jsou viditelné základy bývalé synagogy, na které narazili archeologové při průzkumu  místa. Tam, kde synagoga stávala, je nyní náměstíčko.

náměstíčko je v místech, kde dříve stávala synagoga

Nyní už vstoupíme do zvlněné travnaté plochy, která kopíruje skutečnou krajinu Vysočiny, nad níž se vznáší Gustav Mahler zahleděn do budoucnosti i do sebe, neúnavně káže ptákům a rybám a čeká, kdo z nás také uslyší…

podstavec pro sochu stojí na zvlněné krajině Vysočiny

Gustav Mahler, ať byl kdekoli, hledal krajinu svého dětství, říkal, že nic z tehdejší doby se z jeho duše neztratilo a to je jeden z důvodů, pro které předseda Společenství Ing. Josef Poukar vyvinul až nadlidské úsilí při zdolávání překážek před vznikem sochy a parku GM v Jihlavě, městě Mahlerova dětství a prvotního vnímání hudby a přírody.

vysočinské oblíky

K přírodě Vysočiny patří i voda, zde v parku bude v jezírku, vyloženém valounky, po okraji bude z deseti fontánek tryskat voda – je to symbol deseti Mahlerových symfonií.

kamenný monolit přes vodu

Kámen, po němž se dá přejít, je symbolem jakékoli změny a zvratu, přechodu a příchodu skutečného i pomyslného.

symbol přechodů a změn

Sochař zakomponoval do jezírka i kamenné ryby jako připomínku podobenství o kázání svatého Antonína rybám, který se stejně jako Mahler nedal odradit od své činnosti, o jejíž správnosti, budoucí potřebě a úspěchu byl přesvědčen. Rovněž je to odkaz na skladatelovu píseň Kázání ptákům a rybám.

kamenné ryby

Možná si v létě, až se budete dívat do vlnek, omývajících břicha ryb, vzpomenete na legendu ze života svatého Antonína Paduánského (1195–1231), kterého svatý František z Assisi (asi 1181–1226) nazýval svým biskupem. Antonín se jako člen františkánského řádu inspiroval Františkovým vztahem k přírodě a zvířatům. Svatý z Assisi kázal zvířatům z vnitřní potřeby, z přebytku fantazie a lásky, kdežto Antonín z Padovy učinil v roce 1223 kázání rybám z nutnosti. Když lidé z Rimini nechtěli naslouchat jeho domluvám, obrátil se k jezeru, kázal dál a ryby vystrčily hlavy nad hladinu a poslouchaly. Obyvatelé města to vnímali jako zázrak, byli zahanbení a vyslyšeli křesťanská doporučení Antonínova.

Náboženská mystika křesťanská i prastaré pravdy židovské byly Mahlerovu naturelu blízké, byl hluboce věřící člověk a ve svých vizích se dobral budoucnosti skvělé i té, jež ohrožuje základy lidství.

Poslední dva obrázky ukazují jihlavské hradby, z bašty bude po otevření parku možnost spatřit celkovou kompozici – sochu vznášející se nad krajinou, tryskající vodu, naslouchající ptáky, kontrast přírody a města.

jihlavské hradby

na vrcholu basty bude vyhlídka

Ještě zákres parku Gustava Mahlera na mapce centra Jihlavy:

centrum Jihlavy

Je samozřejmé, že jsou někteří lidé, kterým nebylo dáno porozumět – těm přeji, aby i oni sem zašli a nalezli klid a odpočinek v místě, posvěceném historií, provoněném přírodou a ozvláštněné přítomností ducha géniova.

Vytvořit zónu, kam budou lidé chodit odpočívat a čerpat sílu ve společnosti velkého krajana, bylo i záměrem význačného sochaře Jana Koblasy (1932), rodáka z Tábora, který v současnosti žije v Hamburku i v Praze, byl pedagogem na AMU a v minulosti učil na prestižních výtvarných školách po celém světě. To, že se ujal úkolu udělat sochu Gustava Mahlera, je pro Jihlavu mimořádná událost. Podle svých slov má profesor Koblasa k Mahlerově hudbě niterný vztah a doslova jí propadl v začátcích emigrace. Během šedesátých let minulého století pracoval doma i po Evropě – vzpomeňme zde jen jeho práci pro kostel v Jedovnicích, kterou mu zadal páter Vavříček. Rok 1968 ho zastihl v Itálii, pak žil v Německu, v Americe a poté se usadil v Hamburku. Jan Koblasa vystudoval v Praze sochařství a scénografii, ale hudba byla už od dětství nedílnou součástí jeho života – otec byl hudebník a po přestěhování z Tábora do Teplic hrával v tamější filharmonii a učil na konzervatoři, syn Jan miloval džez i vážnou hudbu, hrál na klavír i jiné nástroje, dobře zpíval, hrál divadlo – byl všestranně umělecky založený.

Koblasova díla jsou v galeriích po celém světě, výstavy se stávají vždycky uměleckou událostí – Jihlavané měli možnost vidět v roce 2006 jeho Dialogy s hmotou… My jsme měli i štěstí, že jsme při našich turistických toulkách doputovali ke kapli svatého Václava v Bílce pod Milešovkou, na jejíž novostavbě v roce 2000 spolupracoval, pak vytvořil interiér a následně se stal v Bílce autorem sochařského projektu Cesta přátelství. Jan Koblasa byl v roce 2002 oceněn státním vyznamenáním Za zásluhy.

A tohoto umělecky i lidsky velikého člověka oslovil nenápadný, zato usilovný, cílevědomý, vzdělaný a dobrý člověk z Vysočiny a nabídl mu vytvořit sochu, která oslaví geniálního skladatele Mahlera a přinese radost všem. Ať už se bude v budoucnu hovořit v souvislosti s celým projektem o zásluhách kohokoliv (takové snahy se vyskytují), provždycky zůstane ta prvotní iniciativa a práce nadšence Josefa Poukara a jeho ženy Olgy. Ti se dokázali obklopit schopnými lidmi a obětavě vyřídit s pomocí Boží i věci téměř nemožné…

Gustav Mahler říkával při odmítavých kritikách svých děl: „Moje doba teprve přijde“ a nemýlil se. I Poukarovi věřili, že jejich snažení bude mít dobrý výsledek – a ta doba už klepe na podstavec pomníku v jihlavském Parku Gustava Mahlera!

5 odpovědí na “Park Gustava Mahlera”

  1. Ano,ozval se jeden z těch, kterým k jejich škodě nebylo dáno porozumět… Mlčící většina ctí Gustava Mahlera a neshledává potřebným před nikým obhajovat velikost skladatelova génia.

  2. JihlavaJihlava – já to říkám pořád, to je uplně zbytečné město a jedna socha to nespraví 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*