Borová Lada 2016

Ozdravný cyklistický týden na Šumavě
16. – 23. července 2016

Necelý týden nás dělil od závěru Toulek Slovenskem, když jsme sedli do auta a vydali se směrem západním – v Borových Ladech v penzionu U Puštíka jsme chtěli nabrat nových sil a pěší turistiku hodlali vyměnit za  rekreační cyklotoulání. Výlety po známých místech nám opravdu svědčí – popáté jsme se zúčastnili akce Putování Šumavou pěšky nebo na kolech, kterou léta pořádá KČT Tesla Jihlava a pokaždé jsme při svých cestách objevili něco nového – když jsme se loni rozhodli právě v termínu pořádání procestovat na kole Korsiku, přineslo nám to spousty nevšedních zážitků, ale abstinenční příznaky šumavské se během podzimu dostavily, a odehnat se jen tak nedaly. Tak jsme letos vsadili na prevenci. 🙂

Ještě než jsme odjeli z Jihlavy, zašli jsme na start 35. ročníku pochodu Bedřichovská padesátka, kterou právě dneska, v sobotu 16. července 2016 pořádali turisté z KČT Bedřichov, popřáli jim hodně účastníků a ujistili je, že při odpoledním cyklovýletu po okolí Borových Lad budeme v mysli s nimi. 🙂

A skutečně – jen jsme se ubytovali v krásném novém penzionu na okraji obce, vyjeli jsme na obvyklé úvodní „zahřívací“ kolečko: Borová Lada – Knížecí Pláně – Bučina – Kvilda – Borová Lada = 24 km

Uvedená jména voní krásou, historií a taky trochu nostalgií – v předchozích článcích, které zařadím na konec povídání o letošním putování Šumavou, jsou o nich podrobné informace a naleznete tam i mapky jednotlivých dále popsaných cyklovýletů.
Po večeři prvního dne pobytu v Borových Ladech byl také dodržen rituál – vycházka na nedaleká Svinná Lada a Chalupskou slať (celkem asi 4 km).

Byli jsme šťastní, že lidi i věci jsou na svém místě, tam, kde jsme očekávali…

Večer (každého dne) mi zbylo dost času na četbu knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli – nepřestává mě dojímat a zároveň děsit příběh kněze Josefa Toufara, vystaveného na začátku padesátých let zlovůli vyznavačů zvrhlé ideologie a umučeného při vyšetřování kauzy tzv. Číhošťského zázraku.

V noci začalo pršet, v neděli ráno 17. 7. 2016 déšť neustával, nevlídná obloha vypadala, že zůstane do skonání světa. Nevadilo mi to, naopak – dopoledne ubíhalo při četbě v posteli rychleji než bych si přála. Odpoledne se letní déšť unavil a pak po zbytek prázdnin lenošil. Dvouhodinová pěší vycházka kolem kaple sv. Anny do kempu v bývalé osadě Zahrádky nás osvěžila, takže jsem po návratu s novým elánem zalehla k četbě – prostě odpočinkový den se vydařil!

V pondělí 18. července 2016 jsem vstala dřív než sluníčko a po čtvrté hodině vyfotila „ščudlou“ blednoucí měsíc nad vesnicí Borová Lada,

pak probouzení nového dne:

Počasí bylo už od rána přívětivé – obloha vyčištěná, vzduch vlahý, radost venku pobejt. Jeli jsme na Kvildu – při osmi kilometrech s neustálým stoupáním jsem se těšila na večerní sjezd při návratu na Borová Lada. Zastavili jsme pouze u Františkova, aby Mirek vyfotil novou informační ceduli o významné historii této zaniklé obce:

V kvildské pekárně jsme letmo zkontrolovali, zda se ceny tamních vyhlášených dobrot zvedly – a ano, vše jde svým tempem – zvedly se, což nám ovšem nezabránilo v mlsání. 🙂 Cestou na Horskou Kvildu jsme nehltali kilometry, ale užívali si pohody, pozorovali dění kolem sebe.

Kopec k hotelu Rankl mi připadal zlověstně naducaný, ale nahoře jsem mu pro výhled na „ráj šumavský“ odpustila, doplňkovou prémií se stala nová socha pana Pavla:

Až na Zhůří a pak na vrcholek Huťské hory (1 187 m n.m.) jsme stále stoupali – z holého hřebene jsme ale krásně viděli Roklany, Poledník, Antýgl a bájný věnec pohraničních hor ozdobených nad temeny kyprými bělostnými mraky lehounce usazenými na nebesky modré obloze. Ta milostná krajina nedávala vůbec najevo, že v těchto končinách kdysi vedla Zlatá stezka a že ze svahu hory až na pár křížků beze stopy zmizela osada Zhůří (Haidl) i s lidmi, kteří v ní žili… Zůstaly jen tabulky, které si ne každý poutník přečte…

Sjeli jsme k rozcestníku na Zhůří a po cyklostezce č. 2123, která stejně jako žlutá pěší značka vede kolem Zhůřských slatí ke Třem jedlím a na Zlatou studnu, odkud jsme pokračovali po krásné nové asfaltové stezce až na Churáňov. Cestou na Pláně jsme nemohli minout rozhlednu uvedenou do provozu v roce 2015 a vybudovanou z nájezdové věže skokanského můstku na Kobyle, která je součástí Sport Parku Zadov – Kobyla.

Obhlíželi jsme místo ve svahu se skvělým výhledem ve společnosti četných návštěvníků, které sem dopravila lanovka ze Zadova – má autobusové připojení na šumavská sídla, známá jako východiště značených pěších tras i cyklotras – bicykly vyveze lanová dráha na Kobylu, což je pro cyklisty značná úspora sil a možnost dostat se bezpracně na trasy ve vyšších patrech hor. Pro milovníky adrenalinu byla na jedné ze stěn rozhledny vybudovaná 20 metrů vysoká horolezecká stěna.

Sjezd po cyklostezce č. 1040 z Plání byl radostný a navíc nabízel výhledy na hřebeny Přilby (1 219 m), z Nových Hutí jsme jeli známou (a krásnou) silničkou kolem slatí ke Svinným Ladům a pak domů, do Borových Lad. Za celý den, kdy jsme hltali šumavskou přírodu ze všech sil a ujeli rekreačních 43 kilometrů, jsme si odpočinuli a uchlácholili bolístky i chmury na duši. 🙂

Ukázkové počasí v úterý 19. července nás inspirovalo k dlouhému výletu po okolí s výjezdem na Černou horu (1 315 m) – z Borových Lad jsme jeli známou cestou na Kvildu, pak na Horskou Kvildu, do Filipovy Hutě a na Modravu – místa turistům zaslíbená, kterých člověk v jednom dni může vlastními silami dosáhnout jen na kole. Na Modravě v objektu nového pivovaru právě probíhala instalace měděné vížky na střechu jedné z budov. Podoba věžičky nevybočovala ze stylu charakteristického pro tuto šumavskou oblast.

Práce s usazením té novotou se lesknoucí krásy nebyla jednoduchá, proto jsme na dokončení díla nečekali a vydali se po jedné z nejmilejších cyklostezek – kolem Roklanského potoka k Rybárně, na Javoří pilu a pak na rozcestí u rašelinné louky Tmavý potok.

Že je to území, které lidi přitahuje svou atmosférou, dokázali i archeologové a historici při svých bádáních – objevili zde nejstarší pravěké osídlení v Česku – je mnoho dokladů o životě v dobách, kterých ve svých představách jen těžko dohlédneme, ale i z časů, jejichž pamětníci stále žijí mezi námi. Mluvím o poměrně hustém osídlení v okolí nedaleké Javoří Pily (Ahornsäge), které už je také minulostí – jen cedule zůstala jako připomínka oněch časů, kdy tu poutníci mohli dostat i občerstvení.

Na loukách tvořily žlutá s modrou koberec, jehož kombinace barev na zeleném podkladu by člověk stěží dokázal vymyslet – zdá se, že letos se ve slatích nejvíc dařilo kamzičníkům a oměji šalamounku.

Vrátili jsme se stejnou cestou do Modravy

a vydali se Na Ztracený a na Březník – další turistické lahůdky, které si nenecháme ujít při žádném pobytu – na Luzný (Lusen, 1 373 m) jsme jen toužebně koukali a vzpomínali na výlet v okolí Železné Rudy, kdy jedenkráte v životě jsme vrcholku z bavorské strany v roce 2012 dosáhli. Na tuto elegantní horu se ještě stále nemůžeme vydat pěšky Luzenským údolím a kolem Modrého sloupu přes naši hranici kvůli zpupným zásahům tzv. ekologických organizací, jejichž zpovykaní mluvčí zdůvodňují zákaz vstupu výskytem tetřevů, kteří ale podle hodnověrných údajů pracovníků NP Šumava žijí v jiné oblasti… Už ztrácím naději, že cestu Luzenským údolím, v roce 2013 před plánovaným otevřením nově vyznačenou, ale vzápětí soudním rozhodnutím uzavřenou, vlastníma nohama kdy projdu…

Jen ti, kteří tuto oblast znají, mi dají jistě za pravdu, že magické kouzlo zdejších končin je jedinečné, ničemu nepodobné…

Když jsme od Ztraceného stoupali na Ptačí nádrž, bedlivě jsem pozorovala, zdali v místě, kde se vyskytuje orchidej vemeník bílý, bylina z čeledi vstavačovitých, bude úroda rostlinek – byla, a dokonce se mi zdá, že stvolů jsem napočítala o několik více nežli předchozí roky. 🙂 Zato vstavačů rostoucích podél cesty na Černou horu (1 315 m) podstatně ubylo – doufám, že to není důsledek chování lidí, ale pouze záležitost přírody regulující stavy svých rostlin. Nový les pod vrcholkem Černé hory roste tak, že za pár let nebude z ní rozhled – zatím ještě jsme na vzdáleném obzoru nejasně viděli oba Javory, a zřetelně obě blízké žalující Mokrůvky, ze kterých trčí pahýly stromů napadených kůrovcem.

Sjezd k pramenům Vltavy je pro mne ve variantě „cyklo“ mnohem příjemnější nežli na běžkách, tak jsem si ho užívala a radovala se…

Spodní patro pod mrtvými stromy se sice zelená, ale žádný povzbudivý pohled to není – rychle pryč! A taky už se nachýlil den – výborná večeře v penzionu U Puštíka čeká.

Rekapitulace denní trasy: Borová Lada – Svinná Lada – Kvilda – Horská Kvilda – Filipova Huť – Modrava – kolem Roklanského potoka k Rybárně – Javoří pila – Tmavý potok – zpět Modrava – Na Ztraceném – Březník – Na Ztraceném – Ptačí nádrž – Černá hora – prameny Vltavy – Hraběcí Huť – Kvilda – Borová Lada = 65 km

V letním období bývá v sovinci v Borových Ladech každé úterý večerní krmení sov ve voliéře vybudované ve starém lomu – už jsme byli této podívané několikrát přítomni, ani letos jsme si nevšední příležitost nenechali ujít. Pod sítí, která přikrývá celý prostor, je několik druhů sov, z nichž mnohé jsme při krmení spatřili zatímco jsme poslouchali výklad pracovníka, který se o zdejší sovy stará.

Ve středu 20. července jsme si naplánovali cyklovýlet krajinou na jihovýchod od Borových Lad, abychom navštívili známá místa, z nichž některá nám hodně přirostla k srdci.
Trasa: Borová Lada – Knížecí Pláně – Žďárecké sedýlko – Ždárecké jezírko – Pod Homolí – Strážný – Hliniště – České Žleby – Pod Stožeckou kaplí – Mrtvý luh – Dobrá – Dobrá rozcestí – Volarské šance – Zelená cesta – Lenora – Zátoň – Horní Vltavice – Račí dvůr – Polka – bývalá Březová Lada – bývalé Zahrádky – kaple sv. Anny – Borová Lada = 61 km

Na Knížecí Pláně jsme jeli cyklostezkou č. 1040, pak až do Žďáreckého sedýlka po č. 1023, tam jsme odbočili vpravo a frčeli po zřejmě loni nově vybudované asfaltce ke Žďáreckému jezírku, kde panoval nebeský klid – hladina se ani nehnula, aby neporušila zrcadlící se oblaka a stromy – lesní idyla jako z filmu o přírodě…

Bylo vedro, bezvětří, při jízdě na kole po dokonalém povrchu nové cyklostezky pohoda.
Na okraji Strážného, blízko domu, kde na střeše svítí nepřehlédnutelné červené srdce, je turistické odpočívadlo 🙂 , kde jsme posvačili, abychom se posilnili na cestu do Českých Žlebů, což znamená nejméně 5 kilometrů do vrchu. Za Strážným, na Hliništi, jsme odbočili vpravo a dále jeli cyklostezkou č. 1025. Na svahu úmorně dlouhého Radvanovického kopce, z něhož ale byl skvělý výhled, jsme se zastavili u pamětní desky sdělující zvídavému poutníkovi v pár řádcích dvě stovky let trvající historii obce Radvanovice (Schillerberg), která se kdysi na svazích hřbetu ve výšce okolo 1 000 metrů nad mořem rozkládala a prosperovala.

Úlevný krátký sjezd do Českých Žlebů (Böhmisch Röhren) vklíněných sotva tři kilometry od hranic do uzounkého údolí mezi Žlebský vrch a kopec Kapraď nás přivedl na trasu bývalé Zlaté stezky, která odtud pokračovala do Volar a Prachatic.

Po Zlaté stezce se převážela do Čech především sůl z alpských ložisek. Trasy se zřejmě používaly už v pravěku, ale fakticky je stezka doložená od počátku 11. do začátku 18. století. Českými Žleby procházela Prachatická větev, nejstarší, nejdelší a historicky i hospodářsky nejvýznamnější. Největší rozkvět obchodu nastal v 16. století za vlády Rožmberků, kdy po Zlaté stezce do Prachatic putovalo až 1 200 naložených soumarských koní týdně. Opačným směrem do Pasova vozili obchodníci především obilí, slad, chmel či kožešiny. Města i osady na Zlaté stezce bohatly a s nimi i lidé – Prachatice se staly významným městem a občané si mohli dovolit stavět honosné renesanční domy, které obdivujeme dodnes. (O Zlaté stezce, Šumavě a Prachaticích se dočtete a obrázky uvidíte ve článku Krajem pětilisté růže – Volary 2011)
Úpadek stezky nastal během 17. století, protože sůl se začala do Čech dovážet jinými cestami, ale hlavním viníkem zmaru byla třicetiletá válka, v jejímž průběhu se trasy obchodních cest proměnily na vojenské komunikace.

Až na rozcestí u obce Dobrá jsme jeli cyklostezkou s číslem 1030 – nejprve lesem pod Stožeckou skálou až k Mrtvému luhu, pak snovou krajinou kolem meandrů Teplé Vltavy do Dobré, kde to vypadá jak v pohádce – vždycky si tu zastávku dopřejeme a pookřejeme. 🙂
Energie je pro příští úsek zapotřebí – až do Lenory to není žádná bezpracná sláva a kopec do Zátoně je snad každým rokem strmější. 🙂
Cyklostezka č. 33 už vlastně uzavírá okruh – když jsme v Horní Vltavici odbočili vlevo na silnici k Borovým Ladům, zbývalo už jen 12 kilometrů mírného stoupání. A ještě jsme si v polovině dopřáli odpočinek u bývalé obce Březová Lada (Birkenhaid) –  vlevo rozložitý hřeben Poleckého vrchu (1 121 m), vpravo Jilm (931 m) – mezi nimi v malebném údolí Teplé Vltavy a na svazích nedaleko vesnice Polka stála stavení dřevorubců, kteří se tu v polovině 18. století usadili.

Když jsme o půl šesté přijeli na Borová Lada, měli jsme v nohách cestu poměrně náročným kopcovitým terénem, ale hlava a duše, ukolébané rytmem jízdy odpočívaly jako v bavlnce.
Domluveno, že zítra je výlet po památkách – hurá!!

Ve čtvrtek 21. července 2016 jsme jeli autem směrem na Horskou Kvildu, krátce se zastavili v Rejštejně

a vydobyli pár informací z pracovnice tamního Íčka, prošli se po náměstí v Sušici a shledali, že to množství pamětihodností starobylé „brány Šumavy“, které stojí za vidění, přesahuje naše dnešní časové možnosti, takže sem zavítáme při jiné vhodné příležitosti.

Naší touhou bylo vlastníma očima popatřiti na skleněnou sochu vodáckého patrona sv. Jana Nepomuckého na starém mostě v Čepicích nedaleko Rabí.

Sochu vytvořila v roce 2011 z podnětu kytaristy Lubomíra Brabce sklářská výtvarnice Vladimíra Tesařová, jejíž jméno se v souvislosti s překrásnými skleněnými plastikami především na Šumavě často opakuje.
Zobrazení světce je oboustranně inverzní, aby jej viděli nejen lidé procházející po mostě řazeném mezi technické památky, ale i vodáci připlouvající k němu po řece Otavě.

Ostění ze žuly vytesal kameník Martin Mašek, hvězdičky dárců, mezi nimiž čteme i jména významných umělců, odlili ve zvonařské dílně Tomášková-Dytrychová.

Nezajet se podívat do blízkého Rabí by byla promarněná příležitost – město, nad nímž se na skalnatém ostrohu vypíná nejrozsáhlejší hradní zřícenina v Čechách, čítá jen 500 obyvatel, ale v minulosti, hlavně v období, kdy zdejší panství vlastnil bohatý rod pánů ze Švihova, jehož příslušníci byli ve službách u dvora, bylo významné a respektované. Hrad s mohutným opevněním vznikl asi na začátku 13. století, aby chránil obchodní stezku a rýžoviště zlata na řece Otavě.

Přestavbu hradu prováděl v 16. století významný architekt a specialista na hradní opevnění Benedikt Rejt (1454–1536), začátkem 18. století se po devastujícím požáru chýlila úspěšná éra hradu k závěru – rozvaliny pak sloužily jako stavební materiál místním lidem až do prvních let 20. století, kdy byly zahájeny záchranné a rekonstrukční práce, a také archeologické výzkumy, postupně v téměř celém hradním areálu – dnes jsou rozvaliny romantického vzezření a srší z nich dějiny psané šlechtickými pány, ale i kmány z podhradí.
Mohutná, 26 metrů vysoká obytná a obranná věž, tzv. donjon, se zdála být kvůli zabezpečení složitým systémem padacích lávek a průchodů věžemi nedobytná, přesto však byla v letech 1420 a 1421 husitským vojskem vedeným Janem Žižkou z Trocnova pomocí děla zvaného bombarda dobyta.

Obludné dělo mohlo vážit až 10 tun a střílelo se z něho i koulemi o průměru 75 centimetrů, jak nám řekl průvodce – po výstřelu musela hlaveň 6 hodin chladnout, aby se neroztrhla, ale po dvacátém výstřelu stejně monstrum dosloužilo – výrobce této zbraně musel být při jejím provozu, aby mohl opravovat. Žižka prý za bombardu zaplatil čtyřmi sty kusy krav, což v té době byla nepředstavitelně vysoká cena. Vývoj tak těžkého děla však byla slepá ulička vojenských zařízení.

Cena za dobytí hradu Rabí ale byla pro Žižku mnohem vyšší – odnesl si odsud zranění zdravého oka (o jedno přišel už v dětství či mládí), což pro budoucnost znamenalo značné omezení jeho aktivních válečnických schopností. O té události panuje mnoho historek a pověstí, nejčastější verze je, že velitel obrany hradu vladyka Přibík Kocovský vystřelil na Žižku z věže, ale trefil kmen vedle stojící staré hrušně, z níž se odloupla tříska a zapíchla se husitskému hejtmanovi přímo do jediného jeho oka.

Hradní brána, pak nazývaná Žižkova, byla v roce 1770 zbouraná a kámen, který se při tom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a usmrtil ho – lidé v tom viděli pomstu slepého Žižky. Trojhranný kámen na nádvoří hradu Rabí je prý galerií aktérů té události:

V pokladně nabízeli dva téměř hodinové prohlídkové okruhy – lačně jsme po stokoruně zakoupili oba – nejdřív věž a rozsáhlá hradní sklepení, potom palác a podzemí. Výhledy z věže na město a okolí stojí za výstup do horních pater udržované zříceniny.
Ale i ti, kteří nechtěli prolézat kamenný památník minulých dob, si přišli v hradním areálu na své: sličné děvy lákaly na nádvoří ke zkoušce střelby z kuší, luků, praku, vrhání nožů – ani jsme nepostřehli všechny kratochvíle, které byly pro hravé návštěvníky připravené.

Studna, nezbytná pro každé hradní sídlo, prý byla vykopaná za majitelů Švihovských, v současnosti má hloubku 20 metrů, zbytek je zasypán. Pověsti praví, že studna prostupuje celým hradním vrchem a je spojená s potokem ústícím do rybníka v sousední obci Žichovice.

Při druhém okruhu nás zavedli do čtyřech bývalých obytných místností v paláci, kde byly soustředěny archeologické nálezy – kachle, části skleněných a varných nádob, ozdoby, ostruhy a mnoho dalších zajímavých věcí. Zaujala nás maketa hradu z doby jeho největší slávy

i expozice středověkých kachlů s replikou pozdně gotických kachlových kamen.

Na Rabí je k vidění jedinečná sbírka kachlů s motivy náboženskými a historickými, které byly specialitou na území českého království – jinde se kachle zdobily jen ornamenty.

Pozornost jsme věnovali i tzv. tapetovým (kobercovým) kachlům z přelomu 16. a 17. století s ornamentální plastickou výzdobou. Celá stěna kamen je ozdobena souvislými vzory, které připomínají tapetu nebo koberec – na jednotlivých kachlích totiž chybí obvyklé krajové lišty.

Podzemí hradu je kapitola sama o sobě – zachované sklepy v několika úrovních, s původními klenbami i podlahami ze 14. století, části dokonce s přírodní krápníkovou výzdobou.

A to se nezmiňuji o hladomorně a nejrůznějších koutech věrně vyvolávajících středověkou atmosféru. Zažili jsme tam dokonce světelné a zvukové představení z časů bojů o hrad Rabí – lomoz zbraní, výstřel bombardy, výkřiky obránců i obléhatelů…

Prohlédněme si mapku oblasti, kde jsme prožili téměř celý den:

V pátek 22. července 2016 jsme jeli, kam nás srdce táhlo, tzn. na Kvildu, Modravu, Javoří pilu – užívali jsme si, kolena byla po včerejšku odpočinutá, takže se nedožadovala pozornosti a chovala se nenápadně.

U Javoří pily jsem si všimla, že stromy na hřbetu i úbočích Poledníku (1 315 m) jsou zcela suché, trčí jen holé pahýly, takže rozhledna je vidět pouhým okem od rašeliniště u Tmavého potoka!

Vydali jsme se pod Oblík, kde není pohled na okolní les (zatím) tak stresující, ale výletní pohoda byla náhle narušená: přední kolo mého bicyklu splasklo – ještě že mám po boku svého servismena a pečovatele – svižně duši, kterou prý propíchl velmi ostrý malý kamínek, během chvíle opravil a jelo se dál na Tříjezerní slať. Zachtělo se nám projížďky kolem Vchynicko-Tetovského kanálu, tak jsme sjeli na Hakešickou cestu a směřovali k Hauswaldské kapli. Naše další plány změnila nepříjemná událost – duše Mirkova zadního kola asi záviděla jeho péči věnovanou kolegyni, a tak se důrazně připomněla! Sebrala cestou první trn, který uviděla a způsobila si vážné zranění… Kdyby takový příběh napsal autor do scénáře, považovali bychom ho za nepravděpodobný – ale život holt tropí hlouposti. 🙂

Uražená duše byla dána do výslužby, nahrazena novou (poslední) a my ve snaze nepokoušet osud jsme se obrátili k domovu. 🙂 Stavili jsme se na Rokytě, na hradlovém mostě, v Modravě i na Kvildě a doufali, že za rok snad zase…

Tachometr ukazoval 55 km, když jsme se vrátili do laskavé „Puštíkovy“ náruče.

V sobotu ráno 23. 7. 2016 jsme sbalili svých pár švestek, uložili zavazadla do auta, a že bylo tak krásně, objeli jsme na kolech dvanáctikilometrové rozlučkové kolečko po nejbližším okolí: Svinná Lada – Nové Hutě – Šindlov – Nový Svět – Borová Lada. Největší pozornost jsme věnovali obci Nový Svět, konkrétně obnovenému původnímu hřbitovu z doby, kdy se ještě nazývala Neugebau. Příběh tohoto místa jsem popsala v níže uvedeném článku z roku 2014, ale několik fotek zde znovu vložím, protože byl malebný slunný den a skleněný kříž u vchodu i oltář Vladimíry Tesařové na místě původního kostela sv. Martina zbořeného v normalizačních sedmdesátých letech zářily ze všech sil a rozdávaly radost.

Okruhem kolem slatí se počet kilometrů ujetý letos na kole šumavskou přírodou zaokrouhlil na 260 – díky za to, že jsme je mohli strávit ve společnosti přátel v maximální pohodě.

Související články:
Borová Lada 2014,
Borová Lada 2013,
Borová Lada 2012,
Borová Lada 2011.