PostHeaderIcon Studnice 2010

Lyžování na Novoměstsku 19.–21. 2. 2010

V pátek 19. února byla v Jihlavě dosti hustá mlha, která houstla úměrně se stoupáním k Novému Městu na Moravě a proměnila se v bílou tmu v okolí Studnic, nejvýše položené obce na Vysočině (784 metrů). Autobus odjel, my jsme se ubytovali v nám známé turistické chatě, kde jsme byli i loni a moc jsme si tehdy přáli vrátit se sem, ale příslib avizovaných zážitkových běžeckých tratí byl teď přinejmenším „mlhavý“…

Trasa: Studnice – Chobot – Kuklík – Kadov – Medlov – Yukon – U Martina – Studnice

trasa ze Studnic přes Medlov do Studnic

Ale jak všichni víme, z okna vypadá venkovní nepohoda horší než opravdu je, a tak se tři metry bílé tmy v zorném poli postupně změnily v nižších polohách na neobvyklé stínové obrázky našich přátel tajemně mizících či vynořujících se z mlhy, která nechtěla ustoupit ze svých pozic, protože bylo bezvětří, ale tím pádem velmi příjemně. Ten pocit se umocnil při rituální zastávce v kadovské hospodě, kde nás po roce zase ovanul likérově-bylinný vánek kadovánek a vše bylo jak má být.

Kadov

bílá tma

cesta za zimní královnou

Radost, která se s pohybem (a „kadovánkem“) dostavila, gradovala v nadšení, když jsme v osadě Yukon mezi rybníky Medlovským a Sykovcem spatřili na malém náměstíčku Sovu Michala Olšiaka, pro nás poslední z výtvarníkových soch v přírodě, kterou jsme dosud neviděli.

sova v Yukonu

sova Michala Oląiaka

Mlha padala únavou, výhled na zítřek byl optimistický.

před hospodou u Martina

silnice ke Studnicím

V sobotu 20. února bylo pod mrakem, ztěžklá a potrhaná mlha se uložila někam ke spánku, měla splněno na dvě stě procent.

Trasa: Studnice – Odranec – Koníkov – Roženecké Paseky – u Kamenice – Kolonie Marie – Lísek – Skalský Dvůr – Nad Vojtěchovem – Pod Zubřím – Zubří BVV – Nad Pohledcem – Studnice

trasa přes Skalský Dvůr zpět do Studnic

Sníh byl dneska dobré kvality a ve strojových stopách, které jsou letos na Žďársku i Novoměstsku, byla radost jet.

dřevěnice v dopoledním slunci

zimní pohádka

tajemné světlo

návrsí hádanek

Novoměstsko

Jedním z míst, jimiž jsme dopoledne projížděli, byla vesnice Odranec, která se zapsala do historie pádem meteoritů 11. června 1619 – spadly prý tři a v průběhu času se všechny ztratily… Zůstala jen kramářská píseň o 49 slokách; podle události byl snad před časem natočen i fantastický film „Kam zmizel kurýr“.

zázrak v Odranci 11. 6. 1619

Další místo, v mapě trochu záhadně označované jako Kolonie Marie, mě inspirovalo k pátrání po historii tichého nízkého domu na samotě v Českém lese blízko Vlčího kamene. Dočetla jsem se, že na konci 19. století zde ve velmi chudičkých chatrčích žily rodiny lesních dělníků. Hraběnka Marie Mitrowská pro ně dala postavit budovu, která tu je doposud a nese její jméno. Každá rodina dostala tehdy v nové budově  jednu místnost o velikosti 4 x 5 metrů, komoru a sklep – zdá se mi, že kouzlo dobrého skutku je doposud cítit z vlídnosti místa, tak jsme to tam oslavili hltem poctivé slivovičky…

Když se nám ovšem kvůli návštěvě konkrétních míst nebo vyhlídek podařilo z krásně vysoustružené stopy sjet, nedobře kvůli zledovatělému povrchu bylo.

v zakletém lese

Výška snějové nadílky byla aspoň půlmetrová, v úsecích, kudy projížděla kvůli odstraňování stromů a větví padlých a spadlých pod obrovskou tíhou námrazy těžká lesní technika, byly vyryté hluboké koleje a velmi nerovný povrch byl navíc silně zledovatělý – pro moje běžkařské umění zatěžkávací zkouška a plnění bobříka odvahy i vytrvalosti.

nástrahy přírody

Pohltily nás siločáry dobrého oběda ve Skalském Dvoře, ale po telefonátu organizátorky zájezdu Marušky Hobzové, že je tam zavřeno a nevaří se, nás krutě vyvrhly zpět do zlého světa. Byli jsme jen kousíček od hotelu a podle hesla „Osudné je nezkusit“ jsme poprosili přítomnou recepční alespoň o možnost spočinutí a ona se nad námi ustrnula, čaj uvařila a lahváče z lednice vytáhla, takže obrovská radost… Ve vstupní hale hotelu jsme natrefili Járu Cimrmana a jeho jmenovci Válovi se podařilo udělat výjimečnou Mistrovu fotografii:

Jára Cimrman ve Skalském Dvoře

Počasí se stále lepšilo, a tak se naše dnešní 25 až 30 kilometrů dlouhá vyjížďka opravdu povedla. Výhledy byly skvělé,

lyzařka s líbezným pozadím

značení výborné,

ly<br />
zařské rozcestníky na Novoměstsku

kopce pomalu stoupaly ke Studnicím,

kopec ke Studnicím

až s posledními záblesky zapadajícího slunce jsme dorazili do malé vísky, ozvláštněné pohnutým osudem olympionika Cyrila Musila.

Studnice

podvečer ve Studnicích

O lyžaři Cyrilu Musilovi jsem psala v příspěvku Podzimní Vysočinou, teď nabízím obrázek jeho rodného domu ve Studnicích.

rodný dům Cyrila Musila

Nyní je tu už zase penzion, také ve třicátých letech minulého století, když úspěšný lyžař Cyril Musil převzal statek po rodičích, zřídil zde penzion a provozoval lyžařskou školu a servis, někde v blízkosti prý dokonce postavil můstek. Byl šestinásobným mistrem republiky, velmi dobře se umístil na zimní olympiádě 1936 v Garmisch-Partenkirchenu. Byl vlastenec (to slovo dneska bohužel už nemá správnou váhu), a tak se zapojil do odbojové činnosti za války, středisko bylo právě v tomto domě, kde je pamětní deska.

deska na domě ve Studnicích

Po válce odmítl spolupráci s komunisty, takže jeho odbojová činnost byla zamlčena, lyžařské úspěchy vymazány z historie sportu a jeho osoba určená k likvidaci. Přišlo si pro něj osm estébáků přímo na pastvu pod Pohledeckou skálu, při výslechu byl tak dlouho mlácen, až podepsal obvinění, dostal dvacet let těžkého žaláře a postupně procházel peklem věznic, až se mu podařilo z Ilavy utéct. Stavil se doma a tehdy se naposled viděl s matkou, manželkou Růženou a dvěma malými dcerami. V roce 1955 dostala jeho žena 17 let za velezradu (napomáhání k útěku), bylo pozatýkáno množství dalších lidí. Protože byl Musil mimořádně fyzicky odolný a vytrvalý, podařilo se mu utéct za hranice, ale v Evropě se bál zůstat, neboť věděl, že čs. rozvědka jej chce vypátrat a odvléct zpět do Československa, a tak odejel do Kanady. Tyto skutečnosti a další zážitky, které následovaly po útěku z vězení, republiky a Evropy, jsou známy z dopisů, které po osmašedesátém roce psal své sestře do Studnic. Bohužel už se nedostal k návštěvě rodné vesnice, protože přišla „normalizace“ a bůhví, možná zájem o jeho umlčení se obnovil (třikrát během emigrace o vlásek unikl smrti, proto odjel do Kanady) – dne 22. dubna 1977 byl sedmdesátiletý Cyril Musil nalezen mrtvý ve svém penzionu v Collingwoodu pod Modrými horami, asi 100 kilometrů severozápadně od Toronta. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna… Přál si mít napsáno na náhrobku „kulak studnický“. Na internetu najdete v případě zájmu další informace, vědět o minulým režimem pronásledovaných lidech a znát jejich příběhy je i dneska užitečné.

Neděle 21. února byla kalendářově nádherná, jiný výraz je nedostatečný.

nedělní parta

nedělní stopa

co dodat?

Trasa: Studnice – Chobot – Kuklík – Krátká – Blatiny – Samotín – Kadov – Kadůvek – Podmedlovský mlýn – U Martina – Studnice

trasa přes Blatiny zpět do Studnic

Není co dodávat, největší výpovědní hodnotu mají obrázky, které Mirek dělal novým, hodně obyčejným foťákem, který je následníkem Ztraceného – oba (Mirek i Nováček) se snažili uspět a zalíbit se.

míříme do nebe

vzadu Buchtův kopec

Odměnovým bodem dnešní trasy byla kavárna Hofr v Blatinách, známá svojí výbornou kávou z vlastní pražírny.

kavárna Hofr

v kavárně

zaslouzený odpočinek

před kavárnou Hofr

Čerstvě pražená dvojitá porce kávy v malovaném čtvrtlitráčku vyzvedne lyžaře z vázání a dá mu křídla, šlehačkový zákusek vmžiku přeměněný v nadváhu vrátí žrouty zpět do stopy, ale tam je taky blaze.

Samotín

Malínská skála

Za Kadovem jsme zvolili jinou než klasickou lyžařskou trasu a vydali jsme se přes Kadůvek po žlutě značené turistické cestě k Podmedlovskému mlýnu, stopa byla vyjetá, tak jsme se mohli kochat. Takhle vábí místní značkaři pěšáky na cestu pravou:

volavka v Kadůvku

Pro nedostatek času jsme těsně minuli Tři Studně a těšíme se na ně příště, třeba už při květnovém Otvírání studánek…

Ze studnického kopce byl nádherný výhled na vymodelovanou krajinu zdobenou ostrými stíny a nevím o nikom, kdo by nelitoval, že už odjíždíme, i když únava se začínala hlásit… V 16:30 jsme se rozloučili s chatou a opět si přáli šťastné shledání v příštím roce – uvidíme…

chata ve Studnicích

Při celkovém hodnocení terénů jsme oba dospěli k překvapivému názoru, že vysočinské kopečky jsou pro běžkaře namáhavější, protože kratší a strmější, než rozlehlé šumavské pláně (kromě výstupu na Černou horu, kdy mi za krk krátkodobě sedla chandra, kterou tam asi někdo setřásl)

Jako prémii přidávám neuvěřitelný příběh, který napsal život. Miluška a Maruška měly každá jinou maminku, ale stejného tatínka, který se oženil s Maruščinou maminkou. Miluška dostala jiného tatínka a další sourozence. Uběhlo více než šedesát let. Miluška, která se po sňatku usadila v asi 40 kilometrů vzdáleném městě a probírala pozůstalost po zemřelé mamince, našla doklady, které k jejímu velikému údivu sdělovaly jméno a adresu biologického otce, o kterém do té doby neměla ani potuchy.

Loni na podzim se Miluška zúčastnila jako velmi aktivní turistka akce, která se konala v místech, odkud pocházel její otec. Prošla celou trasu, přišla do cíle a té pořadatelky, ke které cítila důvěru a spřízněnost, se zeptala, zda snad zná rodinu tohoto jména. A druhá, ne méně známá a zdatná turistka odpověděla: “ Já jsem se tak za svobodna jmenovala!“ Slovo dalo slovo a zjistily, že jsou sestry! Maruška jako jedináček byla přešťastná, dostala od života dar…

Na celém příběhu mě fascinuje to finále – představte si, že by se Miluška zeptala jiného pořadatele, který by nic nevěděl o lidech z minulého století!? Taky nevím, co si počít se skutečností, že každá z nich pojmenovala jednu ze svých dcer Jitka a obě mají vnučku Anetku, obě milují turistiku, lyže, cestování, mapy…

Tady jsou obě sestry, naše milé známé turistky, o kterých jen osud věděl, že patří k sobě a nakonec rozhodl, že čas už nadešel a jejichž příběhu jsme večer na chatě Studnice radostně tleskali.

Maruska, Miluska a Bozenka

4 komentáře - “Studnice 2010”

  • Jí´ta lavičková says:

    potěšenímooc mne potěšilo,že Svatošíci i když bez foťáku,fotky jsou,když se daří,tak vždy.Opět nezklamali.píši 1 s hvězdičkou.

  • Kejvalová Jana says:

    Zdravím a moc děkuji za nádherné psaní o našich akcích. Je to radost číst a hlavně ten pocit, že jsem tam mohla být také. Jana

  • M+M says:

    Ano Zuzi,máme nový foťák (snad prozatímní :-)) ),výhledově snad ušetříme na kvalitnější, Nováčka hlídáme, ale… Postupně budu odpovídat: na konferenci oblasti Mirek nefotil; místo samotínského vánku je teď kadovánek :-)); sochy Michala Olšiaka vznikají odnedávna (asi dva roky?) na více místech – u Pilské nádrže je Lev a Orlice, u Žďáru Mamlas, u Hamrů Hamroň a Koňské spřežení, u Rozštípené skály Mamut, v Račíně Rak, ve Škrdlovicích Hroch a u rybníků ve článku zmiňovaná Sova. Všechny fotky uvedených soch uvidíš na našem blogu, najdeš-li trochu času.
    Zdravím Tě rozjařeně

  • zuzi says:

    hezké jarní cesty!Ahoj Míšo, zima na mě není, ale ta "sněžná sova" je okouzlující, autora neznám, nikdy jsem o něm neslyšela. Vysočina- Žďárské hory je můj rajón z mládí, mám to tam dokonale prochozené. Blatiny, Mílovy, Samotín a samotínský vánek … krásné vzpomínky … myslela jsem, že už máte nový foťák, ale na konferenci zase fotil někdo jiný, tak nevím :). Já už si ten svůj hlídám až nepřiměřeně křečovitě, i doma :))…

Vložit komentář

*

Archivy
Počítadlo

TOPlist