20.–22. února 2015
Při chystání věcí potřebných k rekreačnímu pobytu na Třech Studních, který tradičně připravila Maruška Hobzová z KČT Bedřichov Jihlava, jsme byli rozhodnutí, že nebudeme běžky sebou brát, během čtvrtečního odpoledne se však rozšířila mezi turisty informace, že sníh na Novoměstsku je – koukli jsme na webkameru a zjistili, že kopce kolem Třech Studní opravdu jsou bílé, a tak v pátek 20. února 2015 běžky jely s námi.
Na Vysočinu jakoby přicházelo jaro, sluníčko už mělo sílu, ale v noci se teploty držely 5 až 9° pod nulou. Když jsme po deváté přijeli do penzionu Horácko, byl jasný a mrazivý den,
sníh na okolních vršcích bělostně zářil, a tak volba byla jasná – běžky.
Když jsme se ale na louce před hotelem U Loubů rozjeli, zjistili jsme, že to až taková sláva není – sníh byl na kost zmrzlý.
Vydali jsme se na klasický okruh se zastávkou v kadovské hospodě a nostalgicky vzpomínali na nedávný šumavský prašan.
Jako odškodnění za špatnou kvalitu sněhu jsme brali objev Olšiakových soch, které jsme ještě neviděli – za penzionem ve Fryšavě vyrostly veselé Houby.
Asi dva a půl metru vysoké suchohřiby spolehlivě přitahují kolemjdoucí od léta 2013.
Z Fryšavy jsme dojeli údolím říčky Fryšávky do Kadova pročistit si mysl lahodným bylinným kadovánkem od Janečků – tenhle rituál je třeba dodržet. 🙂
Obě obce leží ve výšce kolem 700 metrů nad mořem, tedy sníh byl beznadějně zmrzlý (podle statistik tu většinou ležívá od začátku listopadu do dubna). Fryšávka (až do 19. století nazývaná Vříšť) je říčka otužilá – pramení pod Brožovou skalkou (786 m) a po dvaadvaceti kilometrech drsnou Vysočinou se v Jimramově vlévá do Svratky.
Zážitky z prvního dne jsme po večeři probrali v jídelně penzionu
– musím přiznat, že jsem nesdílela všeobecné nadšení z běžkového producírování, a tak jsme se s Janou Šánovou, která byla stejného názoru (obě jsme se před nedávnem vydováděly ve skvělých šumavských stopách), vydaly v sobotu 21. února 2015 na pěší vycházku; většina turistů, včetně Mirka, vyrazila ale na krustové bílé pláně u Vlachovic a Studnic. 🙂
S Janou jsme zvolili výlet po modře značené cestě k hotelu Ski u Nového Města na Moravě, ale nejdříve jsme zašli do lesního studánkového areálu, abychom uctili 100. výročí narození skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940), jejíž památník stojí vedle studánek Vitulka a Barborka jako připomínka léta 1938 stráveného na Třech Studních ve společnosti Bohuslava Martinů – v romantické lesní tišině je každoročně koncem května provedena kantáta Otvírání studánek.
V lokalitě Bílá skála nad Vlachovicemi jsme rády udělaly informační zastávku, protože jsme natrefily úplně nové odpočívadlo s údaji o zdejší oblasti.
Pokračovaly jsme k Vysočina Areně, která byla 6.–8. února 2015 dějištěm Světového poháru v biatlonu – i dneska tu panoval čilý ruch, do právě probíhajících závodů v biatlonu se mohl přihlásit každý příchozí. Ne, my dvě jsme to nebyly… 🙂
Odpočinuly jsme si, pojedly, popovídaly se známými. Mirkovi, který frčel kdesi ve stopě, jsem tu koupila dvojmocné rukavice – na základní korpus teplých jakoby krátkoprstých cyklorukavic se jednoduchým pohybem přetáhne kryt, který z nich rázem udělá palčáky, a chce-li člověk třeba fotografovat, hřejivý a měkký kryt lehce stáhne na hřbet ruky, kde ho zachytí suché zipy – prsty jsou na nezbytně dlouhou dobu volné! Netřeba pracně sundávat rukavice, schovávat je do kapsy, hledat a případně ztrácet… 🙂
Na zpáteční cestu do Tří Studní se k nám přidali dva další pěšáci z bedřichovské skupiny.
Blízko běžeckého areálu, u novoměstského koupaliště, také vyrostlo nové odpočívadlo,
stojí za to zdržet se v tom krásném koutku světa déle a kochat se.
Při přípravách na světové závody, které se často v zimním areálu u Ski hotelu pořádají, došlo asi i na budování stezek v okolí, jedna z nich dostala název Obrázková. Je asi 10 kilometrů dlouhá, značená žlutočervenými značkami a vede lesem Ochoza, kterým jsme procházeli – na stromech naleznou poutníci celkem osm obrázků na motivy z historie, legend a pověstí. Na naší trase jsme u koupaliště objevili jeden z nich, jménem Rychtářovec.
Den se hezky vydařil
a navíc jsme zjistili, že sníh už zdaleka není tak tvrdý, krystalky ve slunci povolily – totéž nám radostně potvrzovali naši přátelé, vyskotačení běžkaři, když jsme se večer setkali doma. Čtyři z nich řádili ve stopě tak, že jejich boty nevydržely a oddělily se od podrážek tak razantně, že už nebyly k potřebě… 🙂
Ti, kterým nechyběla chuť a boty, využili neděle 22. února 2015 k běžkařské vyjížďce na Novoměstsku, já jsem se s Honzou Korbelem vydala na modře značenou pěší trasu přes Brožovu skalku a Fryšavský kopec do Fryšavy.
Lyžaři si pochvalovali nejlepší kvalitu sněhu (v noci už bylo jen kolem nuly) ze tří dní, které jsme měli k dispozici – zařazuji několik jejich fotek:
My jsme ani tentokrát nevynechali možnost procházky kolem vilky manželů Kaprálových, kterou paní Viktorie, učitelka zpěvu, matka Vítězslavy Kaprálové, darovala v roce 1960 Českému hudebnímu fondu.
Za strohým textem vyrytým do pamětních desek na průčelí se skrývají vrstevnaté osudové příběhy hudební rodiny Kaprálových a skladatele Bohuslava Martinů – několikrát jsem o nich na tomto blogu psala.
Už za svého krátkého, ale intenzivního života se Vítězslava Kaprálová dočkala uznání – složila přes padesát skladeb, v roce 1937 dirigovala Českou filharmonii při provedení své Vojenské symfonietty a rok poté ji uvedla se Symfonickým orchestrem BBC v Londýně. Její skladby se hrají doposud – letos 19. a 20. února měla Filharmonie Brno na programu kompletní orchestrální dílo Vítězslavy Kaprálové – skladby uvedla ke 100. výročí narození skladatelky a dirigentky, která se ve třicátých letech minulého století výrazně prosadila v oborech, které v té době zcela ovládali muži.
Bohužel zemřela v červnu 1940 v Montpellieru a u jejího hrobu stál pouze manžel Jiří Mucha, s kterým se vzali před pouhým měsícem, její sestřenice Věra Uhlířová a strýc Bohumil Kaprál, v té době zahraniční voják. Prsť a křížek z francouzského hrobu byla přenesena na zahradu u vilky ve Třech Studních, do místa, které milovala.
Jsme-li na Třech Studních, nepřehlédneme recesistický plácek s rozcestníkem, kde jsou vyznačeny vzdálenosti do evropských metropolí – místní mu říkají Náměstí EU:
Na modře značené trase přes Brožovu skalku až k 800 metrů vysokému Fryšavskému kopci jsme se s Honzou pocvičili v chůzi po zmrzlém sněhu v zalesněném terénu, když jsme pak kolem poledne přešli na zeleně značenou cestu k Fryšavě, místy jsme se i bořili.
Silnička, která nás dovedla ke vzácné aleji stříbrných javorů, nám vynahradila minulé nepohodlí – výhledy do krajiny i na spící stromořadí (34 javorů) byly adekvátní odměnou. Ve Fryšavě jsme se plánovaně potkali s Jitkou a zašli do místní hospody. Že se nám tu dostalo občerstvení, nebylo tak podstatné jako historie tohoto místa.
V budově hostince prožil své mládí hudební skladatel a teoretik profesor Otakar Šín (1881–1943) – na čelní stěně je pamětní deska.
Otakar Šín se narodil v Rokytně, o rok později se rodiče přestěhovali do Fryšavy; už v dětství se vzdělával v hudbě u penzionovaného lesního správce Františka Duška, který býval v mládí šlechtickým vychovatelem. Otakar hrál na housle, pak i na klavír, a záhy byl zařazen do místního kvarteta vedle faráře, lesníka Duška a rolníka Jílka. Otci se ale zdálo, že nemá dostatek talentu, aby se hudbou uživil, a tak jej dal na průmyslovku, z té pak přešel na sladovnickou školu – klikaté cesty osudu dovedly Otakara Šína na pražskou konzervatoř až ve 24 letech – za tři roky ji s výborným prospěchem a velkým úspěchem ukončil a po první světové válce byl tam jmenován profesorem. Učil hudební nauky, vydal několik učebnic, skládal. Prázdniny vždycky trávil ve Fryšavě, kde si ho místní velice vážili pro jeho technickou zdatnost – pomáhal prý zdejším sedlákům při opravování mlátiček a benzinových motorů. Zemřel v 62 letech, popel a busta Otakara Šína jsou na hřbitově ve Fryšavě.
V roce 2005 byly vedle něj uloženy ostatky jeho synovce, docenta Pavla Čotka, který se v roce 1922 narodil ve fryšavské hospodě Šínově sestře. Pavel Čotek působil na Palackého univerzitě v Olomouci na katedře muzikologie a byl též skladatelem.
Když jsme si prohlíželi Fryšavu, obec převážně situovanou podél silnice (délka asi 2 km) ve výšce 710 metrů nad mořem, v údolí říčky Fryšávky, zastavili jsme se před budovou místní pošty, kde je pamětní deska s textem:
„Fryšavský listonoš Rudolf Smolka 1910–1991 roznášel poštu v obcích Fryšava, Tři Studně, Sklené a Kadov v letech 1933–1975. Za 42 let své služby našlapal pěšky, na kole i na lyžích téměř 200 000 kilometrů. Čest jeho památce.“
O pár kroků dál je za tújemi a ozdobnými keři ukrytá vilka, kterou si na konci 20. let minulého století postavil Václav Jícha (1874–1950) – sgrafity ji vyzdobil jeho přítel Karel Němec, novoměstský rodák, autor dekorací na fasádě tamějšího kostela sv. Kunhuty (viz Podzimní Vysočinou – Ze Žďáru nad Sázavou do Nového Města na Moravě).
Václav Jícha, známý později jako malíř Slovácka a Horácka, prožil dětství v blízkém Skleném, kde byl jeho otec učitelem. Také Václav studoval učitelský ústav v Brně, velice rád kreslil a zajímala ho i hudba – té jej vyučoval Leoš Janáček. Jako učitel působil Václav Jícha tři roky v Jemnici a Jaroměřicích nad Rokytnou (1901–4), kde se spřátelil s básníkem Otokarem Březinou a sochařem Františkem Bílkem. Jíchova první žena zemřela záhy po svatbě, druhá manželka pocházela z Fryšavy, takže při svém dlouholetém učitelském působení ve Strážnici, kde se sblížil s malíři Jožou Uprkou, bratry Jaroňkovými a Aloisem Kalvodou, se vždycky o prázdninách vracel na Vysočinu. Na konci dvacátých let, když odešel do důchodu, vystavěl si ve Fryšavě vilku a ještě dlouho maloval milovaný rodný kraj…
Možná by bylo dobré uvést stručnou historii Fryšavy, která dala světu několik pozoruhodných lidí. Celé okolní území pokrýval v rané době historické neprostupný prales, až počátkem 13. století byla zahájena tzv. středověká kolonizace. Lidé se do drsného území nehrnuli, takže majitelé panství najímali lokátory, kteří vybírali místa pro založení osad a sháněli lidi ochotné v té pustině postavit dům a žít. Není divu, že osady vznikaly a zanikaly, lidé se stěhovali na příhodnější místa – několik obcí v tomto kraji má své zaniklé předchůdce – právě tak i Fryšava.
Tam, kde nyní Fryšava leží, se už od začátku 14. století stýkala kolonizační území rodu pánů z Medlova a jejich potomků pánů z Pernštejna, pánů z Křižanova a jejich dědiců pánů z Lipé s územím v držení žďárského kláštera – na dějiny okolních obcí i na Fryšavu to mělo vliv.
Z historie raného osídlování je zaznamenána ves Vlčkovice, pak na přibližně stejném místě Vříšť (jméno zůstalo několik století místní říčce), obě založené osadníky přišlými z jihu Moravy, ale dnešních dnů se dočkala až třetí ves, založená v první polovině 16. století osadníky, povolanými pernštejnskou vrchností z jejích panství na jižní Moravě, konkrétně z Fryšavy u Znojma. Ve Fryšavě pod Žákovou horou, jak se ves později kvůli snadnější identifikaci přejmenovala (Fryšava u Znojma přijala však po válce český název Břežany 🙂 ), vznikla s jejím založením skelná huť (stála v místech nynějšího hostince).
Dnes má Fryšava přes tři stovky obyvatel, ke kterým přibývá v létě i v zimě množství turistů – z vlastní zkušenosti můžu říct, že čím víc znám zdejší kraj, tím raději se sem vracím.
V 16:30 jsme byli na parkovišti U Loubů připraveni k odjezdu.
Autobus přijel, naložili jsme lyže i batohy a usadili se – řidič chtěl nastartovat, ale ani ťuk, baterka vybitá! Seděli jsme a čekali do 17:45, pak se vozidlo rozjelo…
Související článek:
M+M Svatošovi – Novoměstsko 2014: Tři dny na Třech Studních.
Míšo, tak jsem si připomněla opravdu hezké chvíle na lyžích. Pro mne to byla velká odměna za to strádání s mou nohou. Dík. Jarka
Tak vidíš – aspoň trochu lyžování se ještě letos vydařilo! Je to fajn! 🙂
Asi se už opakuji, ale opět musím konstatovat, že i místa, o nichž si myslím, že je důvěrně znám, vlastně neznám… A je to tak dobře, mám důvod se vracet.
🙂
Míšo, moc pěkně jsi to napsala a fotky jsou pěkné, počasí se vydařilo !
Pěkné dny s turistikou a i s kulturou Tobě a Mirkovi přeje Zdeněk
Díky, Zdeňku, za návštěvu i za pochvalu!