Pochod Giacoma Casanovy 2021

Konal se souběžně s Celostátním sokolským cyklistickým srazem – obě akce pořádal oddíl turistiky Sokolské župa Krušnohorské – Kukaňovy se sídlem v Duchcově.
19.–22. srpna 2021

Už léta si nedovedeme představit konec prázdnin bez návštěvy Krušných hor a Českého středohoří – Míla, rodačka z Duchcova, od mládí žijící v Jihlavě, naučila nás, turisty z Vysočiny, nejen znát, ale i milovat kraj na severu Čech – čím více jej poznáváme, tím dychtivěji vstupujeme na tamní, dosud neznámé turistické stezky.
Vím, že nemluvím jen za sebe. Letos nás na turistickou akci, jejímž hlavním duchcovským pořadatelem je Dušan Petráš, přijelo z Jihlavy deset, ubytování v tamním hotelu Casanova zajistila Míla a celé čtyři dny byla nám průvodkyní a „enyklopedickou příručkou“. 🙂

Cestu autem z Vysočiny do Krušných hor jsme s Václavem a Františkem využili k tomu, abychom po letech navštívili tajemný Panenský Týnec a dosud nepoznané Louny.

Vstup do areálu chrámu v Panenském Týnci.

První zápis o osídlení v Týnci spadá do roku 1115, v roce 1280 zde vznikl klášter klarisek, kam byly uvedeny řeholnice z kláštera, založeného na Starém Městě Pražském sestrou krále Václava I., sv. Anežkou Českou.

Vchod do nedokončeného gotického chrámu Panny Marie.
Ve 14. století začala chrám stavět huť Petra Parléře z podnětu významného šlechtice Plichty z Žirotína, bojovníka po boku římského krále Jindřicha VII., anglického krále Eduarda II. Plantageneta a českého krále Jana Lucemburského.
Po požáru kláštera v roce 1382 zůstal chrám nedokončený, zvonice byla k torzu svatyně přistavěna v polovině 18. století.
Chrám Panny Marie byl umístěn na léčivé pozitivní zóně a dodnes je kvůli tomu hojně navštěvován.
Kostel sv. Jiří a kaple sv. Jana Nepomuckého na náměstí v Panenském Týnci.

Kostel z roku 1318 sloužil jako farní, kaple prý vznikla hned po svatořečení Jana Nepomuckého v roce 1729 – obě budovy stojí na místě, kde býval kdysi hřbitov. Nedaleko kaple je parčík s pomníkem obětí 1. a 2. světové války.

Jen asi 12 kilometrů je z Panenského Týnce do Loun, starobylého města s 18 tisíci obyvateli – Žatecká brána je předzvěstí historického jádra, jehož návštěva byla naším cílem.

Žatecká brána v Lounech je součástí městského opevnění z 15. století.
Hlavní náměstí v Lounech: Mariánský sloup, věže kostela sv. Mikuláše, vpravo věž radnice.
Radnice je nejvyšší budovou na náměstí, vznikla na místě renesančního domu U tří lip.
Dům rytířů Sokolů z Mor – dnes tu sídlí oblastní muzeum.

Zmínky o tomto středověkém domě pocházejí ze začátku 15. století, postupem doby se vzhled průčelí domu měnil, na konci 19. století upravil architekt Josef Mocker fasádu negoticky, dominantou budovy je bohatě dekorovaný arkýř. Vpravo vedle domu je úzká ulička a schody ke kostelu sv. Mikuláše.

Kostel sv. Mikuláše je vrcholným dílem české pozdní gotiky.
Interiér kostela sv. Mikuláše v Lounech.
Kostel sv. Mikuláše vystavěl v roce 1517 Benedikt Rejt (1454–1536).

Na tomto místě stával od 13. století kostel, který v 16. století vyhořel a královský architekt Benedikt Rejt, (snad) zdejší rodák, se ujal obnovy. Z pískovce přistavěl k zachovanému obvodovému zdivu věže, která sloužila i jako městská pokladnice, trojlodní chrám s jehlancovou střechou – některé historické prameny uvádějí, že Benedikt Rejt je v kostele pohřben.
Kostel sv. Mikuláše s 60 metrů vysokou věží se stal dominantou a chloubou města Louny. Na konci 19. století byl opraven pod vedením architekta Josefa Mockera (1835–1899), rodáka z nedalekých Cítolib, a Kamila Hilberta (1869–1933), zdejšího rodáka.

Socha Mistra Jana Husa z roku 1915 je dílem Josefa Kvasničky, žáka J. V. Myslbeka, v pozadí dům, kde se narodil architekt Kamil Hilbert.
Pamětní deska Kamilu Hilbertovi na domě na hlavním náměstí v Lounech.
Synagoga v Hilbertově ulici byla vystavěna v roce 1871 v novorománském slohu s maurskými prvky. Vybavení se nezachovalo, v současnosti tu sídlí okresní archiv.

Měli jsme dohodnutý čas příjezdu do Duchcova, takže čas určený k prohlídce Loun vypršel; 40 km nás dělilo od setkání s přáteli, s nimiž budeme trávit příštích několik dní. Sotva jsme se ubytovali, objevila se Míla a měla pro nás překvapení – turistickou lahůdku: návštěvu barokního areálu Panny Marie Bolestné v Mariánských Radčicích!
Z Duchcova jsme jeli směrem na Litvínov, zanedlouho odbočili z hlavní silnice a po 12 km stáli na tiché a upravené návsi.

Mapka oblasti, kde leží Mariánské Radčice.
Účastníci vycházky v Mariánských Radčicích; Míla Bradová zajistila informace o zdejším poutním místě.

Historie obce, kde v současnosti žije necelých 500 obyvatel, je spojena s historií klášterního okrsku – zmínky o osídlení jsou doloženy od roku 1057. Kostel tu stál už v roce 1280, nynější barokní podoba vznikla na přelomu 17. a 18. století. Celou dobu se udržoval mariánský kult, hlavní rozkvět poutního místa byl v 18. století.

Kostel Panny Marie Bolestné v poutním areálu Mariánské Radčice – snímek z brožurky o historii místa.

V obci žilo převážně německé obyvatelstvo, po jeho odchodu v roce 1945 začala vesnice i barokní areál chátrat. Když se později situace stabilizovala, byly sem přemístěny památky ze zaniklých obcí, které musely ustoupit těžbě uhlí, takže je tu množství uměleckých děl, nad nimiž srdce plesá – socha sv. Jana Nepomuckého, sv. Felixe, sv. Vavřince, smírčí kříž, boží muka – to všechno ještě před vstupem do areálu.
Od devadesátých let patří objekt cisterciákům, kteří v roce 2007 obnovili poutní tradici a založili zde Centrum setkávání mládeže. Rekonstrukce kostela, fary a celého areálu, včetně nástropních maleb v ambitech, probíhají průběžně podle finančních možností.

Kostel v Mariánských Radčicích obklopený klenutými chodbami.
Ambity s šesti kaplemi byly vystavěny na začátku 18. století podle návrhu Giulia Broggia.
Klenby v ochozech vyzdobil koncem 18. století výjevy z loretánské litanie Ignác Tatschner.
Na stěnách křížových chodeb jsou vymalovány legendy o zázračných vyslyšeních na přímluvu Panny Marie Bolestné z Mariánských Radčic.
Mariánský kult dal vzniknout poutní tradici, která v posledních letech prožívá renesanci.

Jeden z bratrů cisterciáků odemkl kostel, kde jsme mohli strávit pokojnou chvíli v prostoru naplněném prosebnými modlitbami a voňavým děkováním.

Interiér kostela Panny Marie Bolestné.
Bohatě zdobený prostor kostela v Mariánských Radčicích.
Fara v Mariánských Radčicích, před ní socha sv. Vavřince.
Sloup Nejsvětější Trojice s Pannou Marií před barokním areálem v Mariánských Radčicích.
Mariánský sloup z roku 1721, jehož autorem je Jan Jiří Gerschler, je obklopen sochami šesti světců: jsou zde sv. Antonín Paduánský, sv. František z Assisi, sv. Jan Nepomucký, sv. Benedikt z Nursie, sv. Bernard z Clairvaux a sv. Václav.
Socha sv. Felixe a sv. Jana Nepomuckého na můstku přes Radčický potok poblíž fary v Mariánských Radčicích.

Plni dojmů jsme se vrátili do Duchcova a dopřáli si vycházku po městě a okolí, přes oprám jsme zašli i do blízkých Ledvic, kde Míla prožila část svého dětství a na místním hřbitově jsou pochovaní její prarodiče.

Skupina jihlavských turistů se vydala na podvečerní vycházku po Duchcově a okolí.

Večer ve čtvrtek 19. srpna 2021 jsme se dostavili do ZŠ J. Pešaty, kde sídlil pořadatelský štáb, přihlásili se k účasti na pěší akci, zaplatili startovné a obdrželi veškeré informace.

Pátek 20. srpna 2021 – výlet do Českého středohoří
Hlavním cílem byl výstup na Lovoš a odtud vyhlídka na legendární vrcholy Českého středohoří, které nám ukazovala a vyprávěla o nich lektorka pěší turistiky Míla Bradová.

Trasa: Malé Žernoseky – ZTZ Opárenské údolí – zřícenina hradu Opárno – MTZ Lovoš – ŽTZ Malé Žernoseky, vlakem do Ústí n/L., přestup do Teplic, prohlídka města.

Okružní cesta: Malé Žernoseky – Černodolský mlýn – zřícenina hradu Opárno – Lovoš – Malé Žernoseky.

Než se vydáme na trasu, zmíním, co jsem vyčetla o názvu Žernoseky: je odvozen od mlýnských kamenů čili žernovů, které byly vyráběny z křemenného porfyru, extrémně tvrdé vyvřelé horniny, nacházející se v okolí Žernosek a Opárenského údolí. Odtud byly exportovány jako hotové žernovy či polotovary do keltských osad v Podkrušnohoří i na velká oppida Stradonice, Závist a Hrazany.

Cesta Opárenským údolím vede kolem Milešovského potoka z Malých Žernosek do Vilemína (asi 6 km) a je značená zelenou turistickou značkou.

Naposledy jsme tu byli v roce 2015 – ve článku z toho roku jsou i fotografie – postáli jsme u morového kamene z roku 1680, trochu déle se zdrželi při občerstvení v Černodolském mlýně, přešli potok a vydali se vzhůru po modře značené cestě k zřícenině hradu Opárno. Hrad byl postaven v první polovině 14. století na vysokém skalnatém ostrohu, začátkem 16. století už byl pustý. Výhledy nádherné.
Legenda praví, že z tohoto místa prý věštila kněžna Libuše…

Ze zříceniny hradu Opárno je krásný výhled na Milešovku a Kletečnou.

V příjemném letním dni jsme stoupali na Lovoš (570 m n. m.), vyhlídkovou horu, pro kterou jsou charakteristické dva kužely: Velký Lovoš je čedičová hora, Malý Lovoš, kterému se častěji říká Kybička, je tvořen znělcem – příčinou je velmi složitý geologický vývoj Českého středohoří a sopečná činnost v této oblasti.

Na křižovatce modré a žluté značené trasy pod vrcholem Lovoše.

Výhled z vrcholu Lovoše opravdu stál za tu trochu námahy: před námi prastaré kopce, velebné a nehybné – nelze si nepřipomenout pomíjivost lidského bytí… Milešovka, Košťál, Hazmburk, Ostrý, Boreč…snová krajina.

Chata na Lovoši patří KČT Lovosice, má za sebou dlouhou a složitou historii. V roce 1882 ji vybudoval lovosický turistický a okrašlovací spolek, roku 1918 vyhořela, po několika letech financoval výstavbu nové Johann Schwarzenberg. Válka a léta po ní se na budově zle podepsaly, po mnoha přestavbách získala v roce 1998 současnou podobu a kapacitu.

Pohlednice z Lovoše
Výhled z terasy turistické chaty na Lovoši.
Výhled z kopce Lovoš – vpravo Košťálov, vzadu uprostřed Hazmburk
Milešovka z kopce Lovoš
Milešovka a Kletečná z Lovoše
Výhled z Lovoše na Labe a Lovosice
Žernosecké jezero při pohledu z Lovoše.

Pro sestup z Lovoše jsme zvolili kratší, žlutě značenou trasu, místy hodně svažitou – kolena si odpočinula až v Opárenském údolí a ve vlaku, který nás z Malých Žernosek zavezl do Ústí a po přestupu do Teplic.

V Žernosekách nemají jen dobré víno…

Přála bych každému zažít tak zajímavou komentovanou vycházku městem, jakou nám připravila Míla – tolik krásných míst v lázeňském městě Teplice…a tolik informací, s nimiž si teď, po tak dlouhé době nevím rady! 🙂
Takže přijměte krásné fotografie Františka Janečka a moje chaotické tlachání…

Jeden z paláců v lázeňské zóně v Teplicích v Čechách.
Se zaujetím nasloucháme naší průvodkyni Míle, která nás velmi zasvěceně informovala o místech, kde prožila své mládí.
Kamenné lázně v Teplicích ve čtvrti Šanov.
Mramorová kašna, tzv. Koňská, před Kamennými lázněmi.

Kašnu v šanovském parku zakoupil v roce 1910 tehdejší majitel teplického panství v Itálii – je tvořena třemi nad sebou umístěnými vodními mísami, nesenými lvími hlavami a vzpínajícími se koňmi, na horní míse je Aeskulapova hůl, symbol antického boha lékařství.

Císařské lázně
Kolostůjova kašna byla v Lázeňském parku instalována v roce 1862 při příležitosti oslav 1100. výročí objevení teplických pramenů – správnější název je tedy Jubilejní kašna.
Chrliče v podobě prasátek upomínají na legendu objevení pramenů.
Pravřídlo je nejstarší a nejsilnější teplický pramen.
Podle legendy uvedené v Kronice české Václava Hájka z Libočan se vepři pasáčka Kolostůje při pastvě v lesích opařili v tůni, a tak roku 762 došlo k objevení teplých pramenů.

Ve skutečnosti však byly teplické teplé prameny známy již nejméně na přelomu našeho letopočtu, jak dokazují zlaté keltské a římské mince nalezené ve skalní puklině pramene.

Zámecké náměstí patří ke skvostům města Teplice – kam pohlédneš, tam zajímavý historický objekt – morový sloup uprostřed prostranství přitáhne zrak snad nejdřív.

Morový sloup Nejsvětější Trojice byl postaven na začátku 18. století, autorem soch je Matyáš Braun.
Rozlehlý empírový dům Prince de Ligne byl na Zámeckém náměstí postaven roku 1824 jako luxusní lázeňský hotel. Hostil mimo jiné i schůzku panovníků Rakouska, Ruska a Pruska roku 1835.

Hotel dostal jméno po příbuzném tehdejšího majorátního pána. Po II. světové válce byl využíván k různým nevhodným účelům, údržba byla zanedbávána až k úplnému zchátrání. Roku 1986 začala rekonstrukce objektu, při které byla zachována jen průčelí do náměstí a boční ulice. Od počátku 90. let funguje opět jako hotel.
Na protilehlé straně náměstí jsou dvě významné církevní stavby.

Děkanský kostel sv. Jana Křtitele (vlevo) a chrám Povýšení sv. Kříže (vpravo).

Barokní děkanský kostel z roku 1703 je zasvěcen patronovi léčivých pramenů, a tedy i Teplic, sv. Janu Křtitelovi. Původní zámecká kaple Povýšení sv. Kříže byla prohlášena kulturní památkou a dnes slouží jako pravoslavný kostel.

Kostel sv. Bartoloměje poblíž lázeňského centra byl postaven ve 2. polovině 19. století v pseudorománském slohu jako luteránský kostel. Od roku 1990 je v soukromých rukách a pro církevní účely není tato chráněná kulturní památka využívána.

O slavné rodáky a osobnosti, které v Teplicích pobývaly, tu opravdu není nouze, uvedu jen ty, které nám památníky na naší trase připomněly.

Busta TGM v zámeckém parku.
Pomník slavnému teplickému rodákovi, polárníku Juliu Payerovi, byl odhalen v roce 2017, jeho autorem je profesor Jan Koblasa.

Důstojnou památku na polárníka, horolezce, kartografa a malíře Julia Payera nechala zřídit radnice v Teplicích. Slavnému rodákovi, objeviteli Země Františka Josefa, vztyčila pomník v podobě 80 centimetrů vysoké bronzové busty na podstavci o rozměrech 4 x 3,4 metru, který má evokovat ledovou kru – památník se nachází v blízkosti rodného domu Julia Payera (*1841 Teplice-Šanov – †1915 Bled).

Autor díla, akademický sochař Jan Koblasa (1932–2017), žil v Teplicích od roku 1945, považoval se za Tepličana, a proto rád vytvořil pomník Juliu Payerovi, odhalení díla se však nedožil.

Slavnostnímu předání uměleckého díla veřejnosti byl účasten primátor a senátor Jaroslav Kubera, kromě dalších „místních“ přijali pozvání Jiří Sovinec, který bronzovou bustu odléval, nechyběla ani manželka zesnulého sochaře Sofie Koblasová.

Pokračovali jsme do míst, kde byl v roce 1835 u příležitosti tzv. Panovnického kongresu konaného v Teplicích vybudován Lázeňský sad s kolonádou. Původní stavba byla zděná, dnešní dostala jinou podobu.

Fontána „Rozárium“ u kolonády – arkáda z nerezové oceli je doplněná nespočtem růžových keřů. V pozadí Krušnohorské divadlo Teplice.

Na závěr prohlídky nás Miluška dovedla do části města, která asi patří více tamním občanům nežli lázeňským hostům – na náměstí Svobody je propojena stará zástavba s velice moderními budovami – je to originální řešení a vzniklý „punc“ je snadno rozpoznatelný, Teplice se nedají srovnávat s žádným jiným městem.

Náměstí Svobody v Teplicích – budovy staré a nové radnice.
Výhled od radnice na protilehlou část náměstí, kterou tvoří dva nové obchodní domy a galerie.
Čtyřboká empírová kašna se sochou Panny Marie z počátku 19. století byla opravena v rámci programu Regenerace městské památkové zóny.
Moderní stavby zabírají velkou část náměstí Svobody – prosklená kolonáda.
Procházka severočeskými Teplicemi nabídla historii, skvostnou architekturu a překrásné, přímo léčivé, prostředí.

Cestou k nádraží jsme se zastavili v parčíku, kde bývala synagoga:

Na tomto místě stávala od roku 1889 synagoga, která byla v noci ze 14. na 15. května 1939 zničena místními fašisty.

Sobota 21. srpna 2021 – výlet do Krušných hor
Část trasy po hřebeni Krušných hor, kterou nám pro dnešek navrhla Míla, jsme znali, proto tím víc těšení. Počasí bylo vpravdě letní, jen ranní mlhy svědomitě konaly své – pohled z rozhledny na Vlčí hoře dolů na uhelnou pánev a okolní hřebeny tedy nebyl na jedničku.
Než jsme ale mohli zamířit k rozhledně na Vlčí hoře, museli jsme se dostat na Dlouhou louku na hřebeni – bylo to snadné, protože jsme využili nabídky pořadatelů a v 8.00 se vypravili  z Duchcova autobusem, který nás na východiště značených turistických tras vyvezl.

Z rozcestí na Dlouhé Louce se nejdřív vydáváme na necelé 2 km vzdálenou rozhlednu na Vlčí hoře.
Rozhledna Vlčí hora byla postavena v nadmořské výšce 890 m n. m. roku 2005. Je 40 metrů vysoká, volně přístupná vyhlídková plošina je ve výšce 15 metrů.
Sestoupili jsme z vyhlídkové plošiny a vrátili se na rozcestí, odkud jsme pokračovali po zeleně značené turistické trase na Stropník.

Stropník (856 m n. m.) je hora v Přírodním parku Loučenská pahorkatina; kdysi stávala na skalnatém vrcholku rozhledna, dnes je tam jen vyhlídková plošina.

Z vrcholu Stropníku je krásná vyhlídka na město Osek, jezero Barbora, České středohoří i Severočeskou uhelnou pánev.

Další unikátní vyhlídka nás čekala u chaty Máňa, k níž jsme došli zanedlouho po sestupu ze svahu Stropníka.

Chata Máňa patří duchcovským turistům, stojí na křižovatce turistických cest pod Stropníkem a je místem, kde se při akcích vždy setkávají turisté s pořadateli pochodů.

Být tady a nevystoupit na blízkou Dušanovu skalní vyhlídku by byla nerozumnost.

Z Dušanovy vyhlídky přehlédnou turisté širý kraj pod krušnohorským hřebenem – jak lidská sídla, tak množství vodních nádrží, které tu vznikají po ukončení těžby uhlí.

Po červeně značené trase jsme se přes Vysokou mýť dostali na křižovatku, kde je TIM (turistické informační místo) a přešli na žlutě značenou spojovací trasu vedoucí k rozcestníku s názvem Vrch Tří pánů a znovu pokračovali po červeně značené trase kolem větrných elektráren k Novému Městu (část obce Moldava). V Novém Městě jsme odbočili po silničce se zeleným značením na Bouřňák. Bukové porosty na této straně Bouřňáku ve výšce kolem 860 m n. m. jsou téměř 200 let staré a proto zde byla zřízena Přírodní památka Buky na Bouřňáku – lokalita je výjimečná tím, že zde leží sněhová pokrývka asi 140 dní v roce a drsné klimatické podmínky mají vliv na vzrůst a neobvyklý tvar buků.

Chata Karla Líma na Bouřňáku (869 m n. m.)

Chata na Bouřňáku je první česká turistická chata v Krušných horách, slouží především lyžařům – v okolí jsou vyhlášené sjezdovky. Chata byla otevřena 1930. Prý se bude během několika let rekonstruovat a získá původní podobu.

Pamětní deska významné osobnosti severočeské turistiky.

Karel Lím (1875–1958), učitel, lyžař, turista a organizátor českého kulturního života, legendární osobnost tohoto kraje. Miloval Krušné hory, vydal řadu publikací a map a byl autorem myšlenky výstavby chaty na Bouřňáku – na vrchol kopce vystoupil více než dvoutisíckrát.

Útulna a ohřívárna na Bouřňáku slouží převážně lyžařům.

Po modře značené trase jsme sestoupili z Bouřňáku k silnici v Novém Městě a pokračovali zeleně značenou cestou na nádraží, které leží stejně jako 2 km vzdálená Moldava na hřebeni Krušných hor.


Loukami na svazích Bouřňáku (nedaleko odtud kdysi učil tatínek malou Mílu lyžovat 🙂 ) jdeme do Nového Města v Krušných horách, odkud odjedeme historickou železnicí do Oseka.
Letní louky pod Krušnými horami.
Bystřická bouda u Nového Města v Krušných horách.

Dojeli jsme do Oseka a dříve než jsme se z nádraží vydali na procházku městem, shlédli jsme zajímavou železniční expozici.

Železniční expozice v Oseku seznamuje návštěvníky s historií Moldavské dráhy.

Při řešení trasy Moldavské dráhy zvítězila ze tří původně navrhovaných ta nejlevnější varianta, jejíž součástí byla úvraťová železniční stanice v Dubí, kde vlaky mění směr jízdy, aby bylo možné ve složitém terénu překonávat značné převýšení. Na trase je několik odvážně řešených historických ocelových mostů, z nichž most v Hrobu z roku 1883 (výška 34 m a délka přemostění 146 m) je vyhlášen technickou památkou. Před vjezdem do vrcholové partie trati jsou také dva tunely. O tom Mikulovském je známo, že do něj ústí chodby stříbrného dolu, dnes ovšem zazděné.

Vydali jsme se na prohlídku města Osek, kde právě dneska byla pouť sv. Bartoloměje, prý zde vždycky „řádně“ slavená.

Ano, byly tu stánky a hodně všelikého rámusu… Raději jsme využili městského autobusu právě odjíždějícího do Duchcova. 🙂

Bez mapky, na níž je zaznamenána dnešní hřebenová trasa, nebyl by článek úplný:

Z Dlouhé louky po MTZ na rozhlednu Vlčí hora, pak po ZTZ na Stropník, sestup k Dušanově vyhlídce, po ČTZ na Vrch Tří pánů, dál po ZTZ na Bouřňák, pak po MTZ sestup do Nového Města a po ZTZ na nádraží.

Neděle 22. srpna 2021 – areál zámku Duchcov a komentovaná vycházka městem
Ráno jsme se sešli na hlavním duchcovském náměstí a vzhledem k nejistému počasí se domluvili, že nejdříve podnikneme vycházku městem a pak, v případě, že začne pršet, zajdeme na prohlídku zámku či jinam. Nadšeně jsem souhlasila – historické město je krásně opravené a pokaždé se od Míly dozvíme něco nového.

Těšíme se na komentovanou prohlídku Duchcova s Mílou Bradovou.

Ve článcích, které jsem během let sepsala o duchcovské turistické akci, je množství obrázků s popisky – v případě zájmu  je vyhledejte, z dnešní vycházky zařadím jen dříve neuvedené.
Nejdříve jsme prošli zámecké zahrady, na náměstí už nás kromě Míly provázel i déšť – turisté se ale hned tak neleknou – nedělní dopoledne získalo dosud nezažitou vůni a prázdné lesknoucí se ulice vypadaly, že čekají právě na nás.

Zámek v Duchcově patřil do roku 1655 rodu Lobkoviců, od té doby až do roku 1912 rodu Valdštejnů.

O pobytu slavných osobností jako je Casanova, Schiller, Goethe, Beethoven, korunovaných hlav a jiných výtečníků na zámku Duchcov netřeba psát, je dostatečně známý.

Účastníci putování před barokním děkanským chrámem Zvěstování Panny Marie, patřícím do areálu zámku, a před sloupem Nejsvětější Trojice. V předposledním, nižším domě vlevo se narodil hudební skladatel F. X. Parč (1760–1822).
Pamětní deska na domě u hlavního náměstí historické části Duchcova – F. X. Parč byl skladatel, klavírista, varhaník, ředitel kůru, pěvec a hudební pedagog.

Otec Františka Xavera Parče byl v Duchcově učitelem, varhaníkem a ředitelem kůru. František byl již v dětství vynikajícím zpěvákem a klavíristou, odešel studovat na jezuitské gymnázium v Jihlavě (!), pokračoval v Praze na filosofii a právech, ale vynikl spíše jako zpěvák, hudebník, dirigent a skladatel, stal se členem české vlastenecké společnosti. Jeho opera byla na repertoáru Nosticova divadla, dlouho působil jako ředitel kůru v kostele Matky Boží před Týnem.

V tomto domě se v roce 1813 ubytoval slavný vojevůdce maršál Radecký.

Na fasádě je obsáhlá deska v němčině, český překlad je přiložen:
V tomto domě bydlel v roce 1813 šéf c. k. generálního štábu a dvorní válečný rada, generál-polní podmaršál hrabě Josef Radecký, pozdější proslulý polní maršál a slavný vojevůdce, o kterém mohl básník zpívat: „v Tvém táboře je Rakousko“.
Pod oslavnou ódou na Radeckého je na fasádě dřevěný reliéf s motivem Ecce Homo (Ejhle člověk) – ukazuje Krista s trnovou korunou, pláštěm a třtinou v ruce, jemuž se posmívají římští vojáci provázení psy.

Déšť sílil, ochladilo se, nastal čas uchýlit se pod střechu – vybrali jsme Muzeum města Duchcov, konkrétně Poppelovu výstavní síň, kde byla instalovaná výstava autíček s lákavým názvem: Hračky pro malé i velké kluky.

V Poppelově výstavní síni Muzea města Duchcov byla výstava autíček.
Název výstavy Hračky pro malé i velké kluky přesně vystihoval atmosféru, která tu panovala.

K vidění byly historické i současné značky, též modely letadel. Originálním doplňkem expozice byl historický motocykl včetně dobových doplňků a rekvizit.

Všechno trvá, až se ztrhá – déšť ustal, a tak jsme se vydali do štábu Pochodu Giacoma Casanovy rozloučit se s pořadateli, „složit jim počet“ a vyzvednout si pamětní list pochodu.

Údaj na pamětním listě potvrzuje, že jsme během zde uvedených dnů ušlapali 70 km.

Všem souputníkům děkuji… 🙂

2 odpovědi na “Pochod Giacoma Casanovy 2021”

Napsat komentář: M+M Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*